Nikdy nejsi doma, nepomáháš mi, v kuse jsi na mobilu! Jak reagovat na nejčastější výtky tvých rodičů

„Když mi někdo něco vyčítá, nemusí to být hned útok na mě. Může jít o skrytý strach nebo nějakou nenaplněnou potřebu,“ doplnila Zlevská. Podle psycholožky potřebujeme nejdříve přijmout, že výčitky nemusí být myšleny jako útok. Pokud to dokážeš, změní se zřejmě i způsob, jak na ně budeš reagovat: nebudeš mít hned potřebu bránit se, nebo jít do protiútoku, nebo jen praštit dveřmi a zavést tichou domácnost.

Jistě, to se snadněji říká než dělá. I proto jsme si s psycholožkou, která pracuje s rodiči i s dětmi, a má zkušenosti z obou stran mince, povídali o praktických způsobech, jak reagovat na běžné rodičovské poznámky. Řekla nám, jak dešifrovat nejčastější výčitky a co můžeš doma říct, abys nepřiléval olej do ohně, ale naopak pomohl nastolit pořádek.

1. Stále jsi na mobilu nebo na počítači

Zakázat mobil, nebo komentovat jeho využívání, nevede k tomu, že ho položíme na stůl. Představa, že poté, co jsme se prakticky narodili s laptopy v rukou, na nich neustále nebudeme, je v dnešním světě nereálná. Vždyť virtuální je téměř všechno. Online najdeš materiály do školy, zábavu v podobě knih, filmů, seriálů, dokumentů či médií, odborné články a také jsou tam často i lidé, na kterých nám záleží.

Co ukrývá tato výčitka?

Podle Zlevské je to nejčastěji prostě potřeba být se svými dětmi. V pubertě se postupně uzavíráme a více času trávíme s kámošema či online, takže je normální, že rodičům začneme chybět. Můžeš proaktivně předejít tomu, abys tuto výtku znovu musel slyšet, jestliže zkusíš najít prostor ve svém kalendáři i pro rodiče.

Co je na takto formulované výtce podle psycholožky problematické?

Věty jako „ty pořád děláš“ nebo „ty nikdy neděláš“ házejí vinu na druhého člověka, aniž by jasně pojmenovaly naši potřebu. Zlevská místo toho doporučuje komunikovat spíše o sobě: „já potřebuji, abys byl více se mnou“ nebo „chtěla bych, abys trávila více času s rodinou“, případně „cítím se takto, když děláš to a to“.

Pokud výčitky něco v sobě ukrývají, je na těch, kteří něco vyčítají, aby zkusili komunikovat jasněji, říká Zlevská. Rodiče se tedy mohou pokusit lépe říct, co vlastně potřebují od svých dětí, a tím předcházet provokaci a teenagerskému hněvu. „Zároveň to znamená, že pokud já poslouchám výtku, tak se mohu soustředit na její obsah, a ne na formu jako takovou. Hledat to, co chce druhá strana říct.“

V napjatých situacích je sice prací obou stran, aby se snažily předejít hádkám, ale v praxi jsou obvykle rodiče v pozici větší moci – emocionálně vyzrálejší, zkušenější, a s možností říci tu pro mladé nepříjemnou větu „pod mou střechou platí moje pravidla“.

2. Nikdy nejsi doma

Staré dobré výčitky o tom, jak jsi příliš často venku, zase jdeš někam pryč, kdy se vrátíš domů...

Co ukrývá tato výčitka?

„Vztahy tvoří vzájemná blízkost. Blízkost se tvoří, když jsme spolu. Dá se to i na internetu, ale na to nejsou všichni naladěni,“ vysvětlila nám psycholožka Denisa Zlevská. Internet stoprocentně vztah tváří v tvář i tak nenahradí, ačkoliv rodiče podle odbornice často zapomínají, že my, mladí, si vztahy budujeme i online a jsou stejně vzácné, hodnotné a často hluboké, jako ty osobní.

Ale co se stane, když vedle všeho toho budování vztahů zanedbáme ten s rodiči? V jistém bodě vybuchnou, a klidně to může mít i formu této výčitky. „Pokud mi na rodičích záleží, potřebuji být s nimi. Vztahy nefungují na vzpomínkových efektech, musíme spolu zažívat nové chvíle a neustále na vztahu pracovat,“ říká Zlevská.

Tato výtka je podle ní zejména o kvalitě společného času.

Co je na takto formulované výtce podle psycholožky problematické?

„Nikdy“ nejsi doma je samozřejmě přehnané, neboť někdy doma asi jsi, rodiče mají pocit, že nejsi s nimi. Cílem ani není, aby ses vzdal společenského života, přestal chodit do školy a brigády a proseděl celé dny doma.

