Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Masových vrahů pořád přibývá, tvrdí doktor Andrej Drbohlav.
PhDr. Andrej Drbohlav (40) je etopedem (vzdělávání a převýchova mladých lidí). Zaměřuje se na práci se sociálně narušenou mládeží. Je také odborníkem na analýzu profilu sériového a masového vraha, kterým se věnuje i ve své literatuře.
V rozhovoru jsme probírali, jak se mu pracuje s agresivními pacienty, kolik z nich se můžeš stát vrahy a v čem všem se odlišuje sériový vrah od masového vraha. Ptali jsme se také na to, zda může být sériový vrah napraven a v jakých případech by doktor Drbohlav souhlasil u zločinců s trestem smrti.
Vyprávěl nám také o tom, proč po masových útocích vznikají takzvaní napodobitelé a jakým způsobem se vrahové inspirovali seriálem Dexter.
Ta bolest, kterou v dětství pachatelé prožívali. To, jak se k nim chovají jejich rodiny. To je pro mě nejvíce alarmující a neustále mě to překvapuje.
Zda se Andrej Drbohlav pravidelně setkává s dětmi, které by mohly v budoucnu vraždit
Proč si rodiny odsouzených vrahů začnou více všímat svých příbuzných až ve vězení
Jak seriál Dexter inspiroval lidi k vraždám
Proč mnoho sériových vrahů policie nikdy nechytí
Zda by měl člověk, který si představuje vraždění, vyhledat odbornou pomoc
Andrej Drbohlav Zdroj: Archív – Andrej Drbohlav
S jakým druhem pacientů jako etoped pracujete?
Věnuji se zejména lidem s poruchami chování, emocí a osobnosti. Základem práce s mou klientelou jsou zejména agresivní poruchy a psychopatické rysy. Stále více se setkávám především s mladými lidmi, kteří se vyvíjejí směrem k psychopatické osobnosti.
Situace, kdy na mě pacient zaútočí, přijdou tehdy, když se odlišné chování nepodařilo zachytit včas, případně útok přišel zcela nečekaně.
Bývají k vám takoví pacienti agresivní?
Musím říct, že toto je přirozená součást mé práce. Moji klienti jsou impulzivnější a prchlivější. Setkávám se proto s různou formou verbální agresivity, vydírání a poměrně velkou šancí na fyzické napadení. Je třeba ale říci, že ne všichni tito jedinci jsou agresivní z důvodu, že jsou vnitřně zlí. Mnozí používají agresivitu jako neobratný způsob toho, jak vyjádřit svou nejistotu a nedůvěru v okolí, citové nenaplnění ze strany blízkých, nebo tím zakrývají nějaké trauma.
Napadli vás někdy fyzicky?
Verbální agresivita bývá taková první vlna. Tím dávají najevo například to, že se jim o nějakém tématu nelíbí mluvit. A pak nemají už daleko ani k fyzické agresivitě. Takže na vaši otázku mohu říci ano, pochopitelně, zažívám to často.
Jak se při útocích pacientů chráníte?
Pokouším se jim hlavně předcházet. Jinak řečeno u pacientů čtu jejich řeč těla a snažím se mít pod kontrolou komunikaci. Abych včas dokázal přerušit tok komunikace v momentě, kdy vidím, že v pacientovi roste napětí.
U řady klientů, se kterými se setkávám, by v případě přerušení terapie mohlo dojít pravděpodobně k situaci, kdy se z nich stanou vrazi.
Jak přesně dokážete vyčíst z řeči těla agresivní postoj pacienta?
Z řeči těla mohu pozorovat, jak se mění jeho posturika, respektive to, jakým směrem je jeho tělo vůči mně natočené. Zároveň sleduji proxemiku, a tedy vzdálenost od mé osoby. Je třeba také dávat pozor na to, jak se mění jeho gestikulace, mimika, dýchání, pohyb očí a podobně. Čili ty situace, kdy na mě pacient zaútočí, přijdou tehdy, když se odlišné chování nepodařilo zachytit včas, případně útok přišel zcela nečekaně.
Když vidím, že ten útok přichází, je třeba pacienta přesměrovat k jinému tématu. V praxi při tom využíváme i různé aktivní cvičení, jako například boxovací pytle. Dále relaxační metody, hypnoterapeutické metody a jiné. Nejprve je třeba pacienta uklidnit, abychom se později mohli k rozhovoru v klidu navrátit. Stává se ale i to, že klienti kromě svých problémů ještě užívají drogy. A není to vůbec neobvyklé.
