Ano. Situace je výrazně jiná, než byla zjara. Já jsem se tehdy v médiích zmínil o tom, že jarní nárůst psychických potíží jsem nezaznamenal, ale zároveň jsem očekával, že přijde s odstupem. Protože takhle to vždycky při hromadných katastrofách nebo tragédiích bývá. Psychické problémy se objeví třeba v horizontu půl roku, nebo i později.
Tohle všechno vytváří stav, kdy pacientů v ordinacích psychiatrů a psychologů přibývá. A zdůrazňuji jednu věc: Není to tak, že by pacient přišel, a řekl: „Je koronavirus, a já už to nezvládám.“ Zpravidla to zní tak, že se jim například množí domácí potíže a hroutí se jim vztahy. Nebo se jim otevřou nějaké Pandořiny skříňky.
Já vám uvedu konkrétní příklad. Mám pacienta, který covid-19 prodělal. A v něm to spustilo jakousi generalizovanou úzkost o život a strach ze smrti. O to, že by mohl umřít, ačkoliv měl průběh slabý a mírný. Přesto říkal, že špatně spí a má psychické potíže. Pacienti tedy přichází s jinými potížemi, které však koronavirus akceleroval.
Se kterými problémy za vámi momentálně lidé chodí nejčastěji?
Nejčastěji s úzkostnými potížemi. Takový ten okruh, kterému se říká neurotické nebo úzkostné poruchy, které se často manifestují poruchami spánku, stavem nepohody, a tlakem na hrudi.
O vztahových potížích, které nepochybně také přibývají, by více řekli pároví terapeuti, což já nejsem, ale v ordinaci to od svých pacientů slýchám. Zpravidla se jedná o potíže, které se v běžném režimu dají přehlížet. Nyní více vyplouvají na povrch a občas se stávají neúnosnými.
V určité míře se rozjíždějí deprese, které se projevují stavy letargie, pasivity, pocity, že nic nemá smysl a ztrátou vůle.
Která skupina lidí se na vás nyní obrací nejčastěji?
Já se primárně zaměřuji na dospělé lidi, jen v malé míře mám seniory. Nicméně od dětských psychologů vím, že se u nich objevuje nemalá skupina dětských pacientů. Dopadá na ně totiž úzkost jejich rodičů. Třeba to, že přijdou o práci, nebo že nebudou mít peníze. Dítě na to reaguje citlivěji.
Za sebe můžu říct, že se na mě obracejí pacienti, které nějakým způsobem koronavirus dohnal. Jedná se ale prakticky o pacienty všech kategorií a vůbec to nesouvisí ani se vzděláním ani věkem. Spíše to souvisí s tím, jak je jejich osobnost celkově odolná, což platí prakticky při každé katastrofě. Vždycky se vám objeví lidé, kteří jsou citlivější, nebo kteří v minulosti už třeba něco prodělali. Takový stav je pak poslední kapkou nebo okamžikem zlomu. Já ale momentálně nedokážu říci, která skupina je výrazněji zastoupena.
Nedá se tedy ani určit, jestli nastalou situaci zvládají lépe osoby, které jsou doma s rodinou a mají kontakt s lidmi, nebo osamělí jedinci?
Nabízelo by se to. Vždycky rodina, nebo respektive funkční vztahy, jsou jakousi kotvou. Ale, jak jsem říkal, mám pacienty, kteří vykazují symptomy úzkosti, ale přitom mají naprosto funkční rodinu a všechno tam funguje. Spíš zde vidím anamnestickou zátěž, tedy to, že je člověk sám o sobě citlivější, vnímavější. V tomto případě může rodina pomoc. Někdy ale nemusí ani rodina vyřešit to, čím člověk trpí.
Když už je člověku zle a cítí se úzkostně či depresivně, tak je dobré si říci, že psychologie tu od toho je. Když mě bolí zuby, tak půjdu k zubaři.
Ještě k těm seniorům. Můžete vysvětlit, jak se konkrétně na nich koronavirová nebo jiná izolace podepisuje?
Na seniorech se to bude projevovat mimo jiné jakousi zvýšenou apatií. Protože ta je, u seniorů obecně, s přibývajícím věkem, a zejména s přibývajícími pohybovými a zdravotními problémy, velký problém. To znají zejména lidé, kteří mají starší rodiče.
Jim se nechce. Nechtějí jezdit na chalupu, nechtějí chodit na nákupy. Nic je nebaví a upadají do letargie. Odtud vede přímá cesta k depresím. Izolace a opatření související s covidem-19 tento problém, který u seniorů vždycky existuje, vlastně akceleruje ještě víc.
Proto se chci zeptat, jestli existuje jistý milník, který byste označil jako určující, a v němž by měl dotyčný uvažovat o terapii?
