Byl prvním papežem v demokratickém Československu, prolomil různá tabu, ale zároveň neuznával rozvody a antikoncepci.
Celý tvůj. Tak znělo životní motto muže, jenž byl jednou z nejprogresivnějších postav křesťanství dvacátého století. Jako první muž katolické víry získal mnohá prvenství, během svého života čelil několika atentátům, a v papežském rouchu vykonal i spoustu do té doby nevídaných věcí. Ve své pokrokovosti si přesto udržoval hranice.
Karol Józef Wojtyła jako Jan Pavel II., první slovanský papež, by 18. května oslavil sté narozeniny. V květnu se však připomíná i jiné smutné výročí, které se váže k jeho osobě. Jak sám kdysi uvedl, v tento jarní měsíc se totiž narodil hned dvakrát.
Přátelé Židé
Jedna z největších duchovních postav 20. století se narodila jako obyčejný kluk. Dne 18. května 1920 se stal součástí rodiny vojenského důstojníka. Měl i starší sourozence, jednoho z nich ale nepoznal. Starší sestra Olga umřela ještě před jeho narozením, vyrůstal tak po boku svého o čtrnáct let staršího bratra Edmunda, jenž byl minimálně stejně bystrý jako budoucí papež.
Rodiče Jana Pavla II., Emilia a Karol Wojtyłovi s jeho starším bratrem Edmundem
Žil v malém polském městě Wadowice kousek od Krakova. Jako malý zapadl do tamní početné židovské komunity, která tvořila téměř třetinu obyvatelstva desetitisícových Wadowic. Vytvořil si k ní velice kladný vztah, jak píše spisovatel Gianfranco Svidercoschi ve spisu Židovské „kořeny“ Karola Wojtyły. Zmiňuje knihu „Překročit práh naděje“, ve které papež vysvětloval, že se s židovskými dětmi vídal, chodil do divadla a hrával fotbal.
Tyto pozitivní zkušenosti s židovskou komunitou jej formovaly navzdory antisemitským náladám, které ve 20. letech minulého století nabíraly rychlý spád. Později jej motivovaly také k činům, které žádný papež před ním nikdy neudělal.
Mládí plné tragédií
Mladému papeži se ale, bohužel, už od útlého věku nevyhýbaly tragédie. Jak již bylo zmíněno, starší sestru nikdy nepoznal. V roce 1929, v pouhých devíti letech, přišel o matku. Jeho starší bratr Edmund, který vystudoval lékařství, zase podlehl v roce 1932 epidemii spály, jež jako jedna z mnoha nemocí pustošila tehdejší svět.
Otec Kazimierz Figlewicz se svými ministranty ve Wadovicích v roce 1931. Budoucí papež Karol Wojtyła sedí po jeho pravici.
Možná proto tehdy už gymnazista Karol Wojtyła tíhl k duchovnu. V roce 1938 se zapsal na Filozofickou fakultu Jagellonské univerzity v Krakově, kde jej kromě samotného studia, jak píše web Biography.com, zajímalo i divadlo a poezie. Avšak s následujícím rokem přišla do Polska nacistická okupační vojska, a škola musela zavřít. Nejen on, ale hlavně jeho židovští přátelé byli postaveni do svízelné situace, s níž se ale rozhodl bojovat.
V roce 1940 nastoupil na nucené práce do kamenolomu Zakrzówek, ale i přes tvrdou dřinu nezapomínal na učení a své židovské přátele, kterým se snažil, jak píše Česká televize, i přes očividné nebezpečí pomáhat. Každopádně ani tato bohulibá činnost neodpudila životní tragédie, které se budoucího papeže držely jako klíšťata.
Web The Guardian ve svém článku uvádí, že ještě týž rok přišel mladý Wojtyła skoro o život při střetu s tramvají, ze kterého vyvázl „pouze“ s prasklou lebkou. Střet mu ale podle doktorů paradoxně zlepšil paměť. Na konci války v roce 1944 mohla být Janu Pavlu II. osudná srážka s nákladním automobilem. Kvůli tomuto střetu měl papež jedno rameno výš než druhé a byl neustále shrbený.
Nakonec ale přišel o život někdo jiný.
