Přinášíme ti druhý díl seriálu, ve kterém ti představíme všech 46 vrahů odsouzených na doživotí.
Nedávno jsme ti představili první šestici doživotně odsouzených mužů a žen, kteří se nachází ve třech věznicích po celé České republice. Nebezpečných vrahů, recidivistů a dalších, kteří jsou odsouzeni na doživotí, se u nás nachází 46. Dnes ti představíme další skupinku lidí, jež má na svědomí nechutné činy, ze kterých budeš mít husí kůži.
Sedmiletou neteř udusil a její tělo ukryl v lednici na půdě
Vladimír Bayer již od dětství patřil do skupiny outsiderů. Chodil do zvláštní školy, výuční list se mu nikdy nepodařilo získat a tak zůstal viset na krku vlastní matce, která ho musela živit. První potyčky se zákonem měl již v mládí, kdy s partou kamarádů kradl, loupil a v roce 1992, kdy mu bylo pouhých 17 let, poprvé překročil hranici mezi zlodějíčkem a vrahem.
Při jednom z loupežných přepadení spolu se svými dvěma kamarády umlátil 67letého penzistu, za což od soudu odešel se sedmiletým trestem. V jeho znaleckém posudku se tehdy psalo, že není deviant, ani nepříčetný člověk a možná má pouze problém s resocializací. Bayer se ve vězení choval velmi slušně, a právě proto hned po třech letech dostal druhou šanci a odešel na podmínku.
Ani v jeho případě však věznice neposloužila jako nápravné zařízení a jeho život se po propuštění stále ubíral špatným směrem. Neměl práci, spoléhal se na podporu státu, ale jedna věc se přeci jen změnila. Vladimír Bayer si našel přítelkyni, kterou, jak se později zjistilo, bil a vyhrožoval jí. Partnerka se proto na podzim roku 2000 rozhodla mladíka opustit, což byla další rána v jeho životě, kterou spolu s léčbou rakoviny už prostě neustál.
Rozhodl se pomstít celému světu a za svou oběť si vybral teprve sedmiletou neteř. Na tu si počkal před školou, odvedl ji do svého domova a tam ji donutil napsat dopis, že ji drží a zabije neznámý muž, pokud se k Bayerovi nevrátí jeho bývala přítelkyně. Policie ještě tentýž den mladíkův příbytek prohledala, ale po dívence ani stopy. Nikdo netušil, že tou dobou byla již malá Monika pravděpodobně mrtvá. Po napsání dopisu ji Bayer vložil do úst kapesník, zalepil jí pusu a omotal krk škrtidlem. Monika tak umírala velmi bolestivou smrtí, a to dokonce několik minut. Vrah následně její tělo schoval do vyřazené lednice v kůlně.
Hned o den později se Bayer přiznal na policii, avšak po obvinění své přiznání odvolal a trval na své nevině. Během procesu pak napsal několik dopisů podepsaných smyšlenými pseudonymy, v nichž z vraždy vinil jiné osoby včetně svého bratra. Důkazy však hovořily jasně – Bayer je vrah, šance na převýchovu je nulová, a tak si ve vězení pobude do konce svého života.
Za vraždu manžela zaplatila pouhých 36 000 korun
Píše se rok 1995 a zámožný Němec Otta Kukačka si dává do novin inzerát, že hledá ženu, spřízněnou duši a milovanou manželku. Tehdy zcela jistě netušil, že právě tímto krokem si podepsal rozsudek smrti. Padl totiž do oka kuchařce Miroslavě, která prahla po penězích, a tak se rozhodla mu na inzerát odpovědět. Dvojice si několik týdnů dopisovala, až se Miroslava sbalila, odjela do Německa a usadila se v sídle Otty. Netrvalo dlouho a přišla žádost o ruku, svatba a nejpřekvapivější dar, jaký kdy Miroslava dostala – závěť, v níž byla uvedená jako jediná dědička. Z české kuchařky se rázem stává bohatá ženy, tedy stane, jakmile bude její manžel po smrti.
Miroslava začne být jen pár týdnů po svatbě velmi nespokojená. Z devadesátiletého gentlemana Otty se vyklubal hrubián, manipulátor a tyran, který nejde pro ránu daleko a protože by kuchařka rozvodem přišla o všechny peníze, rozhodne se svého manžela zabít. Spolu se svým synem Karlem zkontaktuje romské bratry Balogy z Čech, kterým za vraždu zaplatí 36 tisíc korun. Ti si na Ottu Kukačku 4. ledna 1997 počíhají, uškrtí ho a mrtvolu schovají do kufru jeho vlastního auta. Z Miroslavy se stane milionářka a zdá se, že konečně bude šťastná.
Nová milionářka bohužel doplatí na výběr neschopných kompliců, kteří vraždu provalí a Miroslava tak putuje k soudu, kde jí v roce 1998 německý soud uloží doživotí. S tím vražedkyně nesouhlasí a začne bojovat o vydání do Česka, kde by mohla dostat nižší trest. Transport do rodné země sice vyjde, avšak žádné snížení trestu se nekoná a Miroslava se tak stává nejstarší odsouzenou ženou k doživotí. Ve věznici pak několikrát žádala o milost, avšak prezident všechny čtyři žádosti zamítl a odsouzená v roce 2008 v Opavské věznici zemřela.
Dva muže umlátil kladivem, třetí oběť útok přežila. Zdeňku Vocáskovi se přezdívá „vrah s nízkým IQ“
Zdeněk Vocásek má neobvykle nízké IQ a možná právě kvůli tomu nikdy nedokončil učiliště, neměl stabilní práci a prostě se jen protloukal životem. Sem tam vyzkoušel práci sanitáře, asfaltéra, ale nikde se dlouho neudržel. Toulal se Prahou, navštěvoval své přátelé, popíjel v hospodách a občas se nachomýtl k nějakému trestnému činu, jako například ke krádeži nebo výtržnosti.
