Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
O životě se závislostí ví své. Marek Landa bral drogy celých 18 let, 12 let v kuse nebyl střízlivý, a 10 let prožíval těžkou závislost. Z ní se ale díky své vůli a postupné práci dostal. Se svým kamarádem založili spolek Fakt Abstinenti, která se nyní roz
Držíš Suchej únor? V České republice podobná akce přijde vhod. Podle stejnojmenné zdravotně-osvětové kampaně se přes 1 000 000 Čechů pohybuje za hranou rizikového pití. V praxi to znamená, že asi každý sedmý dospělý pije takzvaně přes čáru, z čehož plyne, že se naše země drží v první první pětce zemí s nejvyšší spotřebou čistého lihu na hlavu. A to dlouhodobě.
V rámci osvětového měsíce, který zdůrazňuje špatný dopad častého pití, jsme se i my rozhodli přispět, a oslovili jsme někoho, kdo má se závislostmi dlouholeté zkušenosti. Šestatřicetiletý Marek Landa, který nyní žije v Českých Budějovicích, by mohl vyprávět. A taky, že ano; poskytl nám průřez jeho osmnáctiletou „dobou temna“, během níž si kvůli drogám, alkoholu a dalším závislostem sáhl až na úplné dno.
Zdroj: Archiv Marka Landy
Tento příběh má ale prozatím šťastný konec. Přestože Landa tvrdí, že se závislosti nejde úplně zbavit, už několik let abstinuje a sám pomáhá těm, kteří to potřebují. Vede spolek Fakt Abstinenti, jenž funguje jako alternativa pro všechny, kteří dávají přednost léčbě bez bílých plášťů. Jak to funguje? Co všechno si Mára prožil? A je vůbec možné vyhrát nad závislostí? Dozvíš se v článku.
Když se kouknu hodně do minulosti, tak úplně poprvé jsem se setkal s drogami v mých 11 letech, kdy jsem si poprvé zakouřil trávu. Pocházím z Prahy, z centra, a mám o tři a půl roku starší sestru, které mě k těm drogám trošku navedla.
Ona to nerada slyší, ale je to tak, protože chodila do party s klukama, kteří byli ještě starší, a já jsem se jí jako ocásek držel. Tak to jsou ty, nechci říkat, lehčí drogy, ale prostě tráva. Do té doby byly nějaké experimenty s alkoholem. Klasika, na základce jsme si s klukama koupili víno a cucli jsme si, ale nebylo to žádné pití.
Došlo to až do bodu, kdy nám 7 let v domě nešla elektřina, exekutoři na denním pořádku… Mamka se to snažila nějakým způsobem lepit, často tam ale nebylo ani co k jídlu, takže možná skrze ty drogy, partu, a hlavně techno scénu mi to trochu nahrazovalo rodinu.
K tvrdším drogám jsme si také čuchnul skrz ségru. Když mi bylo 14, tak si ségra našla staršího přítele, se kterým začali jezdit na houseparty, a tam začali užívat extáze a tak dále. V té době jsem s ní jel poprvé, a dal jsem si extošku. V patnácti už to byl perník, pak jsem se chytnul techno scény, a už to mělo spád.
Zmínil jsi trávu. Mnoho lidí má názor takový, že marihuana není bránou k tvrdším drogám. Souhlasil bys s takovým názorem?
Já si myslím, že tou bránou určitě je. Funguje tam okusování zakázaného ovoce. Tráva mi nepřijde nebezpečná ve smyslu, že by po ní následovaly dlouhodobé následky, ale vstupní brána to je. Člověk se otrká, osahá si to zakázané ovoce, a pak přestoupí k tvrdším drogám.
Pracuju v léčebně a myslím si, že 99 % lidí nejdříve zkusilo trávu, a pak teprve tvrdé drogy. Málokdo přijde a řekne, že jeho první drogou byl herák nebo perník. To je nesmysl. Popřípadě ještě alkohol.