3. Za mých časů to bylo úplně jinak!

Když jsem byla v tvém věku, ještě jsem za klukama neběhala! A já, když jsem byl v tvém věku, jsem se akorát vrátil z vojny. Už jsem měl školu, práci a staral jsem se o rodinu! Poznámky, u kterých je přímo slyšet, jak se mladým kutálejí oči v hlavě.

Co je na takto formulované výtce podle psycholožky problematické?

Je to zejména držení se toho, že to, jak jedna generace přežila mládí, je ten správný způsob, jak prožívat mládí, říká psycholožka. „Změnu odmítáme, protože nám to narušuje náš klid. Je to ale otázka lidského zrání, které nekončí.“

Co ukrývá tato výčitka?

Podle psycholožky Zlevské je to o pokusu našich najít nějakou normu. Každý z nás má kdesi hranice a něco považuje za „ještě normální“, zatímco něco jiného se už této definici vymyká. „Jasně, že bylo všechno jiné, když byli vaši rodiče mladší!“ Odpovídá s úsměvem. „Život je změna a to je okej. Tato výtka je spíše o nás, o rodičích, zda dokážeme tuto změnu akceptovat. Ale toto je příležitost i pro rodiče, nechat se vést tou změnou a nezaseknout se v minulosti.“

Podle Zlevské by mohli mladí lidé otevřít obzory svým rodičům a ukázat jim to, kam se svět posunul. Nemusí hned opustit všechna své přesvědčení, ale pokud ze sebe setřesou pokusy změnit pohled svých dětí, a raději ho budou chtít pochopit, zřejmě bude vzájemná komunikace snazší.

4. Ty mi nikdy s ničím nepomáháš

Známe to všichni. Máma ti řekne, že je třeba vysát. Odpovíš, že dobře, uděláš to, když dohraješ hru.

Hra se natáhne, najednou je večer, máma dávno vysáté a ještě tři dny ti bude vyčítat, že doma neuklízíš. Ty nejprve kroutíš očima, ale když se to opakuje, tak se nakonec pohádáte. Proč? Pro dva koberce a pár metrů čtverečních podlah.

Co ukrývá tato výčitka?

Je to zřejmě nejjasněji formulovaná výčitka. Ty definitivní slova „nikdy“ a „s ničím“ by sice rodiče mohli z komunikace zcela vymazat, ale potřeba je jasná. Odpověď bude zřejmě jiná, pokud se mírně změní formulace, ale i když se ti, kteří ještě bydlí doma, nad svojí aktivitou doma i zamyslí.

Psycholožka připomněla, že mladí lidé se ke svým úkolům mají postavit zodpovědně. „Někdy vidím, že mezi mladými funguje i mama hotel. Ale to je smutné. Rodina je o spolupráci, ne o tom, že starší generace se stará o mladší.“ To, jak žijeme, navíc podle psycholožky odráží i náš vnitřek.

Z praxe vidí, že často komunikace rodičů vůči dětem je jen zrcadlem toho, jak se ty děti chovají. Pokud neumíš dodržet slovo, neuděláš to, co slíbíš, tak rodiče nemají kdy začít vnímat, že jsi dospělý a odpovědný (neboť tak na ně nepůsobíš), vysvětlila nám.

„Je to přesně o tom. Pokud si neumím po sobě uklidit věci do myčky nebo udělat si jídlo, tak se nemohu divit, když ke mně přistupují jako k dítěti. Je to koloběh. Participujme proto na domácnosti, v níž žijeme, a také na vztazích v ní, tak, jak chceme, aby se k nám druhá strana chovala,“ řekla.

Co je na takto formulované výtce podle psycholožky problematické?

Psycholožka doporučuje pojmenovat potřebu velmi konkrétně. „Potřebuji, aby bylo do sedmé uklizeno, chci pak večer v klidu“ uvádí jako možnou alternativu. Stejně přesný může být i tvůj příslib, ale nezapomeň: pokud jej nedodržíš a bude se to opakovat, projeví se to v postoji rodičů vůči tobě.

Ne, není jednoduché se chovat takto trpělivě, v horlivých chvílích správně dekódovat výčitky, neurazit se a nepohádat. Ale dá se to časem podle psycholožky naučit. „Sebekontrola je něco, co se vyvíjí,“ upozornila.

Zčásti ji podle jejích slov určují zkušenosti, vyvíjí se věkem, ale zčásti ji určuje i tvá osobnost, se kterou ses narodil. Temperamentní lidé budou temperamentní i s větší mírou sebekontroly, závisí zejména na posluchači, jak si jejich reakce vyloží. Toto vše se schovává za tím, jak zareaguješ na další výtku od vašich – nebo časem na tu od tvého potomka.