Dá se s pacientem pod vlivem drog pracovat?
Když je jasné, že je osoba v takzvaném „rauši“, ihned přerušíme terapii. Ale ne vždy se dá hned poznat, že je člověk pod vlivem nějaké omamné látky, která ještě více umocňuje jeho impulzy a reakce.
Setkáváte se běžně s dětmi, u kterých jste usoudil, že by mohly být v budoucnu potenciálními vrahy?
Je skvělé, že jste v otázce použil slovo vrah bez přídavného jména sériový či masový. Tam je to o něco složitější. Ale to, že by můj klient mohl být vrah minimálně jedné oběti, nebo lépe řečeno, že by své impulzy nemusel v budoucnu ovládnout, a mohl by udělat něco velmi špatného, tak s tím se setkávám u řady klientů.
Důvodů je hodně. Nejednou složitě ovládají své chování, nedokáží se uklidnit, pocházejí z agresivního prostředí, nemají podpůrnou rodinu, bývají mnohdy týraní, zneužívaní či zanedbávaní. Pokud si v mládí zažili fyzickou agresi, mají tendenci ji v budoucnu opakovat.
Ale samozřejmě to není tak, že bych si na papír napsal poznámku typu „toto je příští vrah“. Takto se na pacienta odborník dívat rozhodně nemůže. Ale u řady klientů, se kterými se setkávám, by v případě přerušení terapie, mohlo dojít pravděpodobně k situaci, kdy se z nich stanou vrazi.
Na co by si měl dát rodič při chování svých dětí pozor, respektive co jim může naznačit, že má jejich dítě sklony k násilí a potenciálně se z něj může stát vrah?
Kdybych měl vyjmenovat vše, povídali bychom si do večera. V principu je ale třeba dávat pozor na to, aby se rodičům jejich dítě nevzdálilo, aby s ním komunikovali srozumitelně a aby věděli, co prožívá, co ho trápí, co ho rozveselilo, co se mu na chování druhých líbí či nelíbí a podobně. Základem je pravidelná komunikace s vlastními dětmi.
Zároveň by své negativní stránky neměli ukazovat tak, aby byly pro dítě napodobitelné. Ve velmi obecné rovině je tedy třeba vytvářet a udržovat blízký vztah, pocity bezpečí a rozbíjet u dětí „drobné démony“, a to dříve, než se s nimi uzavřou do svého nitra.
Vaše práce musí být psychicky náročná, jak ten tlak ve volném čase „ventilujete“?
Moje práce, a jakákoliv práce, která se dotýká lidské duše, je velmi toxická, nebezpečná a pro psychiku unavující. Není vůbec vzácné, když člověk v takových oborech snadno vyhoří. S kolegy si o tom povídáme a každý z nás má odlišné metody. Já osobně utíkám do prostoru vlastní kreativity – mám ateliér, ve kterém maluji. Kromě toho se snažím dělat hudbu či sportovat.
Je důležité všechny ty toxické emoce nějak dostávat pryč. Protože v případech, se kterými se setkávám, nejde ani tak o to, že ti jedinci jsou agresivní. To je pouze takový vnějšek. Podstatné je to, že mnozí z nich jsou případy bolavých a temných duší. A poslech takových těžkých životních příběhů je pro lidskou duši velmi toxický. Každý, kdo pracuje s lidskou duší, musí přemýšlet hlavně nad tou svou, protože jinak to člověka rychle zválcuje.
Stává se, že vrazi tohoto typu dostávají desítky a stovky milostných dopisů a nejednou se ve vězení ožení či dokonce zplodí dítě.
Při své práci se důkladně věnujete i analýze profilu sériového vraha. Může být sériový vrah v rukou odborníků napraven, nebo takovou možnost vylučujete?
Záleží na tom, o jakém stádiu sériového vraha mluvíme. Sérioví vrazi jsou jedinci, kteří mají vývojovou linii poměrně dlouhou a zpravidla začíná již v raném dětství. Pokud byste se ptali, zda může pomoci včasný terapeutický zásah – ideálně od dětství – u jedinců, kteří mají řadu predispozic k tomu, aby se z nich stali sérioví vrazi, tak odpovím ano. V tuto možnost chci odborně věřit a dává to smysl i mé práci, abych se svými klienty pracoval.
