Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Své stavy Tereza připisovala depresi, následně ji však byla diagnostikována bipolární porucha a její život se otočil o 180 stupňů.
S Terezou, kterou můžeš znát z YouTube kanálu Teryll ART, jsme si povídali o životě s bipolární poruchou. Ta jí byla diagnostikována již v pokročilém stádiu, kdy přestávala zvládat výkyvy svého chování spojené s tímto onemocněním. V rozhovoru se můžeš dočíst, co vlastně bipolární porucha znamená, s jakými démony musí nemocní bojovat a jak je na její léčbu připravený český zdravotnický systém.
To je těžká otázka, já jsem se už od malička od ostatních oddělovala svými koníčky, kdy jsem se hodně zaměřovala na malování. V mládí jsem také byla šikanována, ale ne proto, že bych byla jiná, spíše proto, že jsem se tím naopak nenechávala rozhodit. Věděla jsem, že vyrostu a život bude lepší.
Co se týče bipolární poruchy, tak jsem si nepřipouštěla, že bych byla jiná. Jediné, co mě vždy napadalo je, že za můj talent a vlohy pro kreativní věci, se mi rozhodně musí v životě stát něco nepěkného, že se to musí nějak vyrovnat. Přišlo mi zvláštní, že bych se našla v tak nízkém věku a nebylo to nijak komplikované.
Ta jistota stability, kterou jsem měla jako mladší, se naprosto vytratila, moje sebevědomí odešlo a začala jsem hodně přemýšlet nad smrtí. Měla jsem pocit, že tu pro mě není žádná budoucnost, že je to konec a na víc prostě nemám.
Co tě vedlo k vyhledání odborné pomoci?
Já jsem ji, stejně jako většina lidí, vyhledala velmi pozdě. Vážné problémy u mě začaly v 19 letech, kdy jsem se po střední škole odstěhovala do Prahy, do toho jsme měli nějakou nemoc v rodině a mně se začaly objevovat deprese. Přestala jsem dělat, co mě baví, měla jsem pocit, že nic z toho nemá smysl a že nemá smysl plánovat si nějaké vyšší cíle, neboť na ně stejně nemám. Ta jistota stability, kterou jsem měla jako mladší, se naprosto vytratila, moje sebevědomí odešlo a začala jsem hodně přemýšlet nad smrtí. Měla jsem pocit, že tu pro mě není žádná budoucnost, že je to konec a na víc prostě nemám.
Tyto stavy se začaly zhoršovat, takže jsem se vrátila domů, šla jsem na vysokou školu, kde jsem začala více pít alkohol, poznávala jsem nové kamarády, začala jsem opět malovat a měla jsem světlé chvilky, které trvaly týdny až měsíce. Chodila jsem na Univerzitu Palackého v Olomouci, malovala jsem na veřejných akcích, dělala jsem komiksy, různé věci na zakázku a byla jsem velmi aktivní. Pak ale opět přišel propad, který člověku úplně vezme jeho temperament, šťávu a všechno dobré. V depresi člověk ztratí sám sebe, ale v té době mě vůbec nenapadlo, že by to mohla být nemoc. To jsem si uvědomila až po sebevražedných pokusech, osmiměsíční depresi a ukončení studia, kdy jsem byla zavřená v pokoji, nebyla jsem schopna vyjít ven, neboť jsem se bála lidí a slyšela jsem pouze to negativní, co mi kdo říkal. Nechtěla jsem žít už v nějakých 22 letech.
O rok později jsem vyhledala lékařskou pomoc, takže dost pozdě.
Zdroj: facebook.com/teryllweb
Následně ti byla diagnostikována bipolární porucha?
Myslela jsem si, že mám pouze deprese, protože jsem měla pocit že to, jak jsem akční a extrovertní, je moje normální já. Sebevražedné nutkání a pocit, že nejsem součástí reality, to přišlo až později. Strašně jsem chtěla, aby na mě nikomu nezáleželo, abych měla ten odchod z tohoto světa jednodušší. Tyto depresivní psychózy, kdy mě pálila kůže už jenom z toho, že jsem dýchala vzduch, mě donutily navštívit psychiatra.
