Rammstein: Mazaní mistři ironie a dvojsmyslů se zálibou v pyrotechnice

Němci mají ke každé písni přiřazenou v rámci vystoupení nějakou scénku. Proto pokud začne hrát riff skladby Mein Teil, znalci už vědí, že Lindemann s kuchařskou čepicí na hlavě chytí do rukou plamenomet a bez slitování začne chrlit oheň na spoluhráče Christiana Lorenze stojícího ve velkém kotli na vaření (píseň je inspirována příběhem kanibala Armina Meiwese, který po setkání přes inzerát zabil, uvařil a snědl jednoho muže). Při skladbě Bück Dich zase Lindemann s falešným penisem a ejakulátem rád Lorenze využívá k tomu, aby na něm imitoval některé BDSM praktiky.

V americkém Worcesteru v roce 1998 se ale imitace análního sexu členům kapely příliš nevyplatila. Jak uvádí Kerrang, po koncertě je zatkli a obvinili z oplzlého a lascivního chování. Během skladby Pussy — jejíž videoklip v původní verzi Youtube zakázal, takže měl premiéru na pornografickém webu — zase frontman vždy vyleze na gigantickou maketu penisu, ze které stříká na diváky pěnu. Ti to milují. Povětšinou jen nadšeně a vzrušeně křičí, pískají, tleskají a radostně se jí potírají.

Po vydání nejnovějšího alba Rammsteinu z roku 2019 mají „kratochvíli“ navíc. Během skladby Puppe totiž kapela podpaluje na pódiu kočárek nevídaných rozměrů, přičemž je na obrazovce vidět pomocí speciálních efektů hořící hlavu dítěte. Ve spojení s Lindemannovým projevem — jakoby z útrob těch nejtemnějších koutů psychiatrie — jde o vysloveně mrazivý zážitek.

Jednoduché, ale hypnotické riffy

Pro komplexní zmapování nejpopulárnější německé kapely si však nutně musíme objasnit její počátky. Rammstein založili v roce 1994 kytarista Richard Kruspe a bubeník Christoph Schneider. Později se k nim přidal zpěvák Till Lindemann, druhý kytarista Paul Landers, klávesák Christian Lorenz a baskytarista Oliver Riedel, přičemž formace kapely je již téměř třicet let stejná. To je v kapelách takového velkého formátu poměrně neobvyklé, ale o to sympatičtější.

Debutové album party z Berlína s názvem Herzeleid vyšlo ve spolupráci s Jacobem Hellnerem v roce 1995 a obsahovalo jedenáct skladeb plných jednoduchých, ale o to hypnotičtějších riffů. Ty ve spojení s Lindemannovým agresivním zpěvem a pronikavým zvukem syntezátorů nutily už při prvním slyšení posluchače okamžitě náruživě „headbangovat“. Ze skladeb Du riechst so gut či Rammstein se staly ukázkové hity a kapela je hraje na koncertech dodnes. 

Berlíňané spolu s kapelami jako KMFDM, Ministry či Godflesh definovali a výrazně zpopularizovali undergroundový žánr industrial metal, míchající prvky heavy metalu a temné elektroniky. Později žánr rozvinuli Nine Inch Nails, Marilyn Manson nebo Static–X. Magazín Loudwire Rammstein zařadil v žebříčku nejlepších industriálních metalových kapel na cenné třetí místo.

Nehoda na koncertě i mezinárodní úspěch

Dva roky po vydání debutu přišla další, zlomová nahrávka. Album Sehnsucht kapele nejenže otevřelo, ale přímo rozrazilo dveře do světa. Singly Du hast a Engel odbouraly jakoukoliv konkurenci. Přišlo téměř čtyřleté turné mimo vlast a obrovský mezinárodní úspěch. Jelikož se prodalo více než milion kopií alba, stalo se platinovým.

