Michaela žije v centru už téměř půl roku. Spolu s ředitelkou a speciální pedagožkou nám popovídaly, jaké to tam je.
Přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké je to být opravdu chudý? Proč některé rodiny tlačí chudoba? Opravdu jsou rodiče, kteří zůstanou bez bydlení nebo bez práce, jsou odkázáni na sociální dávky a nesnaží se ani zařadit zpět do společnosti? Nebo naopak, jsou to pracovití lidé, kteří prostě neměli štěstí v životě? Kdo jim pomůže, pokud chudoba zasahuje do jejich života natolik, že se nemohou postarat o děti?
Odpovědi na tyto otázky jsem hledala v Centru pro děti a rodiny v Petržalce, kdysi známém jako krizové centrum pro rodiny. Zjišťovala jsem, proč se tam lidé uchýlí a jak se může člověk dostat do situace, že by v takovém centru umístil jen své dítě. Nevěřili byste, ale opravdu zde žijí i děti bez rodičů.
Vcházím do budovy, která mi připomíná středoškolský internát. Nachází se uprostřed petržalských paneláků, naproti střední škole: skvělé, alespoň to mají děti blízko, pomyslela jsem si. Později jsem zjistila, že středoškoláků tam mnoho nemají, rodiny sem přicházejí s menšími dětmi.
U vchodu mě vítá usměvavý vrátný, brzy se setkávám s léčebnou pedagožkou Zuzanou Hájkovou. Všimnu si několika malých dětí, které proběhnou po chodbě a zvědavě se zastaví u návštěvy. Jsou slušné, čistě oblečené a lidé se s nimi povídají laskavě. Ty nejmenší poslouchají na slovo a když je třeba jít na odpolední spánek, poslušně odcupitají.
Centrum neřeší bytovou otázku lidí, kteří se ocitnou v problémech. V mnoha případech je ale ztráta bydlení jeden z problémů, kterým rodina čelí. V centru hledají způsob, jak napravit vztahy v rodině, učí rodiče vše potřebné pro vhodnou výchovu a péči o děti a poskytují klientům právní či psychologickou podporu. V praxi to znamená, že se rodiče učí, jak se již do podobné krize po odchodu z centra nevrátit.
- Co jsou centra pro rodiny (tzv. krizová centra);
- jací lidé obvykle v těchto centrech žijí;
- jak mohou centra pro rodiny pomoci najít práci a ubytování;
- jak se v takovém centru opravdu žije podle maminky, která v něm žije téměř půl roku.
35letá Michaela žije v Centru se svým malým synem Michalem už 5 měsíců. Přivítali mě ve svém pokoji, kde mají vše, co potřebují: dvojitou postel, malou zařízenou kuchyňku, koupelnu a záchod. Michal akorát usínal u YouTube pohádek na posteli. Sedla jsem si k pracovnímu stolu v rohu a spustila nahrávač. Obávala jsem se, že vzhledem k tomu, v jaké situaci jsme se setkali, bude skoupá na slovo. Michaela je ale velmi otevřená a veselá povaha, neměla problém mluvit o svém životě.
Do Centra se synem přišla poté, co odešla od partnera, který je zároveň Michalovým otcem. Až příliš měl v lásce skleničku a Michaela se touto životní cestou vydat nechtěla. Různé neshody nakonec vedly k tomu, že ho nechala. Neměla kam jít, neměla peníze, proto si vybavila pobyt zde. Nyní je na mateřské, avšak už si hledá práci. Přijala by cokoli, důležité pro ni je, aby se mohla postarat o své dítě. „Mám různé zkušenosti. Jsou lidé, kteří chtějí pomoci, jsou tací, co dávají ruce pryč,“ vysvětluje, jak se jí v hledání práce daří. Z centra se plánuje přestěhovat na ubytovnu, zatím na své místo čeká. Při dotazu o budoucnosti je optimistka a mluví o naději.
Michaela se synem
„Je třeba mít trpělivost, pak přijde všechno.“ Pobyt v centru a odborná podpora Michaele zvýšily sebevědomí. Zamýšlí se nad tím, co potřebuje a co chce v životě. O takové formě pomoci si myslí, že je úžasná. „Personál nám pomáhá, dávají nám na výběr, silný důraz kladou zejména na komunikaci.“ Je důležité, aby klienti měli jasno v tom, čeho chtějí dosáhnout a aby na tom pracovali. Michaela je velmi komunikativní, vypráví ráda, a proto jí taková forma pomoci vyhovuje. Říká, že pro malého v první řadě chce zajistit stabilitu.
V centru se jí žije dobře, ale těší se i na ubytovnu. Tam může zůstat několik let, znamená to pro ni větší jistotu. Na přechod na dražší ubytování je připravena, díky podpoře z centra se učí i šetřit. Ví, že jen z mateřské vyžít nemůže. Pokud jde o syna, v setkávání s otcem mu nebrání. Ona sama takovou rodičovskou lásku neměla a je ráda, že ji synovi může dopřát. „Otec ho má rád a Michal jeho také,“ vysvětluje. Už když se jí syn narodil, věděla, že chce udělat vše pro to, aby se měl lépe než kdysi ona.
Svému mladšímu já by poradila, aby byla sama sebou a byla zodpovědná. „Musíš vědět, co chceš a jít si za tím,“ pokračuje. Ona kdysi taková nebyla, ale tvrdí, že každý si musí projít jistým procesem, aby některé věci pochopil. Ve své situaci vidí i to dobré: musela padnout proto, aby se opět postavila, ale je již na dobré cestě. Je vděčná za to, kde teď je.
