17letá vědkyně Zuzana: Pomáhala jsem vyvíjet test na covid–19, skotský internát je oproti slovenskému z jiného světa (Rozhovor)

Já mám ve Skotsku 100procentní stipendium, což znamená, že v něm mám zahrnuto vzdělání, ubytování i jídlo. Nemusím si tak platit téměř nic, pokud nepočítám letenky. Ne všichni však mají 100procentní stipendium a část studentů si musí některé věci hradit z vlastní kapsy.

Co říkáš na Skoty ze zkušeností, které jsi získala za poslední rok? Jaký je život v městečku Dollar, kde je tvá škola?

Skotská mentalita je z mých zkušeností samozřejmě trošku jiná než slovenská, ale nedovolím si zevšeobecňovat Skoty, protože žiji v takové menší bublině. Město Dollar, kde studuji, je docela malé a lidé si v něm žijí poměrně dobře, takže socioekonomická situace je na vysoké úrovni. 

Mám pocit, že mě místní učitelé i studenti přijali docela dobře. Je nás tu několik Slováků, ale nikdy jsem neměla dojem, že by mě kdokoliv bral jinak než ostatní. Občas se stane, že dojde k nedorozumění, například kvůli akcentu, pokud si chviličku hůř rozumíme, nebo vidíme kulturní rozdíly a nechtěně někdo někoho urazí, ale vše se snažíme prodiskutovat a funguje to dobře.

A co mimoškolní život, když člověk nestuduje?V časech před vypuknutím pandemie koronaviru se mezi jednotlivými domy kolejí konaly různé sociální eventy, ale nyní během pandemie je museli zrušit. Internátní systém zde funguje tak, že máme dva internátní domy dívek a jeden dům chlapců a ty mezi sebou pořádají eventy, aby se lidé lépe poznali. Za běžné situace je na škole k dispozici množství kroužků či sportovních aktivit, takže určitě je možné udržovat sociální život, i když jde o akademicky zaměřenou školu.

Žiješ na koleji, ale jak jsi přežila poslední pandemický rok? Kde jsi ho strávila?

Minulý březen nastal docela šok, když nám škola ze dne na den oznámila, že si máme před odjezdem domů sbalit všechny věci, protože na koleje se pravděpodobně nevrátíme do konce roku. Všechny nás poslali domů a od března do srpna jsem byla na Slovensku, kde jsem čas trávila online výukou. Potom přišly prázdniny a stáž v Multiplexu. 

V srpnu jsem se vrátila do Skotska, kde chvíli fungovalo vyučování prezenční formou přímo ve škole, ale pak se situace zhoršila a zase se přešlo na online vyučování. Nyní zřejmě ve Skotsku zůstanu až do léta i kvůli karanténní situaci na Slovensku a hlavně zkouškám, které zde budu mít.

Jaká je momentálně situace ve Skotsku?

Od prosince jsme měli ve Skotsku lockdown, během kterého se zavřely školy a vyučování dosud probíhá online. Dnes je možné dělat jen velmi málo věcí, protože jsou otevřeny pouze nezbytné obchody a služby, které lidé potřebují. Vláda však avizovala, že epidemická situace se začíná zlepšovat, a tak se i naše škola postupně fázově otevírá a v následujících týdnech by mělo otevírání pokračovat. Není to ideální, ale jde to k lepšímu.

Z průzkumu vyplynulo, že studentům na Slovensku se za minulý rok výrazně zhoršil duševní stav kvůli izolaci. Jak tě ovlivňuje to, že žiješ v cizí zemi bez rodiny v tak mladém věku?

Nebudu lhát a tvářit se, že je vše v pořádku. Samozřejmě, nemohu si stěžovat, protože lidé se nacházejí v mnohem horších situacích než já, kdy mají finanční nebo zdravotní problémy nebo problémy se ztrátou práce, které já nemám, ale přiznám se, že i na mě měla pandemie psychický dopad.

