Toto jsou nejdůležitější postavy Tálibánu

Takzvaní mudžahedíni, tedy bojovníci za víru ve svaté válce, se semkli v jednu organizovanou buňku právě na začátku devadesátých let, skrze níž mohli efektivněji operovat proti zahraničním vlivům v zemi. Jejich cílem bylo nastolit vládu pod islámským zákonem, což se roztříštěným kmenovým milicím bojujícím o vliv, jež vyhnaly v roce 1989 poslední sovětské vojáky, nedařilo. Místo míru zmítala Afghánistánem občanská válka, bída a utrpení.

Až právě v polovině 90. let přišla na řadu nová organizace, která hlásala, že s ní přijde mír a spravedlnost. Tato dvě slova ale dohromady s jejich radikálním vyznáním a uplatněním práva Šaría znamenala soudy v režii islámských bojovníků, absolutní absence práv žen, tělesné tresty počínaje veřejným bičováním a utnutím ruky konče, zákazem filmů, hudby nebo kin a dalšími středověkými praktikami. V roce 1996 jejich myšlenky vzešly v platnost v době, kdy poprvé dobyli Kábul.

Striktní vládnutí sunnitské organizace ukončil až jeden z nejbrutálnějších teroristických aktů posledních let. Když 19 členů teroristické organizace Al-Káida řízené Usámou bin Ládinem ukradlo 4 komerční lety, z nichž dva srovnaly 11. září 2001 se zemí Světové obchodní centrum v New Yorku, jedno se sneslo na Pentagon a poslední narazilo do polí poblíž Filadelfie, tehdejší americký prezident George Bush mladší vyhlásil radikálům operujícím z Afghánistánu za 2 700 mrtvých civilistů otevřenou válku.

Dva měsíce po útocích vtrhla americká vojska s jednotkami svých spojenců do Afghánistánu. Zaměřili se hlavně na svrhnutí vlády Tálibánu, jenž nechával ze svého území operovat Al-Káidu, eliminaci vůdce Al-Káidy bin Ládina a ustanovení nové demokratické vlády, která bude dostatečně silná na to, aby odolala vlivu Tálibánu. Dnes již ale víme, že ani bilion dolarů investovaný pouze Amerikou, dvacet let boje, letecká podpora nebo nejnovější zbraně nenašly cestu ke zničení islámských bojovníků s ručními zbraněmi schovaných v horách. 

Vést válku se světem se ale přirozeně nedá jen tak. Tálibán je na druhou stranu poměrně expandujícím a bohatým hnutím, které rozhodně není bez prostředků. Nehledě na to, že spoustu techniky zrekvíroval afghánské armádě, v roce 2020 dokázal podle Rady bezpečnosti OSN získat zhruba 1,5 miliardy dolarů. Dokumentace NATO uvádí, že velkou část financí získává z prodeje opia a metamfetaminu (416 milionů dolarů), ale také z těžby minerálů (464 milionů dolarů) nebo daní z území, na nichž operuje (160 milionů dolarů). A i když to veřejně nepřizná, hnutí za minulý rok získalo 240 milionů dolarů i z darů ze zahraničí. Spekuluje se o financování Pákistánu nebo Íránu, kteréžto země ale tuto skutečnost popírají.

Vedení hnutí

Zakladatelem Tálibánu, v paštštině, kterou mluví více než polovina Afghánců „Studentů“, byl jeden ze členů paštůnského kmene Muhammad Umar, který již ve zmíněném roce 1994 spojil v druhém největším městě země Kandaháru asi 50 následovníků do jedné skupiny. Hlavou skupiny byl až do roku 2013, kdy zemřel na tuberkulózu, nicméně jeho smrt hnutí tajilo dva roky až do zvolení jeho nástupce.

Tím byl Aktar Mansúr, člen jednoho z předních klanů, jenž ještě nějakou dobu předtím, než Umar zemřel, prakticky stál v čele Tálibánu. Spousta jeho spolubojovníků jej proto dokonce nařkla z toho, že protežuje zájmy Pákistánu a tamních klanů, k čemuž využívá zastupování Umara . Když se ale nakonec do vedení v roce 2015 dostal oficiálně, zůstal v čele pouze rok. Jeho kontroverzní ustanovení vůdcem hnutí skončilo, když jeho život ukončil jeden z amerických náletů v Pákistánu.

Nynějším vůdcem je právě od roku 2016 podle BBC Hajbatulláh Achúndzáda, nejvyšší duchovní ze zakládající generace Tálibánu. Jeho přímými zástupci jsou tři muži: Abdul Ghání Baradar, spoluzakladatel hnutí a vedoucí politického úřadu Tálibánu v hlavním městě Kataru Dauhá, jenž byl osm let držen ve vězení. Právě Baradar se nedávno sešel na politické schůzce s čínským ministrem zahraničních věcí Wangem I, což akorát ještě více rozdmýchalo debatu o tom, jestli teroristé již nespolupracují s čínskou vládou.

Druhým je Muhammad Jakúb, syn prvního vůdce Umara a hlavní velitel plánování vojenských operací. Třetí osobou ve vedení je Siradžuddín Hakkání, jenž vede jednu z nejsilnějších povstaleckých skupin, islamistickou síť Hakkání. Velkou roli v hierarchii hnutí má také nejvyšší soudce Mullah Abdul Hakím, jenž dohlíží na strukturu justiční organizace v rámci hnutí a také vede jednávací tým v Dauhá. 

Nejvyšší velení má nyní k dispozici asi 85 tisíc mužů, kteří organizovaně operují na celém území Afghánistánu a následně na severovýchodě Pákistánu. Rozhodnutí, kudy se hnutí vydá, ale vydává v rámci zasedání nejvyšší rady Rahbari Šura, v níž zasedá hned 26 zástupců. Vedoucí struktura je dále rozdělena na „ministerstva“, která dohlíží na veškeré dění v zemi. Dělí se na vojenský, ekonomický, politický, zpravodajský a 13 dalších rezortů. A právě političtí zástupci vyjednávali o posledním „míru“, jenž vešel v platnost minulý rok.

Afghánistánem nicméně i nadále zní střelba, všude vládně chaos a strach a hlavně lidé, kteří si nedokáží představit žít svůj život pod islámským právem šaría, musí nyní činit životní rozhodnutí. Spolupráce se západem, ač Tálibán prohlásil, že ne, může vyústit v únos a smrt, což se v posledních hodinách potvrzuje. Tito lidé mají na výběr akorát ze dvou možností: buď se jim povede utéct vzduchem, nebo to zkusí ilegálně po zemi. Jedinou nadějí pro něj zůstávají jejich západní spojenci, kterým trvá vyjednat jejich svobodu až moc dlouho.

Také to, jestli bude tvář hnutí pod bílým praporem stejně násilná a nedemokratická jako v devadesátých letech, ukáže až čas.