V patnácti jsem si dal poprvé perník, když jsem přijel za ségrou na technoparty. Mně se tam líbilo, a tak jsem tam začal jezdit pravidelně. Třeba 5 let opravdu každý víkend. Od sedmnáctého roku jsem drogy začal i prodávat, jelikož jsem zjistil, že jsou z toho docela slušné kačky, a že si dokážu vydělat na svou potřebu.
Dát si jointa je asi jedna věc, ale aby užívání bylo častější, tak to je obvykle něčím podmíněno. Bylo to tak i u tebe?
K tomu se váží sociální poměry v naší rodině, kdy do mého osmého roku bylo u nás všechno úplně v pohodě. Fungovali jsme jako normální rodina. Taťka pak začal vydělávat docela velké množství peněz a začal hrát automaty, kvůli čemuž byla v naší rodině prakticky vyřazena role otce. Finanční poměry naší rodiny šly rapidně dolů.
Došlo to až do bodu, kdy nám 7 let v domě nešla elektřina, exekutoři na denním pořádku… Mamka se to snažila nějakým způsobem lepit, často tam ale nebylo ani co k jídlu, takže možná skrze ty drogy, partu, a hlavně techno scénu mi to trochu nahrazovalo rodinu.
Chápu. A členové druhé rodiny to teda brali taky.
Určitě. Techno scéna byla v roce 2000 nebo 2001 protkaná tanečními drogami. Na party se nechodilo, aby se tam abstinovalo. Patřilo to k tomu automaticky. A já jsem to měl ještě kolem sedmnáctého roku spojené s prodejem drog. Jak doma nebyly peníze na jídlo a já jsem chodil do školy a k tomu prodával drogy, tak mi to přišlo hrozně cool, že si na své živobytí a potřeby dokážu vydělat.
Mára na technoparty Zdroj: Archiv Marka Landy
Takže se to stupňovalo? Nejprve jsi drogy užíval, pak je začal prodávat…
Takhle. V patnácti jsem si dal poprvé perník, když jsem přijel za ségrou na technoparty. Mně se tam líbilo, a tak jsem tam začal jezdit pravidelně. Třeba 5 let opravdu každý víkend. Od sedmnáctého roku jsem drogy začal i prodávat, jelikož jsem zjistil, že jsou z toho docela slušné kačky, a že si dokážu vydělat na svou potřebu. Ale kolem sedmnáctého až dvacátého roku jsem určitě ještě závislý nebyl. Probíhalo to na víkendové bázi, netahal jsem to do všedních dnů.
Od 20 až možná do 23 let jsem spadl do marastu. V tomto rozmezí jsem si našel novou přítelkyni, byl v tom dost alkohol, přestal jsem chodit do školy a nastoupil do práce. Přítelkyně byla z Havířova a přitáhla si ještě pár kamarádů s sebou, takže se tam dost chlastalo, a ten alkohol jsem si následně do všedních dnů přitáhl. Tehdy se závislost do mě zakousla, a pamatuji si, že jsem to zhruba ve 22 neměl pod kontrolou a nedokázal jsem si to odpustit, přestože jsem si uvědomoval rizika a následky.
Já jsem byl ale shnilý už od začátku. Nikdy jsem od taťky nedostal na prdel a vždycky jsem si sám rozhodoval, co je špatně a správně. Když za mnou táta přišel a řekl, že nemám chlastat, tak jsem mu řekl, ať drží hubu a jde hrát automaty, ať se vůbec nestará. Chyběla tam výchova.
Jak to pokračovalo dál?
V roce 2006, kdy mi bylo jednadvacet, přišel první pokus o léčbu. Že existuje nějaká profesionální forma léčby, jsem věděl odjakživa. Moje babička měla rodinného přítele, který byl v Bohnicích třeba třicetkrát, a já jsem ještě jako malý špunt za ním s babičkou jezdil, tenkrát ještě na šestadvacítku, na návštěvy. Po totálním ožraleckém excesu jsem ubrečený přišel za mamkou a řekl jsem, že chci nastoupit právě do Bohnic.
