Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Anně byla hraniční porucha osobnosti diagnostikována před třemi lety, ale s psychickými problémy bojuje celý život.
O životě s hraničních poruchou osobnosti jsme si povídali s Annou, která se s různými psychickými problémy potýká celý život. Před třemi lety jí byla oficiálně diagnostikována HPO, díky čemuž konečně pochopila, s jakou nemocí se vlastně potýká. V tomto článku se dozvíš, jaké má hraniční porucha příznaky, jak obtížný ježivot s ní a jestli je český zdravotnický systém na její léčbu připravený.
Pokud někdo nemá ponětí, co hraniční porucha osobnosti znamená, jak bys ji popsala?
Hraniční porucha osobnosti je, když máš problém s určováním hranic. Ať už se jedná o emoce, vztahy, sebepojetí, nechápeš takový ten klasický společenský konsenzus, co je správně a co ne. Plus mnoho z nás bojuje s nepochopením společenských vazeb, celkově vztahy jsou těžce zvladatelné, ať už je řeč o rodině, práci nebo vztazích partnerských. K onemocnění se váže také úzkostně depresivní porucha, kdy člověk nemá správné limity toho, kdy je ještě normální a kdy už je v depresivní fázi. A vlastně to sám na sobě ani nedokáže rozpoznat. O HPO lze i říci, že v těchto projevech je na hraně s bipolární poruchou.
Oficiální diagnóza se vlastně jmenuje emočně nestabilní porucha osobnosti a dělí se na hraniční a impulzivní. Nejsou v tom úplně obrovské rozdíly, ani doktoři moc neví, jak přesně nemocného diagnostikovat, léky na to mnohdy nezabírají a jediné, co zabírá, je intenzivní psychoterapie.
Až 90 % hraničářů o sebevraždě buď přemýšlí, nebo se jí dokonce rozhodne provést, takže u této nemoci je relativně vysoká úmrtnost.
Zmiňuješ společenské vazby. Znamená to, že třeba nepoznáš, kdy je tvoje chování nevhodné?
Přesně tak, nepoznám, kdy je něco nevhodné říct, udělat. S těmi společenskými vazbami také souvisí to, že hraničáři se moc vážou na lidi kolem sebe, nedokážeme číst emoce ostatních lidí a zároveň nemáme pocit, že něco děláme špatně. Společenská interakce u nás prostě nefunguje.
Hodně hraničářů má také problémy se závislostí, ať už mluvíme o závislosti právě na vztazích, na alkoholu, drogách nebo čemkoliv jiném, vytvořit si na něčem závislost je pro nás velmi jednoduché. A to samé platí pro nezdravé rituály, často žijeme na hraně života a smrti, mnoho z nás si pohrává i s poruchou příjmu potravy, vyhledává nebezpečné prostředí, máme sklony k sebepoškozování a sebevraždám. Až 90 % hraničářů o sebevraždě buď přemýšlí, nebo se jí dokonce rozhodne provést, takže u této nemoci je relativně vysoká úmrtnost.
Kdy ti byla diagnostikována?
Je to asi tři roky.
Zdroj: instagram.com/analog.anna/Jindřich Mika
Na základě čeho ses rozhodla vyhledat lékařskou pomoc?
Už dlouho jsem věděla, že mám problémy, o sebevraždě přemýšlím už od nějakých patnácti let, takže jsem věděla, že něco není asi úplně v pořádku. Když jsem se poprvé rozhodla jít k doktorce, tak mi ani žádnou diagnózu nesdělila a pouze mi napsala léky. Což je vlastně šílené, nemáš diagnózu, hned tě dopují léky a nikdo se tě ani pořádně nezeptá, co se ti děje. Hned jsem dostala léky na spaní, na denní fungování a čus, uvidíme se příště. A takhle jsem fungovala asi dva roky, než jsem se úplně sesypala a až pak jsem jela poprvé na psychiatrii.
Následující dva roky jsem brala léky od psychiatra, chodila jsem na terapie, nikdo moc pořádně nevěděl, co se mi děje. Sama terapeutka mi řekla, že jsem beztak nějaká slečinka, co si hraje na to, že má problém a že to prostě odezní. Česká psychiatrická péče je obecně dost špatná a pro hraničáře takřka neexistuje.