Vždycky je dobré si všímat toho, jak člověk spí. Čili v momentě, kdy přetrvávají potíže se spánkem, zhruba měsíc nebo dva. Popřípadě, jinými slovy, když si lidé nevzpomenou, kdy se pořádně vyspali. Nejde však pouze o usnutí; mohou mít noční můry, nebo se ráno probouzí neodpočatí a jsou permanentně unavení. Čili pokud je spánek neosvěží, tak je to měřitelný nástroj, který může indikovat, že by si měli někam zajít.
Druhá věc. Víte, ona úzkost či deprese je velice nepříjemný stav. Lidé poznají, kdy jsou v úzkosti. Tam jde hlavně o to, že když už je člověku zle a cítí se úzkostně či depresivně, tak je dobré si říci, že psychologie tu od toho je. Když mě bolí zuby, tak půjdu k zubaři. V okamžiku, kdy mám úzkosti, tak se to nesnažit zlomit, ale kontaktuji psychologa či psychiatra, a my jsme schopni, třeba i po delší době, ale pomoc.
Ještě se vrátím ke koronavirové karanténě jako takové. Myslíte si, že by mohla prohlubovat sklony k závislostem?
Nedokážu posoudit. Tím, že závislosti vůbec nedělám, tak bych hádal z křišťálové koule. Samozřejmě, že mě napadá, že to tak může být.
Například u alkoholika nemusí jít u jeho závislosti úplně o alkohol jako spíše o sociální drogu. Důvodem, proč chodí do hospody, mohou být jeho kamarádi. Přitom si neuvědomuje, že si popíjením pěstuje závislost na alkoholu.
V izolaci se to může projevit. Zrovna včera mi to popisovala pacientka u svého kamaráda, který začal pít o samotě. Osamělé pijáctví je dost neklamný příznak závislosti ve stádiu, která by stála za řešení. Každopádně si nejsem jistý, jestli to izolace prohlubuje. Karanténa spíš může ukázat na to, že určité problémy tu byly už předtím, a teď se pouze prokázaly.
(Zrušení letních prázdnin) se mi spíš zdá jako další zoufalý nápad bez jakékoli strategie a hlubší analýzy. Největší pomoc by bylo otevření škol, a to co nejrychleji.
Už byla řeč i o dětech. Co si, jako psycholog, myslíte o návrhu zrušení letních prázdnin pro děti kvůli koronaviru?
Přemýšlím, z jakého konce to vzít. Nejsem dětský psycholog, ale protože s nimi spolupracuji, tak vím, že ten průšvih, který spočívá v zavření škol, je opravdu tak masivní, že se obávám, že to budeme řešit ještě dlouho. A teď nemyslím psychology, ale spíše sociální pracovníky a pedagogy.
Jestli by jejich zrušení pomohlo? Myslím si, že by to nepomohlo. Spíš se mi to zdá jako další zoufalý nápad bez jakékoli strategie a hlubší analýzy. Největší pomoc by bylo otevření škol, a to co nejrychleji. Přinejmenším první a druhou třídu, a poté pro děti v končících ročnících. Samozřejmě nemluvím jako epidemiolog, mluvím jako psycholog: školy se musí, kvůli dětem, co nejdříve otevřít.
Jen tak na okraj, tady už pomalu vzniká až právní problém. Protože ústava zaručuje rovný přístup ke vzdělání. Teď, když budete mít doma deváťáka nebo dítě v páté třídě, a uvažujete o gymnáziu, tak nejste v rovné situaci jako ostatní. Když budete bohatí, tak si můžete učitele najmout, inzeráty už dneska jsou. Učitel vaše dítě za peníze připraví. Když peníze nemáte, tak online výuka samozřejmě nemůže kvalitativně dostačovat, a vaše dítě se na gymnázium nedostane pouze kvůli majetkovým poměrům. To je na hraně ústavy.
Když už jsme nakousli online svět, zajímají mě i online terapie, které jsou momentálně v kurzu. Dokážete posoudit, jestli pomáhají stejně jako „offline terapie“?
Určitě na to budou existovat výzkumy, které neznám. Terapie ale není o tom, co terapeut dotyčnému poradí. Pokud by to tak bylo, tak by to online fungovalo. Terapie nicméně není vzdělávací záležitost, je o vztahu mezi terapeutem a pacientem. Reálný a opravdový vztah nevytvoříte online.
Za sebe tvrdím, že je výjimečně možné s klientem udělat hodinu online, když je třeba v karanténě, ale ještě se mi to nestalo. Není ale možné nahrazovat terapii v klasickém slova smyslu. Ano, takzvané krizové intervence, kdy potřebujete člověka rychle stabilizovat, to se dělá roky. Jsou telefonní linky důvěry fungující už od 60. let. Ale terapie online je podle mě protimluv, protože terapie stojí a padá se vztahem mezi terapeutem a pacientem, a znovu, ten online nevytvoříte.
