Petra si do bytu nastěhovala sedmičlennou rodinu uprchlíků ze Sýrie. Pomáhat nepřestala, i když jí lidé vyhrožovali (Rozhovor)

Mám rodinu v Sýrii, tak jsem tuto situaci okrajově sledovala a když mi bylo 20 let, přišel odtud chlapec v mém věku, který mi byl jako bratranec. Spolu jsme v té době strávili mnoho času, protože jsem měla klid od zkoušek a tím pádem jsme byli hodně času spolu. On mi toho strašně moc o situaci v Sýrii povídal a mě to celé začalo zajímat. 

Když do Evropy přišly první vlny uprchlíků, já byla tehdy v Libanonu a tam bylo také strašně mnoho Syřanů. Potkala jsem uklízeče, který byl vystudovaný a pocházel z dobré rodiny. Strašně mnoho kvalifikovaných lidí tam dělalo podřadné práce a to mi bylo opravdu líto. 

Když jsem se začala dívat na reakce Slováků na Facebooku, jak se k této situaci postavili, byla jsem velmi překvapená, jak je to možné, mít takový nedostatek empatie. Rozhodla jsem se proto přiložit ruku k dílu a odjela jsem do Maďarska na stanici, pak do Vídně na stanici a nakonec mi na Facebooku vyskočilo, že hledají lidi do Řecka, tak jsem jela i tam. 

Co konkrétně jsi dělala na vlakových stanicích v Maďarsku a Rakousku?

Přijela jsem tam neohlášeně, jen tak, že „dobrý, přijela jsem pomoct“. Oni mi řekli, že už tu mají mnoho dobrovolníků a není třeba. Tak jim říkám, že mluvím arabsky a dovolili mi zůstat.

Vydala by ses tam úplně sama?

Ano, sama. Mám takový pracovní čas, že někdy jsem 2 měsíce pryč a pak jsem měsíc doma. A doma se mi sedět se založenýma rukama nechtělo, tak jsem se rozhodla udělat toto. 

Zběžně jsem sledovala reportáže ze situace v Maďarsku a vypadalo to tam opravdu neorganizovaně. Jaká byla situace ve skutečnosti? 

V Maďarsku to bylo velmi odlišné od Rakouska, celá atmosféra byla nepříjemná. V Rakousku to bylo jinak. Když se uprchlíci dostali do Rakouska, absolutně nikomu nedůvěřovali. Mohl tam přijít kdokoliv, hasič, policista a absolutně jim nedůvěřovali. 

Jednou přišel policista, který jim řekl, že je jich na stanici příliš mnoho, 3 dny by museli čekat na vlak, tak se jim podařilo vybavit autobus, se kterým tam ty lidi vezmou. Nikdo do toho autobusu nenastoupil, protože nikdo nikomu nevěřil. Mou prací tedy bylo i to, že jsem chodila od jednoho k druhému vysvětlovat, že nyní jsou v Rakousku, ne v Maďarsku a ničeho se nemusejí obávat. Přesto se mnoho lidí rozhodlo i tak nenastoupit. 

Znáš i nějaké lidi, kteří dostali azyl na Slovensku?

Znám jednu ženu, která bydlí v Bratislavě a ona to tu opravdu zbožňuje. Lidé jsou ochotní, starostliví a pomáhají jí. Ona si vůbec nestěžuje. Znám i další, které spolu s rodinou poslali do Banské Bystrice do nějaké vesnice a tam na ně všichni zírali, nikdo se s nimi nechtěl bavit. Velmi se sem těšili kvůli tomu, co o Slovensku říkala její kamarádka, která bydlí v Bratislavě. Ale na tuto byli lidé nepříjemní, tak samozřejmě, že zde nezůstala.

Když posloucháš o tolika tragických osudech, nezanechává to na tobě nějaké stopy? 

Už jsem musela trochu zmírnit tempo, protože se z těchto lidí stali moji přátelé a trávila jsem s nimi i spoustu volného času. Všichni byli velmi dobrosrdeční, štědří a ráda jsem si s nimi povídala. To ale znamenalo, že jsem si i mnoho příběhů vyslechla a samozřejmě to mělo na mě i nějaký vliv. 

Když jsem pomáhala v Aténách a přelétaly helikoptéry nad budovou, protože tam byly nepokoje ze strany anachistů, tak se tam ty děti třásly a plakaly. Jedné věci nerozumím, a to té, že si lidé stěžují, že uprchlíci jsou povětšinou mladí, zdatní chlapi schopní bojovat. Vždyť právě oni jsou v největším nebezpečí. A bojovat? Za koho? To není válka mezi dvěma stranami, z každé strany se snaží narukovat více mladých, čili opravdu tam není žádný výběr, aniž by ohrozili sebe a své rodiny. 

Jak ses tedy vůbec dostala do Atén?