Doktorce jsem zmínila také tu moji kreativní stránku, to že maluji a zajímám se o umění, čehož se chytila i moje psychiatrička ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Právě na základě těchto kreativních výkyvů ihned odhadla, že se pravděpodobně nejedná o deprese, nýbrž o bipolární poruchu. To pro mě byla strašná rána, nechtěla jsem být za tu psychicky nemocnou a když vám někdo řekne, že jste bipolární, tak vám vlastně říká, že máte genetickou poruchu, jež se nedá vyléčit a budete s ní muset žít až do konce života.
Takže bývalá paní primářka moji diagnozu tipla na první dobrou, ale i nadále jsem docházela na terapie, pomocí kterých se to akorát potvrdilo. Já jsem tomu nevěřila ještě další dva roky.
Z bipolární poruchy není možné se vyléčit?
Existuje remise, což znamená, že dojde ke stavu, kdy se dlouho žádná z fází neobjeví. Ale pořád je tu to riziko, že přijde určitý stres či situace, kdy se projevy nemoci opět vrátí. Ovšem záleží na konkrétním typu nemoci, ono je to jako s cukrovkou – někdo ji má lehkou a někdo zase těžkou, každý je jiný.
Mánie a deprese se střídají a nikdy nevíte, jak budou dlouhé. Může se jednat o dny, týdny i měsíce.
Pokud někdo netuší, co toto onemocnění je, jak bys ho popsala?
Je to porucha nálad a ráda bych zdůraznila, že se nejedná o poruchu osobnosti, neboť lidé ji často rádi zaměňují za hraniční poruchou osobnosti. Ta nemoc si hraje s temperamentem osobnosti, kdy se v depresivní fázi člověk stane nejméně sebevědomým, hodně se podceňuje, vidí pouze to negativní a dalo by se říci, že je až barvoslepý vůči všemu dobrému. Tyto stavy většinou končí myšlenkami na smrt, člověk nevidí žádné světlo na konci tunelu.
To se střídá s mánií, kdy má nemocný pocity euforie, návaly energie, myslí si, že dokáže naprosto všechno, že pro něj nic není překážkou a všechno vnímá jako výzvu.
Období deprese a naprostého zoufalství se střídá s obdobím stabilním, které přechází do mánie či hypománie. Já osobně mám hypománii, což je slabší forma. U té silnější jde člověk opravdu do extrému, kdy si jeho nepřirozených změn v chování všimne i okolí. Začne být třeba promiskuitní, nadměrně utrácet a hodně v životě riskuje.
Mánie a deprese se střídají a nikdy nevíte, jak budou dlouhé. Může se jednat o dny, týdny i měsíce.
Bipolární porucha je tedy dána geneticky? Nebo může přijít i kdykoliv během života?
Ono jde o kombinaci faktorů, jaká osobnost člověk je a jaká je jeho rodinná anamnéza. U nás v rodině jsem první, komu toto onemocnění bylo diagnostikováno, a proto jsem tak dlouho netušila, co se se mnou děje. Pravděpodobně jsem to podědila po dědovi, který je také umělec a lze u něj pozorovat, že i on žije v extrémech.
Ale jedná se především o genetické onemocnění, které spouští stres v životě a většinou propukne až po 20. roku života.
Zaznamenala jsem, že máš v plánu založit rodinu. Nemáš strach, že bipolární poruchu tvoje dítě podědí?
Je to tak, nyní jsem v pátém měsíci těhotenství a uvědomuji si, že tu ta možnost je. Než jsem otěhotněla, tak jsem kvůli tomuto riziku probrečela nespočet nocí, protože mám samozřejmě stále strach, že jednou nezvládnu ukočírovat svoje sebevražedné nutkání a něco si udělám a bojím se právě i té genetiky. Nakonec jsem však usoudila, že pokud tato horší varianta nastane, budu vědět, s čím se moje dítě potýká. Což moji rodiče tenkrát nevěděli, a kdyby ano, tak se určitě rozhodnou vyhledat pomoc dřív.
Život s bipolární poruchou lze žít, to že se jedná o nevyléčitelnou nemoc neznamená, že se s ní nedá žít plný a funkční život. Radši budu mít dítě s touto nemocí, které si bude vážit těch dobrých dnů a naplno je využije než mít zdravé dítě, které když to blbě řeknu, ten život vyhodí z okna. Pokud tu nemoc zdědí, bude to mít těžší, ale věřím tomu, že co tě nezabije, to tě posílí.
Zmínila jsi, že spouštěč těchto horších stavů je stres. Existují i nějaké další, jako třeba pití alkoholu?