Byl jsem ale mladý kluk a vůbec jsem si neuvědomoval, co abstinence obnáší, a jak je ten algoritmus složitý, aby měl člověk vůbec šanci abstinence dosáhnout. Vydržel jsem tam necelý měsíc. Na Silvestra jsem odešel, okamžitě jsem se napil, protože byl Silvestr, a pak bylo šestileté období pádů a propadů. Bezdomovectví, výroba a distribuce drog, výkon trestu. Krádeže, na to jsem se specializoval. Byl jsem prostě bezpáteřní smažka, úplný dement.
Mára ve svých „feťáckých“ letech Zdroj: Archiv Marka Landy
Je obvyklé, že závislost doprovází i další skutečnosti, jako trestná činnost?
Toho je celá řada. Narušená finanční gramotnost, vztahové problémy obecně. A já si myslím, že se celkově dá říct, že zdravý životní styl, starání se o své vlastní tělo, uvědomování si rizik… Ale zase záleží na tom, v jaké je člověk fázi. Já jsem byl opravdu ve špatné fázi, kdy jsem si opravdu nedokázal představit, že se někdy dokážu zabavit bez alkoholu a drog. Že budu brát výplatu 15 tisíc a první, co udělám, bude to, že zaplatím nájem.
Samozřejmě jsou lidi, kteří jsou závislí, a padne to na ně až v pokročilém věku. Mají rodiny, firmy, baráky a v životě něco dokázali, ale z nějakého důvodu tam ta závislost propukla. Já jsem byl ale shnilý už od začátku. Nikdy jsem od taťky nedostal na prdel a vždycky jsem si sám rozhodoval, co je špatně a správně. Když za mnou táta přišel a řekl, že nemám chlastat, tak jsem mu řekl, ať drží hubu a jde hrát automaty, ať se vůbec nestará. Chyběla tam výchova.
Mé rozhodnutí proběhlo v jedné vteřině. V tu chvíli jsem si řekl: Buď chci žít, nebo umřít jako nuzák. (...) Neustálá honba za penězma, fárání po Praze, noční hrabání se v popelnicích, zpeněžování čehokoliv, co mi přišlo pod ruku, byl fakt život na h*vno.
Kdy přišla ta pomyslná stopka, během níž sis uvědomil, že je potřeba to změnit?
Když se vrátím na časovou osu, tak po prohloubení závislosti, kde jsem se ocitl v koloběhu sehnat peníze – koupit drogu – sehnat peníze a uvědomoval jsem si, že takhle žít nechci, tak zlom přišel v roce 2012 na Hostivařské přehradě v Praze. Totálně ožralý jsem tam skákal placáky, lidi si to točili… Já jsem vždycky rád bavil lidi. Ráno jsem se potom vzbudil a zjistil jsem, že mám obrovskou modřinu přes celé tělo. Tenkrát jsem si uvědomil, že jsem se mohl regulérně utopit.
Mé rozhodnutí proběhlo v jedné vteřině. V tu chvíli jsem si řekl: ‚Buď chci žít, nebo umřít jako nuzák.‘ Protože jak jsem často kradl i doma, tak jsem se tam nemohl vrátit. Neustálá honba za penězma, fárání po Praze, noční hrabání se v popelnicích, zpeněžování čehokoliv, co mi přišlo pod ruku, byl fakt život na h*vno. Tohle byl ten impuls, kdy jsem se rozhodl jít na další léčení.
Do té doby jsi neměl pocit, že je to špatně? Vzít si drogu bylo silnější než morální uvědomělost?
Hele, rozumová úroveň je jedna věc a druhá věc je to, co ti říká tělo. Těžko se to k něčemu připodobňuje. Možná k nějakým dietám nebo v dnešní době třeba závislost na cukru. Každý si to může na sobě vyzkoušet. Říct si, že nebudu jíst sladké. Nechci říct, že vůle je slabá, ale naopak mysl je silná. Na rozumové úrovni jsem si uvědomoval, že nechci žrát z popelnice a okrádat své blízké, ale mozek je tak narušený a dopaminové receptory tak pokřivené, že člověk jedná automaticky.
Takže ses šel léčit podruhé.
