Vietnamsko-česká režisérka Diana Cam Van Nguyen natočila animovaný film o roku, kdy byl její táta ve vězení a psali si spolu dopisy. Ale hlavně o tom, jak se dál vyvíjel jejich vztah poté, co od rodiny odešel. Film se dostal na festival do Locarna.
V posledních letech se českému filmu v zahraničí daří zejména v oblasti animace, o které je nejčastěji slyšet na menších, větších i velkých filmových festivalech. Jednou z výrazných osobností mladé filmařské generace u nás je i Diana Cam Van Nguyen, vietnamsko-česká režisérka, která předtím natočila např. snímek Malá (2017), který soutěžil o cenu za nejlepší dokumentární film pro děti na Berlinale, nebo dokumentární animovaný film Spolu sami (2018), který měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu.
Jejím posledním a dosud nejdelším snímkem je třináctiminutový experimentální dokument Milý, tati, který je stejně jako její předešlé díla animovaný, ale tentokrát pracuje výrazně s fotografií a kamerou s živými herci, která je posléze dokreslována.
Film Diana natočila jako svůj absolventský na katedře animace na pražské FAMU. V české distribuci by měl být uváděn jako předfilm k celovečernímu filmu, což se už delší dobu v kinech moc nedělá, přestože to v minulosti byla běžná praxe, ale jestli si nějaký kraťas zaslouží tuto tradici obnovit, je to určitě Milý, tati. Ostatně letos byl vybrán do soutěže prestižního švýcarského festivalu v Locarnu.
Film samotný pojednává o tom, jak režisérčin otec strávil rok ve vězeňské vazbě za padělání kolků na cigaretách, odkud jí psal dopisy. Diana byla v té době ještě malá a psala tátovi pravidelně zpátky. O tom tedy aspoň snímek měl být původně, ale když si autorka procházela po dlouhých letech dopisy znovu, došlo jí, jak jsou věty, co jí v nich táta píše, krásné, ale že už jí je vlastně nikdy po návratu domů neřekl znovu.
Otec nakonec rodinu opustil, protože chtěl mít syna a Dianina máma čekala další dceru. Film je tak nakonec sám takovým animovaným dopisem jejímu tátovi, ke kterému se snaží po letech najít znovu cestu. Odpustit mu a zkusit s ním znovu navázat stejně pevné poutu, jaké spolu měli, když jí psal z vězení.
Jak ses k animaci dostala? Bylo to něco, co jsi vždy chtěla dělat? Dostala jsem se k tomu vlastně docela náhodou. Studovala jsem střední uměleckoprůmyslovou školu, takže jsem měla výtvarné základy. Na střední škole mě napadla myšlenka, že by bylo hezké pracovat u filmu, a tak jsem se zkusila jen tak přihlásit na FAMU a vyšlo to.
Když se dívám na tvé filmy, připadají mi výtvarně velmi výrazné a navíc svérázné. Mají jednoduše svůj specifický rukopis. Přemýšlela jsi někdy o tom, že by ses věnovala i samostatné kresbě nebo malbě?Jak jsem už zmiňovala, vystudovala jsem střední uměleckou školu, takže mám obecně blízko k výtvarnému umění. Kresbě jsem se věnovala hodně před FAMU a malbu jsem si zkusila na Erasmu ve Francii, kde jsem byla půlroku na Výtvarné Akademii. Od té doby občas maluju, ale je to spíš taková moje volná tvorba. Když se ale věnuju filmu, tak na to bohužel nemám moc čas. To je na plný úvazek.
Tvé filmy jsou spíše autobiografického charakteru, ale myslím si, že pak mají obecnější sdělení a dá se s nimi ztotožnit. Je pro tebe tvorba svého druhu terapií? Pomáhá ti nějak více pochopit vlastní život, jak se o to pokusil třeba Karl Ove Knausgard ve svých knihách?Svoje filmy nedělám s hlavním záměrem, aby byly terapeutické, i když přiznávám, že to takhle na mě ve finále opravdu funguje a nějakou formu terapie to opravdu má. Nechci svými filmy analyzovat vlastní život. Jen si vybírám spíše témata, která mi jsou blízká a znám je z osobního pohledu.
Máš oblíbené tvůrce, kteří tě inspirují? Nejenom u filmu, ale u jakéhokoliv jiného druhu uměníMyslím, že mě inspirují hlavně lidi a příběhy kolem mě, protože se mě osobně dotýkají a dokážu se na ně tak napojit a něco si z nich vzít. Ale samozřejmě mám jinak spoustu oblíbených tvůrců. Můžu zmínit např. Gretu Gerwig, Noaha Baumbacha, Jim Jarmusche nebo Richarda Linklatera.
