Průřez historií ženských superhrdinek a válečnic.
Akční filmy s těmi komiksovými v čele vládnou kinům po celém světě již řadu let. Mnohé z nich se prokousaly k srdcím svých fanoušků podobně jako střep k tomu Iron Manovu a nutno říci, že od svých počátků prošly značnou evolucí.
Mužské charaktery nyní začínají řešit existenciální problémy, nemoci, deprese... Jejich postavy už dávno nejsou jen krasavci, jejichž vypracované tělo obepínají grosteskní elasťáky. Jsou to lidé. Pořád krásní a pořád v elasťákách, akorát, že tak nějak uvěřitelnější.
Je zajímavé, že podobná evoluce potkává ženské charaktery v akčních a komiksových filmech až nyní. Velkou pohnutkou ke změně k lepšímu je nejnovější marvelovka Black Widow se Scarlett Johansson. Ještě nedávno jsme se ale dívali na Wonder Woman v korzetu a kozačkách, v jejíchž filmech se místo lidských problémů řešil problém, jak nejlépe zapózovat na amazonskou hudbu. Hlavně ať se to líbí.
Poněkud úsměvně působil i film Birds of Prey, kdy jedné z postav, kosící bídáky v podprsence, zvonáčích a osmdesátkových podpacích, překáží vlasy v boji, protože „je důležitější být krásná než praktická“.
Podle studie Monicy Miller, Jessicy Rauch a Tatyany Kaplan se navíc ženské superhrdinky ve filmech vyskytují o dost méně než spasitelé světa pohlaví mužského. Studii dělaly na 147 postavách v 80 superhrdinských filmech. Zjistily nejen to, že mužských hrdinů je dvakrát více než ženských.
10 věcí, které musí Marvel změnit v roce 2024, abychom si ho zase zamilovali
8. ledna 2024 12:00
Vedle toho se při výzkumu přišlo na zajímavý rys ženských superlidí – naprosto mizivá menšina z nich disponuje nadlidskou silou, intelektem a velký počet z nich selhává při manipulaci se zbraní. V boji většinou využívají telekinezi (hýbání předměty silou mysli) nebo třeba ovládání živlů.
K tomu, kam ženské akční hrdinky míří, se ještě dostaneme, abychom ale lépe pochopili, proč se nové ženské hrdinky mění, je třeba se podívat do historie. Pojď s námi zavzpomínat, jak vypadaly ženské hrdinky v minulosti, kdy se z hrdinek staly „sexy mlátičky“ a jak se proti takové sterotypizaci dá bránit.
Za okénky komiksů
Je nejspíš fér si předem říci, že komiksy jako takové zachycují stereotypy napříč skupinami, pročež jsou jak superhrdinky, tak i superhrdinové vykreslovaní tak trochu mimo realitu (výjimkou může být třeba propracované dílo V for Vendetta). V komiksových bublinách není prostor rozkreslovat složité psychologické procesy, na které ale v moderních filmových zpracováních čas je.
Pro širší pochopení zachycování žen jako hrdinek je třeba vygumovat bílé čáry mezi okny komiksových sešitů a vzít téma více ze široka. V následujících řádcích se tedy nebudeme zaměřovat jen na filmy s přímou komiksovou předlohou, ale i na vesmírná sci-fi, dystopii a podobné žánry, kde se lidé setkají se situacemi, které přesahují hranice rácia.
Ženské hrdinky již dříve podle toho, jak se jejich role ve filmech měnily s tím, jak postupoval čas, rozdělil časopis The Time.
První bojovnice v 70. a 80. letech
Sedmdesátá léta se nesla ve znamení ikonických silných žen, na kterých si divák mohl vážit hlavně vysokého intelektu, samostatnosti, nebývalé odvahy a silného charakteru. Základy generaci silných bojovnic položila princezna Leia ze Star Wars.