Náročný na mentální zdraví byl lockdown i fakt, že jsem odloučená od rodiny. Někdy v prosinci jsem začala pociťovat, že mi rodina opravdu chybí, a zažívala jsem pocity mírné mizérie jako asi každý v těchto časech. Měla jsem menší motivaci, menší celkovou radost ze života, a tak se přes tyto pocity snažím postupně dostat. Snad se vše brzy zlepší, ale je pravda, že nyní jsou důležitější věci, které je třeba řešit.

Doporučeno

Sluneční paprsky zabíjejí koronavirus osminásobně rychleji, než se předpokládalo, tvrdí vědci 3. dubna 2021 v 14:14

Zaujal mě tvůj život na koleji. Jak vypadá skotský internát, když ho porovnáš se středoškolským internátem na Slovensku?

To jsou dva naprosto odlišné světy. Mám pocit, že stěží najdu něco podobného spíš než rozdílného. Ve Skotsku máme na kolejích téměř full servis, protože všichni od vás chtějí, abyste se primárně věnovali učení. Skoro každý má vlastní pokoj, nebo přinejhorším jsou v pokojích dva nebo tři lidé, máme navařené jídlo, dokonce nám někdo pomůže i s praním, pokud náhodou nemáme dostatek času.

Starají se tu o nás na velmi vysoké úrovni a hlavně dávají neustále pozor na to, zda máme vše, co potřebujeme. To byl docela šok oproti slovenskému internátu. Já jsem na středoškolském internátě bydlela od svých 13 do 15 let, kde bylo v jedné buňce ubytováno šest lidí, měli jsme společné umyvadlo i koupelnu a jídlo nám sice poskytovali, ale my jsme si raději sami vařili. 

Na jedné straně mě to naučilo samostatnosti, ale myslím si, že mladý člověk si zaslouží trochu větší podporu, než jakou jsem zažila na slovenském internátu. Podle mě by byl ideální takový střed mezi tím, jak to vypadá na internátech na Slovensku a jak se o studenty starají ve Skotsku.

Sleduješ vedle toho všeho i situaci na Slovensku?

Snažím se o situaci na Slovensku co nejvíce číst a sledovat, co je nového. Je to přece jen moje rodná země, takže chci zůstat informována o tom, co se v ní děje.

Co je z tvého pohledu mladé vědkyně nejvíce fascinující na koronaviru, nehledě na omezení, která přináší, co si běžný člověk možná ani neuvědomuje a nezajímá ho to?

Jako začínající vědkyně těžko rozumím lidem, které koronavirus nezajímá. Tento virus má tolik zajímavých oblastí, na které se dá zaměřit a zkoumat je, od nejběžnějších efektů, které má onemocnění covid–19 na lidské tělo a dýchací systém, až po ty méně časté symptomy v nervovém systému.

O nic méně fascinující není ani genetika, která se za ním skrývá, a koncept toho, proč koronavirus postupně mutuje a vyvíjí se, nebo fakt, že se tento virus pravděpodobně přenesl ze zvířete na člověka. Je velmi mnoho oblastí, o kterých bychom se mohli bavit.

Koronavirus zřejmě v lidském těle zanechává i neurologické následky.

Už jsem si o neurologických následcích koronaviru četla a zajímavě znějí analýzy toho, jak se virus podle všeho dokáže zachytit na receptory v našem mozku. Existují předběžné studie, které říkají, že covid–19 má vliv na naši nervovou soustavu.

Na druhé straně bych ráda upozornila, že nejsem vystudovaná vědkyně, zatím jsem stále nechodila ani na vysokou školu a nemám žádný titul. To, co jsem si o koronaviru dosud nastudovala, by mohl vědět každý, kdo čte trochu větší množství vědeckých článků, takže bych byla nerada, kdyby mě kdokoli vnímal jako vědeckou autoritu, kterou v žádném případě nejsem. Jsem jen mladá studentka zapálená pro vědu.