Zhruba měsíc po jeho vydání ale na jednom z koncertů došlo k nepříjemné nehodě. Jak uvádí portál Ranker, došlo během show v berlínské Treptow Areně 29. září 1997 k požáru pódiové dekorace, která se zhroutila na pódium. Zatímco několik lidí z davu okamžitě uteklo, hudebníci paradoxně hráli dál, jako kdyby se nic nestalo. Tým pyrotechniků ovšem hned naběhl na pódium zachraňovat situaci.

Rammstein byli v každém případě stále silnějším pojmem a kapela i proto brzy podepsala smlouvu s prestižním vydavatelstvím Universal Music, jehož prostřednictvím vydala v roce 2001 svoje nejlepší a nejvyzrálejší album — Mutter. Jde zároveň o nahrávku plnou těch nejpopulárnějších, ale rovněž nejúdernějších hitů, jako například Sonne, Feuer frei!, Ich will nebo Mein Herz brennt. Právě poslední jmenovanou označil časopis Kerrang v roce 2020 za vůbec nejlepší skladbu kapely.

Nenávidíme nacisty

Na albu se objevila i píseň Links 2-3-4, kterou kapela reagovala na dřívější obvinění z toho, že jsou její členové neonacisty. O deset let později se Lindemann k tomuto tématu pro Rolling Stone vyjádřil takto: „Pocházíme z východu a vyrůstali jsme jako socialisté. Byli jsme buď pankáči nebo gotici. Nenávidíme nacisty! Dnes jsme na tom stejně. Nikoho v Americe či Mexiku by ani nenapadlo něco tak absurdního. To se může stát jen v Německu. Na tuto nevraživost jsme odpověděli jasně skladbou Links 2-3-4.“

Zpěváka doplnil Kruspe slovy: „Pokud nás chcete zařadit do politické kategorie, jsme na levé straně. To je důvod, proč jsme tuto píseň složili.“ Berlíňané prakticky od počátku kariéry pomocí svého umění jasně ukazovali, jaké názory či hodnoty prosazují, a nebáli se případně explicitně vyjádřit ke geopolitickým problémům (v roce 2019 například kapela ukázala sympatické politické gesto, když projevila podporu LGBT+ komunitě polibkem na pódiu). Lindemannovy texty jsou tematicky rozmanité, často společensko–kritické (vyrovnávání se s minulostí země), ironické, uštěpačné, ale také smrtelně vážně a ostré.

I na další nahrávce s názvem Reise, Reise z roku 2004 ukázal, jakým je skvělým básníkem a textařem, a také to, že umí napsat stejně dobře balady i dynamické „vypalovačky“. „Mým hlavním cílem při psaní písní je vyjádřit silné stanovisko pomocí alegorie,“ řekl Lindemann v jednom z rozhovorů. Čtvrté album je toho důkazem. Písně Mein Teil, Keine Lust, Amerika či Ohne dich dokázaly, že je kapela stále v nejlepší formě a má co říct.

Lindemann v latexové plence a podpatcích

O rok později Němci vydali v pořadí páté album Rosenrot a přinejmenším ukázali, že si pověst zvrhlíků plánují držet i nadále. Ve videoklipu k singlu Mann gegen Mann hrají členové na nástroje zcela nazí. Výjimkou je jen zpěvák, který má ve videoklipu latexovou plenku a boty s podpatky. Kromě toho hraje ve videu množství naolejovaných kulturistů, kteří se k sobě nejdříve tulí a později spolu zápasí.

Surovost a těžký zvuk kapela rozhodne neztratila, což potvrdila skladbami jako Spring, Benzin nebo titulní Rosenrot. Zbytek alba však byl spíše šedý průměr. Rammstein to vyvažovali opět intenzivními živáky. Například během koncertu v Madison Square Garden šlo o pořádně divadlo. Když jeden z členů týmu vyběhl na pódium vydávaje se za náhodného diváka, Lindemann ho podpálil plamenometem. Nato začal hořící „nešťastník“ předstírat vyděšený útěk. Okamžitě ale přiběhli další členové týmu s hasicími přístroji a dekou, uhasili ho a odvedli pryč.