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak si vrazi v Americe vydělávají i z vězení
Kdy by Andrej Drbohlav souhlasil u vrahů s trestem smrti
Zda můžeme u vraha bez svědomí říci, že „za to nemůže“
Proč masových vrahů přibývá
Proč sérioví vrazi v dětství častokrát zabíjejí zvířata
Které případy považuje doktor Drbohlav za nejpozoruhodnější
A pokud bych se ptal na dospělého odsouzeného sériového vraha?
Tam se už náprava dramaticky snižuje. Blíží se v podstatě k nule. V tomto případě už jde o dospělého jedince, který nechal propuknout své vnitřní fantazie a ví, že se dostal za hranice všeho. Samozřejmě i v tomto stádiu může dojít k obroušení jeho výbušnosti či impulzivity. Ve výkonu trestu začnou lidé nejednou věřit v Boha, začnou studovat či pracovat. Mnohdy si jich začne více všímat i jejich vlastní rodina, a to vše může pomoci „obrousit jejich hrany“. Ale v komplexní nápravu příliš nevěřím.
Špatný člověk se dá vyrobit z kohokoliv. Stačí k tomu soustavná negativní výchova, ohýbání a dlouhodobé manipulování.
Zaujal mě závěr vaší odpovědi. Říkáte, že si sériových vrahů po odsouzení začne více všímat jejich rodina. Proč je tomu tak?
Důvodů je více a museli bychom se na to podívat z různých koutů světa. Například v Americe se o řadu pachatelů začne jejich rodina zajímat kvůli tomu, že vycítí finanční profit. Většina sériových vrahů, kteří jsou v Americe uvězněni, jsou po určité době samostatně výdělečně činní. A to na základě poměrně lukrativního prodeje svého vlastního příběhu. Mnozí začnou například malovat a existují speciální aukční síně, které prodávají díla těchto vysoce násilných psychopatů a zločinců.
Ale samozřejmě se najdou členové rodin pachatelů, které trestance navštěvují, protože chtějí odčinit jakýsi nezájem z dětství. Většinou jde o sourozence, kteří se pokoušejí udržet kontakt i navzdory odsouzení. Stává se ale i to, že si pachatelé ve vězení vytvoří v uvozovkách nové příbuzné. Svým příběhem totiž lákají například nové partnery.
Stává se to často?
Ano, je to poměrně běžné. Stává se, že vrahové tohoto typu dostávají desítky a stovky milostných dopisů a nejednou se ve vězení ožení či dokonce zplodí dítě (poznámka redakce – sériový vrah Ted Bundy spolu s partnerkou Carole Ann Boone zplodili ve vězení dceru). Našli bychom tedy řadu sériových vrahů, kteří začali utvářet svou nejbližší rodinu až ve vězení.
Andrej Drbohlav Zdroj: Archív – Andrej Drbohlav
Když se už odsouzený sériový vrah nachází ve vězení a má zcela minimální šanci na nápravu, souhlasil byste v tomto případě s trestem smrti?
Trest smrti je z řady pohledů velmi komplikovaný a ne pokaždé užitečný. Nejednou se dá zneužít, což se ukázalo i v počátcích analýzy DNA, kdy se až později zjistilo, že popravili nevinného člověka. Má to tedy svou chybovost. Jsem však za trest smrti ve dvou případech. Prvním jsou masoví vrazi, a tedy takoví, kteří najednou zabijí spoustu lidí, a chytí je přímo při činu.
Druhým jsou sérioví vrazi, u nichž indicie jasně vedou k pachateli. Na takové lidi jen plýtváme lidskou a odbornou sílu. Nejsem u nich přesvědčen o jakékoliv dramatické nápravě. Myslím, že je třeba takové jedince maximálně popsat, poznat a zjistit, jaké okolnosti vedly k jejich cestě. Ale v systému vězení západní Evropě jejich dlouhodobé uvěznění nepovažuji za prospěšné.
Dá se zobecnit, jak moc ovlivňuje chování sériových vrahů prostředí, ve kterém vyrůstají, ve srovnání s genetikou, nebo je to individuální?
