Islámský stát ležící, spící: Hrozba, kterou nelze zažehnat

Dne 26. října 2019 bylo oznámeno, že poslední vůdce Islámského státu, Abú Bakr al-Bagdádí, byl zlikvidován. Stalo se tak po spolupráci Syrských demokratických sil Kurdů a Arabů (SDF) a americké rozvědky CIA. A přestože si tato organizace našla vzápětí vůdce nového, signifikantní vliv al-Bagdádího a jeho smrt prakticky dokončily kruh jednoho velkého a krutého období, které prakticky od roku 2006 do roku 2019 sužovalo obyvatele v oblasti Blízkého východu. Ale že by byl všem útrapám po smrti al-Bagdádího konec, se nedá ani zdaleka říct. 

Vznik teroru, který s sebou přinesl Islámský stát, se vám budeme snažit v tomto článku alespoň trochu přiblížit. Podíváme se na úplný začátek nitky, do amerických zajateckých táborů v Iráku a postupně se propracujeme skrze Arabské jaro a války v Iráku a v Sýrii až k událostem z minulého týdne. 

Americká věznice kulatým stolem

Příběh Islámského státu se začal psát už po roce 2004. Po americké intervenci v Iráku začaly zámořské jednotky zatýkat bojovníky snad nejznámější teroristické organizace Al-Kaidy a rozvážet je různě po vězeňských táborech. Mnoho z těchto bojovníků původně nechtěli s teroristy mít cokoliv společného, avšak frustrace a nenávist vůči Američanům poté, co rozpustili iráckou armádu Saddáma Husajna, je dostala do situace, kdy se nejspíš potřebovali projevit proti „okupantům“.

Do táborů tak nahnali nejen sunnitské zajatce, ale také šíity. Tyto dva hlavní směry ještě dokázali vojáci rozdělit, nenapadlo je však, že by mezi sunnitskými muslimy mohli být kromě radikalizovaných také umírnění, kterých nebyl zanedbatelný počet. 

 

Američané neměli dostatečné dozorčí kapacity na to, aby zvládli kontrolovat to, co se v samotných vězeních děje. Někam se dokonce ani nesnažili vstupovat, a tak tábory žily svým životem. Pro nás je nejdůležitější ten na jihu Iráku sousedící s městem Umm Qasr a Kuvajtem – tábor Bucca – pojmenovaný po hasiči Ronaldu Buccovi zasahujícím během 11. záři.

Tisíce zajatců se zde mohlo scházet a bavit se mezi sebou. Své šance se zde ujali radikalizovaní sunnité, jež se jali šířit myšlenku radikálního islámu mezi umírněné. Ti, kteří myšlenku přijali, na sebe nechali kontakt, který si prý vězni psávali zevnitř kalhot na gumu. 

V momentě, kdy na tuto taktiku přišli Američané, bylo pozdě. I přes vyslání imámů (muslimských duchovních) do věznic, kde měli kázat umírněný islám, se jich zpátky k umírněné myšlence vrátilo málo. A tak muži jako Hadži Bakr, Abú Ahmed nebo Abu Bakr al-Baghdadi, hlavní iniciátoři vzniku IS, mohli naplnit svou vizi a po roce 2009, kdy byl tábor rozpuštěn a zajatci posláni domů, obnovit kontakty a začít konat.

Viditelné počátky

Tudíž organizace, kterou mohl svět znát do roku 2004 jako Džamáa at-Tauhíd wa-al-Džihád (Organizace pro monoteismus a džihád) a poté jako Bilád ar-Ráfidín neboli Al-Kaida v Iráku, se přes krátkou epizodu jako ozbrojená skupina Mudžáhidská rada šúry přeměnila na Islámský stát v Iráku. Mělo se jednat o oblast zahrnující hlavně provincie Bagdád, Anbár, Dijála, Kirkúk, Saladdín a Ninive, tedy oblasti, ve kterých byla převaha vyznavačů sunnitské větve islámu. K těmto provinciím se měly řadit i Babylon a Wasit s šíitskou převahou.

Když se o vzniku tohoto státu dozvěděla irácká vláda, přišla jim jen jako pouhý tlach. Tehdejší situaci monitoroval i iDnes, který přinesl vyjádření předsedy iráckého parlamentu Mahmúda Mašhadáního: „Ti, kdo věří této skupině, jsou omezení, a ti, kdo ji následují, jsou blázni. Tato skupina vyvolala sektářské násilí a vyhání z domovů sunnity i šíity." Kolem roku 2006 se opravdu jednalo pouze o teroristickou skupinu, která hmatatelně neovládala vůbec nic, s časem ale přibývala na síle. 

V jejím čele byly postavy z bývalé armády Saddáma Husajna. Hlavní postavou měl být jakýsi Abdalláh bin Rašíd Bagdádí, známý také jako Abu Omar al-Baghdadi, o kterém ani není jisté, jestli doopravdy existoval. Existují totiž teorie, které tvrdí, že veškeré nahrávky jejich vůdce byly nahrány starým iráckým hercem, který měl dát islamistické organizaci vedené především cizinci punc domáckosti. Nějaký Khaled al-Mashhadani, údajný prostředník samotného Osamy bin Ladina, se v americkém zajetí nechal slyšet, že byla tato postava účelově vyfabrikována Al-Kaidou.

Nicméně v roce 2011 se Spojené státy rozhodly po sedmi letech stáhnout své jednotky z Iráku a ukončit tak okupaci. Islámskému státu se tudíž „povedlo” to, o co se od počátku podle jejich slov, jak zmínil iDnes, snažili: „vyhnat okupanty, obnovit bezpečnost a umožnit (sunnitům) důstojný život".

V momentě, kdy se vojáci stáhli zpátky přes oceán, nadešla chvíle radikálů, kteří toto vakuum bezvládí vyplnili. Stát tak začínal nabývat na síle. A samotná existence tohoto „státního celku” vlastně nikdy neskončila, přímo na něj navázal vznik územního celku Islámský stát v Iráku a Sýrii s tím rozdílem, že se do něj počítalo i syrské území.

Arabské jaro

Tam, kam nedokázala dosáhnout válka v Iráku, se ozvalo tzv. Arabské jaro. Konflikt, který se dotkl prakticky celého arabského světa, neskončil vlastně dodnes. Vznik tohoto pomalu fenoménu můžeme sledovat od roku 2010, kdy se v Tunisku upálil na protest vůči špatným životním podmínkám prodavač Muhammad Buazízí, jehož příkladu následovali někteří další.

Tyto činy, nápadně připomínající období Pražského jara v roce 1968, však měly úplně jiný dopad než ty Evropské. Zatímco do Československa provedla invazi vojska Varšavské smlouvy, tuniskému lidu se povedlo svrhnout dlouholetého autoritářského vládce Zína Abidína bin Alího.

Tuniského příkladu si začaly všímat další země, které žily pod autoritářskými vládami, a začaly se hlásit o svůj kousek svobody. Protesty propukly v Egyptě, Alžírsku, Jemenu, Jordánsku a Bahrajnu, kde lidé v drtivé většině, někdy i na několik pokusů a přes ozbrojené potlačování tehdejších vládců, dosáhli svého.

Horší dopad demonstrací byl poté v Libyi, kde následně vypukla občanská válka. V našem příběhu však figuruje Sýrie. Stát, v němž protesty také přerostly v občanskou válku. Ale vzhledem k chaosu, který boj nastolil, v něm vybujela přeshraniční černá rakovinotvorná buňka Islámského státu, která zemi uvrhla do ještě temnějších hlubin.