První poprava na elektrickém křesle měla být milosrdná náhrada oběšení. Místo toho si William Kemmle prošel peklem.
„Byla to horší podívaná než oběšení,“ napsal reportér, který se zúčastnil první popravy na elektrickém křesle. Podle dalších svědků by se kat zachoval milosrdněji, kdyby použil sekeru. Údajně bezbolestný inovátorský způsob popravy, který se stále využívá, představoval při prvním použití spíš než bezbolestný trest, nepředstavitelnou agónii. Přečti příběh první popravy na elektrickém křesle.
Psal se rok 1881, když se doktor Alfred Southwick, zubař z New Yorku stal svědkem smrti – v tehdejší době velmi neobvyklé. Postarším americkým opilcem se prohnal elektrický proud, když se omylem dotkl svorek na generátoru. Na Alberta to tehdy působilo, jako by piják upadl do Cháronova obětí téměř okamžitě a bezbolestně.
Právě zdánlivá rychlá smrt jej přivedla k myšlence na elektřinu jako lidštější způsob popravy. Ve Spojených státech se do té doby trestalo výhradně věšením, při němž někdy uplynulo i půl hodiny, než se trestanci zcela udusili.
Od myšlenky k realitě uplynulo sedm let a v roce 1888 vstoupil v platnost zákon o popravě elektřinou. Práce na elektrickém křesle mohla začít. Prvního návrhu se tehdy chopil Edwin R. Davis, který pracoval jako elektrikář ve vězení v Auburn. Ten sestavil smrtící sesli z kovových desek, mokré houby, gumy a elektrod, které se měly zločinci připevnit na záda a hlavu.
Špatná doba, špatné místo, špatné rozhodnutí
Mezitím, co Alfred a Edwin pracovali na tom, aby elektrické křeslo co nejvíce vylepšili, přistěhoval se do New Yorku jistý William Kemmler. William byl prostý pouliční prodejce, který po smrti svých rodičů odešel z Pensylvánie do newyorského Buffala. Zde coby trhovec prodával zeleninu ve stánku, u kterého se také zamiloval do své budoucí ženy Matildy „Tillie“ Zieger.
Ani jeden z nich netušil, že to bude právě jejich vztah, který oběma způsobí smrt, již by nepřáli ani svým nejhorším nepřátelům.
William se často a rád oddával alkoholu, který v něm vyvolával agresi, nenávist a sklony k násilí. Jednu noc, kdy se obzvlášť opil, se se svou láskou Tillie pohádal jako ještě nikdy předtím. William nařkl Tillie, že ho okrádá a připravuje se na to, že od něj uteče s jedním z jeho přátel. Podle svědků se jednalo o extrémně vyhrocenou situaci, která skončila nejhůř, jak mohla.
Když se hádka dostala na svůj vrchol, William se vším klidem odešel z místnosti. Tillie ale o samotě nenechal příliš dlouho. Za chvíli se vrátil, třímající velkou sekeru, se kterou svou ženu rozsekal na kusy. Když byl se svým zvráceným dílem hotov, odešel za sousedem, oznámil mu, co provedl a vyčkal, než přijede policie.
Ta po příjezdu Williama zatkla a vrah byl odsouzen k trestu smrti. Jako první odsouzený měl za své činy zaplatit na elektrickém křesle. I když se se smrtí smířil, o peklu, kterým si projde, se mu mohlo jen zdát.
6. srpna 1890, 6:00 – osudný den
Jak se píše v článku New York Times Far Worse Than Haniging, popravy 6. srpna 1890 čekalo již od 4:00 před věznicí na 500 přihlížejících. O dvě hodiny později bylo již takřka nemožné se davem, který se snažil zachytit každičký pohyb v Kemmlerově cele, prorvat. Každý zde se chtěl stát součástí historického okamžiku.
Williama dozorci odvedli do místnosti, kterou měl ve svém životě vidět jako poslední. Uprostřed stálo zařízení, které mu mělo umírání usnadnit. Vše fungovalo jako na drátkách a ještě den před tím zřízenci vynález naposledy otestovali na koni. Historie se začíná psát. Není, co by se mohlo zkazit.
„Pánové,“ zahájil William svou poslední řeč. „Přeji vám hodně štěstí. Jsem připraven a věřím, že se po tomhle všem dostanu na nějaké dobré místo. Chtěl bych říct, že pomluvy, které se o mně šíří, nejsou pravdivé. Jsem špatný člověk. Ale nezasloužím si, aby ze mě ostatní dělali ještě horšího.“
Poté si už jen sedl na elektrické křeslo a čekal na svůj konec. „Sbohem, Williame,“ pronesl Warden Durston, který jej odsouzeného provázel na poslední cestě. Ono sbohem představovalo signál pro kata, který měl stáhnutím páky učinit první popravu elektrickým proudem. William měl být popraven tím nejmilosrdnějším známým způsobem.
Ještě žije!
Celých sedmnáct vteřin proudil do odsouzeného vraha elektrický proud o napětí přibližně 700 voltů. Poté se generátor vypl. Místností se linul pach spáleného oblečení a připečeného lidského masa. Pokus zafungoval. Alespoň do té doby, než se William znovu nadechl. 700 voltů nebylo dost.
Popravčí četa se tak rozhodla zvýšit napětí na 2 000 voltů. Avšak trvalo minuty, než se generátor znovu nabil a uši všech přítomných škrtilo sténání a trhaly skřeky trpícího trestance.
Když se generátor znovu nabil a kat zatáhl za páku podruhé, tentokrát s absolutní jistotou úspěchu, Williamova kůže se začala trhat, praskat a celé jeho svíjející se tělo se pokrylo vrstvou krve. V agónii se vrah svíjel celé dvě minuty, pach škvařené kůže nyní zaplavil celou místnost a jdoucímu na smrt se od hlavy valil kouř. Po těchto dvou minutách bylo po všem.
Všichni přihlížející stáli jako opaření. Až na samotného vynálezce Alfred Southwicka. „Ode dneška, žijeme v zase o kus civilizovanějším světě!“ aplaudoval Williamově smrti.
Zděšený George Westinghouse, vynálezce, který celému procesu přihlížel, tehdy jen prostě konstatoval: „Udělali bychom lépe, kdybychom použili sekeru.“
Celá poprava od prvního zatáhnutí za páku až do chvíle, kdy ohořelé zbytky Williamova těla přestaly vykazovat sebemenší známky života, trvala osm minut.
Z původně milosrdné popravy se tak stala veliká mediální kauza, v níž všechny noviny vykreslovaly událost jako nelidsky krutou a zavrženíhodnou. Po čase se však podařilo průběh popravy vylepšit a ve Spojených státech se tímto způsobem popravilo přibližně 4 300 lidí. Většina z nich odešla rychle a bez větší bolesti. 84 dalších odsouzených si stejně jako William prošlo peklem.