Ptáte se správně, vrozené a získané příčiny, které vedou k takové osobnosti, jsou striktně individuální. Nejrozumnější je ale říci, že jsou alespoň přibližně rovnocenné. Samozřejmě, genetické faktory jsou silné a vidíme to i při rodinách, které jsou multigeneračne kriminální. Máme také řadu pachatelů, kteří pochází mimo zločineckých kruhů rodin. Osobně se ale spíše z etopedického hlediska dívám na vnější příčiny – na prostředí, ve kterém se pachatel formuje, na traumatizaci týráním a podobně.
U masových vrahů mnohokrát pozorujeme, že je rodiče vychovávali extrémně direktivně, tlačili jim do hlavy, čím mají být, čeho mají dosáhnout, jak musí být úžasní a samostatní.
Co nám může o sériových vrazích říci genetika?
Genetika nám samozřejmě naznačuje určité spojitosti. Ale dnes ještě nejsme schopni definovat nějaký konkrétní gen, který stoprocentně předurčuje takovou budoucnost. A hlavní je, že špatný člověk se dá vyrobit z kohokoliv. Stačí k tomu soustavná negativní výchova, ohýbání a dlouhodobé manipulování.
Zkusme si představit osobu. Řekněme, že má někdo genetickou predispozici být agresivní a zároveň vyrůstal v rodině plné násilí či dokonce sexuálního zneužívání a do toho trpí psychopatickými sklony, má nízký práh výčitek, dá se říci, že za své násilné jednání v podstatě nemůže?
Častokrát se uvažuje, zda by něco takového nemělo být polehčující okolností. Ale na to, abychom mohli říci, že za to člověk nemůže, by muselo jít o psychotické onemocnění – tedy nejčastěji schizofrenie. A u masových vrahů jde v 90 % případů o strukturální narušení osobnosti, respektive v širším slova smyslu o psychopaty.
A tito jedinci, až na velmi výjimečné případy, dobře vědí, co dělají. Znají důsledky svého jednání. U nich však principiálně chybí svědomí. Vnitřně tedy neprožívají to, že někomu ublíží a zničí život. Ale téměř v žádném státě světa toto není považováno za polehčující okolnost.
Zkusme opačný případ. Pokud někdo vyrůstal v dobré rodině, nevykazuje žádné známky agresivity. Jaká je šance, že se z něj stane sériový vrah?
Šance u sériových vrahů je v takovém případě relativně nízká. Protože když se podíváte na stovky jiných detailně zpracovaných případů, zjistíte, že u sériových vrahů je přítomna fyzická, sexuální, psychická či jiná traumatizace z dětství. Přesto najdete několik případů lidí, kteří nebyli vychovaní nijak extrémně. A možná právě v těchto případech jde o nějakou skrytou genetiku nebo biochemické či neurologické problémy.
Sériový vrah – pachatel, který provedl několik vražd v odlišném čase (FBI uvádí, že musí jít o minimálně 2 lidské oběti).
Masový vrah – pachatel, který najednou zabije více lidí.
A jak je to u masových vrahů?
Ti jsou mimo jiné oproti sériovým vrahům odlišní v tom, že v dětství fyzické či sexuální týrání tak častokrát nezažívali. U nich je spíše přítomné psychické a emoční týrání. Což je něco, co se obecně velmi obtížně odhaluje a dokazuje.
Co masové a sériové vrahy nejčastěji motivuje k útoku?
U masových vrahů je to touha po pomstě, nenávist vůči určité části společnosti či lidem obecně. Mnohdy u nich pozorujeme, že je rodiče vychovávali extrémně direktivně, tlačili jim do hlavy, čím mají být, čeho mají dosáhnout, jací musí být úžasní a samostatní. Mnozí z nich tuto roli nedokáží ustát, pravidelně selhávají. Z tohoto vzniká jeden z více možných kořenů u masových vrahů. Masoví vrahové se touží zviditelnit, stát se slavnými, pomstít se a vyrovnat účty. U sériových vrahů je nejčastější motivace sexuální.
Některé analýzy poukazují na to, že od chvíle, kdy se v USA zhruba posledních 50 let věnují sériovým vrahům, vyšetřovatelé nepolapili tisíce takových pachatelů.
Předpokládám správně, pokud řeknu, že týrání a zabíjení zvířat v raném věku je přítomno spíše u sériových vrahů, než u masových?
Ano, u sériových vrahů je to takzvaná hostilita ke zvířatům. Jde tedy o systematické vyhledávání, mučení a zabíjení zvířat. Když se něco takového stane u pěti až sedmiletého dítěte, nemůžeme říci, že z něj bude na 100 % sériový vrah. To v žádném případě. Je to ale jeden z prvních varovných signálů.
