Přepnout do nočního režimu
Přepnout do denního režimu
Úterý 22. 10. 2019 svátek má Sabina

hledej na refresheru

Uložený článek najdeš v nabídce uživatele.
Doporučujeme zapnout browser notifikace, pokud budeš přihlášený na Refresheru na tomto zařízení.
Refresher - Rozhovory
0
Jakub Paulík
3. září 2019, 12:10

Zloděj aut Martin: V 90. letech jsem vydělával 100 000 korun měsíčně, každý den jsem se ale bál, že mě zavřou

V divokých 90. letech byli na výsluní mafiánští vrahové, ale dobře se dařilo i zlodějům aut.

Jakub Paulík
3. září 2019, 12:10
Zloděj aut Martin: V 90. letech jsem vydělával 100 000 korun měsíčně, každý den jsem se ale bál, že mě zavřou
Zdroj: TASR - Radovan Stoklasa
Musíš být přihlášený/á, abys mohl/a uložit článek.
Nepodarilo sa uložiť zmeny. Skús sa nanovo prihlásiť a zopakovat akciu.

V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
0
Uložit na později.
Uložený článek najdeš v nabídce uživatele.

44letý Martin Škubák je recidivista, který si za krádeže aut odseděl dohromady zhruba 15 let. V koloběhu kriminálních aktivit ho dlouhou dobu udržovaly nejen vysoké finanční výdělky, ale zejména heroin a pervitin.

 

S Martinem jsme si povídali, jak fungovalo takzvané autíčkářství v 90. letech, proč zločinci odmítali zradit své kumpány a jak se od řadového „převozníka“ dostal k založení vlastní organizované skupiny.

 

Ukradl jsem pro něj Audi 80, dal mi za to 25 tisíc a tehdy se to rozjelo. Víceméně se dá říci, že jsem se už osamostatnil a obklopil se takovou menší partou. Pro původní skupinu jsme již byli jakousi konkurencí.

 

Prozradil nám, jak ho změnily drogy, a proč se rozhodl zanechat zločineckou minulost a živit se poctivou prací.

 

V tomto článku si přečteš:
  • Jak se dostal od kradení videokazet k výnosnému „autíčkářství“;
  • za jaké ceny se prodávala kradené auta;
  • jak probíhaly jednotlivé krádeže, podle čeho se vybírala auta a jaká byla hierarchie ve skupině;
  • proč se v 90. letech téměř vůbec „nepráskalo“ policistům;
  • kdo nakonec Martina přeci jen nahlásil policii;
  • o problémech propuštěných vězňů na svobodě – nalezení zaměstnání, vyřízení půjčky.

 

Zlodej áut Martin: V 90. rokoch som zarábal 100 000 korún mesačne, každý deň som sa ale bál, že ma zavrú

Rozhodl jste se poskytnout Refresheru rozhovor a našim čtenářům převyprávět svůj životní příběh plný kriminální minulosti. Jaké ponaučení jste si vzal ze svých chyb?

Mohu říci, že kdyby to bylo v mé moci, posledních 25 let svého života bych nejraději vymazal a začal úplně nanovo. Nestálo to za to. Bylo to bahno, do kterého jsem spadl a už se nevyhrabal. A lidé na to nezapomínají a nepromíjí. Je mi 44 let a v podstatě nemám nic vybudované. Utratil jsem miliony a miliony korun, vše jsem rozházel, tak nač to bylo dobré?

 

Kdybych raději těch 25 let poctivě pracoval a pomalu si odkládal, tak alespoň něco mám. Nyní nemám nic, začínám od nuly a pomalu se vzpamatovávám. Ale máme děti, takže musíme pokračovat. Kvůli čemu jsem se pustil do tohoto rozhovoru? Chtěl bych vzkázat mladým klukům, aby si raději pomalu poctivě budovali život. Vidina rychlého výdělku je totiž uvrhne do vězení a to za to nestojí.

 

Přesto, dovedete si představit, že byste se ještě v budoucnu podílel na trestné činnosti, nebo již tímto prostředím pohrdáte?

Kdyby se mi v životě stala situace, že bych neměl jinou možnost, jak se postarat o děti, tak upřímně řeknu, že ano. Své děti bych určitě nenechal hladovět. Dělám ale vše pro to, aby to tak nebylo. Nad krádežemi mám ale aktuálně tlustou čáru. Nikdy však nesmím říkat nikdy, ale kvůli dětem udělám vše pro to, aby k tomu nemuselo dojít. 

 

Žiji jiný život a je úžasný pocit neprobouzet se s pocitem, zda náhodou dnes není ten den, kdy mě zavřou. A nejlepší pocit je, když přijdu domů z práce, otevřu dveře a dvě malé holčičky s úsměvem vykřiknou: „Tati!“. To je k nezaplacení.