Díky mé práci mohu bydlet opravdu kdekoliv, nejsem pracovně vázána na jedno místo, tak jsem se rozhodla bydlet v Aténách. Nebyla jsem tam jen z lásky k uprchlíkům, měla jsem tam placené pozice, kdy jsem například dělala tlumočnici. 

Pomáhat je třeba, ale odtud potud a jsem proti práci zdarma. Samozřejmě, neplatili mi takové částky, které mi pokrývaly veškeré náklady a utratila jsem mnohem víc, ale bylo to zaměstnání.

Kromě rodiny, kterou jsi u sebe ubytovala, pomáhala jsi jiným lidem i finančně?

Jednou za mnou přišel jeden mladý kluk, měl šestky dioptrie a ptal se mě, jestli nevím o nějaké organizaci, která by mu pomohla zajistit nové brýle, protože bez nich by nic neviděl a jeho byly již rozpadlé. Bydlel ve squatterském obydlí, byl zcela na konci seznamu lidí, kterým se poskytovala pomoc a jeho interview na legální pobyt bylo naplánováno až o 2 roky později. Jemu jsem ty brýle koupila ze svých peněz, protože je skutečně potřeboval. 

Jak ses dostala konkrétně k této rodině, kterou jsi u sebe ubytovala?

Když jsem poprvé bydlela v Aténách, navštívila jsem jeden squathouse, kde byly dvě holčičky, bylo jim 10 a 12 let. Jedna z nich přišla ke mně s perfektní angličtinou, kterou se naučila za pár měsíců, a říkala, ať si chytím jejího bratra. 

Přesně věděla, co dělá (smích). Pak mě zavedla k její mámě, ať se s ní seznámím a ta máma byla téměř v mém věku. Nabídli mi vodní dýmku a několik hodin jsme si povídali, všichni byli neuvěřitelně charismatičtí a hlavně s mámou jsme si sedli. 

Jak jsem zmiňovala, byli tam dva rodiče, 3 děti a dva bratranci té mámy. Všichni žili ve staré opuštěné škole, bez koupelny, bez kuchyně. Měli tam postavený stan, žádná klimatizace a v takových podmínkách bydleli. 

Když jsem se pak vrátila zpět na Slovensko, nepřestala jsem nad nimi přemýšlet. Dokonce jsem tehdy u nich i jednu noc přespala na karimatce. To je další věc. Byla to budova, v níž bylo minimálně 200 uprchlíků, squatterů, kteří to tam řídili. A já jsem tam mohla přijít i o jedné ráno a nikdy jsem se mezi nimi necítila v nebezpečí. 

Nikdy ses nebála?

Jen anarchistů. Ti mají v Řecku velkou moc a dokonce mají čtvrti, kam policie nevchází. Nepřímo mi vyhrožovali, protože když zjistili, co dělám, zakázali mi jít do té budovy. Já jsem si ale řekla, že jdu i tak, protože mám uvnitř kamarádku, jdu si s ní dát jen kávu. Po večerech jsem tam ale už nechodila a také bych nevkročila do jejich čtvrtí. Kamarádovi, který také takto pomáhal, dokonce zapálili auto. 

S tou rodinou jsi jakým způsobem po odchodu udržela kontakt?

Stále jsem nad nimi uvažovala, i nad jejich dětmi. Velmi jsme si rozuměli, a proto jsem se rozhodla vrátit. Přijela jsem zpět do Atén, pronajala jsem si byt a rozhodla jsem se, že jim nabídnu, aby se ke mně nastěhovali. Pracovně jsem byla často pryč, takže na bytě jsem nebyla pořád, ale žili u mě od srpna do prosince 2016.

Co se s nimi stalo, když od tebe odešli?

Nacházeli se na čekací listině a nakonec je vzali do Německa. Měli velké štěstí, neboť mnoho lidí, kteří přišli před nimi, je stále v táboře a čekají na umístění. Nyní žijí v jedné vesnici, mají čtyři děti. Stále jsme spolu v kontaktu, zejména přes internet, ale už se mi podařilo je i navštívit.

Ještě pomáháš lidem v nouzi?

Popravdě, je toho dnes pomálu, protože to, co jsem dělala, už není v Řecku konkrétní problém a situace je dnes více pod kontrolou státu. Nyní pomáhám spíše finančně, popřípadě vybavit určité úřední věci, které se dají řešit přes internet. 

Pamatuješ si během své práce s uprchlíky na nějaký šokující zážitek, který ti utkvěl v paměti?

Napadl mě moment, jehož jsem byla svědkem, a který mě velmi překvapil. Byla jsem u McDonaldu ve Stockholmu a mladý chlapec najednou omdlel. Lidé se kolem něho seběhli a začali se ptát, zda se v provozovně nachází nějaký doktor. Zpoza pultu vyšli dva Venezuelané a šli mu pomoci. Venezuelští doktoři prodávající burgry u McDonalda, ta vzpomínka se mnou zůstala. 