Ano, nastoupil jsem do své druhé léčby. Ale srovnané jsem to úplně neměl; říkal jsem si, že se chci zbavit perníku a alkoholu, ale že trávu chci kouřit dál. To byla taková moje mylná představa. Takže, když jsem nastoupil, jsem terapeutce samozřejmě lhal, když jsem jí říkal, že budu úplně abstinovat.
Pak se mi v Bohnicích stala taková věc, že jsem měl zvýšené testy na THC. Řekli mi, že když jsem byl venku, tak jsem se zkouřil. Což nebyla pravda. Já jsem tehdy dost cvičil, tak mám takovou teorii, že jak se THC ukládá v tucích a tuky se se rozpouští a jde to do moči… No, to je jedno. Tenkrát jsem si nezahulil, oni mi řekli, že jo, a já jsem to bral jako obrovskou křivdu. Podepsal jsem revers a okamžitě jsem relaboval. Zahulil jsem si a za týden jsem v tom byl zase.
Cestu, jak rozpustit úzkost v hrudníku, jsem znal velice dobře. Dvě deci rumu, dvě deci vodky.
Chlast, perník, krádeže. A jestli to mám dokončit, tak jsem od té druhé léčby byl asi 10 měsíců venku. Pád až na úplné dno, zase jsem byl na ulici a nemohl domů. Proto jsem potřetí nastoupil do léčby, kdy jsem si říkal, že musím abstinovat úplně. Taky jsem koukl na svůj život, a řekl jsem si: ‚Nemáš přítelkyni, nemáš co ztratit. Když už, tak do toho investuj.‘
Chtěl jsem vydržet dva roky, z Bohnic se dostat do Červeného Dvora a pak do komunity. Nakonec jsem šel z Bohnic do Bílé Vody na Fénix, do komunity, která je označována jako jedna z nejdrsnějších. Věděl jsem, že to nemůže být procházka růžovou zahradou. Ale když jsem byl 5 měsíců v léčbě, tak mi zemřel otec na srdeční selhání, a tuto emoci jsem nedokázal strávit.
Tu cestu, jak rozpustit úzkost v hrudníku, jsem znal velice dobře. Dvě deci rumu, dvě deci vodky. Ale věděl jsem, že se na Fénix vrátím. Tři měsíce venku, zase perník, zase krádeže, ale přestěhovali jsme mamku, zařídili pohřeb, a v roce 2014 jsem nastupoval do čtvrté léčby. Prošel jsem Bohnice, Bílou Vodu, potom následný program v Českých Budějovicích, a od té doby abstinuju.
Abstinuješ teda kompletně.
Úplně.
Tím myslím, že do sebe nedostaneš ani kapku alkoholu například v kapkách na kašel.
Já říkám ani, ani. Samozřejmě, nikotin, kofein… každý má své závislosti, i já. Ale určitě do sebe nebudu vědomě vpravovat nic, co ovlivňuje mou mysl. Nepoužívám repelenty, ani kapky na kašel, ani covidovou dezinfekci. Nic v čem je alkohol.
Pokud teda o tom vím. Pokud o tom nevím a kousnu do toho, jelikož existují potraviny, ve kterých je líh a není to ve složení ani napsané, tak to se holt stane. Vědomě ale do Margotky nekousnu.
Zdroj: Archiv Marka Landy
Jak řešíš v dnešní době dezinfekci? To asi musíš něčím nahradit.
Rukavice.
Není to nepohodlné pořád nosit?
Pořád je to pohodlnější než na sebe stříkat alkohol. Navíc to hrozně smrdí. Mám k tomu opravdu odpor a hledám alternativy. Kdybych měl kašel, že vykašlu plíce, tak si ten Bromhexin stejně nevezmu. Jsou jiné možnosti, třeba bylinky.
Ale tam jde o to, že mi jde opravdu o život. Já to tak mám spojené. Nejsem neurolog. Nevím, co se v mém mozku může odehrát, ale prostě když na sebe desetkrát za den nastříkám covidovou dezinfekci a nějaké mikrogramy alkoholu se dostanou na mé poškozené dopaminové receptory, tak to může spustit lavinu, během níž si jeden den dám nealko pivo, a druhý den okradu všechny své blízké. Třetí den mě někde v toxické psychóze sbírají.