 

Vězení nepomáhá tak, jak to běžní lidé chápou. Pár jedinců toto odloučení od rodiny a od svobody možná skutečně těžko snáší a změní je to, ale to je podle mě mizivé procento.

 

A jak v současné době vnímáte drogy?

Co se týče drog, k nim bych se nevrátil absolutně za nic, ty byly nejhorším omylem mého života. Odsuzuji je ještě víc, než to, že jsem kradl, protože drogy mě udržovaly v tomto zločineckém kolotoči. Nebýt jich, možná bych s tím přestal i dříve.

 

V 15 letech jste se dostal k první krádeži. Z jakého důvodu jste se rozhodl spáchat první trestný čin?

Co k tomu říct, byli jsme mladí hloupí kluci, jeden z kamarádů měl za sebou už nějaké krádeže, a tak jsme se nechali přemluvit.

 

Čili tento nápad nevzešel přímo od vás, ale šlo spíše o tlak z party.

Přesně tak, byli jsme parta tří či čtyř mladých kluků z rozvrácených rodin, kteří žili v podstatě jen s matkami. Mně otec zemřel, když mi bylo 12 let a kamarádi žili s rozvedenými a svobodnými matkami. Ty však jejich výchovu společně s dalšími sourozenci jaksi nestíhaly, a tak se to projevilo i na jejich chování.

 

 

Co bylo cílem vaší první krádeže?

Mám pocit, že jsme šli do videopůjčovny s VHS, kde jsme vzali několik kazet. Pak jsme se časem jaksi rozjeli a začali jsme vykrádat i auta. V té době mívali lidé ještě ve vozidlech drahé věci, nedbali tolik na bezpečnost. A za jednu takovou krádež jsem se dostal do basy.

 

Následně jste skončil na dva a půl roku v Ústavu pro mladistvé v Sučanech. Dostalo se vám tam potřebné pomoci od státu?

Vězení bývá v médiích prezentováno jako resocializace odsouzených osob, ale v podstatě jde jen o represi, aby lidi odřízli od společnosti. Nevím o tom, že by to někomu něco dalo. Mně tedy jistě ne. Trestanec v takovém prostředí jen poznal další podobné lidi, kteří porušovali zákony. Vězení nepomáhá tak, jak to běžní lidé chápou. Pár jedinců toto odloučení od rodiny a od svobody možná skutečně těžko snáší a změní je to, ale to je podle mě mizivé procento. Po těch věznicích, kde jsem zhruba 15 let pobýval, to byly stále tytéž tváře. Začarovaný kruh.

 

Samozřejmě mě zlákaly hlavně na peníze. A jako 18letý kluk, který v podstatě nic neměl, jsem do toho nakonec spadl.

 

Co by podle vás mohlo trestance změnit, pokud ne vězení?

Těžko říct. Ale když se lidé podívají blíže na vězně, většina z nich vyrůstala v jakémsi horším životním standardu než lidé z uspořádaných rodin. 

 

Zmínil jste, že vám jako mladému zemřel otec. Jak reagovala vaše máma na to, když vás umístili do Ústavu pro mladistvé?

Musím říci, že to snášela velmi těžko. Vyrůstal jsem se dvěma sourozenci, bratr je o dva roky starší, sestra o 6 let mladší. Když moje máma viděla, do jaké party jsem se dostal, tak se mě snažila přivést na správnou cestu. Chtěla pro mě jen dobré, ale nezvládla to. Má velmi dobré srdce a myslím si, že nejvíce trpěla ona. Když mě poprvé uvěznili, pochopitelně jsem si jako mladý chlapec první dva dny poplakal, pak jsem se otřásl a nějak to přežil. Nejvíce tím vězením však podle mě trpí rodina.

 

 

Vaše matka měla o vás zjevně vždy zájem. Vyrůstal jste v harmonickém rodinném prostředí, nebo můžeme spíše hovořit o opaku?

Zčásti ano, zčásti ne. Otec byl totiž alkoholik, s ním to nebylo nikdy moc jednoduché. Ale někteří kamarádi z mého okolí na tom byli určitě i hůř. Nejvíce jsem se však změnil ke špatnému až po tom, co zemřel otec. Ještě předtím jsem se na škole účastnil i matematických soutěží, skončil jsem druhý v středoslovenském kraji. Neměl jsem se školou žádné problémy. Po jeho smrti se ale u mě naplno projevila puberta a jaksi mě neměl kdo udržet v mantinelech.

 

Zlodej áut Martin: V 90. rokoch som zarábal 100 000 korún mesačne, každý deň som sa ale bál, že ma zavrú

 

Měl někdo z vaší rodiny za sebou kriminální minulost, nebo jste výjimkou?

