Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Michaela žije v centru už téměř půl roku. Spolu s ředitelkou a speciální pedagožkou nám popovídaly, jaké to tam je.
Přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké je to být opravdu chudý? Proč některé rodiny tlačí chudoba? Opravdu jsou rodiče, kteří zůstanou bez bydlení nebo bez práce, jsou odkázáni na sociální dávky a nesnaží se ani zařadit zpět do společnosti? Nebo naopak, jsou to pracovití lidé, kteří prostě neměli štěstí v životě? Kdo jim pomůže, pokud chudoba zasahuje do jejich života natolik, že se nemohou postarat o děti?
Odpovědi na tyto otázky jsem hledala v Centru pro děti a rodiny v Petržalce, kdysi známém jako krizové centrum pro rodiny. Zjišťovala jsem, proč se tam lidé uchýlí a jak se může člověk dostat do situace, že by v takovém centru umístil jen své dítě. Nevěřili byste, ale opravdu zde žijí i děti bez rodičů.
Vcházím do budovy, která mi připomíná středoškolský internát. Nachází se uprostřed petržalských paneláků, naproti střední škole: skvělé, alespoň to mají děti blízko, pomyslela jsem si. Později jsem zjistila, že středoškoláků tam mnoho nemají, rodiny sem přicházejí s menšími dětmi.
U vchodu mě vítá usměvavý vrátný, brzy se setkávám s léčebnou pedagožkou Zuzanou Hájkovou. Všimnu si několika malých dětí, které proběhnou po chodbě a zvědavě se zastaví u návštěvy. Jsou slušné, čistě oblečené a lidé se s nimi povídají laskavě. Ty nejmenší poslouchají na slovo a když je třeba jít na odpolední spánek, poslušně odcupitají.
Centrum neřeší bytovou otázku lidí, kteří se ocitnou v problémech. V mnoha případech je ale ztráta bydlení jeden z problémů, kterým rodina čelí. V centru hledají způsob, jak napravit vztahy v rodině, učí rodiče vše potřebné pro vhodnou výchovu a péči o děti a poskytují klientům právní či psychologickou podporu. V praxi to znamená, že se rodiče učí, jak se již do podobné krize po odchodu z centra nevrátit.
V tomto článku si přečteš:
Co jsou centra pro rodiny (tzv. krizová centra);
jací lidé obvykle v těchto centrech žijí;
jak mohou centra pro rodiny pomoci najít práci a ubytování;
jak se v takovém centru opravdu žije podle maminky, která v něm žije téměř půl roku.
35letá Michaela žije v Centru se svým malým synem Michalem už 5 měsíců. Přivítali mě ve svém pokoji, kde mají vše, co potřebují: dvojitou postel, malou zařízenou kuchyňku, koupelnu a záchod. Michal akorát usínal u YouTube pohádek na posteli. Sedla jsem si k pracovnímu stolu v rohu a spustila nahrávač. Obávala jsem se, že vzhledem k tomu, v jaké situaci jsme se setkali, bude skoupá na slovo. Michaela je ale velmi otevřená a veselá povaha, neměla problém mluvit o svém životě.
Do Centra se synem přišla poté, co odešla od partnera, který je zároveň Michalovým otcem. Až příliš měl v lásce skleničku a Michaela se touto životní cestou vydat nechtěla. Různé neshody nakonec vedly k tomu, že ho nechala. Neměla kam jít, neměla peníze, proto si vybavila pobyt zde. Nyní je na mateřské, avšak už si hledá práci. Přijala by cokoli, důležité pro ni je, aby se mohla postarat o své dítě. „Mám různé zkušenosti. Jsou lidé, kteří chtějí pomoci, jsou tací, co dávají ruce pryč,“ vysvětluje, jak se jí v hledání práce daří. Z centra se plánuje přestěhovat na ubytovnu, zatím na své místo čeká. Při dotazu o budoucnosti je optimistka a mluví o naději.