Připít si na Silvestra, úmrtí v rodině, různé kritické chvíle... to jsou situace, které společnost obecně řeší alkoholem nebo drogami. Dá se to ale řešit i s čistou hlavou. Možná mi s tím pomáhá i uvědomění, že ty věci jsou fakt opravdové. Když mi někdo umře v rodině, tak to bolí. Ale má to bolet.
Chápu. Držíš si odstup.
Ne, že bych si držel odstup, ale jsem vůči závislosti pokorný. Pochopil jsem, že se nad závislostí nedá vyhrát. Musím se naučit s ní žít.
Když to shrneme, jak dlouho trval celý proces tvrdé závislosti?
Aktivní užívání drog začalo ve 12 a skončilo třeba ve 30 letech. Takže 18 let. Závislostní chování zhruba od 20 do 29 nebo 30 let. Takže 10 let silně prohloubená závislost. A když jsem to pak počítal, tak jsem v rámci té závislosti nebyl 12 let ani jeden den střízlivý. Kromě výkonu trestu a jednoho pokusu o léčbu. Neměl jsem ani tendence abstinovat, takže jsem se každý den něčím mastil.
Podle popsaných zážitků bych tipoval, že ti to vůbec nechybí…
No, chybí. (smích) Neříkám, že bych se každý den kroutil, ale říkám si, že bych si někdy chtěl dát brčko po ránu. Nebo jako nechci říct chybí, ale v životě samozřejmě přichází situace, kdy by se to hodilo. A možná je to i tím, jak je sociálně a kulturně nastavená společnost v České republice.
Připít si na Silvestra, úmrtí v rodině, různé kritické chvíle... to jsou situace, které společnost obecně řeší alkoholem nebo drogami. Dá se to ale řešit i s čistou hlavou. Možná mi s tím pomáhá i uvědomění, že ty věci jsou fakt opravdové. Když mi někdo umře v rodině, tak to bolí. Ale má to bolet.
Z abstinence se stává dogma. Nedosažitelná věc, jen 4 %, léčebny jsou hrozné, budou mě tam nutit dělat různé věci... což tak samozřejmě vůbec nemusí být. Lidi se často toho bojí.
Co je podle tebe teda nejdůležitějším krokem k tomu, aby člověk začal abstinovat?
Když už má problém? Musí se rozhodnout. Musí chtít. Ono je to vlastně hrozně jednoduché. (smích) Ale ten prvopočátek je o tom se rozhodnout. Úplně trapně si vzít papír a napsat si pro a proti. Samozřejmě, že mu tam bude závislost házet nesmysly, a bude si obhajovat různé kraviny. Prvopočátek je ale o rozhodnutí a uvědomění si toho, že ty vole, takhle to nechci.
Myslím si, že každý člověk, který je závislý a přehání to, má občas morální chvíle, kdy přemýšlí nad tím, že by to měl regulovat. Ale buď neví jak, nebo to neumí. Možná tam jsou i obavy z té cesty, protože se z abstinence stává dogma. Nedosažitelná věc, jen 4 %, léčebny jsou hrozné, budou mě tam nutit dělat různé věci... což tak samozřejmě vůbec nemusí být. Lidi se toho často bojí.
Ty jsi to rozhodnutí každopádně udělal a rozhodl ses založit skupinu Fakt Abstinenti, prostřednictvím níž se snažíte pomáhat závislým. Jak projekt začal a kdy?
Projekt začal před dvěma a půl lety. Vzniklo to tak, že mě vypadlo dolečování. Každý člověk by měl po léčbě chodit na pravidelné dolečování, ať už jakkoliv dlouhou a kteroukoliv formu. Mně vypadlo, asi 6 nebo 7 měsíců jsem nikam nechodil a už jsem cítil, že mi to chybí, a že potřebuji nějaký ventil v podobě terapie. Zároveň nechci hanit profesionální služby, ale těch možností a dolečovacích míst ve městech moc není. Například v Českých Budějovicích to mám zmapované, a poptávka tam je.
