Přepnout do nočního režimu
Přepnout do denního režimu
Úterý 24. 5. 2022 svátek má Jana, Vanesa

hledej na refresheru

Chceš dostávat notifikace i na tomto zařízení?
Refresher - Rozhovory

V Čachtickém podzemí za nás zjišťovaly paranormální aktivitu dvě třináctileté panny, říká záhadolog Mareš (Rozhovor)

Vyzpovídali jsme novináře a spisovatele Jaroslava V. Mareše, jenž se, tak nějak samovolně, stal badatelem, jenž rozkrývá největší tuzemské záhady.

Vojtěch Vanda
10. září 2021, 11:30 Čas čtení: 11:24
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
V Čachtickém podzemí za nás zjišťovaly paranormální aktivitu dvě třináctileté panny, říká záhadolog Mareš (Rozhovor)
Zdroj: se svolením Jaroslava V. Mareše
Refresher - Rozhovory
1
Vojtěch Vanda
10. září 2021, 11:30
Čas čtení: 11:24

V Čachtickém podzemí za nás zjišťovaly paranormální aktivitu dvě třináctileté panny, říká záhadolog Mareš (Rozhovor)

Vyzpovídali jsme novináře a spisovatele Jaroslava V. Mareše, jenž se, tak nějak samovolně, stal badatelem, jenž rozkrývá největší tuzemské záhady.

Vojtěch Vanda
10. září 2021, 11:30
Čas čtení: 11:24
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
V Čachtickém podzemí za nás zjišťovaly paranormální aktivitu dvě třináctileté panny, říká záhadolog Mareš (Rozhovor)
Zdroj: se svolením Jaroslava V. Mareše

Co je záhada? Někdo řekne, že mu přijdou záhadné historky o neznámých mimozemských objektech, které se čas od času zjeví na obloze a o nichž nikdo zatím neví o nic víc než to, že se někde opravdu objevily. Pro druhého to zase může být bájný poklad, jenž údajně skýtá velké bohatství a jehož stopy mizí v přímé úměře s tím, jak plyne čas. Třetí však nemusí jít tak daleko a přijde mu záhadná myšlenka pouze na neznámého pachatele, jenž spáchal trestný čin.

 

Náš respondent tvrdí, že záhada je všechno, na co neznáme odpověď, a proto se rozhodl je najít. Jaroslav V. Mareš je původně novinář, z nějž se, ne úmyslně, stal badatel a spisovatel, jenž rozkrývá největší tuzemské záhady a následně o nich píše a natáčí. Nedávno šel dokonce po stopách Štěchovického pokladu, o němž se říká, že jej nacisté schovali v Československu a že by jeho součástí mohla být i jantarová komnata věnovaná ruskému carovi Petru Velikému.

 

V rozhovoru jsme se jej zeptali například na to, jak takové bádání probíhá, která záhada byla pro něj největší, jestli zda na nadpřirozeno a jak to se Štěchovickým pokladem vlastně je.

Když se člověk snaží něco vygooglit o záhadách v České republice, všimne si hlavně vašeho jména, které vyskočí všude. Jaké spojení mezi vámi a záhadami je? Čím pro vás jsou?

Netušil jsem, že se mi podařilo v souvislosti se záhadami vytapetovat Google svým jménem, spíš jsem měl pocit, že to bylo delší dobu naopak. Jinak záhady jsou pro mě prací a koníčkem najednou. Já se k nim dostal v rámci své práce a nějak mě to mezitím stihlo pohltit, takže je to i koníček.


Už z jiného rozhovoru jsem se nicméně dozvěděl, že záhady nebyly úplně první věcí, kterou jste chtěl dělat…

Historie mě zajímala vždy, už od gymnázia, a záhady jsou vlastně její součástí. V učebnicích máme to, co víme a v záhadách je to, co nevíme. Predispozice tam tedy v mém případě byla a až časem to zaklaplo do sebe.