Michaela se synem
„Je třeba mít trpělivost, pak přijde všechno.“ Pobyt v centru a odborná podpora Michaele zvýšily sebevědomí. Zamýšlí se nad tím, co potřebuje a co chce v životě. O takové formě pomoci si myslí, že je úžasná. „Personál nám pomáhá, dávají nám na výběr, silný důraz kladou zejména na komunikaci.“ Je důležité, aby klienti měli jasno v tom, čeho chtějí dosáhnout a aby na tom pracovali. Michaela je velmi komunikativní, vypráví ráda, a proto jí taková forma pomoci vyhovuje. Říká, že pro malého v první řadě chce zajistit stabilitu.
V centru se jí žije dobře, ale těší se i na ubytovnu. Tam může zůstat několik let, znamená to pro ni větší jistotu. Na přechod na dražší ubytování je připravena, díky podpoře z centra se učí i šetřit. Ví, že jen z mateřské vyžít nemůže. Pokud jde o syna, v setkávání s otcem mu nebrání. Ona sama takovou rodičovskou lásku neměla a je ráda, že ji synovi může dopřát. „Otec ho má rád a Michal jeho také,“ vysvětluje. Už když se jí syn narodil, věděla, že chce udělat vše pro to, aby se měl lépe než kdysi ona.
Svému mladšímu já by poradila, aby byla sama sebou a byla zodpovědná. „Musíš vědět, co chceš a jít si za tím,“ pokračuje. Ona kdysi taková nebyla, ale tvrdí, že každý si musí projít jistým procesem, aby některé věci pochopil. Ve své situaci vidí i to dobré: musela padnout proto, aby se opět postavila, ale je již na dobré cestě. Je vděčná za to, kde teď je.
Děti přijímají do centra i bez rodičů, pokud je třeba řešit krizovou situaci v rodině
Začátkem tohoto roku se na Slovensku zákony, které se takových center týkají, změnily. Dnes už tedy mluvíme o centrech pro děti a rodiny. Od ředitelky Miriam Jamriškové jsem se dozvěděla, že mají 46 lůžek pro rodiny a děti. V případě potřeby zajišťují kromě ubytování i hygienické potřeby či potravinovou pomoc. Kromě toho je zde silná podpora ze strany ostatních pracovníků, během dne rodiče vybavují práci, ubytování a úřední záležitosti, věnují se i různým cvičením dovedností. Děti mají aktivity podobné jako ve školních kroužcích.
Centrum pro děti a rodiny REPULS je zařízení sociálně-právní ochrany dětí (sociální kuratela) zřízené hlavním městem Slovenské republiky. Zaměřují se na pomoc a odbornou péči pro dítě a osobu (nebo osoby), které se o dítě starají. Účelem pobytu může být úprava nebo zachování vztahů mezi dítětem a těmito osobami nebo nácvik sociálních a komunikačních dovedností.
V centru bývají úplné i neúplné rodiny, přijímají matky s dětmi, ale i otce s dětmi, případně celé rodiny. V některých případech přijímají i dítě samotné. Toto mě překvapilo, nemohla jsem pochopit, proč by se rodiče vzdali péče o děti. Jde však o krátkodobé řešení, vždy se sepisuje dohoda mezi rodičem a centrem. „Může to být z důvodu, že se o dítě nedokážou postarat a nemá jim kdo pomoci (například urgentní hospitalizace), převážně je to však na doporučení orgánu sociálně-právní ochrany, když se zjistí, že je nutná úprava vztahů nebo nácvik rodičovských či komunikačních nebo sociálních dovedností,“ vysvětlila mi ředitelka. Je to tedy na přechodné období, než se konkrétní krizová situace v rodině vyřeší.
Klienti, kteří v centru bydlí, si často dlouhodobě nemohou najít práci, nemohou si ji udržet, nedokáží fungovat v rámci mezilidských vztahů a selhávají ve výchově dětí. Takto shrnula důvody ředitelka, se kterou se setkávám v její pracovně.
„Je mnoho důvodů, proč se lidé ocitnou v krizové situaci, a proč to může vyvrcholit až ztrátou bydlení. Té obvykle předchází ztráta zaměstnání, k tomu jsou mnohdy přidružené i jiné problémy: zdravotní potíže, vztahové problémy apod.“ Právě v této krizové situaci začnou hledat cestu ven.