Co je k týrání a zabíjení zvířat vlastně vede?
Je to dáno tím, že krátce předtím, než začnou zabíjet zvířata, se po určitých traumatech uzavírají do určité ochranné bubliny, v níž si vykreslují realitu, včetně sebe sama, trochu jinak. Říkáme jí day dreaming – denní snění. Začnou si představovat, že nejsou submisivní osobou, která jen přijímá rány, ale jsou silní a dominantní. A svůj vnitřní tlak si vybíjejí násilím na zvířatech, což jim přináší fyzickou i psychickou úlevu.
Jak můžeme sériové vrahy kategorizovat?
Záleží, z jakého úhlu na to díváme. Například kriminalistický pohled rozlišuje pachatele na organizované a neorganizované. První své činy plánují a dokáží se jich v případě neadekvátních podmínek zdržet. Neorganizovaní ale jednají náhle a nedomýšlejí, co se může stát. Tyto dvě kategorie představují další řady behaviorálních rysů. Můžeme z toho dedukovat, jak sériový vrah žije, myslí, zda má rodinu, zda se bude na dané místo vracet, zda byl pod vlivem drog, zda má dlouhodobou práci, nebo ne.
A jak se dělí podle motivů vraždění?
Jak jsem již říkal, mezi nejtypičtější patří sexuálně motivováni sérioví vrazi, takzvaní lust killers. Pak může jít o gain killers, tedy pachatele, kteří vraždí kvůli profitu. V české kriminalitě je příkladem například kauza manželů Stodolových. Ti přepadali a vraždili seniory.
Dále tu máme například mercy killers, kterým se říká také angels of death. To jsou pachatelé, kteří vraždí v nemocnicích či sociálních zařízeních. Jejich motivací je častokrát nadvláda nad životem či zesměšnění svého kolegy, případně pocit, že je někdo povolal, aby zabili svou oběť. Takovým českým příkladem byl heparinový vrah Petr Zelenka. Potom známe vrahy z nadšení, které těší proces lovu oběti. Dále zmíním vrahy power seekers. Typologií vrahů bychom však našli určitě ještě více.
Ta bolest, kterou v dětství pachatelé prožívali. To, jak se k nim chovají jejich rodiny. To je pro mě nejvíce alarmující a neustále mě to překvapuje.
Jsou podle vás geniální a víceméně nepolapitelní vrahové typu Hannibala Lectera skutečností, nebo jen mýtem?
Hannibal Lecter je zvláštním složením několika reálných případů. Je ale nepochybným faktem, že existuje řada sériových vrahů, které policie nikdy nechytí. Příčin je několik. Mohou přestat vraždit, přestěhovat se do jiné oblasti či změnit způsob vraždění. Někteří zemřou například na předrogování, zavřou je za jiný trestný čin a podobně. Spoustu sériových vrahů nikdy neodhalíme.
Některé analýzy poukazují na to, že od chvíle, kdy se v USA zhruba posledních 50 let věnují sériovým vrahům, vyšetřovatelé nepolapili tisíce takových pachatelů. Buď k nim ztratila policie stopu, nebo je vůbec neprošetřuje, protože si jednotlivé vraždy nespojila. Takový pachatel může unikat spravedlnosti opravdu velmi dlouhou dobu. A zejména v případě, pokud disponuje vysokým intelektem. Dokáže tak využívat psychopatické rysy, které mohou být pro něj výhodou. Inteligentní psychopatičtí vrahové jsou charismatičtí, dobře komunikují, dokáží odlákat pozornost a vést dvojí život.
Mají psychopati tendenci lidem ubližovat, nebo to není pravidlo?
Generalizovat to nemůžeme. V uvozovkách existují i „pozitivní psychopati“, kteří tlačí svůj obor a lidstvo na další úroveň. Nemalý počet psychopatů bychom našli v oblasti umění, vědy či politiky. Nedá se tedy říci, že by všichni jednali negativně. Mnohdy jsou však ty psychopatické rysy natolik silné, že i když je psychopat pro lidstvo prospěšný, ničí vlastní rodinu, a tedy prostředí, do kterého běžně nevidíme.
Měl by člověk, který si pravidelně představuje, že vraždí nenáviděnou osobu, například šéfa či bývalou partnerku, vyhledat odbornou pomoc, nebo jde jen o neškodnou fantazii?
