Boj s rakovinou je pro každého velmi osobní a citlivá téma. Fero však o tom svém nemá problém otevřeně mluvit.
Fero je 24letý student psychologie, který rád tráví čas s rodinou, kamarády a věnuje se svému psovi Larsovi. Jednoduchý popis mladého člověka, který se svými zálibami nevymyká z toho, co se od jiných běžných mladých lidí očekává.
Je však jedna věc, kterou drtivá většina jeho vrstevníků řešit nemusí. Ferovi v červenci diagnostikovali myxofibrosarkom, což je vzácný druh rakoviny, který napadá hladkou svalovinu.
Pro každého člověka by to byl obrovský šok, ale pro mladého, zdravého kluka byla tato zpráva přímo neuvěřitelná. „Člověk to ani nečeká a z ničeho nic dostane zprávu, která mu drasticky ovlivní celý život. Nic na tomto světě není garantováno, už vůbec ne zdraví, tak si musíme věci více vážit.“
Fero nám otevřeně povyprávěl o důležitosti brzkého vyhledání odborné pomoci a prozradil nám, čím vším si musel projít, než se konečně dozvěděl svoji diagnózu. Také se s námi podělil o informaci, jak si v této situaci drží nadhled a odkud bere sílu myslet pozitivně. O svém boji píše na Refresher i blog, ve kterém popisuje průběh léčby a pocity, se kterými musí každodenně potýkat.
- Jak Fero zjistil, že s jeho zdravím není něco v pořádku;
- kdy se rozhodl vyhledat lékařskou pomoc;
- jak reagoval, když zjistil, co se s ním děje;
- jakou léčbu podstoupil a co ho ještě očekává;
- co mu nejvíce pomohlo vyrovnat se s diagnózou a jak se drží u pozitivních myšlenek;
- co radí lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci.
Kdy jsi poprvé zpozoroval, že něco není v pořádku?
Začalo to asi před rokem. Projevilo se to nejprve jako bolest, kterou si člověk ani neuvědomuje. Bylo to cítit zejména při určitém pohybu a nebylo to nic očividného, což by naznačovalo větší problém. Přirovnal bych tu bolest ke svalovici.
Kdys té bolesti začal věnovat více pozornosti?
Až když jsem začal pociťovat bolest i při obyčejné chůzi. Začal jsem to víc vnímat a věděl jsem, že se to postupně zhoršuje. Bolest se už neprojevovala jen u specifických úkonů, ale i při normálním, každodenním pohybu. Stále jsem doufal, že to časem rozchodím, ale bylo to pořád horší.
Vyhledal jsi pak lékařskou pomoc?
Chtěl jsem, ale tehdy bylo zkouškové období, a tak jsem tomu nevěnoval příliš velkou pozornost, protože jsem to nechtěl řešit v tak vypjatém období. Poprvé jsem to tedy začal řešit až na jaře, kdy se to ve škole uklidnilo. V té době už na noze byla i taková malá vyboulenina, takže tam bylo něco i vidět.
Jak probíhala první návštěva u doktora, co ti řekli?
Můj obvodní lékař měl k tomu na můj vkus příliš laxní přístup. V podstatě mi tvrdil, že tam nemám co mít. Všiml si ale, že když se mě dotýká na tom místě, tak mě to bolí. Na mou urgenci mě proto doporučil na rentgen i sonografii. Pak jsem však už vůbec nenavštěvoval obvodního lékaře a řešil jsem to jen se specialisty.
Na rentgenu nebylo nic vidět a na sonografii jsem si všiml už i jiného přístupu lékařky, protože k tomu nebyla tak lhostejná. Viděl jsem, že si netroufá odhadnout, co by to mohlo být. I když tehdy jsme všichni doufali, že je to jen nějaký tukový nádor. Sebrala injekcí vzorek, ale nevzešly z toho žádné konkluzivní výsledky.
Jak ses pak dostal až do bodu, kdy byla nutná operace?
V průběhu dvou až tří měsíců to začalo opravdu růst. Už mi doktoři řekli, že mě budou muset operovat. I já sám jsem to tušil, protože samo od sebe to jen tak nezmizí. Ta operace byla dvoudenní záležitost. Vtipné bylo, že mi operovali něco a sami nevěděli, co vlastně operují. Chtěli to jen celé vyndat a zjistit, co to vlastně je.
Bylo vidět, že s mou diagnózou nemají zkušenosti. Posílali nás napříč nemocnicemi a když už jsem byl na správném místě, přednosta řekl, že dva ze tří operačních sálů jsou v rekonstrukci, tak mě nemá kde operovat.
Jaké myšlenky jsi měl během operace?
Bral jsem to jako rutinní operaci. Takové věci se stávají a je to jen dvoudenní záležitost, po níž bude všechno v pořádku. Nepředpokládal jsem nic horšího a musím říct, že mě to absolutně nenapadlo ani na minutu.
Kdy jsi dostal oficiální výsledky?
To byly asi dva týdny po operaci. Bylo nápadné, že to trvá tak dlouho. Mí rodiče se to dozvěděli první. V amerických filmech to probíhá tak, že pacient sedí naproti lékaři, který mu říká jeho diagnózu. Najednou se ztlumí zvuk a pacient si to začne uvědomovat.
Tak to u mě nebylo, protože jsem se to dozvěděl doma. První minuty a hodiny jsem nechtěl věřit tomu, že se to skutečně děje. Myslel jsem si, že se brzy probudím a mám jen špatný sen. To buzení se však samozřejmě neudálo.
Jak jsi na tuto zprávu zareagoval?
Ani si to nepamatuji. Těch pár minut jsem úplně vytěsnil z hlavy. Vím, že jsem chtěl okamžitě vědět, o co jde. Rodiče mi však nechtěli do detailů vysvětlovat konkrétní diagnózu, protože nechtěli, abych si to googlil. Já to však ani neplánoval udělat.
Jak ses od toho odradil, abys okamžitě nevyhledal všechny informace a ještě více se nevystrašil?
Co se dozvíš po odemknutí?
- Co na Ferovu diagnózu řekli doktoři;
- jak probíhala léčba po diagnóze;
- co zažil při druhé operaci;
- co všechno ještě musí podstoupit ve své léčbě;
- zda jeho mladý věk nějak ovlivňuje přístup lékařů;
- zda jeho nejbližší změnili vůči němu chování;
- co mu pomáhá se se situací vyrovnat;
- jak mu diagnóza změnila pohled na život;
- jaké má plány do budoucna.
