Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Pojďme se společně v kostce podívat na vzestup a pád Islámského státu, největší prokázané hrozby dnešní doby.
Dne 26. října 2019 bylo oznámeno, že poslední vůdce Islámského státu, Abú Bakr al-Bagdádí, byl zlikvidován. Stalo se tak po spolupráci Syrských demokratických sil Kurdů a Arabů (SDF) a americké rozvědky CIA. A přestože si tato organizace našla vzápětí vůdce nového, signifikantní vliv al-Bagdádího a jeho smrt prakticky dokončily kruh jednoho velkého a krutého období, které prakticky od roku 2006 do roku 2019 sužovalo obyvatele v oblasti Blízkého východu. Ale že by byl všem útrapám po smrti al-Bagdádího konec, se nedá ani zdaleka říct.
The Pentagon released footage, Wednesday, October 30, of the U.S. Special Forces operation, that led to the death of Islamic State chief Abu Bakr al-Baghdadi. Pentagon Releases Video, Photos of Baghdadi Raid pic.twitter.com/xLUMkJte3K
Vznik teroru, který s sebou přinesl Islámský stát, se vám budeme snažit v tomto článku alespoň trochu přiblížit. Podíváme se na úplný začátek nitky, do amerických zajateckých táborů v Iráku a postupně se propracujeme skrze Arabské jaro a války v Iráku a v Sýrii až k událostem z minulého týdne.
Příběh Islámského státu se začal psát už po roce 2004. Po americké intervenci v Iráku začaly zámořské jednotky zatýkat bojovníky snad nejznámější teroristické organizace Al-Kaidy a rozvážet je různě po vězeňských táborech. Mnoho z těchto bojovníků původně nechtěli s teroristy mít cokoliv společného, avšak frustrace a nenávist vůči Američanům poté, co rozpustili iráckou armádu Saddáma Husajna, je dostala do situace, kdy se nejspíš potřebovali projevit proti „okupantům“.
Do táborů tak nahnali nejen sunnitské zajatce, ale také šíity. Tyto dva hlavní směry ještě dokázali vojáci rozdělit, nenapadlo je však, že by mezi sunnitskými muslimy mohli být kromě radikalizovaných také umírnění, kterých nebyl zanedbatelný počet.
Američané neměli dostatečné dozorčí kapacity na to, aby zvládli kontrolovat to, co se v samotných vězeních děje. Někam se dokonce ani nesnažili vstupovat, a tak tábory žily svým životem. Pro nás je nejdůležitější ten na jihu Iráku sousedící s městem Umm Qasr a Kuvajtem – tábor Bucca – pojmenovaný po hasiči Ronaldu Buccovi zasahujícím během 11. záři.
Tisíce zajatců se zde mohlo scházet a bavit se mezi sebou. Své šance se zde ujali radikalizovaní sunnité, jež se jali šířit myšlenku radikálního islámu mezi umírněné. Ti, kteří myšlenku přijali, na sebe nechali kontakt, který si prý vězni psávali zevnitř kalhot na gumu.
Abu Bakr al-Baghdadiho civilní fotka v táboře Bucca Zdroj: commons.wikimedia.org/Fair Use
V momentě, kdy na tuto taktiku přišli Američané, bylo pozdě. I přes vyslání imámů (muslimských duchovních) do věznic, kde měli kázat umírněný islám, se jich zpátky k umírněné myšlence vrátilo málo. A tak muži jako Hadži Bakr, Abú Ahmed nebo Abu Bakr al-Baghdadi, hlavní iniciátoři vzniku IS, mohli naplnit svou vizi a po roce 2009, kdy byl tábor rozpuštěn a zajatci posláni domů, obnovit kontakty a začít konat.
Viditelné počátky
Tudíž organizace, kterou mohl svět znát do roku 2004 jako Džamáa at-Tauhíd wa-al-Džihád (Organizace pro monoteismus a džihád) a poté jako Bilád ar-Ráfidín neboli Al-Kaida v Iráku, se přes krátkou epizodu jako ozbrojená skupina Mudžáhidská rada šúry přeměnila na Islámský stát v Iráku. Mělo se jednat o oblast zahrnující hlavně provincie Bagdád, Anbár, Dijála, Kirkúk, Saladdín a Ninive, tedy oblasti, ve kterých byla převaha vyznavačů sunnitské větve islámu. K těmto provinciím se měly řadit i Babylon a Wasit s šíitskou převahou.
