Měla jsem pocit, že tu pro mě není žádná budoucnost, že je to konec, říká Tereza s bipolární poruchou (Rozhovor)

S Terezou, kterou můžeš znát z YouTube kanálu Teryll ART, jsme si povídali o životě s bipolární poruchou. Ta jí byla diagnostikována již v pokročilém stádiu, kdy přestávala zvládat výkyvy svého chování spojené s tímto onemocněním. V rozhovoru se můžeš dočíst, co vlastně bipolární porucha znamená, s jakými démony musí nemocní bojovat a jak je na její léčbu připravený český zdravotnický systém.

Doporučeno

Život Anny s hraniční poruchou osobnosti: Až 90 % hraničářů o sebevraždě buď přemýšlí, nebo se ji rozhodne provést (Rozhovor) 14. prosince 2020 v 9:54

Kdy sis poprvé uvědomila, že jsi jiná?

To je těžká otázka, já jsem se už od malička od ostatních oddělovala svými koníčky, kdy jsem se hodně zaměřovala na malování. V mládí jsem také byla šikanována, ale ne proto, že bych byla jiná, spíše proto, že jsem se tím naopak nenechávala rozhodit. Věděla jsem, že vyrostu a život bude lepší.

Co se týče bipolární poruchy, tak jsem si nepřipouštěla, že bych byla jiná. Jediné, co mě vždy napadalo je, že za můj talent a vlohy pro kreativní věci, se mi rozhodně musí v životě stát něco nepěkného, že se to musí nějak vyrovnat. Přišlo mi zvláštní, že bych se našla v tak nízkém věku a nebylo to nijak komplikované.

Ta jistota stability, kterou jsem měla jako mladší, se naprosto vytratila, moje sebevědomí odešlo a začala jsem hodně přemýšlet nad smrtí. Měla jsem pocit, že tu pro mě není žádná budoucnost, že je to konec a na víc prostě nemám.

Co tě vedlo k vyhledání odborné pomoci?

Já jsem ji, stejně jako většina lidí, vyhledala velmi pozdě. Vážné problémy u mě začaly v 19 letech, kdy jsem se po střední škole odstěhovala do Prahy, do toho jsme měli nějakou nemoc v rodině a mně se začaly objevovat deprese. Přestala jsem dělat, co mě baví, měla jsem pocit, že nic z toho nemá smysl a že nemá smysl plánovat si nějaké vyšší cíle, neboť na ně stejně nemám. Ta jistota stability, kterou jsem měla jako mladší, se naprosto vytratila, moje sebevědomí odešlo a začala jsem hodně přemýšlet nad smrtí. Měla jsem pocit, že tu pro mě není žádná budoucnost, že je to konec a na víc prostě nemám. 

Tyto stavy se začaly zhoršovat, takže jsem se vrátila domů, šla jsem na vysokou školu, kde jsem začala více pít alkohol, poznávala jsem nové kamarády, začala jsem opět malovat a měla jsem světlé chvilky, které trvaly týdny až měsíce. Chodila jsem na Univerzitu Palackého v Olomouci, malovala jsem na veřejných akcích, dělala jsem komiksy, různé věci na zakázku a byla jsem velmi aktivní. Pak ale opět přišel propad, který člověku úplně vezme jeho temperament, šťávu a všechno dobré. V depresi člověk ztratí sám sebe, ale v té době mě vůbec nenapadlo, že by to mohla být nemoc. To jsem si uvědomila až po sebevražedných pokusech, osmiměsíční depresi a ukončení studia, kdy jsem byla zavřená v pokoji, nebyla jsem schopna vyjít ven, neboť jsem se bála lidí a slyšela jsem pouze to negativní, co mi kdo říkal. Nechtěla jsem žít už v nějakých 22 letech. 

O rok později jsem vyhledala lékařskou pomoc, takže dost pozdě.

Následně ti byla diagnostikována bipolární porucha? 

Myslela jsem si, že mám pouze deprese, protože jsem měla pocit že to, jak jsem akční a extrovertní, je moje normální já. Sebevražedné nutkání a pocit, že nejsem součástí reality, to přišlo až později. Strašně jsem chtěla, aby na mě nikomu nezáleželo, abych měla ten odchod z tohoto světa jednodušší. Tyto depresivní psychózy, kdy mě pálila kůže už jenom z toho, že jsem dýchala vzduch, mě donutily navštívit psychiatra. 

Doktorce jsem zmínila také tu moji kreativní stránku, to že maluji a zajímám se o umění, čehož se chytila i moje psychiatrička ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Právě na základě těchto kreativních výkyvů ihned odhadla, že se pravděpodobně nejedná o deprese, nýbrž o bipolární poruchu. To pro mě byla strašná rána, nechtěla jsem být za tu psychicky nemocnou a když vám někdo řekne, že jste bipolární, tak vám vlastně říká, že máte genetickou poruchu, jež se nedá vyléčit a budete s ní muset žít až do konce života.

Takže bývalá paní primářka moji diagnozu tipla na první dobrou, ale i nadále jsem docházela na terapie, pomocí kterých se to akorát potvrdilo. Já jsem tomu nevěřila ještě další dva roky.

Z bipolární poruchy není možné se vyléčit?

Existuje remise, což znamená, že dojde ke stavu, kdy se dlouho žádná z fází neobjeví. Ale pořád je tu to riziko, že přijde určitý stres či situace, kdy se projevy nemoci opět vrátí. Ovšem záleží na konkrétním typu nemoci, ono je to jako s cukrovkou – někdo ji má lehkou a někdo zase těžkou, každý je jiný. 

Mánie a deprese se střídají a nikdy nevíte, jak budou dlouhé. Může se jednat o dny, týdny i měsíce.

Pokud někdo netuší, co toto onemocnění je, jak bys ho popsala?

Je to porucha nálad a ráda bych zdůraznila, že se nejedná o poruchu osobnosti, neboť lidé ji často rádi zaměňují za hraniční poruchou osobnosti. Ta nemoc si hraje s temperamentem osobnosti, kdy se v depresivní fázi člověk stane nejméně sebevědomým, hodně se podceňuje, vidí pouze to negativní a dalo by se říci, že je až barvoslepý vůči všemu dobrému. Tyto stavy většinou končí myšlenkami na smrt, člověk nevidí žádné světlo na konci tunelu.