Dne 18. února 1941 musel pochovat svého tatínka, posledního blízkého žijícího příbuzného, který skonal v 61 letech. Tento moment byl pro budoucího papeže klíčový, jelikož začal seriózně uvažovat o tom, že se stane knězem. Potřebné štěstí se na něj nakonec začalo usmívat až rok poté, když byl přeložen na práce do chemičky Solvay, v níž nebyla tak těžká práce a během směny mohl číst knihy.
Tajné kněžské studium a svěcení
Ani fyzická bolest nezastavila chtíč houževnatého Poláka získat nové vědomosti. Ještě během vítězného německého tažení, kdy nebylo jisté, jak se válka bude vyvíjet, se rozhodl, že bude tajně studovat. V říjnu 1942 začal navštěvovat semináře Teologické fakulty Jagellonské univerzity, které vedl krakovský arcibiskup. Pochopitelně v utajení.
Podle webu CBN byl nacisty kvůli tomuto studiu a práci pro křesťanský podzemní odboj přidán v roce 1944 na seznam nepohodlných lidí. A přestože se jej pokusili vyhledat, nenašli jej, díky čemuž mohl tímto způsobem studovat až do konce války. Na univerzitu se nakonec po válce vrátil a dokončil ji v roce 1946. Hned 1. listopadu byl vysvěcen na kněze, a pár měsíců na to se vydal do Říma studovat na papežské univerzitě Angelicum.
Přestože byl Wojtyła už v roce 1958 biskupem, nezanevřel na své přátele, a alespoň jednou ročně s nimi jezdil na výlety na kajacích
Od té doby se Jan Pavel II. soustředil na důkladné studium, které mu přineslo jasné výsledky. V roce 1949 obhájil doktorskou práci, poté se na dva roky se vrátil do Krakova sloužit jako kaplan. O čtyři roky později začal učit na Jagellonské univerzitě katolickou sociální etiku a zároveň byl habilitován a stal se docentem. Rok poté se stal profesorem. V září 1958 byl vysvěcen na biskupa, v roce 1963 byl vysvěcen krakovským arcibiskupem a v roce 1968 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem.
V pořadí 264. papežem se stal 16. září 1978 po smrti papeže Jana Pavla I. Hlavu církve, která měla zkušenosti jak s nacismem tak s komunismem, nadšeně přijal celý katolický svět.
Papežovo zvolení
První atentát
Stal se zjevením, jelikož na papežskou stolici usedl muž, jenž po 455 letech nebyl původem z Itálie. První roky v úřadu procestoval a navštívil asi 100 států a při svých projevech kladl důraz hlavně na dodržování lidských práv. A i když se podobné cestování může zdát jako obrovský risk, tváří v tvář smrti znovu stanul až „doma“ ve Vatikánu Tentokrát šlo o pokus o úkladnou vraždu, které nejspíš opravdu zabránila vyšší moc.
Ve středu 13. května 1981 bylo hezké slunečné počasí. Na náměstí sv. Petra se měla konat generální audience, setkání papeže římskokatolické církve s věřícími, tudíž lepší počasí si nikdo nemohl přát. Jan Pavel II. se vítal se všemi, kdo na místo dorazili, zdravil je a žehnal jim. Asi kolem čtvrt na šest odpoledne projížděl ve svém džípu kolem rodiny malé Sáry Bartolio. Rodina nadšeně předala holčičku do rukou papeže, který jí žehnal.
Ten moment protly dva výstřely. Jan Pavel II. se zčistajasna sesunul do vozu, který okamžitě vyjel z náměstí. Papež byl postřelen. V kritickém stavu jej naložili do sanity, kterou podle webu Cirkev.cz sám posvětil den předtím, a ujížděli do nemocnice. Přestože Wojtyła utrpěl vážná zranění, po celou dobu byl při vědomí. Nemluvil. Nerozhodila jej ani divoká jízda sanitky, jež kvůli rychlému odjezdu neměla policejní doprovod, a když jí selhala i siréna, musela používat klakson a jet po chodníku.
Byl okamžitě operován v nemocnici v Gemelli. Přežil. Už čtyři dny po operaci veřejně vystoupil a řekl, že atentátníkovi odpustil. „Modlím se za bratra, který mě postřelil, a jemuž jsem ze srdce odpustil,“ citoval web Církev.cz církevního hodnostáře, jenž se podruhé narodil. V nemocnici musel celkem strávit 20 dní.