Ne, nikdo. Já jsem taková černá ovce naší rodiny.

 

Neříkám, že skončil rovnou zakopaný, ale spíše psychicky zničený. Kdyby někdo chtěl před policií vypovídat, byl zde strach.

 

Jako 18letý jste skončil na svobodě a kontaktovala vás parta živící se takzvaným autíčkařstvím. Na co přesně vás dokázali nalákat?

Jeden z těch kamarádů, se kterými jsme v mládí kradli, měl starší sestru. Ta žila s jedním zlodějem aut a vím, že v dané době převáželi do Maďarska auto, ale tehdy se tento kluk zabil, a tak jim chyběl člověk. Zmíněný kamarád tedy za mnou přišel s otázkou, zda bych do toho nešel. Ze začátku jsem odolával. Asi měsíc či dva jsem se probíjel životem, ale pak za mnou přišli, vzali mě do baru, představili mi vizi toho, co mohu mít. A samozřejmě mě zlákali hlavně na peníze. A jako 18letý kluk, který v podstatě nic neměl, jsem do toho nakonec spadl.

 

Dostal jste to, co vám slibovali, nebo šlo pouze o prázdné řeči?

Amen dostal. V 90. letech se za slovem stálo, dnes chce už každý každého oklamat. Za to, že jsem převezl auto od bodu A do bodu B, jsem dostal zhruba 3 tisíce slovenských korun, což byla v této době pro pracující celkem slušná měsíční výplata. A to bylo několikrát do týdne. Naivně jsem si myslel, že to takto půjde věčně.

 

 

Jak dlouho se vám dařilo?

Takovým stylem, že jsem vlastně pouze převážel auta, jsem operoval asi rok nebo rok a půl. Fungovalo to v podstatě tak, že podle zámků z aut se vyráběly klíče. Já jsem dostal klíč a převezl jsem auto tam, kde se mi řeklo. Pak jsem se už ale i já naučil dělat klíče. Běžně se totiž vedle mně vyráběly, a tak se mi podařilo tento proces odpozorovat.

 

Později mě oslovil jeden kupec a podotýkám, že v okolí Žiliny bylo takových kupců, se zájmem o kradená auta, poměrně hodně. Ukradl jsem pro něj Audi 80, dal mi za to 25 tisíc a tehdy se to rozjelo. Víceméně se dá říci, že jsem se osamostatnil a obklopil se takovou menší partou. Pro původní skupinu jsme byli jakousi konkurencí.

 

A právě on nás natřel. Neznal sice mé jméno, ale rozpoznal mě podle fotografie.

 

Šlo o organizovanou skupinu, která měla vlastní pravidla a hierarchii?

V podstatě ano. Já jsem v této nové skupině vytahoval zámky z aut a vyrobil jsem na koleně klíč. Nás další člověk se staral o to, aby se ukradené auto prodalo, no a dále jsme měli dva takzvané převozníky. Takže asi taková pozice, v jaké jsem i začínal.

Exkluzivní obsah pro předplatitele REFRESHER+
od 57,50 kč na měsíc
PŘEDPLATIT
Už máš předplatné? Přihlásit se
PROČ SI PŘEDPLATIT?

Co se dozvíš po odemknutí?

  • Jak probíhaly jednotlivé krádeže, podle čeho se vybírala auta a jaká byla hierarchie ve skupině;
  • proč se v 90. letech téměř vůbec „nepráskalo“ policistům;
  • kdo nakonec Martina přeci jen nahlásil;
  • v čem se od sebe liší nápravně výchovné skupiny ve vězení;
  • o sporech ve vězení a o pašování předmětů;
  • kdy se Martin poznal s rapperem a dvojnásobným vrahem LUGEREM;
  • o problémech trestanců na svobodě – nalezení zaměstnání, vyřízení půjčky.

Foto: Archvív – Martin ŠkubákNáhledový obrázek: Archvív – Martin Škubák Tagy: auto, auta, zlodej, vazenie, väzenia, heroin, väzeň, pervitin, trestný čin, recidivista, autíčkári, Martin Škubák
Ohodnoť článek
26
Sdílej článek
Hodnocení tohoto článku je dostupné jen s aktivním předplatným REFRESHER+.
Předplatit
Zrušit
Při hodnocení článku nastala chyba. Zkus se nově přihlásit a znovu ohodnotit článek.

V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Jako neregistrovaný jsi tento měsíc přečetl už 1/40 článků. Přihlas se pro neomezený přístup. Jako neregistrovaný jsi přečetl už 1/40 článků za měsíc. PŘIHLÁSIT / REGISTROVAT PŘIHLÁSIT
Nejčtenější