Problém alkoholu, marihuany a dalších lehkých drog je, že ony ze začátku utlumují. Když jsem chodila na vysokou školu, tak jsem problémy řešila právě alkoholem, který nervy trochu uvolní a člověk může předstírat, že je alespoň na chvíli v pohodě. Pak se ale druhý den probudí střízlivý a je mu ještě hůř, neboť alkohol vyvolává deprese. A to samé marihuana, která podpoří náladu, v níž se člověk nachází.
Zdroj: facebook.com/teryllweb
Které situace jsou pro tebe hůře zvladatelné?
Dlouhodobý stres, který mi může vyvolat mánii, při níž pracuji daleko víc než ve stabilizovaném stavu, ale pak přijde vyhoření a já úplně vypnu. Udržet si stálou práci, kde je člověk takřka neustále vystaven lehkému stresu, u mě už bez léků nešlo. Zpočátku jsem to zkoušela, ale pak přišly úzkostné záchvaty, které vedly k depresím.
Na bipolární poruchu se navíc nabalují další psychické problémy, jako jsou posttraumatické stavy z pokusů o sebevraždu, panika, kterou mívám kdykoliv jdu zpět do deprese, neboť nikdy nevím, jestli ten stav uhlídám a další.
Říkala jsi, že s bipolární poruchou je možné žít normální život a zároveň je těžké udržet si práci. Nevylučuje se to?
Nemocný člověk prostě musí brát léky, aby eliminoval výkyvy nálad. Pokud se bipolárka neléčí, tak si nedovedu představit, jak by bylo možné udržet si jakoukoliv práci. Je důležité poctivě brát léky a docházet na terapie.
Já osobně jsem přešla na práci na živnostenský list, kdy dělám různé zakázky. Když vím, že je mi dobře, tak si nadělám co nejvíce projektů a práce dopředu, protože musím být připravena na to, že zase přijde deprese, kdy nebudu schopna udělat nic. Funguju na etapy, ale pokud bych tuto možnost neměla, tak je tu možnost zažádat si o invalidní důchod.
Jak to máš se vztahy? Nemáš problém s intimitou?
Vždy jsem byla v tomto ohledu hodně uzavřená, neboť jsem si uvědomovala, jak moc zranitelná jsem. Párkrát jsem se hodně spálila, takže jsem ten typ člověka, který preferuje být sám, než aby zkoušel chodit s někým u koho nevidí potenciál dlouhodobého vztahu.
Nyní mám už stabilní vztah s manželem, takže nemusím navazovat nic nového.
Brala jsem to tak, že s bipolární poruchou nedokážu dlouhodobě žít, a proto jsem nechtěla poznávat nové partnery a přátelé.
Říkala jsi svým potenciálním partnerům o své diagnóze?
Když jsem se o své diagnóze dozvěděla, tak jsem již byla v tom stavu, kdy jsem raději byla sama. Moje sebevědomí šlo úplně na nulu a o to víc jsem s nikým nechtěla navazovat kontakt. Brala jsem to tak, že s bipolární poruchou nedokážu dlouhodobě žít, a proto jsem nechtěla poznávat nové partnery a přátelé.
Můj manžel je velmi optimistický člověk a zalíbila se mu na mě tvořivost a hypomanická stránka. O svém stavu jsem ho samozřejmě informovala a nějak to tak bral, ale začal ji pořádně chápat, až když mě poznal ve všech mých výkyvech a stádiích nemoci. Ten oznam stejně nemá moc smysl, neboť lidé mají tendence bipolární poruchu buď démonizovat anebo zlehčovat.
Nechci nikoho poučovat o životě s bipolární poruchou, ale pokud se na to někdo zeptá, ráda mu ji přiblížím. Myslím, že je důležité, aby se o ní lidé dozvěděli více.
Co je podle tebe horší? Zveličování, nebo naopak zlehčování onemocnění?
Zveličování. Nemám ráda, když mě někdo označuje za magora, který není schopen fungovat. Považuji to za větší urážku, protože to tak prostě není.
O onemocnění natáčíš také videa na YouTube. Co se prostřednictvím těchto videí snažíš lidem předat?
Videa jsem začala natáčet v hypománii, takže to byl další můj egoistický nápad (smích). Moje depresivní já nevidí žádný můj potenciál, kdežto to manické já ho vidí naprosto přehnaně. V té době jsem si zvykala na léky a chtěla jsem mluvit o tom, jaký je život s bipolární poruchou.