Slyšíme-li o někom, že jde po stopách záhad a dělá badatele, tak si pomalu představíme Indiana Jonese s bičem a kloboukem. Můžete v kostce uvést, jak takové pátrání doopravdy probíhá? 

Zvláštní instrumenty nemám, ale klobouk jsem si pořídil! Každopádně, aby člověk přinesl něco zajímavého, musí se za tím vydat. Jedná se o skutečnosti, které se vygooglit nedají, což znamená, že se člověk musí zvednout od stolu a vyrazit někam něco zjišťovat; ať už se něčeho chytit v archivu, nebo vyhledat někoho, kdo o tom jistém příběhu něco publikoval. Pokud není dřívější publikující ani nic v archivu, tak je třeba vyrazit mezi pamětníky a ptát se.

 

Zdroj: se svolením Jaroslava V. Mareše

 


Máte klíč, podle kterého záhadu vybíráte? Poznáte hned od oka, že je záhada záhadou?

To se nikdy dopředu nedá říct. Jsou témata, která se člověk marně snaží pojmout, a pak jsou věci, které člověku rostou pod rukama. Já bych to ještě upřesnil; nevím, jestli jsem badatel-záhadolog, jsem spíš novinář. Mým prvotním úmyslem bylo badatele při práci natáčet a koukat jim přes rameno, ovšem spousta badatelů má své občanské povolání a nemůže záhadám věnovat tolik času. Zjistil jsem, že je tedy třeba občas potřeba přiložit ruku k dílu.


Nejčastěji objevím nové téma při zkoumání jiného tématu. Obvykle se při natáčení bavíme o různých věcech a velmi často se stane, že padne zmínka o jiné zajímavé věci, a v tu chvíli se člověk začne ptát. Pak to záleží na tom, jestli je čeho se chytit, což znamená, jestli se v tom příběhu dá nějak posunout dál. 


Když mám nápad na nějaké téma, tak je potřeba si zjistit, co je k tomu k dispozici. Nejjednodušší cesta je podívat se po tom, co už k tomu bylo napsáno. Zjistit, z jakých zdrojů autor čerpal a kolik jich je, následně jej buďto oslovit, jestli k tomu tématu ještě něco dělá, a pak se podívat na zdroje, ze kterých čerpal. Když to jde, tak následně zjistit něco víc. 

 

Když se vaše práce z velké části skládá z bádání v archivech, není to občas trochu nuda?Mně to jako nuda nepřijde. Spíš než nuda je to pro mě sázka do loterie, protože to nikdy nedopadne tak, jak se očekává. Člověk často predikuje nějaké verze, co by mohl najít, ale dopadá to úplně jinak. Jako dneska. Myslel jsem si, že uděláme rozhovor později, protože se z archivu nedostanu dříve, než když mě z něj vyhodí. Šel jsem totiž po jednom neobjasněném přepadení z roku 1981 a strašili mě tím, že je k tomu jedenáct kartonů materiálu. Do Prahy mi byli ochotni převést vždy jeden karton. Proto jsem se vydal do Brna. 


Na místě jsem dostal všech jedenáct kartonů. Tak nějak jsem doufal, že si během dne stihnu udělat představu, co se v nich píše a zbytek vyřeším zasláním materiálů nebo další návštěvou. Když jsem si je ale začal pročítat, zjistil jsem, že devět kartonů se případu vůbec netýká, a proto jsem během patnácti minut měl před sebou pouze dva kartony a byl hotový o tři hodiny dřív. 

 

Udělali jsme experiment. Přístroje na zjištění paranormálních jevů tentokrát nepoužíval kolega Drábek, ale dali jsme je na starost dvěma třináctiletým pannám, jež jsme přemístili do podzemí, abychom zjistili, jestli je bude někdo nebo něco strašit. Výsledek byl samozřejmě jako vždycky – nic průkazného.


K tomu mi ještě archivář řekl, že z důvodu toho, že je materiálů tolik, to nikdo moc neprobíral. Byl jsem asi jeden z prvních, kdo to prošel, protože všechny ostatní ta spousta materiálů odradila. Vždycky je to překvapení.