Takže máš pocit, že český zdravotnický systém na tuto nemoc není dostatečně připravený?
Mám pocit, že psychiatrická péče není připravena skoro na nic.
Normální hraničář potřebuje být ve vztahu, za každou cenu potřebuje mít někoho vedle sebe a já jsem opak, pálím mosty hned, jak můžu. Ale co typického se u mě projevuje, je úzkost, deprese, které mnohdy trvají i měsíc a nemůžu se z nich dostat, společenská úzkost a všemožné strachy.
Jaké konkrétní znaky nemoci se u tebe projevují?
Jsem trochu atypický hraničář, protože nemám takové problémy se vztahy, jaké mají ostatní. Nebo respektive mám, ale trochu jiné. Normální hraničář potřebuje být ve vztahu, za každou cenu potřebuje mít někoho vedle sebe a já jsem opak, pálím mosty hned, jak můžu. Ale co typického se u mě projevuje, je právě úzkost, deprese, které mnohdy trvají i měsíc a nemůžu se z nich dostat, společenská úzkost a všemožné strachy. Také trpím na nespavost, insomnie se projevuje u mnoho nemocných, protože nedokážeme vypnout hlavu. Dále je to porucha příjmu potravy, prošla jsem si anorexií, se kterou si pohrávám tak nějak pravidelně už pár let a vždycky se odněkud objeví.
V tomhle jsem specifická, neboť jsem dříč a nedovolila jsem si se do té nemoci ponořit úplně celá. Ale když jsem byla teď před nedávnem hospitalizovaná, tak jsem se seznámila s hraničáři, kterým nemoc život ovlivňuje natolik, že nemůžou mít ani práci na plný úvazek. Stresově ten úvazek nezvládají, požírá je to zevnitř a nedokážou stabilně podávat nějaké výkony. Je pro ně nemyslitelné chodit 5 dní v týdnu do práce. Až 80 % nemocných tohle nezvládá, což je hrozně smutné, protože s diagnostikovanou HPO nemáme nárok na invalidní důchod, a to i přes to, že většinu lidí nemoc ovlivňuje tak, že si ani nedokáží najít práci.
Jak jsem zmiňovala, já jsem dříč a snažím se prostě to zkousnout. Tyhle stavy se dají překonat, ale je to neuvěřitelně náročné a spousta lidí to nezvládne.
Které situace jsou pro tebe nejobtížnější?
Dlouhodobý stres a nátlak. Dřív jsem dělala v gastronomii a vánoční sezóna byla vždy pekelné období. Kotel lidí, přesčasy, neustálá přetvářka, kdy člověk předstírá, že je veselý a čím víc jsem potlačovala svoje vnitřní pocity, tím blíž jsem byla zhroucení. Situace, kdy se nemůžu chovat tak, jak bych sama chtěla nebo jak by se chtělo chovat moje tělo, tak ty jsou nejnáročnější.
Co se ti v těchto situacích honí hlavou? S jakými emocemi bojuješ?
Neustále přemýšlím, co si o mně myslí ostatní lidé. Hraničáři jsou hodně vázáni na jejich vnější posuzování, takže stále přemýšlíme, jestli jsme dobře oblečeni, jak vypadáme, jak se chováme, jak se usmíváme, jestli okolí vidí, že jsme psychicky jinde, jestli to někdo pozná a tak dále.
Je nějaký spouštěč horších stavů? Nebo nikdy nevíš, kdy to přijde?
Rozhodně rodina a myslím si, že to tak má spousta z nás. Moje rodina stále chce, abych byla v uvozovkách normální a tlačí na mě s léčbou, s tím, že se nikam neposouvám, že na sobě dostatečně nepracuju a že mnoho svých problémů jenom předstírám. To jsou stigmata, se kterými se hodně z nás musí potýkat každý den. Společnost ve většině případů nechápe, jak se cítíme uvnitř, často dochází k velkému nepochopení, a to, že na venek vypadám jako v pohodě holka neznamená, že se tak i uvnitř cítím. Ale to se pravděpodobně týká psychických poruch obecně…
Zmiňovala jsi vztahy, je pro tebe náročné navázat nějaký vztah či se s někým intimně sblížit?