Je třeba, aby někdo dal úřadům vědět, že se rodina ocitla ve špatné situaci, může to být i blízké okolí nebo učitelé. Ale pozor: ne kdokoliv se může v tomto centru ubytovat. Každý musí projít přijímacím procesem. Ne každý uchazeč je vhodný kandidát. „Myslím, že je důležité specializovat se, mít adekvátní kompetence,“ vysvětluje ředitelka. Přijímají tedy rodiny, kde je třeba napravit vztahy a pomoci dítěti.
Na pomoc pro týrané ženy nebo pro lidi, kteří jsou závislí na drogách či alkoholu, jsou na Slovensku jiná zařízení. Ačkoli občas přijmou například ženu, kterou partner týral, není to hlavní důvod. V tomto centru jde především o dítě a o to, aby o něj bylo dobře postaráno. Je tedy možné, že ubytují otce, mámu, oba rodiče nebo pouze dítě.
V Česku i v Maďarsku fungují taková centra tak jako na Slovensku: „Model fungování pomoci dětem v rámci dětských krizových center, který funguje například v České republice, je téměř totožný,“ říká Jamrišková. Podle ní je Norsko spřátelenou zemí, kromě petržalského Centra pro rodiny finančně přispívají i na Bezpečné ženské domy (tato zařízení pomáhají týraným ženám). Právě Norsko má propracovanou metodiku, pokud jde o podobnou práci s dětmi a je vzorem pro ostatní evropské země.
Ředitelka Miriam Jamrišková vysvětluje, že v centru se především snaží o to, aby bylo o dítě dobře postaráno
Miriam Jamrišková pôsobí ako vedúca Centra pre deti a rodiny REPULS. Zdroj: Refresher
Na klienty centra se jiní lidé často dívají přes prsty. Nejvíce s tím bojují, když si hledají ubytování. Často ani nechtějí říci, kde bydlí nyní, aby se vyhnuli předsudkům a odsuzování. Stigmatizace může ublížit rodičům i při hledání práce a ani děti ve školách to podle pracovníků centra nemusí mít lehké.
Nejen pronajímatelé bytů, ale lidé obecně se s lidmi žijícími v centru příliš stýkat nechtějí, možná proto, že o nich moc nevědí. „I zpočátku lidé v okolí nebyli ztotožněni s tím, aby tu takové centrum vzniklo. Po devíti letech to je už docela fajn, ve smyslu spolupráce,“ prozradila nám ředitelka. Na otázku, proč byli původně sousedé proti, odpověděla, že lidé se neznámého jednoduše bojí.
Klienti Centra pro děti a rodiny Repuls
Hledají cestu, jak děti z krize vytáhnout
„Tyto děti musí kvůli problémům, se kterými se potýkají, velmi brzy vyrůst. Proto je fajn, že se něco takového organizuje i pro ně,“ vysvětluje psycholožka Zuzana Hájková, která v centru pracuje jako léčebný pedagog. Podle ní je důležité, abychom nebyli zaměřeni pouze na cíl, ale i na proces. Při svých kreativních kroužcích proto více dbá o to, aby se děti cítily dobře a právě přes umění či hudbu si k nim hledá cestu.
„Nejde jen o to, aby byl student dobrý a chytrý. Ve škole se velmi klade důraz na výkon a já si myslím, že je to škoda. Je dobré v první řadě si s dětmi vytvořit vztah.“ V takovém případě ty děti budou fungovat jinak, lépe se odhaluje, v čem dítě vyniká a v čem potřebuje pomoci.
Vzpomíná na holčičku, která nikoho nepouštěla do svého světa a také pro psychologa bylo náročné „dostat se k ní“. Zpočátku nechtěla komunikovat, pak si začaly psát a časem se rozpovídala. Ale to jen díky tomu, že v centru má Zuzana Hájková prostor hledat cestu, jak dětem pomoci. Takovou extra snahu školy vynaložit nedokáží, nemají na to prostor. Právě proto se na emocionální věci soustřeďují v centru, po škole. Pomáhají jim rozmluvit se, navázat vztahy s jinými dětmi a rozvíjet se.
