Koncentrační tábor přežila i její matka Agi, která kromě Evy a její sestry zachránila i dalšího šestiletého sirotka.
Eva Umlauf. Dětská lékařka, psychoterapeutka, jedna z nejmladších, kteří přežili Osvětim s číslem na předloktí. S rodinou, která je původem z Trenčína, za komunismu emigrovala do Mnichova. V Německu dlouhodobě žije se svými třemi syny, Slovensko však navštěvuje často.
„Osvětim zanechala stopy na nás všech,“ říká Eva v rozhovoru, který spolu vedeme v den pátého výročí vydání její knihy Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči.
Po sedmdesáti letech života začala Eva zkoumat kroniky a sepisovat výjimečný příběh své rodiny do knihy, která vyšla v Německu i na Slovensku. Chtěla, aby ho svět poznal.
- Jak se dvouleté Evě Umlauf podařilo přežít koncentrační tábor v Osvětimi.
- Proč se rozhodla zkoumat svou minulost z období holokaustu a napsat knihu o své rodině.
- Jaké stopy na nich zanechal Osvětim.
- Jaké bylo Evino dětství ve „stínu smrti“ — ve sběrném táboře pro židy v Novákoch.
Eva se narodila ve „stínu smrti“ – ve sběrném táboře pro židy v Novákoch, odkud směřovaly transporty do Osvětimi. Do jednoho z nich musela nastoupit i malá Eva spolu se svou těhotnou matkou Agi a otcem Imrem.
Osvětim na tobě zanechala viditelné stopy, ačkoli na ni nemáš žádné vědomé vzpomínky. Existují však neviditelné stopy v tvém podvědomí?
Osvětim na mě působí celý život. Skoro všechno, co dělám, je ovlivněno tím, jaké byly mé první roky života. Tím, co jsme prožili a jak jsem hladověla. To vše jakoby bylo ve mně vypálené — v mém srdci i v podvědomí.
Ovlivňuje mě i to, že nosím číslo a vidím ho na sobě. Je to část mě, kterou nelze odstranit. Patří ke mně jako moje vrásky nebo mateřské znaménko.
U nás v rodině jsem měla číslo já a moje máma. Moje sestra ne, protože se narodila až po osvobození. Ale Osvětim zanechala stopy na nás všech.
Existují studie, které dokazují, že holokaust ovlivňuje ještě i další generace rodin těch, kteří ho přežili. Podle výzkumu na své děti geneticky přenesli trauma z koncentračních táborů. Pozorovala jsi tento jev i na své rodině?
Někdo zdědí prsten či koberec, zde jde o negativní citové dědictví. Záleží na tom, co působí na člověka během dětství a dospělosti. I když ví, že jsou témata, o kterých se v rodině nemluví, přesto na něj působí. Cítí to.
Tak jak jsem cítila já, že něco není v pořádku a o něčem nemám mluvit. Například ptát se na to, proč nemáme babičku a otce. Nikdo o tom nemluvil, ale přece se to vědělo. Dědictví procházelo bez slov dále.
Když jsem byla dítě, myslela jsem si, že číslo na předloktí má vytetované každý.
Než jsem tomu všemu porozuměla a pochopila dynamiku přechodu tohoto tématu na další generaci, trvalo mi to. Lépe jsem si to dokázala vysvětlit, když jsem studovala psychoterapii.
Na některých fotografiích v knize Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči tvé dětství působí téměř idylicky, dokud si člověk neuvědomí, že jsou ze sběrného tábora, odkud lidi posílali rovnou do Osvětimi. Jaký byl skutečný život vězňů v táboře v Novákoch?
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak se dvouleté Evě Umlauf podařilo přežít koncentrační tábor v Osvětimi.
Proč se rozhodla zkoumat svou minulost z období holokaustu a napsat knihu o své rodině.
Jaké stopy na nich zanechala Osvětim.