Pochyby a vnitřní tlak

Kapela si dala několik let před vydáním další nahrávky Liebe ist für alle da (2009) pauzu od tvorby a nahrávání, což ovšem těžce nesl jeden z kytaristů. Richard Kruspe pro televizi Vox otevřeně vyprávěl o svých vnitřních démonech a depresích, které ho sužovali. „Mou drogou je, když cítím, že něco znamenám. Stojím za něco jen tehdy, když tvořím. Když udělám nové album, když jsem na pódiu. Pouze pro tyto nové pocity mohu dál žít. Myslím, že jsem poháněný touto závislostí být, obrazně řečeno, někdo,“ prozradil hudebník. 

„Čím jsme byli s kapelou slavnější, tím jsem byl nespokojenější... Ať už hrajete před 4 000, 10 000 nebo 100 000 lidmi, po koncertě se vrátíte do prázdna a automaticky dostáváte depresi. Najednou jste sám v zákulisí, je tam ticho, nikdo nic neřekne, nebaví se s vámi,“ dodal kytarista, který i kvůli potřebě neustále tvořit a vnitřnímu tlaku založil v roce 2005 boční projekt, kapelu Emigrate. Vyprodukoval s ní čtyři alba.

Nejlepší odpočinek je v přírodě

Vlastní projekt si v roce 2013 založil i zpěvák Rammsteinu s jednoduchým názvem Lindemann spolu s frontmanem kapel Pain či Hypocrisy Peterem Tägtgrenem. Stihli nahrát dvě alba — Skills in Pills a F&M. Na rozdíl od Kruspeho se ale Lindemann přiznal, že si od hluku na koncertech a tisíců lidí rád odpočine. 

Jak uvádí Loudersound, v roce 2014 zpěvák spolu s hudebníkem a sportovcem Joeym Kellym strávil nějaký čas na kajaku a rybolovu v Yukonu, odlehlé oblasti severní Kanady. „Bylo skvělé být v přímém kontaktu s matkou přírodou. Potřebuji útočiště mimo studia a pódia, být sám nebo s rodinou a přáteli. Může to být můj domov nebo chata v lese na Aljašce,“ prozradil Lindemann.

Ukázkový comeback

V roce 2019 kapela předvedla ukázkový comeback, jaký jim může závidět nespočet hudebních kolegů. Album Rammstein už svým coverem, na kterém v centrální kompozici svítí malá zápalka na bílém pozadí, předpovědělo, že kapela zůstane i po tak dlouhé době konzistentní. Veřejnost v tom Němci utvrdili dalším mimořádně kontroverzním videoklipem k singlu Deutschland. Tentokrát je obviňovali z toho, že zneužívají holocaust.

Jak však uvádí portál DW, novinář a odborník na média profesor Joachim Trebbe z Freie Universität v Berlíně má jiný názor. Podle něj videoklip nijak nezobrazuje oslavování ani zneužívání jakýchkoli symbolů a představuje, právě naopak, velmi jasné distancování se od nacionalismu. „Je to spíš píseň o nejednoznačném vztahu k Německu mezi lidmi, kteří tam žijí,“ řekl Trebbe.

Ti, co skutečně čtou mezi řádky, museli jasně vidět, že jde opět jen o důmyslnou hru a provokaci, ale v první řadě umění. Sedmé studiové album obsahovalo v každém případě další skvělé hity jako Radio, Zeig dich, Ausländer nebo Was ich liebe a stalo se jedničkou hitparád ve čtrnácti zemích.

 
Hudba skupiny se objevila i ve filmech Mortal Kombat: Annihilation (1997), XXX (2002) či Big Nothing (2006). Zalíbila se ovšem i slavným režisérům, jakými jsou David Lynch nebo Lars von Trier. První jmenovaný použil jejich skladbu Rammstein v thrilleru Lost Highway z roku 1997, druhý skladbu Führe mich ve svém drsném erotickém dramatu Nymfomanka z roku 2013. Kapela sice zatím nevyhrála žádnou cenu Grammy či MTV, ale po celém světě prodala miliony alb a hudebně ovlivnila několik kapel, především další německou partu z Fürstenfeldbrucku s názvem Eisbrecher.