Věnujete se vícero tématům, kromě kriminálních případů řešíte i paranormálno nebo poklady. Liší se vaše badatelské postupy podle témat, nebo je to vždy stejné?

Základem je vždycky stejná práce. Výsledky jsou samozřejmě různé; paranormální jevy jsou malinko jiná disciplína, jelikož se nedají moc dokázat, nebo si o tom svědci nechtějí moc povídat. 

 


Na to jsem se chtěl také zeptat. Přece musí nastat situace, kdy se na archiv spolehnout nemůžete, jako například v případě paranormálních jevů, a musíte věřit výpovědi svědků. Jak si ověříte, jestli vás jen takzvaně nevodí za nos?

Základním předpokladem toho, že to člověk myslí upřímně, je fakt, že se o tom nechce moc bavit. Alespoň ze začátku ne.

 

Člověk, který se o tom chce bavit hned, je automaticky „trošku podezřelý“, jelikož hrozí, že si bude vymýšlet. Člověk, který zažil něco divného, má obvykle obavy, že bude za blázna a moc o té věci hovořit nechce. Výpověď svědka se, pravda, ověřuje strašně špatně, protože s přibývajícím časem lidská paměť vzpomínky rozmazává. Čím je informace starší, tím je méně přesnější. Proto je s tím potíž.


U paranormálních jevů proto musí obvykle být další svědek, který něco viděl. Moc jiných možností není. Nemám pocit, že by bylo mnoho případů výpovědí svědků, které by šlo doložit listinnými důkazy, ale i takové určitě jsou.


Nedávno jsem mluvil s Jaroslavem Drábkem, kterého média přezdívají lovec duchů. Tvrdil, že existují entity, které pomáhá odvádět na onen svět, dříve prý i vymítal ducha, který mrštil s knězem do koupelny a také uvedl, že několikrát zažil klinickou smrt a mimotělně cestoval. Co si o těchto příbězích myslíte vy jako badatel, který se v této rovině pohybuje?

Já jsem s Jardou Drábkem několikrát natáčel. Naše poslední akce byla taková poloveselá, na Slovensku v Čachticích, kde jsme zkoušeli, jestli se něco podivného projevuje v čachtickém podzemí. 


Udělali jsme experiment. Přístroje na zjištění paranormálních jevů tentokrát nepoužíval kolega Drábek, ale dali jsme je na starost dvěma třináctiletým pannám, jež jsme přemístili do podzemí, abychom zjistili, jestli je bude někdo nebo něco strašit. Výsledek byl samozřejmě jako vždycky – nic průkazného. Ale byla to taková zajímavá akce.

 

Když mě osloví zarytý skeptik, který je až věřící, jelikož věří, že tyto fenomény nejsou, tak jej pošlu do Číhoště, kde se na počátku komunistické vlády stal takzvaný Číhošťský zázrak.


Existují tedy podobné jevy, nebo ne?

U toho existuje jeden velký problém. Jakékoliv setkání s podobnými věcmi je subjektivní zážitek. Vyskakuje vám u toho strašná spousta otazníků a možností. Pokud se mně zeptáte, zda existují duchové nebo skryté energie, tak vám zcela jasně musím říct, že nevím. Nemůžu říct, že bych se někdy s něčím takovým osobně setkal.


Pokud bych měl zmínit jednu věc, která mi přijde nejreálnější a nejpodezřelejší, tak je to takzvaný fenomén lomozícího ducha známý jako poltergeist. Při dokumentování minulých případů jsem měl možnost najít takové dobové dokumenty, díky kterým nemám důvod pochybovat o tom, že se v těch místech skutečně děly věci, které jsou ve výpovědích svědků popisovány. 