Islámští vzbouřenci v roce 2006 Zdroj: Commons.wikimedia.org/CC BY-SA 2.5, autor: بدر الإسلام
Když se o vzniku tohoto státu dozvěděla irácká vláda, přišla jim jen jako pouhý tlach. Tehdejší situaci monitoroval i iDnes, který přinesl vyjádření předsedy iráckého parlamentu Mahmúda Mašhadáního: „Ti, kdo věří této skupině, jsou omezení, a ti, kdo ji následují, jsou blázni. Tato skupina vyvolala sektářské násilí a vyhání z domovů sunnity i šíity." Kolem roku 2006 se opravdu jednalo pouze o teroristickou skupinu, která hmatatelně neovládala vůbec nic, s časem ale přibývala na síle.
V jejím čele byly postavy z bývalé armády Saddáma Husajna. Hlavní postavou měl být jakýsi Abdalláh bin Rašíd Bagdádí, známý také jako Abu Omar al-Baghdadi, o kterém ani není jisté, jestli doopravdy existoval. Existují totiž teorie, které tvrdí, že veškeré nahrávky jejich vůdce byly nahrány starým iráckým hercem, který měl dát islamistické organizaci vedené především cizinci punc domáckosti. Nějaký Khaled al-Mashhadani, údajný prostředník samotného Osamy bin Ladina, se v americkém zajetí nechal slyšet, že byla tato postava účelově vyfabrikována Al-Kaidou.
Abu Omar al-Baghdadi Zdroj: commons.wikimedia.org/Fair Use
Nicméně v roce 2011 se Spojené státy rozhodly po sedmi letech stáhnout své jednotky z Iráku a ukončit tak okupaci. Islámskému státu se tudíž „povedlo” to, o co se od počátku podle jejich slov, jak zmínil iDnes, snažili: „vyhnat okupanty, obnovit bezpečnost a umožnit (sunnitům) důstojný život".
V momentě, kdy se vojáci stáhli zpátky přes oceán, nadešla chvíle radikálů, kteří toto vakuum bezvládí vyplnili. Stát tak začínal nabývat na síle. A samotná existence tohoto „státního celku” vlastně nikdy neskončila, přímo na něj navázal vznik územního celku Islámský stát v Iráku a Sýrii s tím rozdílem, že se do něj počítalo i syrské území.
Arabské jaro
Tam, kam nedokázala dosáhnout válka v Iráku, se ozvalo tzv. Arabské jaro. Konflikt, který se dotkl prakticky celého arabského světa, neskončil vlastně dodnes. Vznik tohoto pomalu fenoménu můžeme sledovat od roku 2010, kdy se v Tunisku upálil na protest vůči špatným životním podmínkám prodavač Muhammad Buazízí, jehož příkladu následovali někteří další.
Tyto činy, nápadně připomínající období Pražského jara v roce 1968, však měly úplně jiný dopad než ty Evropské. Zatímco do Československa provedla invazi vojska Varšavské smlouvy, tuniskému lidu se povedlo svrhnout dlouholetého autoritářského vládce Zína Abidína bin Alího.
Protest během Arabského jara v Jemenu Zdroj: Commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0
Tuniského příkladu si začaly všímat další země, které žily pod autoritářskými vládami, a začaly se hlásit o svůj kousek svobody. Protesty propukly v Egyptě, Alžírsku, Jemenu, Jordánsku a Bahrajnu, kde lidé v drtivé většině, někdy i na několik pokusů a přes ozbrojené potlačování tehdejších vládců, dosáhli svého.
Horší dopad demonstrací byl poté v Libyi, kde následně vypukla občanská válka. V našem příběhu však figuruje Sýrie. Stát, v němž protesty také přerostly v občanskou válku. Ale vzhledem k chaosu, který boj nastolil, v něm vybujela přeshraniční černá rakovinotvorná buňka Islámského státu, která zemi uvrhla do ještě temnějších hlubin.