Zdroj: Archiv Marka Landy
Nabídka ale taková nebyla, a tak jsem zavolal svému nejlepšímu kamarádovi Oldovi Bažantovi, který byl na pouti v Santiagu. A říkám mu, já už potřebuji někam chodit, založíme si vlastní dolečování. To je taková naše podstata, když ty možnosti nemáme, tak si je vytváříme. Sehnali jsme prostor, začali jsme se scházet v neděli. Třeba jenom dva.
Hlavní gró Abstinentů je to, že tam nikdy nebude sedět žádný profesionál. Proto se nikdy nestaneme registrovanou sociální službou. Nejdřív jsme byli dva, vymýšleli jsme názvy, pak jsme dělali letáčky, řešili, jak to bude dál. Pak se přidali další lidi, a teď, po dvou a půl letech, je nás asi 50. Covid nám to trošku brzdí, ale kdybychom byli funkční, tak bychom měli třeba 4 skupiny.
Asi před rokem, než začala pandemie, tak nás bylo asi 40 a znovu se napilo 5 lidí. Což znamená, že máme nějakou 80% úspěšnost během roku a půl. Tohle číslo, když řekneš v profesionální sféře, tak si budou tlouct na čelo.
Jakým způsobem skupina pracuje, když nemáte mezi sebou profesionály?
Jsou tam trochu změny. Nesedíme v kruhu, ale u stolu. Uděláme si čaj nebo kafe, někdo přinese buchtu, koupíme brambůrky. Na začátku si možná uděláme malé kolečko, kde si řekneme, jak se máme, a jestli má někdo něco, o čem by chtěl mluvit. A jíme a bavíme se. Ne vždy ale o těžkých věcech. Nemyslím si, že to musí tak vždycky být. Řešíme politické situace, ženské, a různé věci.
Když ale těžká témata jsou, tak se o nich bavíme. A když je to něco, s čím si jako laici nedokážeme poradit, tak se obracíme na profesionální složky, a posíláme lidi dál. Říkáme tomu doučování, protože název dolečování je tak zprofanovaný a v léčebnách se na něj klade takový důraz, že mi přijde, že to lidi odrazuje. Jsme banda kámošů, která se schází u čaje a brambůrek.
Říkal jsi, že máte padesátku členů. Jaký jste dostali na vaši práci feedback? Daří se lidem takto abstinovat?
To je taková zajímavost, kterou nerad říkám. Ale asi před rokem, než začala pandemie, tak nás bylo asi 40 a znovu se napilo 5 lidí. Což znamená, že máme nějakou 80% úspěšnost během roku a půl. Tohle číslo, když řekneš v profesionální sféře, tak si budou tlouct na čelo.
To znamená, že je to dobrý výsledek?
To znamená, že je to dobrý. Úspěšnost není obvykle v léčebnách moc vysoká, ale záleží na službě, délce služby, kvalitě služby, a tak dál. Je to tím, že jsme všichni na jedné lodi, a spíš než klienty ty lidi beru jako přátele. S absencí skupin během covidu a rozpuštěním aktivit, jsme zažili boom v tom, že nám do toho spadlo 25 % lidí. Žádali jsme o výjimky i Úřad vlády, měl jsem schůzku s náměstkyní hejtmana Jihočeského kraje, ale nic. Bojuju za to doteď.
Zdroj: Archiv Marka Landy
Když nejste registrovanou sociální službou, kde se scházíte?
Celou dobu se bavíme o skupinách, ale děláme toho ještě mnohem víc. S kolegou Oldou jsme byli u zrodu vegetariánského bistra v Českých Budějovicích, Vegetárna Impala. Bistro má o víkendu zavřeno a jeho nynější šéf je náš kamarád a podporuje nás, tak říkal, že se tam klidně můžeme scházet. Využíváme prostor jídelny, který máme pronajatý, a dokonce jsme dosáhli i na dotační program. Do té doby jsme to dotovali ze svých kapes, což bylo neudržitelné.
