Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Koncentrační tábor přežila i její matka Agi, která kromě Evy a její sestry zachránila i dalšího šestiletého sirotka.
Eva Umlauf. Dětská lékařka, psychoterapeutka, jedna z nejmladších, kteří přežili Osvětim s číslem na předloktí. S rodinou, která je původem z Trenčína, za komunismu emigrovala do Mnichova. V Německu dlouhodobě žije se svými třemi syny, Slovensko však navštěvuje často.
„Osvětim zanechala stopy na nás všech,“ říká Eva v rozhovoru, který spolu vedeme v den pátého výročí vydání její knihy Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči.
Zdroj: Eva Umlauf
Po sedmdesáti letech života začala Eva zkoumat kroniky a sepisovat výjimečný příběh své rodiny do knihy, která vyšla v Německu i na Slovensku. Chtěla, aby ho svět poznal.
V tomto článku si přečteš:
Jak se dvouleté Evě Umlauf podařilo přežít koncentrační tábor v Osvětimi.
Proč se rozhodla zkoumat svou minulost z období holokaustu a napsat knihu o své rodině.
Jaké stopy na nich zanechal Osvětim.
Jaké bylo Evino dětství ve „stínu smrti“ — ve sběrném táboře pro židy v Novákoch.
Zdroj: Eva Umlauf
Eva se narodila ve „stínu smrti“ – ve sběrném táboře pro židy v Novákoch, odkud směřovaly transporty do Osvětimi. Do jednoho z nich musela nastoupit i malá Eva spolu se svou těhotnou matkou Agi a otcem Imrem.
Osvětim na tobě zanechala viditelné stopy, ačkoli na ni nemáš žádné vědomé vzpomínky. Existují však neviditelné stopy v tvém podvědomí?
Osvětim na mě působí celý život. Skoro všechno, co dělám, je ovlivněno tím, jaké byly mé první roky života. Tím, co jsme prožili a jak jsem hladověla. To vše jakoby bylo ve mně vypálené — v mém srdci i v podvědomí.
Ovlivňuje mě i to, že nosím číslo a vidím ho na sobě. Je to část mě, kterou nelze odstranit. Patří ke mně jako moje vrásky nebo mateřské znaménko.
U nás v rodině jsem měla číslo já a moje máma. Moje sestra ne, protože se narodila až po osvobození. Ale Osvětim zanechala stopy na nás všech.
Ilustrační obrázek. Zdroj: Pexels/Pixalbay
Existují studie, které dokazují, že holokaust ovlivňuje ještě i další generace rodin těch, kteří ho přežili. Podle výzkumu na své děti geneticky přenesli trauma z koncentračních táborů. Pozorovala jsi tento jev i na své rodině?
Někdo zdědí prsten či koberec, zde jde o negativní citové dědictví. Záleží na tom, co působí na člověka během dětství a dospělosti. I když ví, že jsou témata, o kterých se v rodině nemluví, přesto na něj působí. Cítí to.
Tak jak jsem cítila já, že něco není v pořádku a o něčem nemám mluvit. Například ptát se na to, proč nemáme babičku a otce. Nikdo o tom nemluvil, ale přece se to vědělo. Dědictví procházelo bez slov dále.
Když jsem byla dítě, myslela jsem si, že číslo na předloktí má vytetované každý.
Než jsem tomu všemu porozuměla a pochopila dynamiku přechodu tohoto tématu na další generaci, trvalo mi to. Lépe jsem si to dokázala vysvětlit, když jsem studovala psychoterapii.
Na některých fotografiích v knize Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči tvé dětství působí téměř idylicky, dokud si člověk neuvědomí, že jsou ze sběrného tábora, odkud lidi posílali rovnou do Osvětimi. Jaký byl skutečný život vězňů v táboře v Novákoch?
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak se dvouleté Evě Umlauf podařilo přežít koncentrační tábor v Osvětimi.
Proč se rozhodla zkoumat svou minulost z období holokaustu a napsat knihu o své rodině.
Tábor v Novákoch byl pracovní. Lidé tam žili v rodinách, šili uniformy a čepice pro wehrmacht, ačkoli nikdo nebyl v plynových komorách ani neměl vytetované číslo. Židé tam však byli zavřeni.
I na fotografii, která je na obálce mé knihy, je vidět, že tam byl plot. Za ním je prázdnota a zima. Kromě toho je vidět, že jsme za plotem, ne před plotem, kde mohli žít jiní lidé.
Byl to tábor ve „stínu smrti“, protože odtud odjížděly vlaky do Osvětimi. Nikdy se nevědělo, kdy přijede další vlak.
Znamenal tvůj porod pro vězně v Novákoch naději? Ve sběrném táboře jsem byla prvním dítětem z pěti nebo šesti porodů. Pro lidi to bylo pozitivní znamení. V táboře se narodil nový život přesto, že jsme v něm byli zavřeni a odsouzeni k smrti.
Když vás z Novákoch převezli do Osvětimi, byly ti dva roky. Tvá matka byla těhotná s Norou. Je neuvěřitelné, že po osvobození dokázala kromě dvou vlastních dětí zachránit i cizího malého chlapce Tomyho. Proč se tak rozhodla?
Tomy zůstal sám. Věděl však, jak se jmenuje i odkud je. Řekl, že je z Nového Mesta, což není daleko od Trenčína. Chtěla si ho vzít jedna ruská lékařka, protože byl úplně zlatý — malý kudrnatý blonďák s modrýma očima. Moje máma jí v tom však zabránila, protože doufala, že někdo z jeho rodiny je naživu a může ho vzít zpět. To se také stalo.