S Vladimírem Šiškou z projektu Záře jsme se snažili tento fenomén objasnit, podobně jako fenomén spontánního shoření člověka, a když už jsme si mysleli, že už jsme na stopě vzácného přírodního fenoménu, tedy něčeho mezi magnetismem a statickou elektřinou, tak nám do toho hodil vidle jeden hasič, jenž nám naše racionální vysvětlení zbořil. Upozornil nás na to, že se předměty pohybovaly samy od sebe, ale pouze v momentě, pokud byl v domě přítomen jistý člověk. Ve chvíli, kdy odešel, tak to přestalo, a když se vrátil, tak se to začalo objevovat.

 

Zdroj: se svolením Jaroslava V. Mareše


Zvláštní.

My jsme si proto museli říct, že možná jde o nějaký neznámý fyzikální fenomén, který ale je z nějakého důvodu napojen na jistého člověka. Ať tak či tak jsme s racionálním vysvětlením v háji. Existence poltergeistu, ačkoliv jde o nejlépe popsaný a zdokumentovaný paranormální jev, je stále na hony daleko od vysvětlení. 


Na druhou stranu, když mě osloví zarytý skeptik, který je až věřící, jelikož věří, že tyto fenomény nejsou, tak jej pošlu do Číhoště, kde se na počátku komunistické vlády stal takzvaný Číhošťský zázrak. Církevní hodnostáři i místní farář se nicméně slovu zázrak brání. Jde o nevysvětlenou věc, u které bych si rád poslechl skeptikovo vysvětlení. Racionální vysvětlení pro Číhošť neexistuje a troufám si tvrdit, že ani nemůže.


Připomenete, co se tam stalo?

Pohyboval se tam křížek na hlavním oltáři. Stbácké vysvětlení, zahrnující táhla a další instrumenty, je jednoznačně vyvráceno; navíc existují desítky svědectví osob, které to viděly na vlastní oči. Dokonce byla vyfocena i fotografie vychýleného křížku, jenž Státní bezpečnost nakonec zabavila a podle všeho zničila. Jde opravdu o záležitost, kterou nelze racionálně vysvětlit, nicméně o tom, že se stala, není důvod pochybovat.


Z toho jde trochu i mráz po zádech. Podobně, jako z fenoménu samovznícení člověka, o kterém jste již hovořil. Pokud si dobře pamatuju, tak jste si k vyšetřování pozvali i hasiče a vlastně jste se nedopátrali konce…

Dopátrali jsme se toho, že vysvětlení, které bylo nejpravděpodobnější, jej nevysvětluje. Zjistili jsme, že knotový efekt, jakožto speciální forma hoření, sice existovat může, ale nedokáže vysvětlit tento fenomén.


Když už jsme u toho, pátráte raději sám, nebo vám více vyhovuje skupinová práce? Vy jste vlastně i součástí pátracího týmu Josefa Klímy.

Já pracuju sám i týmově. Zároveň ale, například v případě Štěchovic a celého nacistického zbrojního programu, který se snažíme objasnit, jsem v takové neformální mezinárodní pozici, v níž je spolupráce nezbytná a nutná. Představte si slona, ke kterému se postavíte a máte ho popsat. Když na něj koukáte z jedné strany, tak se vám to nepovede. Obecně věřím ve spolupráci a v to, že tři badatelé ve spolupráci dokáží víc než tři badatelé zvlášť.

 


V souvislosti s filmy, které jsem viděl, a také s tím, čím se Štěchovický poklad proslavil, si vybavuji scény, ve kterých se občas stane, že je badateli kvůli úspěšnému pátrání vyhrožováno. Cítil jste se někdy během svého pátrání v nebezpečí? Myslím tím, že byste zašel tak daleko, že by se to někomu nemuselo líbit.Zatím se mi to nestalo. Buďto to není s těmi tajemstvími tak horké, nebo jsem dost špatný badatel na to, abych se dostal k něčemu, za co by mi mohl někdo vyhrožovat. Možná je to jen o špatné metodice mé práce. 


