Lidi si pořád myslí, že je animace jenom pro děti, říká mladá nadějná režisérka Diana Cam Van Nguyen (Rozhovor)

V posledních letech se českému filmu v zahraničí daří zejména v oblasti animace, o které je nejčastěji slyšet na menších, větších i velkých filmových festivalech. Jednou z výrazných osobností mladé filmařské generace u nás je i Diana Cam Van Nguyen, vietnamsko-česká režisérka, která předtím natočila např. snímek Malá (2017), který soutěžil o cenu za nejlepší dokumentární film pro děti na Berlinale, nebo dokumentární animovaný film Spolu sami (2018), který měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu.

Jejím posledním a dosud nejdelším snímkem je třináctiminutový experimentální dokument Milý, tati, který je stejně jako její předešlé díla animovaný, ale tentokrát pracuje výrazně s fotografií a kamerou s živými herci, která je posléze dokreslována.

Film Diana natočila jako svůj absolventský na katedře animace na pražské FAMU. V české distribuci by měl být uváděn jako předfilm k celovečernímu filmu, což se už delší dobu v kinech moc nedělá, přestože to v minulosti byla běžná praxe, ale jestli si nějaký kraťas zaslouží tuto tradici obnovit, je to určitě Milý, tati. Ostatně letos byl vybrán do soutěže prestižního švýcarského festivalu v Locarnu. 

Film samotný pojednává o tom, jak režisérčin otec strávil rok ve vězeňské vazbě za padělání kolků na cigaretách, odkud jí psal dopisy. Diana byla v té době ještě malá a psala tátovi pravidelně zpátky. O tom tedy aspoň snímek měl být původně, ale když si autorka procházela po dlouhých letech dopisy znovu, došlo jí, jak jsou věty, co jí v nich táta píše, krásné, ale že už jí je vlastně nikdy po návratu domů neřekl znovu.

Otec nakonec rodinu opustil, protože chtěl mít syna a Dianina máma čekala další dceru. Film je tak nakonec sám takovým animovaným dopisem jejímu tátovi, ke kterému se snaží po letech najít znovu cestu. Odpustit mu a zkusit s ním znovu navázat stejně pevné poutu, jaké spolu měli, když jí psal z vězení.

Jak ses k animaci dostala? Bylo to něco, co jsi vždy chtěla dělat? Dostala jsem se k tomu vlastně docela náhodou. Studovala jsem střední uměleckoprůmyslovou školu, takže jsem měla výtvarné základy. Na střední škole mě napadla myšlenka, že by bylo hezké pracovat u filmu, a tak jsem se zkusila jen tak přihlásit na FAMU a vyšlo to.

Když se dívám na tvé filmy, připadají mi výtvarně velmi výrazné a navíc svérázné. Mají jednoduše svůj specifický rukopis. Přemýšlela jsi někdy o tom, že by ses věnovala i samostatné kresbě nebo malbě?Jak jsem už zmiňovala, vystudovala jsem střední uměleckou školu, takže mám obecně blízko k výtvarnému umění. Kresbě jsem se věnovala hodně před FAMU a malbu jsem si zkusila na Erasmu ve Francii, kde jsem byla půlroku na Výtvarné Akademii. Od té doby občas maluju, ale je to spíš taková moje volná tvorba. Když se ale věnuju filmu, tak na to bohužel nemám moc čas. To je na plný úvazek.

Tvé filmy jsou spíše autobiografického charakteru, ale myslím si, že pak mají obecnější sdělení a dá se s nimi ztotožnit. Je pro tebe tvorba svého druhu terapií? Pomáhá ti nějak více pochopit vlastní život, jak se o to pokusil třeba Karl Ove Knausgard ve svých knihách?Svoje filmy nedělám s hlavním záměrem, aby byly terapeutické, i když přiznávám, že to takhle na mě ve finále opravdu funguje a nějakou formu terapie to opravdu má. Nechci svými filmy analyzovat vlastní život. Jen si vybírám spíše témata, která mi jsou blízká a znám je z osobního pohledu.

Máš oblíbené tvůrce, kteří tě inspirují? Nejenom u filmu, ale u jakéhokoliv jiného druhu uměníMyslím, že mě inspirují hlavně lidi a příběhy kolem mě, protože se mě osobně dotýkají a dokážu se na ně tak napojit a něco si z nich vzít. Ale samozřejmě mám jinak spoustu oblíbených tvůrců. Můžu zmínit např. Gretu Gerwig, Noaha Baumbacha, Jim Jarmusche nebo Richarda Linklatera.

Nechci svými filmy analyzovat vlastní život. Jen si vybírám spíše témata, která mi jsou blízká a znám je z osobního pohledu.