Všichni jsme propojení na sociálních sítích, máme krizový chat. Když je někomu ouvej, tak tam napíše, a zbytek skupiny se postará. (...) Když mi někdo ve dvě ráno zavolá, tak to pro mě není klient, ale kamarád na pokraji života a smrti, když to hodně přeženu. Nedělá mi problém do něj investovat čas.
Kromě skupin děláme i Neděli. Když jsme s Oldou přijeli do Budějovic, tak nás štvalo, že tu neexistoval žádný čistý prostor. A když řeknu žádný, tak nebudu daleko od pravdy. Tak jsme si pronajali velký byt, asi 160 m². Máme tam koupelnu, pračku, kuchyň, internet, počítač. Zde nenabízíme „terapii“, ale jen ten čistý prostor. V praxi by to mělo vypadat tak, že dva kluci, kteří jsou po léčbě, si k nám přijdou zahrát šachy, dají si čaj, a jdou pryč. Třeba ještě hodí dvacku do kasičky a to je celé. My jsme s Oldou chodili třeba do čajovny, ale stejně tam ten chlast je.
Pravda.
Pak se nám to trochu zvrhlo v to, že jsme začali vařit společné obědy. Vzali jsme z kasičky peníze, sešlo se 20 Abstinentů, najedli jsme se a pak jsme relaxovali. Provozovali jsme to asi rok a půl, ale teď jsme o ten prostor přišli. Víme, že je to funkční model, určitě to obnovíme, nicméně, když je covid, tak se to využívat nedá.
Pro Fakt je taky důležitý systém sanitky. Všichni jsme propojení na sociálních sítích, máme facebookovou skupinu a whatsappovou skupinu, které fungují jako krizový chat. Když je někomu ouvej, tak tam napíše, a zbytek skupiny se postará. Profesionální služba to nemůže nabídnout, protože na to nemají kapacitu. Ale když mi někdo ve dvě ráno zavolá, tak to pro mě není klient, ale kamarád na pokraji života a smrti, když to hodně přeženu. Nedělá mi problém do něj investovat čas.
Důležité je se rozhodnout. Mára se nakonec rozhodl správně Zdroj: Archiv Marka Landy
Angažuješ se, co se týká boje proti závislostem, i jinde než ve Faktu?
Dále děláme přednášky pro veřejnost, pro školy v rámci drogové prevence. Já jsem dělal i přednášku pro studenty psychologie a psychiatrie. S Oldou jsme oba zaměstnaní i v Červeném Dvoře jako peer konzultanti.
Před dvěma lety jsme tam dostali možnost rozjet Červenodvorský turistický klub, a skrze něj a reformu psychiatrie, tedy přístup k psychiatrickým diagnózám, který teď v Česku probíhá, jsme byli zařazeni jako peeři do léčebny. Jsme první takto zařazení peeři v léčebnách v České republice.
Na světlo světa se dost dostává reforma duševního zdraví, lidi se zvláštními duševními poruchami, schizofrenici, maniodepresivní psychózy, kdy dříve se s takovými lidmi nakládalo neosobně. Dali ti medikaci, důchod... hlavně, abys byl zavřený doma.
Od 60. let tu byl Skálův systém, který byl nastaven na totální přísnost a režim. Tak, jak to známe z filmů a knížek. Nějaká lidskost nebyla užita. Nyní se začíná dávat lidem větší volnost, klade se na ně větší zodpovědnost a sami se mohou podílet na průběhu svého léčebného procesu.
Snaží se je zapojit do života, dávat jim částečné úvazky, protože oni můžou se správně nastavenou medikací fungovat. Po celé České republice se má otevírat 15 center duševního zdraví a ta transformace se dostává i do závislostí.
Podle čísel úspěšnosti, které jsi mi nastínil, asi „přátelský“ přístup v Česku opravdu chybí…
Proto jsme zařazení v léčebně. Já s klienty snídám, chodím na rozcvičky, vytvářím volnočasové aktivity… jsem tam s nimi. Ono se říká, že někdy stačí, aby tam ten peer s lidmi jenom byl. Zároveň jsem pro ně živý důkaz, že je možné se s tím poprat.