Moc nevěřím lidem, nemám důvod jim věřit, takže v tomhle to obtížné je. Pravda však je, že i já jsem svým způsobem závislá na tom s někým být, nicméně jakmile ucítím, že to jen malinko nefunguje, tak utíkám. Pokud se jednou rozhodnu, že to nefunguje, tak to tak prostě je a nic mě nedokáže přesvědčit o opaku.
To rozhodnutí učiníš na základě konkrétního chování? Nebo o tom rozhodne tvoje hlava?
Někdy je to pocit, někdy je to čin, který ten druhá udělá a někdy je to třeba proto, že se blbě vyspím. Nejde to odhadnout, ale po těch letech s nemocí už občas dokážu odhadnout, kdy se jedná o mnou smyšlený problém a kdy ne.
Zdroj: instagram.com/analog.anna
Říkáš potenciálním partnerům o své diagnóze?
Ano, jsem celkem otevřený člověk, a navíc beru léky, takže by bylo celkem zvláštní to nepřiznat. Když už s někým začnu chodit, tak chci, aby věděl, že jde do něčeho, co není úplně klasický vztah (smích).
Svěřuješ se s tím i svému okolí? Kamarádkám či lidem v práci?
Není dobré to říkat v práci hned na začátku, a to právě kvůli tomu společenskému stigmatu. Takže spíš nasadím svůj pracovní obličej a jedu. Ale všichni moji kamarádi o mé nemoci ví.
Nechovají se pak k tobě přátelé jinak?
Vůbec, různými stavy si procházím už několik let a oni to moc dobře vědí. Takže je ani nezaskočí, když na poslední chvíli zruším plány, nebo někam nepřijdu a tak. Každý se někdy cítí blbě, jen je tedy rozdíl blbě u zdravého člověka a u nemocného, ale pořád je to blbě. Podle mě je naopak důležité tyto věci před přáteli neskrývat a být k nim upřímný.
Občas se mi stane, že mi doktor řekne: ‚Jo vy jste hraničář? Tak to je potom vše jasné.‘ Jako co je jasné? Tohle přece není žádná nálepka, pod kterou se schovají všechny problémy a věci, které v životě řeším.
Jaké nepravdivé mýty o HPO často kolují?
Často se setkávám s tvrzením, že nejsme schopni vést normální život a mít fungující vztahy, což není úplně pravda. Někteří z nás i přes tuto nemoc vedou normální život a pokud by okolí neřekli, že jsou nemocní, tak to třeba ani nikdo nepozná.
Pak také nemám ráda předsudky doktorů ohledně HPO. Občas se mi stane, že mi doktor řekne: ‚Jo vy jste hraničář? Tak to je potom vše jasné.‘ Jako co je jasné? Tohle přece není žádná nálepka, pod kterou se schovají všechny problémy a věci, které v životě řeším. Ta vůle promluvit si se mnou by tam měla přece být i přes to, že jsem hraničář a problémy bychom měli aktivně řešit i přes tuto diagnózu. Každý jsme individuální, a ne na všechny zabírají stejné medikamenty, stejná psychoterapie, stejné řešení problému…
Máš pocit, že by pomohlo, kdyby k vám lékaři přistupovali individuálněji?
Určitě, mělo by se rozhodně začít u té medikace. I když teď je to obtížné, zdravotnický systém je úplně zahlcený kvůli koronaviru a jestli na tebe má psychiatr, byť jenom 5 minut, tak jsi šťastný člověk. Ale je důležité, aby lékaři více naslouchali a podle toho nám upravovali dávky léků. Stává se mi, že svému doktorovi řeknu, že mi v minulém týdnu bylo zle a on mi bez jakéhokoliv dialogu řekne ‚dobře, tak navýšíme dávku o 150 miligramů, to se nic neděje.‘
Co se týče dlouhodobých hospitalizací, tak tam platí to samé. Dva měsíce se tě snaží udržet pod léky a nikdo s tebou pořádně ani nepracuje. Ocenila bych, kdyby do léčby bylo zapojeno víc individuálních terapií, pracovních terapií atd. V Bohnicích funguje celkem dobrý stacionář přímo pro pacienty s hraniční poruchou osobnosti, ten je skoro jediný u nás. Pak jsou ještě různé komunity, jedna je u Orlíku a ta je teda brutální. Je tam tuším čekací lhůta 7 či 8 měsíců a vyhodit tě pak mohou úplně za cokoliv. Jsou strašně striktní, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou mám pocit, že je to takové házení klacků pod nohy.