Stalo se ti už, že jsi někomu chtěla pomoci, ale nepodařilo se, popřípadě tvou pomoc odmítl?

V Hondurasu jsem zažila jedno velké zklamání. Žije tam jedna holčička, která je na vozíku a v Řecku jsem se poznala s jednou ženou, která měla s podobnými případy zkušenosti. Rozhodly jsme se jí tedy pomoci, začaly jsme to řešit a investovaly jsme do toho už i nějaké peníze, protože za ní byly vysláni specialisté.

Tehdy ale její máma, která to děvčátko považovala za výdělečnou činnost, naši pomoc odmítla. Začala říkat, že jí máme dát rovnou peníze, že je potřebuje na pleny, protože jsou strašně chudí. Ta mama prostě neměla zájem o to, aby její dcera chodila. Já jsem toto malé děvčátko poznala pár let zpátky a tehdy bylo vždy šťastné a smálo se. Dnes už jen smutně sedí na vozíčku. 

Ocitla ses někdy během svých cest v obrácené roli, kdy jsi ty potřebovala něčí pomoc? 

V Súdánu se nám v poušti rozbilo auto. Jeli jsme do nejbližší vesnice, což vlastně ani nebyla vesnička, byl to jen jeden dům. Bydlela v něm desetičlenná rodina a v domě měli jen 3 postele. Ptali jsme se jich, zda mají nějaké světlo, abychom si opravili auto. Světlo neměli, ale trvali na tom, že u nich musíme přespat. Ta paní nám udělala večeři, postele přenechali nám a oni spali na zemi. Ráno nám udělali snídaně, vlastnoručně opražili kávu a do 10 minut se nám podařilo opravit auto. Trvali jsme na tom, že jim dáme za veškerou ochotu peníze, ale oni si absolutně nic nevzali a udělali to nezištně. 

Jelikož strašně moc cestuješ, určitě ses dostala do různých nezapomenutelných situací a máš spoustu zážitků. Na které nejraději vzpomínáš? 

Když jsme například byly s kamarádkou na hotelu v Turecku, potkaly jsme jeden manželský pár. Začaly jsme se bavit a bylo očividné, že jsou distingovaná turecká rodina. V hotelu se večer odehrávala svatba jejich bratrance, tak nás tam pozvali. Na svatbě bylo 500 lidí a většina z nich byli příbuzní. Řekla jsem si, že wow, velká rodina, ale dál jsem to neřešila.

Druhý den nás tento pár zavolal, ať se s nimi jdeme podívat do jedné vesnice, kde prý bydlela předtím jejich rodina a po ní jsou pojmenovány ulice. Jeli jsme tedy a stále nám říkali více a více zajímavých faktů o jejich rodině. Říkali, že svá příjmení mají již z Osmanské říše a tehdy jsem věděla, že budou nějaká velmi důležitá rodina. 

V restauraci jim dali číšníci jídlo zdarma a procházeli jsme dokonce ulicí, která byla pojmenována po muži, co nás doprovázel. Nakonec jsme se dostali do jejich domu na kopci, což byl vlastně palác a tam jsme viděli jejich rodokmen, který se datoval stovky let dozadu. 

Zjistili jsme tedy, že byli jedněmi z mnoha příbuzných proroka Mohameda a na stěně měli fotky se slavnými lidmi, včetně bývalého amerického prezidenta Billa Clintona. Byli ale úplně normální, skromní lidé a nijak se svým majetkem nechlubili. 

Jaké máš plány do budoucna? Plánuješ i nadále tolik cestovat?

Cestovat chci i nadále, ale nerada bych se vždy vkládala jen do role cestovatelky, neboť vždy to vyjde na úkor něčeho jiného, většinou osobního života. Chtěla bych mezi tím najít rovnováhu. Moci si na týden někam vyběhnout, například zatančit si salsu, ale přitom strávit čas i doma. 

Plánuješ zůstat na Slovensku?

Ne, na Slovensku se upřímně trochu nudím, i když se sem ráda vracím. 

Máš radu pro lidi, kteří se také rozhodnou tolik cestovat? 

Člověk může procestovat svět a přitom vůbec nezažít kulturu dané země. Radila bych hlavně těm, co cestují do resortů, ať se snaží zjistit více o zemi, do které jedou. Ať tam nechodí jen za účelem odškrtnout si zemi ze seznamu, ale ať se skutečně projdou tím městem. Nemusí se honit za památkami, stačí ať najdou nějakou lokální hospůdku, sednou si tam, popovídají si s místními. Tehdy si ten člověk opravdu může udělat lepší obraz o kultuře země, kterou právě navštívil.