Ze zlodějíčka se postupem času stal násilník, a to konkrétně na Nový rok 1987, kdy navštívil restauraci, v níž se zrovna nacházel jeho nevidomý kamarád. Chlapci spolu popili a Vocásek svého známého poprosil, zda by u něj nemohl strávit noc. V bytě oběti pak muži pokračovali v konzumaci alkoholu a s přibývající hladinkou se stupňovaly i roztržky, které dvojice řešila. Narážky Vocáska vyprovokovaly k útoku, a tak vzal kladivo a na slepého muže zaútočil. Po pár úderech se chopil šroubováku a začal bodat. Když jeho oběť zůstala nehybně ležet, Vocásek si v bytě ustlal a přespal, jak to měl původně v plánu.
Ani druhá vražda se od té první moc neliší. Zhruba o čtyři měsíce později se Vocásek opět potuloval Prahou a navštívil restauraci, v níž se seznámil s jedním z hostů, který si jeho společnosti velmi cenil a dokonce za oba zaplatil útratu. Muži se odebrali na ubytovnu, kde pokračovali v pitce a jakmile chtěl Vocásek odejít, hostitel ho zastavil a snažil se ho od toho odradit. To Vocáska rozčílilo, popadl nůž a začal bodat. Svému hostiteli zasadil dvanáct ran, sbalil pár věci, kufry, víno a z bytu utekl.
Na ulici ovšem narazil na projíždějící hlídku, která se rozhodla ho zkontrolovat a při pohledu na vražednou zbraň a zakrvácené oblečení jí bylo vše jasné. Vocásek dostal pouta, byl převezen na služebnu a vzhledem k tomu, kolik důkazů proti němu kriminalisté měli, se ani nepokoušel protestovat a ke všemu se přiznal. Dokonce se pochlubil i dalším útokem z roku 1984, kdy u svého bytu napadl muže, který pokus o zabití přežil a nikdy o tom nepromluvil.
Za své činy byl Vocásek odsouzen k doživotí a dokonce měl být popraven. Jeho trest smrti byl naplánován na 27. prosince 1989 a zachránila ho až revoluce a příchod nového prezidenta Československa Václava Havla, který vrahovi udělil milost. Parlament zrušil jeho trest smrti a soud mu uložil doživotí, pročež se Vocásek stal posledním člověkem, který dostal trest smrti a prvním člověkem, jenž dostal doživotí.
Dušan Kotlár vraždil v domě s pečovatelskou službou
Síla internetu je mocná, avšak o brutálních vraždách Dušana Kotlára příliš informací nelze dohledat. Kotlárovi a jeho kamarádovi Františku Kováčovi se přezdívá vrazi důchodců, neboť všechny útoky spáchali v domech s pečovatelskou službou. K prvním dvěma došlo v Ostravě a ke třetí vraždě se dvojice uchýlila jen o několik dní později v Přerově.
Všechny svoje oběti Kotlár udusil roubíkem, okradl a za své činy byl odsouzen na doživotí. I jeho komplic František Kováč si u soudu vyslechl stejný verdikt, čemuž se po celou dobu procesu snažil vyhnout předstíráním duševní poruchy, ale ani to mu nepomohlo. Kováč nakonec v roce 1994 ve výkonu trestu spáchal sebevraždu, avšak Kotlár si svůj trest odpykává dodnes.
Ze zloděje vrah: Majitele nemovistosti brutálně umlátil sekerou
Psal se rok 1990 a v Suché na Karvinsku se zrovna ke spánku chystal pan Kukoň, když uslyšel klepání na dveře. „Když jsem otevřel, objevili se tři chlapi, dva mi zkroutili ruce a třetí vběhnul do domku. Po chvíli se vrátil, řekl těm dvěma, ať mě pustí, a zmizeli. Zakrátko jsem zjistil, že peníze z trouby zmizely taky,“ popisoval přepadení Kukoň. Tehdy ještě netušil, jaké štěstí v neštěstí měl, neboť trojici lupičů posloužil jako živý trenažér na to, co bude následovat.
Jedním z lupičů byl Ondrej Gažik, jemuž později psychologové naměřili IQ pouhých 80. „Narodil jsem se jako čvrté dítě z celkově jedenácti. Do školy jsem nikdy nechodil, žili jsme na východním Slovensku a měl jsem to daleko do školy,“ vypověděl později u soudu Gažik, který se živil sběrem železného šrotu. V letech 1971 až 1985 nasbíral tucet trestů, z toho deset nepodmíněných a teprve v roce 1992 byl obžalován ze čtyřnásobné vraždy.
Kromě sběru železa si Gažik přivydělával okrádáním starých a osamělých lidí, kteří žili na odlehlých místech a právě tak začalo jeho vražedné běsnění. V noci 28. února se spolu se svými komplici vloupal do domku starého muže, který však lupiče zaslechl a pokusil se je ze svého obydlí vyhnat. Gažik a jeho kumpáni se na muže vrhli pěstmi a jakmile upadl, kopali ho na zemi do celého těla včetně hlavy, zasadili mu několik ran násadou od rýče, sekerou a dokonce i žehličkou, která se našla zakrvácená na místě činu. Zloději pak ukradli staré housle a z opuštěného domku zmizeli.
Následovali další tři vraždy důchodců, které se nesly v podobném duchu, až policie konečně vrahy dopadla. Krajský soud v Ostravě jim pak 18. prosince vyměřil doživotní tresty, přičemž komplicům byly tresty nakonec zmírněny na 25 let ve vězení a jediným odsouzeným tak zůstal Ondrej Gažik.