Jaký je pocit získat mediální popularitu, i když jsi stále středoškolačka? Vnímáš to, že se o tobě na Slovensku začalo více mluvit?

Osobně si myslím, že od doby, kdy o mně začala média psát, na sobě nepociťuji žádné negativní následky. Jakýkoliv rozhovor vnímám jako možnost inspirovat mladé lidi, což je podle mě jeden ze základních problémů Slovenska. Vidím to i u mnoha odborníků, kteří mladé lidi podceňují namísto toho, aby je motivovali do práce.

Mladí lidé následně podceňují sami sebe a stanou se pasivními. Já se proti pasivitě mládeže snažím bojovat, takže mediální zájem o mé studium či stáže vnímám jako další příležitost ukázat svým vrstevníkům, že člověk může být aktivní a dostat šanci, jen se musí snažit.

Říkáš, že vědci mají tendenci mladé lidi podceňovat. Ty jsi se přitom na stáž přihlásila jako 14letá a uspěla jsi. Měla jsi pocit, že v takovém věku bude obtížné dosáhnout toho, aby tě lidé brali vážně?

V určitém bodě svého života jsem se stala odvážným člověkem. Možná to bylo středoškolským internátem, nebo i tím, že jsem byla zapálená pro vědu a neviděla jsem žádné zábrany. Velmi brzy, už ve svých 14 letech, jsem proto začala kontaktovat vědce na Slovensku s otázkami, jestli bych u nich mohla absolvovat stáž a přiučit se tomu, jak věda opravdu vypadá v laboratoři.

Musím přiznat, že mě mnohdy odmítli nebo rovnou ignorovali, ale nakonec mi dala šanci Dáša Bohačiaková z Masarykovy univerzity, která měla otevřenou mysl a to byl hlavní důvod, proč mě přijala na stáž už jako 14letou. Musela jsem všechny přesvědčovat, že i někdo v mém věku by se mohl rychle učit a být užitečný pro tým, tak jsem jí napsala dopis, vysvětlila v něm, proč se vlastně chci přihlásit, a nakonec mě přijala.

Trochu neobvyklá otázka: Máš pocit, že pandemie koronaviru paradoxně posunula vědu, ale i tvou kariéru vpřed? Jakoby to byl katalyzátor popularity vědy?

Nerada mluvím o pandemii v pozitivním duchu, ale musím přiznat, že pandemie koronaviru podle mě lidi v jistém slova smyslu probudila. Začali více vnímat vědu, proto si myslím, že pokud pandemie přinesla něco dobrého, tak zřejmě učinila z odborníků střed pozornosti. Lidé si začali dávat větší pozor na to, jaké odborníků na Slovensku máme, a naučili se naslouchat tomu, co říkají a radí.

Už jen to, že nyní děláme tento rozhovor, poukazuje na to, že vědci začínají být zajímavější i pro širokou veřejnost a lidé je začínají brát vážně.

Nechci rozpitvávat politickou situaci, ale i ze svých zkušeností ze stáže v MultiplexDX určitě vnímáš, že vláda vícekrát zaútočila na vědce. Jsou vědci na Slovensku dostatečně doceněni?

Myslím, že vnímání vědců se zlepšilo, ale stále to není ideální. Ani já nechci příliš zabřednout do politiky, ale celkově je podle mě důležité poslouchat vědce, pokud čelíme obrovskému problému, jehož jádrem je právě věda.

Musíme sledovat data, a abychom z nich mohli vyvodit nezbytné závěry, potřebujeme naslouchat lidem, kteří těmto datům nejvíce rozumí, což jsou zase jednou pouze virologové či epidemiologové. Bohužel, mám pocit, že na Slovensku je problém s tím, že dostatečně nechápeme, jak důležité je nechat vědce pracovat v situaci, kdy zřejmě jen oni dokáží problémy vyřešit. Namísto toho je nebereme dostatečně seriózně.