Jména jsou různá, viník je stejný. Islámský stát v Iráku, Islámský stát v Iráku a Sýrii, Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) – všechna tato uskupení označují stejné osoby. Faktem je to, že na konci roku 2013 ovládli většinově sunnitský Anbar v Iráku a 3. ledna 2014 vyhlásili samostatný stát v irácké Fallúdži.
V Sýrii je situace trochu jiná; ozbrojené milice, bojující s režimem syrského prezidenta Bašára al-Asáda, se snaží ISILu vyhnout, dokonce s ním ještě bojují. Jeho vzrůstající vliv však nelze ignorovat, a tak se k němu spousta z nich přidá. Vzniká mezinárodní teroristická síť formující vlastní státní aparát, který bude financován z vlastních zdrojů. Proto si může začít dělat, co chce.
Vlajka a Znak IS
Radikální myšlenka ISILu se rozšiřovala Irákem jako nemoc. Od vyhlášení samostatného státu začala malá teroristická buňka působit na zdecimovanou iráckou armádu jako obr, co se nedá zastavit. Zalarmované spojenecké síly začaly konečně jednat, nechtěly však posílat do Iráku vlastní vojáky.
Spojené státy vůbec ne, ty poskytly pouze leteckou podporu, sousední Írán byl ochotný poskytnout pouze zbraně. Jednalo se také o možném výcviku iráckých jednotek na území Jordánska. Zdálo se však, že pouhé nálety a materiální pomoc od západu nemá na zfanatizované teroristy žádný vliv.
Mor vs. Na smrt jdoucí
Invaze do severu Iráku a do Sýrie byla strašná. Od ledna do června roku 2014 umřelo na 100 tisíc lidí. ISILu se povedlo získat hned v lednu první velké město, syrské Rakka, které označilo za své hlavní město. Dále největší ropnou rafinerii v Iráku, dobyli město Tikrít, jež bylo rodištěm Saddáma Husajna, druhé největší irácké město Mosul jim padlo do rukou prakticky „bez boje”, když plně vybavená irácká armáda k nepříteli dezertovala společně s americkým vybavením a na půl milionu lidí muselo z dvoumilionového města před teroristy uprchnout. S předním vojem se ISIL dostal až k hlavnímu městu Bagdádu. Situace se vymkla z rukou.
V momentě největšího rozmachu ovládal Islámský stát území přibližně velikosti Jordánska.
Rozmach Islámského státu Zdroj: youtube.com/VICE News
Opojeni vlastním vítězstvím se ISIL znovu přejmenoval. Dne 29. června 2014 vznikl skrze řeč Abu Bakra al-Bagdádího v Mosulu Islámský stát (IS), jenž měl figurovat jako islámský chalífát. Sám vůdce se přejmenoval na chalífu Ibráhíma. Islámský stát si tedy nárokoval náboženskou autoritu nad veškerými muslimy a usiloval o vládu nad veškerými územími muslimy obývanými. Jako formu vládnutí prosazoval systém islámského práva Šaría, jehož nejtvrdší forma prosazuje islám potlačující základní lidská práva a svobody.
Rozdělení moci: Islámský stát v roce 2014 (šedá barva), Kurdové (žlutá), syrští rebelové (zelená), syrský režim (červená) a irácká vláda (vínová)
Rozmach Islámského státu v roce 2014 Zdroj: Commons.wikimedia.org/CC0
Oči teroristů se následně upřely na sever Iráku, konkrétně na jednu z nepohodlných náboženských menšin – Jezídy. Menšinu, jejíž členy jsou převážně Kurdové, která i přes veškeré represe ze strany muslimů nadále existuje. Během 700 let zvládli muslimové usmrtit na 23 milionů vyznavačů jezídismu, což je pomalu přivedlo k úplnému vyhynutí. Jejich území, jehož centrem je město Sindžár, se tak jali členové IS vzít útokem. Povedlo se jim vyvraždit na tisíce jezídských mužů a tisíce žen bylo odvedeno do otroctví, často jako sexuální otrokyně, se kterými se následně obchodovalo. Ano, i nyní mluvíme o roku 2014.