Nyní přecházím na CBD, což mi zlepšilo stav asi o 1000 %. Moje záchvaty smutku se díky tomu z týdne zkrátily na pár hodin, spánek se mi zlepšil, je to fakt super.
Zmiňovala si léčbu psychoterapií a farmakoterapií, nezkoušela si i nějaké alternativní metody?
Nyní přecházím na CBD, což mi zlepšilo stav asi o 1000 %. Moje záchvaty smutku se díky tomu z týdne zkrátily na pár hodin, spánek se mi zlepšil, je to fakt super. Zároveň mi vyhovuje, že na kapkách CBD můžu normálně fungovat a nedělá to ze mě zeleninu, jako prášky. Hodně také pomáhá pravidelná jóga a meditace, ale musí to být opravdu pravidelné, což je pro nás hraničáře trochu problém, protože právě ta pravidelnost nám dělá problém.
Existuje zde možnost kompletního uzdravení?
Říká se, že ta nemoc postupem času polevuje. Nejhorší je to mezi nějakým 15. a 30. rokem života, ale čím delší dobu se s HPO potýkáme, tím lépe se s ní naučíme žít. A také máme nervy už tak obalené, že ty horší stavy vnímáme čím dál míň. I sama na sobě cítím, že je to rok od roku lepší.
Co konkrétně tobě pomáhá při zvládnutí těch horších stavů?
Každý si musí najít to svoje, ale mně pomáhá psaní deníku, díky kterému si zpětně procházím svoje stavy, a to mě posouvá zase dál, malování a moje kočka (smích).
Pomáhá třeba i zdravý životní styl? Bez cigaret, alkoholu…
Jo, to dělá strašně moc. Problém je, že neznám hraničáře, vlastně ani moc normálních lidí, kteří by se kompletně dokázali vzdát alkoholu (smích). Já jsem asi půl roku nepila vůbec a bylo to skvělé, hodně mi to pomohlo.
Nicméně je tedy důležité si hlídat, a to nejen pro hraničáře, pravidelné jídlo, pití, kvalitní spánek…A to, co platí pro normálního člověka, to pro nás platí čtyřikrát tolik. Jakmile špatně spím a nepravidelně jím, tak se mi moje stavy zhoršují.
V červenci jsem skončila právě v Bohnicích, protože jsem celou tu situaci nedokázala rozdýchat.
Poznamenala tě nějak negativně tato koronavirová doba?
Ano, úplně mě složila. V červenci jsem skončila právě v Bohnicích, protože jsem celou tu situaci nedokázala rozdýchat. Můžou za to věci, které nedokážu já sama ovlivnit a nedokážu se s nimi vyrovnat. Mohu pracovat sama se sebou, ale celosvětovou krizi nemohu nijak ovlivnit, a to je pro mě hrozně stresující. Vím, že to bude pro někoho znít banálně, ale rozhodilo mě, že mi zavřeli jóga studio, kavárny, do kterých jsem chodila načerpat sílu a malovat, a jakmile jsem přišla o svoje malé rituály, tak mi to rozházelo život natolik, že jsem to nerozdýchala.
Také zavřela moje terapeutka, a než se najelo na systém on-line terapií, tak jsem nějaké dva až tři měsíce byla bez nich. Ta pravidelnost je hodně důležitá.
Dokážeš si na tomto onemocnění najít i nějaké pozitivní věci?
Něco pozitivního na hraniční poruše (smích). Myslím, že se koukám na svět trochu jinak, jsem více tolerantní k jiným lidem, ať už mluvíme o hraničářích nebo třeba o autistech, schizofrenicích… Snažím se tyto lidi více pochopit.
