Slovensko přišlo o doslova kulturní ikonu, autora kultovních děl a inovátora slovenské kulturní scény. Poznej jeho tvorbu.
„Smrt přijde obyčejně tehdy, když si člověk myslí, že je velmi daleko,“ řekl kdysi slovenský humorista, dramatik, prozaik, textař, herec, režisér, moderátor a zpěvák Milan Lasica. Ve věku 81 let zemřel v neděli 18. července 2021 během vystoupení se slovenským orchestrem Bratislava Hot Serenaders. Smrt ho tak nakonec našla tam, kde dávalo největší smysl ho hledat: na podiu, kterému věnoval desítky let svého života.
Slovensko přišlo o doslova kulturní ikonu, autora kultovních děl a inovátora slovenské kulturní scény. Spolu s kolegou a kamarádem Juliem Satinským vytvořil Lasica nejoblíbenější komickou dvojici, která se nebála ostré kritiky.
Více o jeho životě si přečteš i v tomto článku.
Z jeho tvorby vybíráme několik perliček — zanechal za sebou silnou stopu a výběr opravdu není ukazatelem jeho jediných kvalitních vystoupení či děl, spíše jen doporučením na večerní program. Ber to jako seznam „od každého trochu“, kterým si připomeneme mistra slova a humoru.
Filmová a hudební tvorba
Lasica rozbíhal svou hereckou kariéru od 80. let. Postupně vytvořil mnoho postav v úspěšných filmech, jako například Parížsky život, Nekonečná — nevystupovat (oba 1978), Jožko Púčik a jeho kariéra (1983), Utíkejme, už jde! (1986), Obsluhoval jsem anglického krále (2006) nebo Jak jsme hráli čáru (2014).
Pokud bychom měli vybrat jen jeden určující film, který stojí za zhlédnutí, museli by to být Sladké hry minulého léta z roku 1970. Základem příběhu je povídka francouzského autora Guye de Maupassanta, Lasica v něm hraje jednu z hlavních rolí (po jeho boku hraje i Július Satinský). Film byl právem oceněn hlavní cenou na festivalu v Monte Carlu, pak dostal od režimu na dvacet let stopku.
Lasica za sebou zanechal nejen hereckou, ale i scénáristickou stopu: podle Denníku N je spolu se Satinským například i za legendárními hláškami z filmu Pacho, hybský zbojník.
Podepsal se i jako textař: spolu s Jarem Filipem napsali legendární alba Bolo nás jedenásť (1981), S vetrom o preteky (1982), My (1987). Textařsky spolupracoval i s Mirem Žbirkou, Richardem Müllerem a Petrem Lipou.
Hudebně se činil i za mikrofonem, ačkoli sám sebe neoznačoval za zpěváka. Nazpíval tři alba evergreenů právě s orchestrem, se kterým naposledy i koncertoval: Ja som optimista (2001), Celý svet sa mračí (2002) a Keď zastal čas (2011). Píseň Ja som optimista byla poslední, kterou zazpíval. Tato alba jsou plná klasik, které zřejmě znáš i ty (alespoň z doslechu).
Ostrý humor pro kultivované Čechoslováky
V letech 1959—1960 jako vysokoškolští posluchači předváděli L+S své komické autorské dialogy během tzv. mládežnických dopolední v kabaretu Tatra revue. Svým přístupem k humoru navázali na dvojici komiků Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Před diváky přišli s novým, originálním projevem a textem, ve kterém posouvali banální životní situace do absurdní polohy.
Vystoupení se jim podařilo přenést i na televizní obrazovky, účinkovali v programech Večery pre dvoch či Bumerang. Nejznámějším je ale program Ktosi je za dverami, později na Markíze pod názvem Všetci sú za dverami.
Kurz spolu s dalšími scénkami vyšel i v knižní podobě. Souborné dílo L&S Milana Lasici a Júlia Satinského vyšlo v roce 1998 a mapuje jejich tvorbu v 70. a 80. letech. Kromě scének z televizního programu obsahuje i rozhlasové pořady, divadelní představení, jakož i jejich fejetony a povídky z časopisů.
Lasica účinkoval jako bavič i v humoristické relaci Sedem s. r. o. pro TV Markíza v letech 2001 až 2008, později známé jako Sedem na TV JOJ, která show definitivně ukončila v roce 2011. V současnosti účinkoval ve Zlatých časoch na RTVS. Tyto programy jsou dostupné v archivech televizí. Hlášek během nich padl nespočet, vybíráme ale následující scénu:
Za zásadní a také nejlepší hru považoval sám Lasica hru Náš priateľ René. „Mám k té hře nejblíže. Myslím, že jsme tam dost zásadně a vesele definovali určité postoje nás Slováků. Dalo se to zároveň vnímat i v širších souvislostech,“ řekl pro Refresher v rozhovoru v roce 2019. V kabaretním divadle Studio S uvedli se Satinským několik inscenací, které stojí za zmínku, ale za vrchol jejich tvorby se považuje Deň radosti z roku 1986.
S mistrem Lasicou jsme mluvili znovu teprve nedávno. V rozhovoru nám řekl, že se Satinským nechtěli vypadat na pohled směšně. Dělali inteligentní humor a nepodlézali vlastní laťku.
„Když chcete dělat komedii, naučí vás, že komik musí být směšný už na pohled, a to jsme neakceptovali. Řekli nám, že kdyby se na nás díval člověk, který neumí slovensky, nepřišli bychom mu vtipní. Že na nás není vidět, že jsme komici, protože jsme přirození a civilní. Moje celoživotní krédo je, že komedii je třeba dělat s co největší vážností,“ vysvětlil svůj pohled na věc.
Za svou všestrannou vynikající uměleckou činnost získal několik ocenění. Mezi nimi Krištáľové krídlo za celoživotní dílo (1997 společně s J. Satinským), Medaili za zásluhu I. stupně od prezidenta Václava Havla (2003), od slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče Pribinův kříž II. třídy za významné zásluhy v oblasti kultury (2005), Cenu Dominika Tatarky za knihu Tečka (2008) nebo evropskou cenu Trebbia za tvůrčí činnost (2014).