To je složitá otázka. Když si člověk vytváří imaginaci, v níž někomu ubližuje, to je ještě relativně běžné zpracování vnitřního traumatu. Pokud má ale takové pocity dlouhodobě a začíná se u něj agresivita projevovat i v reálném světě, tam už není na co čekat a je třeba vyhledat odborníka. Drtivá většina těchto lidí se ale na terapii nepřihlásí.
Vyhledávají pomoc terapeuta i sérioví či masoví vrazi?
U sériových vrahů je to téměř vyloučeno. Ti se většinou uzavírají do svého světa představ a cítí se v něm dobře. A nemají velkou motivaci vyhledat někoho, kdo by jim ten svět opravoval. U masových vrahů se však setkáváme s tím, že někteří z nich předtím takříkajíc „volali o pomoc“. A to relativně krátce před svým útokem. Je tam tedy nějaká snaha oslovit psychiatra, psychologa či psychoterapeuta. Samozřejmě si nemysleme, že by jim prozradili, co chtějí udělat. Ale možná doufali, že odborník rozpozná, že jsou v těžké životní chvíli a pomůže jim.
V rámci copycat effectu má seriál Dexter po celém světě řadu napodobitelů. Ve svých knihách jsem takových případů popsal 11.
Může být masový vrah zároveň sériovým a zároveň naopak?
Ano, je to specifická skupina, o které se moc nemluví. Jde o takzvané spree killers, v překladu záchvatové vrahy. Tito pachatelé útočí ve velmi krátké časové periodě na řadě míst, čemuž se říká také „vražedná túra“. Jednoduše vyrazí na takovou vražednou túru a vraždí kohokoli a kdekoli. Jde o sérii vražd na různých místech a s větším množstvím obětí.
Ano, ojediněle se setkáváme i s pachateli, kteří vykazují proměnlivé motivy. V určité části jejich série se může měnit i jejich modus operandi (poznámka redakce – způsob spáchání trestného činu). Někteří pachatelé jsou také zpočátku spíše organizování a později neorganizovaní, protože svou touhu už nedokáží potlačovat.
Andrej Drbohlav Zdroj: Archív – Andrej Drbohlav
Jaké typy zbraní převažují u sériových vrahů?
Častěji jde o bodné-řezné zbraně. Pro sadisticky orientované pachatele to umocňuje jejich imaginaci. Také ale najdete mnoho sériových vrahů, kteří útočí na dálku střelnými zbraněmi. To jsou spíše ti organizovaní pachatelé.
Ve vaší praxi jste se setkali se spoustou lidského zla. Najde se případ, který vámi skutečně otřásl?
Tím, že potkávám zejména mladistvé pachatele, mezi nimiž najdete i mladistvé vrahy, neřekl bych, že mnou otřásl přímo nějaký případ, ale spíše samotná vývojová cesta. Ta bolest, kterou v dětství pachatelé prožívali. To, jak se k nim chovají jejich rodiny. To je pro mě nejvíce alarmující a neustále mě to překvapuje.
Takže se svými pacienty, kteří vyrůstali v hrozivých podmínkách, máte určitý soucit.
Vnitřně tam určitě je jistá forma soucitu, která se týká jejich vývojové cesty. Pochopitelně nejde o porozumění k činům samotným, které jsou neomluvitelné. Tam už jakákoliv lítost a soucit končí.
Když se věnuji kriminálním článkům, mohu tím potenciálně někoho motivovat ke spáchání trestného činu?
V širším slova smyslu ano. Záleží na tom, jakým způsobem kriminální činy popisujete a čeho se umíte zdržet. Toto je velmi tenká hranice, které by měli novináři věnovat pozornost, dost možná i během studia žurnalistiky na vysoké škole. Je třeba určit, kde je hranice, kdy novinář naplní potřebu informovat a kdy svým textem už může někomu radit.
Takže si někdo může vzít z článku rady k páchání trestné činnosti?
Ano. Problém vidím zejména u masových vrahů, u sériových až tak ne. U masových vrahů se setkáváme častokrát s fenoménem napodobení. Odborně mu říkáme copycat effect. Je to zcela přirozený fenomén, který vzniká po každé velké kauze masového útoku. Když se o něm velmi píše, zvyšuje se pravděpodobnost, že přijdou následovníci, kteří se budou chtít takovému činu vyrovnat, napodobit ho, nebo rovnou překonat.