Přiznává, že ne všem dětem se chce. Právě na to tam jsou ale oni, odborný personál, který hledá cestu k dětem. Nevzdávají to a zároveň je nenutí něco tvořit. „Stačí, když přijdou, ať jsou mezi dětmi, ať poslouchají,“ vysvětluje.
Léčebná pedagožka Zuzana Hájková ukazuje některé kousky, které s dětmi během uměleckých kroužků vytvořila
Liečebná pedagogička nám ukázala niektoré kúsky, ktoré s deťmi počas umeleckých krúžkov vytvorila. Zdroj: Refresher
Pro Hájkovou je tato práce přirozená. Velmi ráda pracuje s lidmi a ráda jim pomáhá. Sama je matkou, a proto vnímá, že mnoho lidí zápasí s něčím, co dostali v dětství oni. Je pro ně proto náročné zařadit se, to, co dostali, jednoduše posouvají dále. Proto věří, že je na nás jako na společnosti, abychom jim pomohli. „Ne tak, že nakoupíme vánoční dárky a věnujeme peněžní dary. Vidím význam v praktické pomoci: nácvik různých dovedností a podobně.“
Některé děti před příchodem do centra nemají doslova nic
Jak vnímají přestěhování se do centra děti? Tato otázka mě trápila dlouho, protože jsem si nebyla jistá, jestli mi na ni budou schopni odpovědět. Podle ředitelky je těžké vidět do hlav dětí. Co však vnímá, je radost. „Děti mají radost z toho, že mají vlastní postel, že mají toaletu, že je zde čisto. Mají to, co dosud neměly. Jejich základní potřeby jsou uspokojeny a až potom začíná odborná práce.“ Pak je posun dítěte viditelný, začíná mluvit, kamarádit se, rozveselí se.
Pravdou je, že tyto rodiny jsou často na hranici chudoby již dříve, než vyhledají pomoc. Mají skromné bydlení, mnohdy nedostatečné vzhledem k počtu členů domácnosti. Nemají vše, co potřebují pro zdravý růst. Až do příchodu do centra mnohé děti nemají vlastní postel, skříň, stůl či židli. Tím, že toto vše v centru dostanou, jejich motivace stoupá a zapojují se do aktivit. Reakce samozřejmě může být i opačná: tím, že děti mají tyto základní potřeby uspokojeny, může se stát, že najednou nevědí, co s tím. Klasická teenagerská rebelie nemine ani děti v centru: zde však mají rodiče velkou podporu ze strany zaměstnanců.
„Ukaž mi směr, spolu budeme hledat cestu.“ Takto zní motto Centra pro rodiny Repuls. Jeho ředitelka zdůrazňuje, že se nedá pomoci někomu, kdo si nechce nechat pomoci. „Ale ti, kteří chtějí, tak pro ty děláme vše, co je v našich silách.“ Co všechno to obnáší?
V pracovním týmu jsou dvě psycholožky, dva sociální pracovníci, léčebná pedagožka a čtyři vychovatelé, kteří zajišťují výchovné poradenství pro děti a dospělé. Mají k dispozici i právničku, která pracuje pro město. Lidem v centru pomáhají skutečně vyřešit krizovou situaci. Zároveň je připravují i na život poté.
Běžně zůstávají klienti v centru 6 měsíců. Je to však individuální, v případě potřeby (například pokud čekají na volné místo na městských ubytovnách) je možné tuto dobu prodloužit. Během tohoto období mají povinné aktivity, kterých se musí zúčastnit. Například pro děti funguje tzv. Repulsáček, což je hudebně-pohybová aktivita, učí se lidovky, tančí a chodí tam i ti nejmenší. V té době mají obvykle rodiče jinou aktivitu, která je připravuje na život mimo centrum. Kromě toho se mohou všichni zapojit do tvůrčích dílen či keramického kroužku. Samozřejmě, pro starší děti fungují aktivity odpoledne, v době, kdy se vrátí ze školy.
Podle ředitelky Jamriškové je důležité, aby klienti z centra odcházeli a uměli hospodařit s penězi, najít a udržet si práci a zvládnout výchovu dítěte. Pro Refresher řekla, že mají několik případů, kdy jim i po letech spokojení rodiče zavolají, jak se jim daří. Do krizové situace už znovu nespadli.