I přesto, že reprezentovala něžnou šlechtičnu, nebála se vzít blaster do ruky a ukázat, že vesmír nepatří jen mužům. Podle některých její postava zásadně ovlivnila podobu dalších podobných charakterů – válečnických princezen. Avšak narozdíl například od Xeny se Leia (většinu času) obešla bez toho, aby válečné kreace předváděla ve spodním prádle. Ještě o kousek důležitější postavou, která ženskou sílu reprezentovala, se ale stala jiná vesmírná hrdinka...
Agentka Ripley zazářila na stříbrných plátnech poprvé v roce 1979 ve filmu Ridleyho Scotta Vetřelec. Sigourney Waver tehdy ve vesmíru rozbořila všechny stereotypy o ženských hrdinkách. Sexualita šla stranou, schopnost řešit situace se naopak prodrala do popředí.
Astronautka, která se jako poslední přeživší utkává s entitou z jiného světa je plastická a uvěřitelná. Mísí se v ní strach a zoufalství s neuvěřitelnou odvahou a vůlí přežít. Otázkou zde ale zůstává, zda by byla ženská agentka stejně reálná, kdyby ji režisér Scott původně nepsal pro muže.
Na silnou hrdinku měla navázat i Sarah Connor ze slavného Terminátora. Ani u ní se přílišně nevyzvedávaly její tělesné rysy a sexualita, narozdíl od Ripley se ale Connor ve značné části filmu dostávala do role stereotypu ženy, která musí (a taky udělá) vše proto, aby se její dítě zachránilo a většinu času se „musí“ spolehnout na své mužské, případně robotické pomocníky.
Začátek stereotypu v 90. a 00. letech
Stín Ripley rozbila světla v kinosálech a dvě desetiletí po prvním Vetřelci se najít plastickou ženskou hrdinku bez známek stereotypu postupně stávalo nadlidským úkolem. Za jejich zástupkyni se dá považovat Beatrix Kiddo v Kill Bill, avšak v tomto konkrétním filmu již zabrušujeme poměrně daleko od hrdinek v komiksových a sci-fi filmech.
V nich bohužel kvalitních postav, aby člověk pohledal. Typickými případy prvního úpadku může být například Catwoman, jejíž vzezření spíše připomínalo milovnici BDSM nebo zmatená Leeloo v podání Milly Jovovich, která i přes svou sílu ztělesňovala lásku a představovala spíš jen prostředek k tomu, aby se Bruce Willis mohl předvést jako opravdový vesmírný John McClane.
Marvel vs. DC v roce 2024: Kdo bude do kina posílat horší filmy?
21. listopadu 2023 11:00
Hrdinky v 90. a 00. letech by se daly jednoduše onálepkovat buď jako naivní bojovnice v latexu, nebo nabroušené, až groteskně nezávislé bojovnice za práva, postavení a rovnoprávnost žen... také v latexu. Vedle Halle Berry a její Catwoman, Milly Jovovich v Pátém elementu (a Resident Evil), je typickou reprezentantkou přesexualizovaného začátku milénia také Lara Croft v podání Angeliny Jolie.
Problém akční hrdinky ale začal už o desetiletí dříve v herních a komiksových zpracování, ve kterých se s každým dílem poprsí akční hrdinky (ne)patrně zvětšilo. Podle studie Theresy Lynch z roku 2016 sexualizace herního průmyslu s Larou v čele dosáhla svého vrcholu (čti největších košíčků) v roce 1995.
V tu dobu byl herní průmysl na velkém vzestupu a bral se jako ryze mužská záležitost. Také proto zde ženy podléhaly značné objektivizaci. Ženy přitom ve skutečnosti hry hrály a podle Lynch se na pohled ženské poloviny publika nebral žádný zřetel a ženské postavy vývojáři přizpůsobovali mužskému vkusu.
Platné členky týmu od roku 2010
Spolu s rostoucí diskusí o zastoupení a objektivizaci žen v akčních a superhrdinských filmech se, zdá se, po roce 2010 začala situace mírně zlepšovat. Opravdu ale jen mírně. Ženské superhrdinky se v minulém desetiletí stávaly právoplatnými členkami mužských týmů a schopnými válečnicemi, které se umí dobře poprat a se zbraněmi se vždy trefí do černého.