Statisticky z empirických analýz víme, že krizové období po takovém činu je následujících 13 dní. A pokud se o tom hodně píše a obsah článků je návodný, během 13 dnů může vzniknout až 8 dalších potenciálních pachatelů, kteří mohou takový čin spáchat.
Masoví vrazi jsou z mého pohledu výsledkem nemocné společnosti více než sérioví vrazi. V Americe za posledních 5 let evidujeme nárůst masových vrahů o 300 %.
Jak se dá riziko zaujetí takových napodobitelů snížit?
Nesmírně důležitá je forma, jakou se o tom informuje, a jak se o tom mluví. Bylo by ideální, aby novináři zpočátku nevěnovali pozornost zbraním, jejich původu či analýze pachatele. Může se stát, že se někdo s pachatelem začne ztotožňovat. Může mít pocit, že se nachází v podobné situaci a stejným činem by se vysvobodil. A to je velmi nebezpečné. Proto je třeba prvních 13 dnů předávat pouze základní skutečnosti.
Zmiňujete napodobitele masových vražd. Jak je to ale se sériovými vrahy?
U nich bývá copycat effect výrazně menší. Sériový vrah má přeci jen jinou systematičnost, větší vývojovou přípravu a má odlišné motivy. Při copycat effectu se v tomto případě z lidí nestanou sérioví vrazi, ale mohou napodobovat jednotlivé vraždy. Odpovědí na vaši otázku je například seriál Dexter, ve kterém se hlavní hrdina na policii věnuje krevním stopám a ve volném čase zabíjí pachatele, které nedokážou dopadnout. A tento seriál vytvořil zvláštní iluzi v uvozovkách „pozitivního sériového vraha“. V rámci copycat effectu má Dexter po celém světě řadu napodobitelů. Ve svých knihách jsem takových případů popsal 11. Vraždy nesly určité indicie, které známe ze seriálu – stejné zbraně, stejné lokalizování oběti či stejné zbavování se oběti.
Takže návodné nemusí být pro vrahy jen články z médií.
Samozřejmě, mohou to být i filmy, seriály, knihy a podobně.
Snažil se někdo ze zmíněných 11 vrahů zabíjet stejně jako Dexter výhradně zločince, nebo šlo jen o napodobení jednotlivých vražd?
V případech, které se vázaly na Dextera, tomu tak nebylo. Ale celkově bychom našli pár sériových vrahů, kteří šli po zločincích, drogových dealerech, mafiánech a podobně.
Je na Slovensku více případů sériových vrahů než v Česku?
Je to složitá otázka, protože mnozí vrazi nebyli rozděleni jako sérioví. Ale řekl bych, že jich statisticky máme o něco více v Česku. Ale zároveň musím říct, že česká a slovenská scéna sériových vrahů není naštěstí tak vydatná jako ta v zahraničí. Nejsme ani zdaleka na tak velkých číslech jako Německo, Velká Británie a už vůbec ne Amerika.
Jsme zkrátka predátoři. Můžeme si namlouvat opak, ale potřeba být v blízkosti jisté formy nejistoty, zla a bolesti, je pro značnou část lidstva velmi silná.
V Americe je nejvíce sériových vrahů?
Amerika je na tom nejhůře, nejen co se týče sériových vrahů, ale i masových vrahů. Ale to je trochu dvousečná zbraň. My si jen myslíme, že je v Americe nejvíce takových případů, protože se tam o tom hovoří. Jsou totiž části světa, kde se hodně věcí nemedializuje. A je velmi nepravděpodobné, aby v těchto zemích sérioví vrazi nebyli, nebo se vyskytovali v tak malém množství, jak je uvedeno.
Spíše se dá předpokládat, že se takové kauzy zametou pod koberec, aby nenarušily víru v tamní vládnoucí třídu. Předpoklad o Americe jako země s největším množstvím sériových a masových vrahů je silný, ale určitě několik velkých států vytváří podobně velké počty takových zločinců. Ta data ale nejsou snadno dostupná.
Čím si odůvodňujete, že je v USA taková situace?
Když se podívám konkrétně na masové vrahy, přiznám se, že jsem tomu věnoval celou svou druhou knihu s názvem Psychologie masových vrahů: Příběhy temné duše a nemocné společnosti. Protože masoví vrazi jsou z mého pohledu výsledkem nemocné společnosti více než sérioví vrazi. V Americe za posledních 5 let evidujeme nárůst masových vrahů o 300 %.