Pomáhala jsi vyvíjet test na koronavirus. Jaké konkrétní byly tvé úkoly ve výzkumu?

Pracovala jsem v týmu, který vyvíjel LAMP test na koronavirus. Tento test byl schválen k použití koncem února. Mě na stáži vyškolili speciální laboratorní technikou, kterou jsem pak zjišťovala, jak test reaguje na různé podmínky a jak tyto rozdílné podmínky zvyšují přesnost a citlivost LAMP testu. Do reakce jsem přidávala různé látky a pozorovala, zda pomáhají zvýšit efektivitu jeho výsledku.

O LAMP technologii se mluví jako o technologii, která je téměř stejně přesná jako PCR testování. Jak funguje?

LAMP testy jsou fascinující, protože principiálně fungují skoro stejně jako PCR testy, zaměřují se na téměř stejné části genetického kódu koronaviru a ani senzitivitou nejsou od PCR testů moc vzdálené, ale jsou mnohem rychlejší. Jde o efektivní metodu, protože na analýzu vzorku není nutný termální cyclér, takže nepotřebuješ výrazné změny teploty, a tak nepotřebuješ ani extrémně vyškoleného vědce, aby analýzu vzorky udělal. I proto doufám, že se začne propagovat a používat mnohem více.

Zmínila jsi, že jsi LAMP test pomáhala vyvíjet už minulé léto, ale vydali ho až koncem února. Uvědomují si lidé, jak dlouho trvá vědecký výzkum, než je z něj jakýkoliv výsledek?

Na LAMP testu pracoval velký tým lidí, kterému jsem já pouze pomáhala. Hlavními výzkumníky byli pracovníci MultiplexDX, kteří se vývoji testu věnovali dlouhé měsíce. Je ovšem pravda, že lidé často nevidí to obrovské množství práce, které se za vývojem skrývá.

O šéfovi MultiplexDX Pavlu Čekanovi jsi řekla, že do práce přichází mezi prvními a odchází mezi posledními.

Pan Čekan je velmi aktivní člověk, což je jedna z věcí, kterou na něm obdivuji. Má množství práce, ale zároveň si vždy najde čas na vše, co se ve firmě děje, a je zapálený pro jakýkoli projekt, na kterém MultiplexDX právě dělá. Chodí kolem výzkumníků, neustále se vyptává, jaký progres udělali, co se podařilo nebo nepodařilo.

Doporučeno

Diana v Izraeli: Otevíráme restaurace, do posilovny se dá jít jen s očkovacím pasem. Takto vypadá konec pandemie 5. března 2021 v 9:30

Víš, že plánuješ studovat na univerzitě v Americe, ale máš už konkrétní plány ve vědě? Máš vysněnou stáž v laboratoři či ve velké firmě?

Samozřejmě, dnes ještě nedokážu říct, co budu jednoho dne dělat nebo kde budu po univerzitě pracovat, protože v tomto bodě života zatím nejsem. Vím jen tolik, že se chci věnovat neurogenezi, což je zmíněné formování nervového systému z kmenových buněk.

Rada bych studovala v předních laboratořích v USA, kde pracují úžasní profesoři a pionýři v této oblasti. Pokud skončím u tématu, které mě baví, tak je celkem jedno, v jaké laboratoři to bude.

Těšíš se na spolupráci s pionýry vědy v USA, ale myslíš, že se jednoho dne vrátíš zpět na Slovensko?

Nemohu s jistotou říci, zda se chci vrátit na Slovensko nebo ne, protože ani nevím, jak se mi bude líbit v USA, protože jsem tam nikdy nežila. Těžko říct, jak bude můj život vypadat za deset nebo dvacet let, takže zatím nechávám tuto otázku otevřenou. Je to daleko a můj pohled se mezitím samozřejmě může změnit.