Dokonce jim ve většině případů z nohou zmizely i podpatky, ve kterých bojovala několik let zpátky i Bat Girl v propadáku Batman and Robin. A vlastně i ostatní superhrdinky v jiných filmech.
Stále ale představovaly jen jakousi oporu mužů a například jejich výstroj ještě ukazovala víc nejen divákům, ale z nějakého důvodu také nepřátelům se zbraněmi. Typickou zástupkyní silných, ale stále ještě nedotažených postav může být mimozemšťanka Gamora z Avengers a The Guardians of The Galaxy.
Marvel ale, zdá se, hlasy diváctva vyslyšel a začal uvažovat, jak přežitek sexy hrdinek z minulých desetiletí napravit a zařadit do dnešního světa, ve kterém jsou lidé lidé, a ne sexuální objekty. Jako první vlaštovku tak v roce 2019 vypustil snímek Captain Marvel, který zachycoval příběh zázračné ženy, který se ale nepotkal s velkým úspěchem i kvůli tomu, že po tématu ženského hrdinství a feminismu spíše jen klouzal. Napravit to měl až letos.
Black Widow na piedestalu hrdinek, které svět potřebuje
A zdá se, že se to komiksovému gigantovi povedlo. Když vykopnul postavu Sylvie v seriálu Loki, která se narozdíl od na začátku zmíněných DC počinů s Wonder Woman, funguje jako pravá hrdinka a její vzezření připomíná to, co by si do boje válečnice doopravdy vzala, znamenalo to pro ženské charaktery významnou změnu. Další, o parník významnější, pak přišla se Scarlett Johansson, která ztělesnila Black Widow.
Na vzezření ruské tajné agentky se podílela návrhářka Jany Temime, která společně s hlavními hrdinkami kostým designovala tak, aby oblékla ženu, nikoliv komiksový charakter. „Vybírali jsme oblečení tak, aby bylo funkční, nechtěly jsme, aby byly kostýmy prvoplánové nebo sexy,“ okomentovala návrh v rozhovoru pro plátek EW.
Film je zásadní i tím, že se zde agentka objevuje v teplákách, mikině a popíjí pivo, čímž ukazuje lidskou stránku ženské hrdinky, která je touto dobou u mužských bojovníků již naprosto běžná. Odkazem na skutečné problémy, na které komiksový svět nehleděl, je i dialog mezi agentkami a jejich otcem Davidem Harbourem, který svádí jejich špatné nálady na menstruaci, načež dostává seznam orgánů, které agentkám tajné služby odstranily.
To vše působí jako marginálie, ale podle mnohých se jedná o vstupní bránu do světa, ve kterém ženy ve filmech dostanou konečně více prostoru ukázat se jako lidské bytosti, které řeší lidské problémy a přestávají být jen válečnicemi v upnutých kostýmech, sloužící k pobavení mužů.
Pravá diskuse probíhá mimo sály
I přesto, že ženy ve filmech dostávají více prostoru a stereotypy po dlouhých letech pomalu, ale jistě mizí, jejich představitelky se stále potýkají se stínem podprsenkových bojovnic. O tom svědčí i to, že na tiskových konferencích stále dostávají otázky na své cvičební programy, jídelníčky a oblečení, zatímco se jejich mužským partnerům dostává více místa pro to, aby projevili názor na velké světové problémy a svou životní filosofii.
Kostky jsou ale snad vrženy a Scarlett Johansson ukazuje, že ženy mají nárok na to, aby se projevily jako silné charatery i za hranicí komiksových oken a stříbrných pláten. V této oblasti nás jako společnost ale čeká ještě dlouhá diskuse. Doufejme však, že jsme pověsili superhrdinské sexuální objekty na hřebík a z kostlivců ve skříni se brzy stane jen pouhý prach.