Sindžár byl dobyt a mnoho jezídů muselo uprchnout na stejnojmennou horu. Zde byli obklíčeni. A až v tomto momentu se rozhodly pomoci Spojené státy. Barrack Obama tehdy poslal na pomoc letadla s humanitární pomocí. Následně se spřádaly plány, jak získat město v iráckém Kurdistánu zpět. Na pomoc přišla až neoficiální armáda autonomního území irácký Kurdistán – Pešmerga (překlad z kurdštiny zní Na smrt jdoucí pozn. red.). Tato ozbrojená složka vyhnala Islámský stát ze Sindžáru, čímž prakticky oficiálně vyhlásila teroristům válku.
Ofenziva už proto nebyla tak rapidní, tím spíš se snažili v IS o větší stabilitu jejich územního celku. Snažili se o „normální” funkčnost soudů, nutili bývalé irácké úředníky pro ně pracovat, stejně jako obchodníky nebo řemeslníky. Měli také náboženskou policii Hisba, která se starala o správné dodržování práva Šaría.
Normálními byly také tresty za kouření na veřejnosti během Ramadánu, pití alkoholu, nebo pouhé nedělení se o úrodu se sousedem. Trest jste mohli dostat také za reklamu, která příliš připomínala ty ze západu. Prohřešky se trestaly různě: od domluvy (například v případě, pokud žena měla hidžáb ze špatného materiálu a bylo jí náznakem vidět obrys poprsí) přes bičování (za alkoholismus), sekání končetin (za krádež) nebo ukřižování (za vraždu).
Trest za vraždu v Mosulu v područí Islámského státu Zdroj: youtube.com/VICE News
Pokud mluvíme o ukřižování a křesťanech, ti prý mohli v rámci Islámského státu žít. Podle koránu může křesťan i praktikovat svou víru v míru, pokud je ochoten platit tzv. džizjá, což je daň z náboženství. V rozhovoru pro Lidovky.cz si Islámský stát podle arabisty Jana Čuříka zřídil i jakousi daňovou kalkulačku, podle které odhadoval majetek zkoumaného, z nějž daň nakonec vypočítal. Ne všude však tato „idylka” fungovala. Křesťané byli spíše vysidlováni, zabíjeni a pronásledováni, stejně jako ostatní menšiny.
Nicméně IS se uchýlili i k dost neortodoxním krokům, které je následně stály podporu sunnitských muslimů. Začali totiž ničit i známá náboženská místa, která pro ně měla hodnotu. Dost často to měli na svědomí členové organizace, kteří se k Islámskému státu připojili z Evropy. Kromě jiného tak v Mosulu zničili proslulý hrob proroka Juníse (Jonáše) nebo mešitu proroka Jiřího.
Velká mešita Al Nuri zničená Islámským státem Zdroj: Commons.wikimedia.org/CC BY-SA 4.0, autor: Faisal Jeber
Každopádně zrekvírované americké vybavení společně s velkým množstvím TNT na improvizované bomby a ropy jim umožňovalo vést plnohodnotnou válku proti dvěma státům, světové koalici a jiným ozbrojeným složkám a milicím. Bez vzdušné podpory. Po světě proto vznikaly spřízněné složky, z nichž některé bojují dodnes: Islámský stát v Libyi, Boko Haram (Nigérie), Ansar al-Šaría v Jemenu nebo v Tunisku, ale dokonce i Abú Sajjáf v Malajsii a na Filipínách nebo Jamáh Anšarud Tauhíd v Indonésii.
Otevřená mezinárodní válka
Islámský stát přerostl i západním mocnostem přes hlavu tak moc, že jej nakonec začala bombardovat mezinárodní koalice v čele s USA. Zapojily se Francie, Bahrajn, Katar, Jordánsko, Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty. Po bombovém útoku v roce 2015 se do boje zapojilo i Turecko, které však zaútočilo i na Kurdy.