Poslední dobou si ale říkám, že jsem upozorňovala především na negativní aspekty nemoci, nyní zrovna připravuji video o sebevražedných sklonech a sebepoškozování. Můj kanál bych naopak ráda pojala tak, abych mohla lidem předat zprávu, jak i s touto nemocí žít efektivní a zdravý život. Dokud budou nápady, tak chci natáčet, a pokud mi dojdou, videa nechám na internetu pro lidi, kteří s bipolární poruchou bojují.
Pomocí těch videí jsem se také dostala k takovým názorům lidí, které jsem si myslela, že snad ani nikdy neuslyším. V komentářích se občas objevují opravdu extrémní a urážlivé věci.
Jaké nepravdivé mýty o bipolární poruše nejčastěji kolují?
Jsou to mýty, které z nás dělají magory a říkají, že nemůžeme žít plnohodnotný život. Někteří nás dokonce označují za postižené a hlásají, že bychom se ani neměli narodit. Podle mě je tahle hra na ‚jsem oběť své nemoci‘ dost přehnaná. A pak je tu ta druhá strana mince, kdy někteří zase nevěří, že se jedná o skutečnou nemoc.
Zmiňovala jsi, že pro plnohodnotný život je důležité brát léky. Jak probíhá léčba bipolární poruchy?
Jedná se o kombinaci léků a psychoterapie. Já osobně jsem zpočátku léky odmítala a chodila jsem pouze na terapie. Až když jsem si právě díky terapiím začala více uvědomovat svoje chování, tak jsem přistoupila i na léky. Říkala jsem si, že nechci být přítěž, ale chci na sobě začít makat.
Nyní beru stabilizátory nálady, někdy antidepresiva, ale to pouze ve chvíli, kdy se potřebuju dostat z deprese. Jakmile se vrátím do normálu, musím je přestat brát, aby mě naopak nevystřelily do mánie. Pak přichází na řadu stabilizátory pro udržení normálního stavu, které beru každý den. Momentálně jde o kombinaci antipsychotik a antiepileptik.
Léky i terapie mám převážně hrazené pojišťovnou, což je obrovské štěstí, když si to porovnám například se Spojenými státy, kde nemají žádné zdravotní pojištění a léky si musí kupovat za stovky a stovky dolarů.
Je český zdravotnický systém na léčbu psychických onemocnění připraven?
Myslím, že ano. Připravená na to není spíš česká společnost. Samozřejmě je jednodušší vidět jenom to špatné, ale máme jedno důležité plus. Léky i terapie mám převážně hrazené pojišťovnou, což je obrovské štěstí, když si to porovnám například se Spojenými státy, kde nemají žádné zdravotní pojištění a léky si musí kupovat za stovky a stovky dolarů. O terapii nemluvě. Takže si vážím toho, že žiju zrovna tady.
Na nic takového jsem bohužel nepřišla, ono ovládnout se v tom nejhorším momentě je takřka nemožné. Člověk prostě musí věřit, že to přejde a ono to vždy nakonec přejde.
Poznamenala tě nějak doba koronavirová?
Pro mě se toho zas tak tolik nezměnilo. Jsem zvyklá žít v etapách, kdy nemůžu fungovat tak, jak bych si představovala a nemůžu mezi lidi. Takže toto omezování sama sebe moc dobře znám a opatření přijatá proti šíření koronaviru pro mě paradoxně nejsou tak těžká. Být zavřený doma je pro mě jako horší depresivní epizoda, akorát s tím rozdílem, že v karanténě mohu pracovat, malovat, zapojovat se i dálkově do různých projektů a tak dále.
Dokážeš si na onemocnění najít i nějaká pozitiva?
Člověk nakonec zjistí, že vydrží mnohem víc, než si myslí. A také jsem se naučila vážit si momentu, kdy mohu něco dělat a kdy na sobě mohu pracovat. Upřímně říkám, že bipolární porucha mě brzdí v tom, co chci dělat a v tom, kým chci být. Ale vím, že pokud se ty špatné momenty naučím zvládat a naučím se pracovat s tím vším špatným, co mi bylo dáno, tak ve výsledku mohu žít efektivnější život než třeba zdraví lidé, kteří nad takovými věcmi nemuseli nikdy přemýšlet.