V Americe se každý den uskuteční útok, který může skončit masovou vraždou. Souvisí to s faktorem společenských hodnot, stavem ekonomické vyzrálosti, zadlužeností společnosti, počtem zbraní ve společnosti, filozofií držení zbraní, ale výrazně také s mediálním prostorem a mírou fascinace vrahy. Američané své vrahy, v uvozovkách, „milují“. Rádi o nich čtou, rádi na ně koukají v televizi. Je to zájem, který žene vydavatele novin či časopisů a majitelů televizí. Tímto způsobem živí zrod takových fenoménů.
Bude v příštích letech přibývat více masových vrahů než sériových?
Když se podíváme na globální statistiky, a to opět podotýkám, že mnoho sériových vrahů nechytíme, nebo o nich ani nevíme, obecně jsou sérioví vrazi na ústupu, zatímco masových vrahů dramaticky přibývá.
Jaký případ slovenského nebo českého sériového či masového vraha považujete z odborného hlediska za nejpozoruhodnější?
Těch případů by bylo více. Spíše jde ale o případy, kdy je pachatel v uvozovkách „duševně rozmanitý“ a v průběhu času se mění, dokáže se ovládat. Zmíním ale i pro mě velmi odrazující československou kauzu Štěpána Svitka, který byl vysoce brutálním pachatelem.
A zahraniční případ?
V zahraničí by to bylo kvantum pachatelů. Osobně mě nejvíce zajímají různé vedlejší okolnosti modu operandi, které pachatelům pomáhaly k tomu, aby nebyli odhalení. Například pachatelé, kteří sami pracovali v řadách policie, přičemž někdy dokonce vyšetřovali svůj vlastní čin. Takové případy od ostatních zcela vybočují.
Je takových případů víc?
Nedá se říct, že by jich bylo extrémně mnoho. Ale určitě najdeme případy, kdy měl pachatel bývalou policejní zkušenost, pracoval v bezpečnostních složkách, nebo v době kriminální kariéry stále pracoval v policii.
Můžete mi říct konkrétní případ?
Například největší ukrajinský sériový vrah, který byl původem z Ruska, jménem Sergej Fedorovič Tkač. Ten byl dlouhá léta policistou a forenzním analytikem, a tedy pracoval v podobném oboru jako seriálový Dexter. Tyto kauzy ukazují, že vrahové z řad policie jsou přizpůsobiví a dobře vědí, po čem kriminalisté jdou. Modus operandi Sergeje Tkače byl mimořádně propracovaný. Věděl o tom, že kriminální policie v oblasti, kde se jeho vraždy vyšetřují, nebude disponovat možnostmi k tomu, aby dokázala stopy důsledně analyzovat. Dalšími příklady sériových vrahů z řad policie jsou Michail Viktorovič Popkov či Joseph DeAngelo (poznámka redakce – můžeš ho znát pod přezdívkou Golden State Killer).
Býváte přítomen i při vyšetřování vražd?
Okrajově ano, protože oddělení a specializace na kriminalistické profily sériových a masových vrahů se v Česku zatím jen rodí. Naštěstí se pomalu začíná tímto způsobem uvažovat i u nás. Naštěstí říkám proto, že v takové Americe podobné oddělení vzniklo již v 70. a 80. letech. Ale ti, kdo se takovým profilem zabýváme, jsme s policií v úzkém kontaktu a v případě potřeby umíme kdykoliv pomoci.
Proč jsou podle vás lidé fascinováni sériovými vrahy, masovými vrahy a zlem obecně?
Na to existuje řada odpovědí. Jednou z nich je ta, že lidé mají v sobě skrytého predátora, a tímto způsobem ho na malý moment probouzíme. Pro některé lidi jde o jakousi instantní dávku násilí ve smyslu, že je alespoň na chvíli něco vytáhne z klidných životů, aby se následně opět vrátili do bezpečí. Lidi ale vždy fascinovalo zlo, je to ověřené historií. Gladiátorské zápasy, popravy na náměstích. Jsme zkrátka predátoři. Můžeme si namlouvat opak, ale potřeba být v blízkosti jisté formy nejistoty, zla a bolesti, je pro značnou část lidstva velmi silná.