Co vede lidi, když vidíme, jaká situace kolem koronaviru je, odmítat realitu toho, že tu pandemii máme, věřit dezinformacím a odmítat opatření, která jsou nutná k tomu, abychom ji rychle zažehnali?
Úzkost. Dneska několikrát opakovaná úzkost. To, co ten člověk dělá, je jeden ze známých obranných mechanismů, jak naše psychika čelí úzkosti, a tomu se říká obrácení v opak. Což znamená, že já se někde uvnitř hluboce bojím korony. Můj mozek udělá to, že si racionálně začnu vytvářet iluzi, že to vlastně tak moc nebezpečné není. Začnu si vyhledávat informace, které mi řeknou, že jsou nemocnice prázdné, že je to všechno lež, že jde o podvod, protože mi to pomáhá se úzkosti zbavit.
Možná z toho bude také nějaká zkušenost, která bude pro nás i užitečná. Spořivost Němců může být způsobena válkou a krizí, ale vlastně je to vlastnost, která je oukej. Tak proč na ni sahat.
Proto jsou ty konspirační teorie, nebo ti lidé, kteří jim propadnou, prakticky nepřesvědčitelní, Člověk, který mluví s někým, kdo jim zapáleně věří, si musí uvědomit, že pokud by se mu povedlo dotyčného přesvědčit, že věří konspirační blbosti, tak by se ten jedinec propadl do příšerné úzkosti. Možná by i zkolaboval. A to jeho psychika nedovolí.
Takže psychika udělá všechno na světě, aby nás ochránila před úzkostí. Třeba i to, že nás udržuje ve lži. Lidé, kteří věří konspiračním teoriím, se toho problému někde vzadu velice bojí. Patrně víc než lidé, kteří připouští, že koronavirus je nebezpečný, a jsou schopni unášet nějakou přiměřenou míru úzkosti, a podle toho se i zařídit.
Jak dlouho může trvat, než se tak nějak všichni dostaneme psychicky do normálu?
Roky. Nebo takhle, psychicky v normálu všichni nikdy nebudeme. (smích) To bych musel pověsit své řemeslo na hřebík.
Myslím z koronaviru.
Jasně, roky. My nemáme s tímto zkušenosti. Můžu pouze odhadovat, co znám. Třeba, když byly povodně nebo jiné mimořádné situace. A to je někdy až třeba generační problém. Klidně desetiletí, určitá rezidua jsou z toho pořád. Že jsou Němci dodnes spořiví, je mimo jiné i důsledek toho, že zažili ve 20. století dvě situace, kdy extrémně zchudli. Dnes už je to čtvrtá, pátá generace poté, a pořád to v nich je.
Nicméně otázkou zůstává, jestli je nutné to psychologicky řešit. Možná z toho bude také nějaká zkušenost, která bude pro nás i užitečná. Spořivost Němců může být způsobena válkou a krizí, ale vlastně je to vlastnost, která je oukej. Tak proč na ni sahat.
Jít do lesa, sundat si tam roušku, nadýchat se, a cítit ten velký a otevřený prostor, kterého teď máme mnohem míň. (...) Přestože se jedná o drobnou věc, tak pokud to lidi budou dělat, spousta z nich to nadcházející období zvládne.
Jasně, takže bychom z toho mohli vyjít jistým způsobem i silnější?
Poučenější. Nevím, jestli silnější, to třeba taky. Ale spíš poučenější. Záleží jen na nás, co si z toho odneseme.
Rozumím. Poslední otázka bude žádost o radu. Mohl byste poradit, jak si během koronaviru udržet čistou hlavu?
Za dodržení všech opatření využívat možnosti být venku. Protože to je právě ten rozdíl mezi jarem a dneškem. Počasí nás drží ve čtyřech stěnách, a to je o to horší. Na jaře jsme víc chodili ven, protože bylo hezky. Jakkoliv to počasí teď nebude nic moc, tak znova podotýkám, za udržení všech opatření využívat všechny možnosti, kdy se můžu jít projít, klidně sám. Pročistit si hlavu, nadýchat se vzduchu.
Také jít do lesa, sundat si tam roušku, nadýchat se, a cítit ten velký a otevřený prostor, kterého teď máme mnohem míň. Myslím si, že přestože se jedná o drobnou věc, tak pokud to lidi budou dělat, spousta z nich to nadcházející období zvládne. Byť s nějakými malými potížemi, ale bez toho, aniž by psychologa potřebovali.