Nechci svými filmy analyzovat vlastní život. Jen si vybírám spíše témata, která mi jsou blízká a znám je z osobního pohledu.
Co tě na filmu jako prostředku vyjádření nejvíce zajímá? Např. vyjádření emocí, nebo spíš myšlenek a úvah? Pro mě je důležitá autenticita v emocích. To, co říkám a předávám divákům je upřímné a pravdivé a já doufám, že to z těch filmů je cítit. Ale taky chci, aby příběh, který vyprávím byl srozumitelný a výtvarně zajímavý.
Myslíš si, že se lidé k animaci už dnes staví jako k dospělému médiu, nebo ještě pořád přetrvává představa, že je to hlavně pro děti? Přeci jen přibývá čím dál víc dospělých děl jako BoJack HorsemanMyslím, že určitě vzniká stále víc animovaných filmů a seriálu i pro dospělé. Ale poměrově je animace pořád dál směřovaná primárně pro děti. A tak to stále vnímá i široká veřejnost, která třeba tolik nesleduje nezávislou tvorbu, tak vlastně ani neví, jaká škála pocitů a myšlenek se dá vyjádřit kresleně. Taková je bohužel i moje zkušenost, takže pořád musím někomu vysvětlovat, že se u animace nemusí jenom smát s dětma, ale můžou si i prožít něco, co by si třeba u hraného filmu neprožili.
Můj táta film viděl jako první divák, což jsem plánovala úplně od začátku. I když teda musím říct, že čím více se dokončování blížilo, tím víc jsem byla nervózní, jak na něj bude reagovat...
Tvůj poslední film je hlavně o tvém tátovi a vašem vztahu. Rámcuješ jej přes jeho roční pobyt ve vězení, kdy jste si psali dopisy. Jak tě původně napadlo točit o něm? A věděla jsi od začátku, že se chceš vrátit do toho období, kdy jste si psali?Bylo to právě naopak, původně jsem chtěla udělat film jen o období našeho dopisování, kdy byl můj táta ve vězení. Napadlo mě to docela přirozeně, protože jsem si v dětsví dopisy schovávala, ale vlastně jsem zapomněla, že je mám. Takže když jsem na ně znovu po letech narazila, překvapilo mě kolik emocí a lásky tam od svého táty nacházím a uvědomila jsem si, že se náš vztah hodně změnil.
Ta otázka se samozřejmě nabízí sama a jistě ti byla položena hodněkrát, ale jak na film táta reagoval?Můj táta film viděl jako první divák, což jsem plánovala úplně od začátku. I když teda musím říct, že čím více se dokončování blížilo, tím víc jsem byla nervózní, jak na něj bude reagovat, protože je hodně osobní a mluvím tam o některých věcech, které udělal a možná by je nechtěl vidět na veřejnosti. Ale nemusela jsem být nervózní. Táta nakonec film přijal. Komentoval ho ale spíš tak obecně. Zajímala ho třeba technická stránka, jak jsme jednotlivé věci udělali, nebo kolik co stálo. K samotnému vyprávění, které jsem mu adresovala, se přímo nevyjadřoval. Ale film jako takový přijal. A to je pro mě hlavní.
Dospělí se u animovaných filmů nemusí jenom smát s dětma, ale můžou si prožít něco, co by si třeba u hraného filmu neprožili.
A co máma, která se ve filmu vyskytuje na chvíli taky? Nevadilo jim, že o nich vyprávíš na veřejnosti?Moje máma film ještě neviděla. Žije ve Vietnamu, a tak jsem neměla příležitost jí ho ukázat. Navíc bychom chtěli film nejdřív přeložit do vietnamštiny, aby tomu líp porozuměla. A na těch titulkách teď stále pracujeme, tak snad do budoucna.
Spoustu lidí z oblasti filmu na tvé tvorbě zajímá tvůj vietnamský původ, protože mají pocit, že skrz tebe mohou více nahlédnout do vaší komunity a porozumět jí. Cítíš na sobě nějakou odpovědnost za reprezentaci vietnamské komunity v Česku, nebo to je něco, co neřešíš?Nevnímám se jako člověk, který by reprezentoval celou jednu generaci mladých Vietnamců a určitě nechci, aby to tak působilo. Myslím, že je důležité, aby nás česká společnost vnímala jako individuální jedince, u kterých to není generické pro všechny stejně.
Jaká jsou pro tebe do budoucna důležitá témata? Víš už, o čem bys chtěla dál točit?Moc toho zatím o své budoucí tvorbě nevím, ale můžu prozradit, že to nebude žádné osobní téma
