Petra je Slovenka s obrovským srdcem, na kterou můžeme být právem hrdí.
V našich končinách máme mnoho inspirativních lidí, kterým se nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužili. Tímto příkladem je i 29letá Slovenka Petra, která každoročně díky své práci stráví v zahraničí více než 6 měsíců.
Petra ale není typická turistka, která se honí za největšími turistickými památkami, aby si mohla nahrát nový příspěvek na Instagram. Snaží se poznat místní lidi a kulturu, no a svůj čas tráví neobvykle – pomáhá lidem, kteří to v životě neměli jednoduché.
Během uprchlické krize se dobrovolně a hlavně úplně sama vydala pomáhat uprchlíkům na vlakových stanicích v Maďarsku a Rakousku, protože jí osudy tisíců lidí nebyly lhostejné. Když zažila situaci v sousedních zemích, rozhodla se odjet do Řecka, do země, která byla první zastávkou pro lidi prchající před válečnou situací ve vlastní zemi.
Tam se dostala i do konfliktu s řeckými anarchisty, protože ti uprchlíky používali jako loutky v jejich boji proti systému. „Sháněli jsme těm lidem dokumenty a jednoho po druhém je z těchto baráků dostávali ven.“ Když na vlastní oči viděla, v jakých podmínkách žijí tito lidé, rozhodla se pro neobvyklé a velkorysé gesto – nastěhovala si k sobě do bytu sedmičlennou rodinu ze Sýrie.
Našla jsem o tobě článek, kde se psalo, že jsi u sebe v Aténách dobrovolně ubytovala uprchlíky ze Sýrie...
V tom článku to hlavně bylo velmi přitažené za vlasy, s žádnými sedmi chlapy jsem na bytě nebydlela. Udělalo se z toho obrovské haló a když se článek dostal na Facebook, měl více než 300 komentářů. V některých z nich mi dokonce přáli smrt nebo aby mě ti uprchlíci znásilnili. Přitom ta situace byla ve skutečnosti úplně jiná...
Jak to tedy bylo ve skutečnosti?
Vzala jsem si k sobě manželský pár se třemi malými dětmi a ta máma měla ještě dva bratrance, čili to byla velká rodina. Já jsem na tom bytě byla jen občas, protože jsem kvůli práci odcestovala. V článku to vyznělo, že jsem si k sobě nastěhovala samé chlapy, protože tam vložili fotografii, kde sedím na pláži se sedmi chlapy.
Mě hlavně zaujalo, že ses rozhodla tímto způsobem pomoci, ale rozumím, že pokud vynechali kontext, tak si tě v tomto případě v komentářích vychutnali...
Ono to znělo, jako kdybych byla ten největší sluníčkář, který má na sobě růžové brýle. Takové řeči mě urážejí, protože se nevidím tak, že bych na svět koukala přes růžové brýle. Jelikož se dorozumím arabsky, spolupracovala jsem s oficiálními organizacemi a tlumočila jsem pro ně.
Jak vypadala v té době uprchlická situace v Řecku?
V Aténách bylo všechno tak disfunkční, Řecko bralo miliony eur z Evropské unie, které se nikdy nedostaly tam, kam měly. O ty lidi nebylo absolutně postaráno a tisíců uprchlíků se ujali anarchisté. Používali je jako loutky, kterým se snažili namluvit, že vláda je špatná, UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) je špatný a jedinou možností záchrany jsou anarchisté. Oni je vzali do nějakých opuštěných budov a tam se z nich stali squatteři. Když už tam byli, neměli šanci zaregistrovat se do oficiálního systému nebo dostat finanční podporu.
Co bylo tvým úkolem v této situaci?
Já jsem se neoficiálně, přes známosti, dostala dovnitř těchto budov. Sháněli jsme těm lidem dokumenty a jednoho po druhém je z těch baráků dostávali ven. Anarchisté v Aténách jsou ale velmi nebezpeční lidé, mají otevřené boje s policií a jednomu známému tam dokonce zapálili auto. Takže opravdu se mi na to, co jsem dělala, nehodí pojmenování „sluníčkářka“.
Hodně lidí by si z tebe opravdu mohlo brát příklad.
Vůbec nechci, aby to vyznělo, že se snažím ukazovat. Nedělala jsem to, abych se s tím mohla pochlubit na sociálních sítích a upoutat na sebe pozornost, spíše jsem jen chtěla udělat něco, co má význam.
Kdy ses rozhodla, že budeš takovýmto způsobem pomáhat?