Ještě k Faktu. Díval jsem se na váš web, a tam je kromě Českých Budějovic psáno i o Plzni. To je vaše detašované pracoviště nebo jak to nazvat?
Všechno, co v životě dělám, musí mít vzrůstající tendenci, a nechci, aby něco stagnovalo nebo šlo dolů. (smích) Karlovarský kraj, a západní Čechy obecně, jsou velice strohé na jakékoliv adiktologické služby. My jsme měli člověka, který jezdil z Tachovska nebo od Podbořan do Českých Budějovic, což je 220 kilometrů. To je rekord.
Vzhledem k tomu, že ten člověk byl v nějakých krizích, tak jsem přemýšlel, co s tím můžu udělat. Mám vazbu v Plzni, Martina Fojtíčka, který se dlouhé roky stará o duševně nemocné, a když jsem zakládal Fakt, tak jsem to s ním konzultoval. A on říkal, že kdybych něco takového zakládal v Plzni, ať se ozvu. Ozval jsem se mu, jejich neziskovka CHRC nám poskytla prostor, a já tam jednou za čtrnáct dní dojíždím a dělám skupiny, když můžu. Teď to jsou individuály.
Lze v této době s koronavirem pořádně podpořit iniciativy, jako je třeba Suchej únor? Připravili jste s Faktem něco?
V tomhle směru jsme opravdu ořezaní, stýkání se jen ve dvou osobách je fatální. Takže to, co lidem pomáhá, dělat nemůžeme. Ilegální činnost si nelajznu, takže jedeme individuálně. Denně mám 20 až 30 telefonátů a 6 nebo 7 návštěv. A do toho chodím do práce. Jak ale říkám, stále o to bojuju. Jde o to, že zdravotnická zařízení a sociální služby se scházet můžou. A my, když jsme neregistrovaní, tak se scházet nemůžeme. Prostě je to peklo.
Já jsem si tím prošel, spoustu věcí chápu. U nás nepotkáš bílý plášť, kterému řekneš, že máš asi problém. To je na h*vno.
Jinak já žiju suchých sedm let, ale suchý únor se mi samozřejmě líbí, i když mi to přijde trošku úsměvné. Jak si dávám v životě větší ambice, tak si myslím, že je to málo. Přesto si myslím, že je to super. Ať si to každý vyzkouší.
Super je na tom totiž to, že se hezky ukáže, jestli člověk má, nebo nemá s chlastem problém. Já se potkávám s desítkami lidí, kteří říkají: ‚Ale já nemám problém! Já když budu chtít, tak klidně vydržím.‘ Tohle je hezká příležitost nejen před kamarády, ale sám sobě si říct, že to zkusím. Když to člověk nezkusí, tak si prostě jenom řekne, že nechtěl. Ale ono to tak není.
Také jsi mluvil o tom, že pokud člověk chce skončit s těžkou závislostí, tak se musí rozhodnout. Co když ale nastane situace, kdy se člověk už rozhodl, že přestane, ale neví, jak to provést. Máš nějakou radu?
To je vlastně úplně jednoduché – vyhledat tu pomoc. Člověk, který něco nadměrně užívá, tak ať je v jakékoliv fázi, existují více či méně profesionální nebo oficiální spolky a možnosti. Dotyčný nemusí čekat na to, až bude žrát z popelnice a nebude mít kde spát. Ve chvíli, kdy cítím, že se něco děje, tak to vyhledat.
Klidně i přes nás. Já jsem si tím prošel, spoustu věcí chápu. U nás nepotkáš bílý plášť, kterému řekneš, že máš asi problém. To je na h*vno. Podobných svépomocných skupin je hodně, v Ostravě funguje klub Absolvent, nová skupina je v Jablonci, Budějovice, Plzeň, Brno… Prvním impulsem k léčbě pak může být jen posezení u kafe.