Hořící ropné pole u Mosulu, které zapálil při ústupu Islámský stát Zdroj: Commons.wikimedia.org/ CC BY 4.0, autor: Hectorir
Situace se začala zamotávat v momentě, kdy si IS domluvili spolupráci s FrontouAn-Nusra, proti které do té doby bojovali, a kterou materiálně podporovala Saúdská Arábie s Katarem. Další velký hráč, Rusko, se připojilo do boje na stranu syrského prezidenta Asada, a podporovalo ho v jeho vojenských akcích. Po útocích v Paříži začala s Ruskem více spolupracovat i Francie a následně se připojilo i Turecko.
Počátek konce velkého Islámského státu se dá datovat na 18. říjen 2016, kdy irácká armáda začala společně s kurdskými milicemi útočit na město Mosul. Bitva, která si vyžádala smrt na 10 tisíc bojovníků, stála pravděpodobně na 40 tisíc civilních životů. V červnu roku 2017 se povedlo kurdským a arabským jednotkám obklíčit hlavní město Rakka, jež z devadesáti procent zničily spojenecké nálety. Podle zpráv zde zemřelo asi tisíc civilistů.
Po dobytí velkých měst nešla ofenziva zas tak „rychle". Poslední velké město na irácké straně, Rawa, získali vojáci zpátky v listopadu 2017. Ve stejný měsíc dobyli vojáci Bašára al-Asada na syrské straně pouštní město Dajr az-Zaur. Každopádně jestli dobývání měst bylo nesnadný úkol, mnohem těžší čekal spojence nyní. Totiž vystopovat zbytky Islámského státu. Až 23. března 2019 se mohlo tvrdit, že Islámský stát už neovládá žádný územní celek, když jednotky SDF, tedy kurdsko-arabské milice, získaly na svou stranu syrské město Baghúz.
Nepřítel mého nepřítele je můj nepřítel
Jaká je situace dnes? Abú Bakr al-Bagdádí je mrtev. Jak už bylo zmíněno, Donald Trump triumfálně odhalil, jak Spojené státy mazaně vyčmuchaly přešlou hrozbu v podobě samozvaného chalífa asi půl roku po rozpadu IS. Můžeme mluvit o úspěchu?Samozřejmě. Jak jsme z historie poučeni: teroristické zlo je třeba potírat až do úplného vyhlazení, jinak znovu povstane. Islámský stát však nelení, každý je přece nahraditelný, a do svého čela postavil Abdullaha Qardashe přezdívaného Ničitel. Hlava saně byla sťata a narostla druhá. Snad ne silnější.
Ale v jaké situaci? Společný nepřítel prakticky padl a nastává chaos. Ten si vzal na starost momentálně jeden z nejnebezpečnějších politiků, turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Nastává tak situace nebezpečná hlavně pro největšího spojence západních mocností, kterého nikdo nepodporoval – Kurdy.
Konkrétně Kurdové jsou za svou hrdost ve válce s Islámským státem nejvíce trestáni. A to Erdoğanovou linií, kam chce turecký prezident „vrátit” syrské uprchlíky z Turecka. Tím zároveň pro něj velice vhodně vyžene nenáviděné Kurdy z jejich autonomního území Rojavy alias Syrského Kurdistánu. Západ tady v tomto případě mlčí. Turecko s miliony uprchlíků a druhou největší armádou v NATO drží v šachuvšechny strany.
Jedná se o nejvyšší politickou hru, do které je zapojeno Rusko, Turecko, Sýrie, Kurdové, Spojené státy a samotná svrchovanost Sýrie v hranicích určených Sykes-Picotovou úmluvou (rozdělení Osmanské říše Francií a Velkou Británií po její prohře v první světové válce). V této skrumáži spí buňky Islámského státu. Mocnosti se hádají a lidé jsou frustrovaní a nespokojení. Vzniká politické a územní vakuum. Nepřipomíná vám to něco?
Ukradené trenýrky pomohly identifikovat vůdce ISIS, tvrdí syrští Kurdové
29. října 2019 v 11:29