První foto papeže po provedeném atentátu v nemocnici v Gemelli
Veřejnost na náměstí se mezitím postarala o atentátníka, jímž byl Turek Mehmet Ali Ağca. Jak tvrdí CNN, pár minut po provedení atentátu byl zatčen a následně odsouzen na doživotí. Vyšetřovatelé zjistili, že byl útočník ultranacionalistickým recidivistou, který nikdy pořádně nevysvětlil, proč vlastně na papeže zaútočil. Verzí přitom bylo několik.
Rozhlas.cz informuje o čtyřech. První verzí by měla být Turkova odplata za americký a sovětský imperialismus, jehož nebyl zrovna fanouškem. Spekulovalo se také o tom, že jej zaplatili Palestinci kvůli pozitivnímu vztahu papeže s Židy. Třetí verzí, kterou dokonce vyvrátila sama oběť, byla spolupráce s bulharskou tajnou službou a poslední, zdaleka nejšílenější, vyšla najevo až po letech. „Atentát na papeže plánoval Vatikán. Ten všechno zorganizoval. Konkrétně státní sekretář, kardinál Agostino Casaroli,“ uvedl útočník.
Mehmet Ali Ağca opouští turecké vězení v roce 2006
Ağca nakonec dostal na žádost Jana Pavla II. v roce 2000 milost, vzápětí byl však zatčen tureckou vojenskou policií, podle CBC, kvůli tomu, že se vyhnul vojenské službě. U soudu byl také usvědčen z vraždy tureckého novináře, kterou provedl dva roky před atentátem, a odseděl si dalších 10 let v tureckém vězení. Nyní, už jako křesťan, je na svobodě. Žádal o polské občanství, jelikož se papež podle jeho slov stal jeho duchovním bratrem, avšak vyhověno mu nebylo.
Do roka a do dne
Wojtyła měl na radikální odpůrce opravdu smůlu. Jak píše Aktuálně.cz, 12. května 1982, tudíž prakticky na den přesně rok od atentátu na Svatopeterském náměstí, přijel papež poděkovat za svůj život Bohu na místo zjevení do portugalské Fátimy. A znovu musel čelit útočníkovi, který mu chtěl vzít život. Tentokrát se o tom ale veřejnost nedozvěděla; vysocí vatikánští představitelé chtěli incident zamést pod koberec.
S pravdou ven šel až papežský tajemník, kardinál Stanislav Dziwisz, před premiérou dokumentárního filmu o životě první slovanské hlavy římskokatolické církve. Během cesty po Fátimě přepadl papamobil ultraortodoxní kněz Juan Fernandez Krohn. Prý v domnění, že je papež komunista a agent KGB, který se snaží akorát rozvrátit církev zevnitř, jej pobodal na ruce.
Lidé jej však zpacifikovali dříve, než mohl zasadit osudnou ránu. Kněze v Portugalsku v tichosti odsoudili. Dostal pouze šest let vězení, ale po třech byl propuštěn na svobodu. Když vězení opustil, vystoupil z církve.
Historická prvenství
Od té doby se už nikomu nepodařilo vztáhnout na papeže ruku. Naopak se místo násilí začalo o vatikánské hlavě církve mluvit ve spojitosti s velkými skutky. První se pojí s Židy. Jako první papež se rozhodl v dubnu 1986 prolomit tabu a pomodlil se společně s rabínem v hlavní synagoze. Ono to nezní nijak senzačně, když si ale člověk uvědomí, že se to stalo poprvé v dvoutisícileté historii křesťanství, událost pak nabírá jiný spád.
Jak píše Svidercoschi ve svém spisu, k této události by nemohlo dojít, aniž by sám papež neměl tak dobrý vztah s Židy. „Budoucí papež znal židovstvo zevnitř. Skrze každodenní přátelství, absolutní úctu a vzájemnou toleranci. Skrze známosti se spoustou lidí, a to nejen běžnou, ale také na náboženském a spirituálním levelu,“ píše.
Během osmdesátých let se Jan Pavel II. zasadil i o zrušení kolaborantských kněžských sdružení, mezi která patřilo i československé Pacem in terris. Snažil se prosazovat lidská práva a jeho názory byly vesměs dobré, nicméně způsob, jakým je prosazoval, byl prý poměrně agresivní. Pokud s ním někdo nesouhlasil, papež si s ním nebral servítky. Například byl nekompromisní ve svém stanovisku k antikoncepci , jelikož to byla akce proti Bohu. Odmítal homosexualitu a hájil nezrušitelnost manželství.