Byla to opravdu silná osobnost. Pomohla jí tato síla vyrovnat se s minulostí?
Bylo jí 21 let, byla vdova a neměla opravdu nikoho. Jediné, co měla, byly dvě děti — a pro ně chtěla žít. Byly jsme motor, který ji udržel při životě.
Když jsem se jí někdy odvážila na to zeptat, řekla, že si nedělala starosti, protože byla mladá. Ale pak ji to chytlo, když byla starší, a nezvládla to. Vše se vrátilo a její odolnost se ve stáří lámala.
V životě se člověk musí vyrovnat se vším. Minulost musí akceptovat, žít s ní a neonemocnět z ní.
Knihu jsi vydala 16. 3. 2016, tedy přesně pět let před naším rozhovorem. Proč byl na její psaní vhodný moment právě tehdy?
Knihu jsem chtěla psát už dávno a ta myšlenka ve mně postupně zrála. Vždy jsem myslela na to, že to musím udělat, ale byla jsem velmi zaneprázdněná, protože jsem měla tři děti a pracovala jsem jako pediatrička. Měla jsem poměrně turbulentní život a přes den jsem dělala opravdu hodně věcí. Ale vždy, když jsem měla čas, psala jsem si poznámky do šuplíků.
Chyběla mi však zralost — bála jsem se konfrontace s minulostí, s tolika mrtvými. Ale když jsem dostala v roce 2014 infarkt, věděla jsem, že moje hodiny tikají, a pokud to chci udělat, neměla bych to odkládat. Začala jsem se tím seriózně zabývat, hledat agenta i vydavatelství. Zároveň byl na to vhodný čas.
Během jejího psaní ses musela vrátit do minulosti, do období holokaustu. Jaké to pro tebe bylo? Pomohl ti tento proces vyrovnat se s křivdou, která se stala vaší rodině?V životě se člověk musí vyrovnat se vším. Minulost musí akceptovat, žít s ní a neonemocnět z ní. Řekla jsem si, že je to můj život a já o něm teď napíšu. Chtěla jsem zejména, aby svět slyšel příběh mé rodiny. Mnoho přeživších píše jen pro své rodiny, ale já jsem chtěla jít s knihou na veřejnost, přestože jsem nevěděla, jestli se mi to podaří.
Bylo něco, co tě při zkoumání minulosti překvapilo?
Ano, dozvěděli jsme se, kde zahynul můj otec. Máma vždycky říkala, že zemřel na pochodu smrti. Někdo, kdo s ním byl, jí řekl, že ho zastřelili, protože už nemohl jít dál. Pak jsme však v Mauthausenu v archivu zjistili, že zahynul v pracovním táboře v Melku v březnu 1945, tedy už po osvobození Osvětimi. V dokumentech bylo napsáno, že měl na rameni vřed, ze kterého dostal otravu krve.
Kniha Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči vyšla nejdříve v němčině, pak i ve slovenštině, chystá se i české vydání. Několikrát ses zúčastnila diskusí se slovenskými studenty, kde jsi jim vyprávěla příběh své rodiny. Jaký jsi z nich měla dojem? Měli zájem o diskusi?
Ti mladí lidé, kteří přijdou na mé besedy, se o toto téma zajímají. Je to část obyvatelstva, která se zabývá historií vlastní země a tím, co se stalo na Slovensku. Cítila jsem z nich skutečný zájem.
Zřejmě to souvisí i s nebezpečím online doby, ve které žijeme.Ano, s konspiracemi máme velký problém i v Německu. Lidé vždy hledají někoho, kdo je na vině. To jsou většinou menšiny, židé nebo Bill Gates. Uznávají všechno, jen ne vědu. Antisemitismus roste a máme s ním problémy. V Německu média píší, že je to už „každodenní chléb“, protože za poslední roky je ho opravdu víc.
Jak si z pohledu psychoterapeutky vysvětluješ, že se někdo stane pravicovým extremistou? Proč má potřebu šířit nenávist vůči určité skupině lidí?
Myslím, že je to svým způsobem lidské. Závisí to ale na několika věcech. Důležité je vzdělání a výchova — co ti doma řeknou, jaké jsou doma knížky, zda byl děda v Hlinkově gardě (polovojenské organizaci slovenských fašistů, pozn. red.). Stává se, že dítě nevedou dobře ve škole ani doma a dostane se do špatných kruhů. Rodiny mají tedy na dítě velký vliv, stejně jako škola a média.
Nesmíme přestat bojovat. To je i moje role. A vy, mladí lidé, ji musíte převzít.
Na tom je třeba hodně pracovat. Pravicový extremismus je velké nebezpečí na celém světě a musíme dávat pozor, aby se nešířil. Je nejen v Evropě, ale i v Americe. Na protestu před Kapitolem měl jeden Američan tričko Camp Auschwitz.
Jak tedy můžeme zabránit šíření extremismu?
Vzděláním, organizováním setkání se svědky holokaustu, vedením dětí na správnou cestu. Dětem by měli historii vysvětlovat právě učitelé. Ale i ti musí události vyučovat pravdivě, tak jak se staly. Pokud dětem neřeknou pravdu, hledají ji někde jinde.
Na Slovensku je mnoho lidí, kteří proti fašismu bojují, píší skvělou literaturu. Jen je třeba je poslouchat. Často ale přemýšlím nad tím, jak to půjde dál, když už na světě nebudou živí svědci holokaustu.
Co po nás zůstane? Zkusí mladší generace vést žáky v našich stopách správnou cestou? Vysvětlí jim, jak nebezpečí pravicového extremismu hrozí celému světu?
Nesmíme přestat bojovat. To je i moje role. A vy, mladí lidé, ji musíte převzít.
