Okupanty jsme nedokázali porazit vojensky ani politicky, tak jsme je alespoň rozstříleli v hokeji.
Psal se březen 1969. Od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa uběhl půlrok a společnost se začala plíživě normalizovat. V srdcích lidí se ale stále skrýval hluboký odpor vůči sovětským okupantům a brzy měl vyplavat na povrch. Konalo se totiž hokejové mistrovství světa ve Stockholmu, kde naši hokejisté měli dvakrát během jednoho týdne soupeřit se Sovětským svazem. Čechoslováci vnímali sportovní utkání jako šanci pomstít se okupantům.
Poté, co náš hokejový tým v obou zápasech zvítězil, vyšlo do ulic Prahy sto padesát tisíc lidí, začali bouřlivě oslavovat a za podpory provokatérů ze řad StB se pustili do vandalismu. Pro SSSR šlo o poslední kapku, po níž reformního Alexandra Dubčeka v čele komunistické strany vystřídal normalizátor Gustav Husák.
Pomsta za okupaci
Hokejové mistrovství světa se původně mělo konat v Československu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se ale vedení země rozhodlo šampionátu zřeknout. Důvodem byl zřejmě strach Sovětů z demonstrací, které by mohly nastat po zápasech s týmem SSSR. IIIHF proto pověřila pořádáním mistrovství Švédsko. Ani šéf stockholmské policie si nepřál problémy, a tak loboval za to, aby se utkání Československa se Sovětským svazem hrála bez diváků. Neprošlo mu to.
Mladí hokejisté z Československa cítili, že nejde jen o sport, ale o symbolické utkání, které musí vyhrát za každou cenu. Když v pátek 21. března 1969 rozhodčí foukl do píšťalky, naši se pustili do usilovného boje proti týmu, který pro většinu národa představoval okupační sily. V hledišti bylo takřka 8 tisíc diváku, většina Švédů, kteří fandili československé reprezentaci. V ten večer propukli dvakrát v divoký jásot – ve 33. minutě, kdy skóroval Jan Suchý, a 13 minut před koncem, kdy zpečetil výhru 2:0 Josef Černý.
Gesta odporu
Slavné vítězství vzbudilo emoce jako žádný zápas předtím. Švédský trenér Arne Stromberg v slzách objímal svého přítele, emigrujícího československého novináře Hanuše Webra. Na Václavském náměstí v Praze se sešlo na dva tisíce lidí. Nezvyklá gesta se ale děla i na hřišti. Českoslovenští hokejisté odmítli soupeři podat ruce. Neslýchané gesto odporu měli domluvené dopředu, když dozněla hymna, prostě se otočili a odjeli.
Jenže v televizním studiu v Praze tento moment stačili včas odstřihnout. V Československu tak o tomto momentu ponížení pro sovětskou sbornou nikdo nevěděl. Nicméně, trenér Jaroslav Pitner měl co vysvětlovat. Na konferenci prohlásil, že vítězové nechodí podávat ruce. Tato omluva mu kupodivu prošla a vystačil s ní i během výslechu, který po návratu domů musel podstoupit. Zrak celého národa se nyní upnul na odvetný zápas, který se měl odehrát přesně za týden.
Mezitím probíhala příprava a novinářské rozhovory. Jak vzpomínal v rozhovoru pro deník iDNES sportovní novinář Václav Pacina, otázky i odpovědi skrývaly mnoho jinotajů či přímých výpadů proti okupačnímu režimu v tehdejším Československu. Pacina se měl při jedné příležitosti zeptat kapitána našeho mužstva na otázku: „Kdybyste si mohl vybrat člověka, jemuž byste naplno důvěřoval a mohl si s ním pohovořit od srdce, kdo by to byl?“ Jožo Golonka na to bez skrupulí odvětil: „Já bych si vybral Dubčeka“.
Jinotajnou odpověď poskytl novináři Jan Suchý. Ten si v zápase s Američany zlomil prst, a přesto chtěl proti Sovětskému svazu nastoupit. Emotivní rozhovor s Václavem Pacinou tehdy skončil otázkou: „Takže by sis hrozně rád zase lehal do sovětských střel?“ Načež hráč proslulý svou obětavostí odpověděl: „To tedy ano!“ Někteří hráči poskytovali rozhovory i Karlu Drážďanskému z rádia Svobodná Evropa. Ten se bál jejich slova vysílat, neboť se nebáli promlouvat velmi otevřeně o záležitostech v okupované domovině.
Před druhým zápasem panovalo velké napětí. V kabině československého hokejového týmu se šířila chuť k revoltě. Rozpoutal ji útočník Jaroslav Jiřík, který se rozhodl, že rudou hvězdu nad českým lvem na svém dresu přelepí leukoplastí. To už ale šlo do tuhého. Takový čin byl hanobením státního symbolu, a tedy trestným činem. K Jiříkovi se přesto přidali další čtyři hráči, kteří si stejně jako on zakryli komunistickou rudou hvězdu na dresu.
Slastné vítězství a stovky tisíc lidí v ulicích
Odvetný zápas po ně znamenal vše. A hodně znamenal i pro Čechoslováky napjaté před rozsvícenými obrazovkami televizorů. Jaká radost je tehdy musela polít po každém gólu a především po závěrečném hvizdu, po němž bylo vítězství národního týmu se skóre 4:3 zpečetěno. Hokejová odplata za 21. srpen 1968 byla dokonána. Televizní moderátor Vácha ukončil přenos slovy: „Československo porazilo Sovětský svaz 4:3. Zdravíme vás všechny doma a dobře si tu radost prožijte.“ To ještě netušil, že za svá slova zaplatí. Stejně tak jako hlasatelka Milena Vostřáková, která během vysílání připíjela na „morální vítězství“.
Sovětský svaz nebylo možno porazit vojensky ani politicky, a tak lidu československému jeho pokoření ve sportovním klání rozproudilo krev v žilách. Do ulic po celé zemi vyrazily stovky tisíc lidí a skandovalo se: „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to“ či „Vy nám tanky, my vám branky!“ a další protisovětská hesla. Jen na Václavském náměstí mělo být na 150 tisíc lidí.
Přicházejí léta útlaku
Oslavy s protisovětským tónem se samozřejmě okupantům nelíbily. Zároveň na ně byli dobře připraveni. Ještě před zahájením oslav navezla Státní bezpečnost před pobočku letecké společnosti Aeroflot dlažební kostky. Když pak lidé vyšli do ulic, tajní příslušníci StB jimi začali rozbíjet výlohy kanceláře. Vyprovokovali tak dav, který se k nim přidal.
Tento projev vandalismu rozhněval SSSR a znamenal poslední kapku pro reformní komunisty. Jejich lídr Alexander Dubček byl sesazen z čela KSČ a nahrazen Gustavem Husákem, pod jehož taktovkou republika chřadla v náručí normalizace dalších 20 let.
Hokejisté, kteří si přelepili na dresu rudou hvězdu byli po návratu do vlasti podrobeni výslechu. Vymluvili se, že se jim roztrhl dres, a tak jej přelepili. Slabá výmluva jim prošla. Nově nastupující režim Gustava Husáka se je neodvážil potrestat a všichni rebelující hráči dokonce mohli zůstat v reprezentaci. Měli štěstí. Jejich kolegové z 50. let byli za podobné projevy odsouzeni na dlouhá léta do vězení. Jediný Jaroslav Jiřík emigroval a stal se prvním hokejistou z východního bloku, který začal hrát v NHL.