Štěchovický poklad, jantarová komnata... to jsou legendy, u nichž by mohlo jít o velké peníze. V těchto případech jste přece na něco přišel.

Problém je v tom, že všechno, na co jsem přišel, poukazuje na fakt, že na tom peníze trhnout nepůjdou. Cennosti se zkrátka odsouvají do říše snů.


Jaká byla podle vás největší záhada, kterou jste pomohl objasnit?

Ta doufám, že ještě přijde!


Tak prozatím.

Já asi neumím porovnávat velikosti záhad. Neumím říct, která záhada byla větší. Každá záhada je něco, co nějak nebylo a my to nevíme. Proto existuje snaha to nějakým způsobem vysvětlit. Nemyslím si, že by se mi zatím povedl nějaký senzační objev. Teprve na něm dělám.

 

Při luštění záhad musíme mít na paměti, že jsme v Čechách a že se všechno vykecá. Teorii o tom, že existuje druhé metro s tajnými stanicemi, bych nepřikládal moc velkou váhu. (...) Kdyby tomu tak bylo, už by to někdo alespoň částečně vykecal.


Přesto jste o svém pátrání napsal čtyři publikace, v nichž jste shrnul záhady, které cloumaly naší domovinou. Konkrétně se jedná o tituly Největší záhady kriminalistiky, Přísně tajné skandály, Největší záhady české historie a Štěchovický poklad – konec legend. Která ze záhad, kterou jste zkoumal, byla vašemu srdci nejbližší?

Nejsem si ani jistý, jestli se mi nějakou záhadu podařilo bezezbytku vysvětlit. Spíš jsem nabídl více či méně pravděpodobné vysvětlení, nějakou možnost, co by to třeba mohlo být. K srdci mi přiroste vždy záhada, na které momentálně dělám, a jelikož má člověk občas prostoje a musí na něco čekat, nebo potřebuje občas něco odevzdat do televize Pepovi Klímovi, tak má hrnců na plotně víc.


Kdybych měl skutečně poukázat na největší z nich, tak mám radost, že se mi podařilo zbořit neuvěřitelné hory nesmyslů okolo Štěchovického pokladu a jasně vysvětlit důvody, proč tam nikdo nemohl žádný poklad schovat. Momentálně pracuju na tom, co Štěchovice doopravdy byly a hledám skutečný příběh, jenž měly zakrýt povídačky o neuvěřitelných pokladech, jantarových komnatách a tak dále. Tam jsem ale stále v procesu.

 

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený badatele.net (@jaroslav.mares)


Mluvíme-li o záhadě, které je vašemu srdci blízko, musím zmínit pražské metro, na které se vás spousta lidí ptá. V minulosti jsem vyzpovídal i strojvedoucího metra, jehož jsem se na tajné chodby a stanice ptal. Odpověděl, že o tom nemůže mluvit, a prý ani nemohl naznačit, jestli existují. Tak se ptám vás, jsou?

Množné číslo není úplně na místě. Ano, existuje jedna nezapojená stanice metra na Klárově, ze které vybudovali technologické centrum. Proč do ní pracovníci Dopravního podniku tak neradi pouštějí, to mi zatím neřekli, ale beru to jako součást příběhu. Něco z toho utajení dál přetrvává.


Ovšem i při luštění záhad musíme mít na paměti, že jsme v Čechách a že se všechno vykecá. Teorii o tom, že existuje druhé metro s tajnými stanicemi, bych nepřikládal moc velkou váhu. Nenašel jsem pro to žádnou oporu. Kdyby tomu tak bylo, už by to někdo alespoň částečně vykecal. 


Vy jste v „tajné“ stanici Klárov byl. Přišla vám tajemná?

Ono to vlastně moc jako stanice, až na jeden větší prostor, nevypadá. V tu chvíli, kdy mě tam pustili, jsem se spíš upřímně radoval z toho, že jsem se po deseti letech, co jsem se tam chtěl dostat, dostal. Točil jsem a fotil jsem všechno, co mi povolili. Samozřejmě jsem respektoval, že všechna místa vidět nemůžu. Takže i pro mě tam nějaká tajemství zůstala. 