Možná i díky jeho stylu vyjednávání mu někteří přičítají zásluhy za pád komunismu v Polsku. V prosinci roku 1989 se také setkal s prezidentem Sovětského svazu Michailem Gorbačovem přímo ve Vatikánu. A ještě týž měsíc přijal pozvání tehdy nového československého prezidenta Václava Havla a kardinála Františka Tomáška, aby následně zavítal do země čerstvě demokratického „souseda.“
Papež v demokratickém Československu
„Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku. Do země, zdevastované ideologií nenávisti, přijíždí posel lásky. Do země, zdevastované vládou nevzdělanců, přijíždí žijící symbol vzdělanosti. (...) Po dlouhá desetiletí byl z naší vlasti vyháněn duch. Mám tu čest být svědkem okamžiku, kdy její půdu líbá apoštol duchovnosti. Vaše svatosti, vítám vás v Československu,“ pronesl na úvod prezident Václav Havel, když papež přistál na ruzyňském letišti.
Projev pronesl 21. dubna 1990, což bylo poměrně neobvyklé vzhledem k tomu, že papež získal pozvání ani ne půl roku předem. Obvykle se takové cesty plánovaly roky.
„Věřící z Čech, Moravy a Slovenska mají v Římě pastýře, který rozumí jejich řeči. Rozumí i jejich mlčení. V době, kdy byla církev této země umlčena, považoval jsem za součást svého poslání být jejími ústy. Nyní je mým hlavním posláním vůči místní církvi to, co Ježíš svěřil Petrovi, posilovat své bratry.“ cituje Rozhlas.cz úvodní řeč Jana Pavla II. po příletu.
Polský papež v Československu znamenal víc než jen příjezd nějaké významné osoby, bylo to memento změny poměrů k lepším. Během tehdejší dvoudenní návštěvy odsloužil mši na Letenské pláni pro zhruba 500 tisíc lidí a druhý den se přesunul do kláštera Velehrad na Slovácku, kam se přijelo podívat na 350 tisíc dalších. Do Česka se pak vrátil ještě v letech 1995 a 1997.
V roce 1999 se také omluvil ústy všech katolíků za „krutou smrt“, k níž odsoudil koncil Jana Husa, a žádal i za ně o odpuštění za křivdy, které byly v minulosti spáchány na nekatolících.
Ústup do ústraní
Ještě v roce 2000 provedl Wojtyła pouť po Izraeli, a vyjádřil politování nad antisemitismem a holokaustem, a v roce 2001 dokonce navštívil mešitu v Sýrii. Od té doby se však začalo papežovo zdraví horšit; byla mu diagnostikována Parkinsonova choroba, a on už nemohl podnikat takové cesty jako dříve. Nakonec 1. února 2005 byl hospitalizován na dva měsíce, 30. března se naposledy ukázal v okně Apoštolského paláce.
Pohřeb Jana Pavla II.
Jan Pavel II., občanským jménem Karol Wojtyła, odešel na věčnost 2. dubna 2005. O šest dní později se konal jeho pohřeb, na kterém se skutečně ukázala jeho oblíbenost. Rozloučit se s ním přišlo na tři miliony věřících včetně dvou set hlav států, mezi kterými byli lidé různých ras a vyznání. Po 87 dnech od jeho smrti byl třetí nejdéle sloužící papež v historii blahořečen a v dubnu 2014 byl prohlášen za svatého.
Svatořečení si vysloužil tím, že na jeho úmluvu provedl Bůh dva zázraky. Prvním mělo být uzdravení francouzské jeptišky Marie Simon-Pierre Normand trpící Parkinsonovou chorobou, která se k zesnulému papeži po jeho smrti modlila. Nemoc prý následně zmizela. Druhým zázrakem mělo být vyléčení mozkového aneurisma padesátileté ženy poté, co k ní promluvilo papežovo foto.
Následníkem Jana Pavla druhého se stal německý papež Benedikt XVI., který v roce 2013 rezignoval, a stal se tak teprve druhým papežem, který na stolici nesetrval až do své smrti. Nyní je hlavou římskokatolické církve papež František.