Proč si myslíte, že se Pražský dopravní podnik tak urputně snaží chránit tyto neveřejné prostory metra před očima veřejnosti?

Myslím si, že jisté tajemno je tam z bezpečnostních důvodů. Ne všechno se dá předvést a ukázat, což jsem tehdy respektoval.

 

Nyní dokončujeme knížku o tom, jak Státní bezpečnost čtyřicet let marně pátrala po nacistických pokladech. (...) Kdo se bude chtít vysmát Státní bezpečnosti, na podzim k tomu bude mít příležitost.


Která česká neobjasněná záhada, kterou jste třeba ještě ani neměl možnost probádat, je podle vás ta nejzáhadnější, nejtajemnější a prostě největší?

To nevím. (smích) Jsou to všechny, ke kterým jsem se nedostal. Určitě chci dodělat Štěchovice a také se chci zkusit ještě dopátrat k tomu, co se doopravdy stalo s insigniemi Karlovy univerzity, k čemuž ale zatím nemám žádné prostředky.


V neposlední řadě by mě také zajímalo, jak to bylo s případem Jana Masaryka. U Masarykova případu se domnívám, že ještě možnosti k bádání jsou a doufám, že se k nim ve spolupráci s ostřílenějšími badateli, kteří to mají více nastudováno, dostanu, něco zorganizujeme a minimálně vyloučíme nějaký nesmysl.


Máte čtyři děti. V médiích, kde se vás ptali právě na záhadu tajné stanice metra, jste říkal, že váš tatínek byl střelmistr a že jste vždy byl fascinován jeho příběhy. Máte také potomka, který je fascinován vašimi záhadami? Myslíte, že budete mít pokračovatele?

Zatím to tak nevypadá.


A chtěl byste?

Já vlastně nevím. Řekl jsem si, že svým dětem do výběru kecat nebudu. Jediný moment, ve kterém chci zasáhnout do budoucnosti svých potomků, je situace, v níž se rozhodnou udělat nějakou blbost. Nechci, aby mé děti byly obětí mých nenaplněných cílů, tak to nechám na nich.

 

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený badatele.net (@jaroslav.mares)


Poslední otázka směřuje k současnosti. Na čem, jestli můžete říct, pracujete momentálně?

Mluvil jsem o Štěchovicích, na nichž pracujeme dál. Když jsem k tomuto případu dával dohromady materiály, tak mi zůstala spousta materiálů o jiných údajných pokladech. 


Proto nyní dokončujeme knížku o tom, jak Státní bezpečnost čtyřicet let marně pátrala po nacistických pokladech. Jsou tam docela zajímavé případy od neuvěřitelných detektivek přes skoro horory až po grotesky a příběhy neuvěřitelné lidské blbosti, čímž myslím Stbáckou blbost. Čili kdo se bude chtít vysmát Státní bezpečnosti, na podzim k tomu bude mít příležitost. 

Upozornit na chybu. Pokud jsi našel nedostatek v článku nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Náhledový obrázek: se svolením Jaroslava V. Mareše
NAHORU
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Posílat e-mail
Nejčtenější články
Nyní
24 hod
7 dní
30 dní
Více z tématu refresher
více článků
Další news více news
Mohlo by tě zajímat
Přejít na úvodní stránku
Domů
Sdílet
Diskuse
Hledat
Více
Zapni upozornění a už ti nic neunikne!

Chceš vědět, co se děje, a mít přehled? Dostávej upozornění o nejžhavějších zprávách na Refresheru.

(Příklady: Hořel Notre Dame, Zemřel Mac Miller, Trailer na Avengers)
(Příklady: Sagan skončil první, Nový zákon s vlivem na moderní lidi, Dnes nás čeká zatmění slunce)
Pokud chceš, abychom ti poslali téměř všechny novinky, vyber tuto možnost.