Strávila se tři dny s mnichy a toto všechno jsem zažila.
„Kláštery jsou plné divných lidí,“ poslouchala jsem od všech předtím, než jsem se vydala na cestu. Následují otázky: „Jdeš tam sama? Dívka? To se nebojíš?“
Ano, trochu se bojím. Jsem nervózní, protože nevím, co v klášteře zažiji a na koho tam narazím. Chci ale zjistit, jak to tam vypadá.
Jací lidé se rozhodnou pro život v celibátu a samotě? Jaká je jejich denní rutina? A co celý tento pobyt udělá s člověkem, který si není jistý, zda v něco věří? Odpovědi na tyto otázky si přečteš v mé reportáži. Jména jsem pro účel reportáže změnila.
-
Jaká je denní rutina mnichů v klášteře.
-
Jaké bylo strávit s nimi tři dny.
-
S kým jsem se tam setkala.
-
Jestli jsem tam jako mladá dívka zažila něco nepříjemného.
-
Jak vaří v klášterech.
Hrobové ticho při večeři
Když řeknu taxikáři, kam jedu, zvláštně si mě přeměří. Chvíli tápe na Google Maps a pak se mě zeptá: „A už jste tam byla, slečno?“ Když zavrtím hlavou, zoufale hledá klášter dál. Nakonec se mu díky navigaci podaří najít správný směr.
Cestou začínám být nervózní, představuji si staré kamenité zdi a strašidelného mnicha v hábitu, který mě bude čekat před vchodem. Případně se možná začne blýskat, aby měl tento pobyt opravdový hororový nádech.
Nic takového se však nestane, do kláštera totiž přicházím během „golden hour“, tedy v nejfotogeničtější moment dne. Kopce v okolí kláštera zalévají zlatavé paprsky.
Tyčí se na kopci a není vůbec takový, jaký jsem si ho představovala. Klášter tvoří komplex budov, které rozhodně nepůsobí jako ze středověku. Jsou poměrně nové a béžově natřené. Jejich součástí je i kostelní věž. Namísto strašidelného mnicha stojí před klášterem několik aut.
„Tak jsme to nakonec našli, slečno,“ oddychne si taxikář, kterému skoro zapomenu zaplatit. Vzpomenu si, že v těchto končinách nefunguje nic takového jako předplacená taxislužba.
Předzahrádku kláštera lemují lavičky a světlá dlažba. Kráčím blíže a s napětím otevírám dveře. Překvapí mě poměrně moderní interiér s velkým počtem pokojových rostlin. Nebýt obrovského obrazu Ježíše, vstupní hala by připomínala jakousi zvláštní hipsterskou kavárnu.
Postupuji podle instrukcí a zvednu sluchátko telefonu na stěně. Ozve se z něj mnich–vrátný.
„Už jste tam? Čekejte, přijdeme si pro vás,“ řekne věcně. Když slyším kroky, trochu se mi zrychlí tep. Několik sekund nato se z dveří vynoří mladý mnich v dlouhém černém rouchu.
„Dobrý den, tak jste tady. Kamila?“ Vítá mě přátelsky. Působí trochu zmateně, připomíná mi postavičku z filmu. „Počkejte chvíli tady, prosím, zavolám mnicha Tomáše, aby vás ubytoval,“ řekne rychle a zmizí dříve, než stihnu odpovědět.
Za chvíli vyjde ze dveří další, starší mnich, který mě zjevně bude mít na starosti. Má černé vousy a dívá se na mě zpoza dioptrických brýlí.
„Vítejte! Přijela jste přesně na večeři,“ usměje se. „Máte hlad, žízeň?“
„Něco bych si klidně dala,“ přiznávám a snažím se zakrýt kručení v břiše po čtyřhodinové cestě. „Tak pojďte, ubytuji vás,“ říká a vede mě tajemnou tmavou chodbou.
Anton. Tak se jmenuje můj pokoj. Každý název pokoje totiž něco symbolizuje, v mém případě je to setkání se zlem. Hned si vzpomenu na záběry z Antikrista od Larse von Triera. Možná i zde vyhánějí z lidí ďábla?
„Ano, bude to strašidelné,“ zavtipkuje mnich, který zřejmě uhodl, nad čím přemýšlím. „Tak pojďte,“ odemyká pokoj. Upozorňuje mě, že v klášteře není připojení k wi–fi. S úlevou si vydechnu, když zjistím, že tu je aspoň signál.
Ocitneme se v malé jednoduché místnosti. Interiér tvoří postel, noční stolek, psací stůl a židle. Z velkého okna je pěkný výhled na lesy. Nad postelí visí obrázek jeptišky Zdenky se soustředěným výrazem. Na druhé stěně je Ježíš na dřevěném kříži. Nechali tu i několik křesťanských knih včetně Bible.
„Tady je pár ručníků,“ řekne mnich Tomáš. „Pozor, tento vroubkovaný je určený na zem do koupelny,“ ukáže na ručník s komickými symboly nohou. V klášteře to mají promyšlené.
Usměju se a za všechno poděkuji. „Můžeme jít rovnou na večeři,“ mnich Tomáš mi znovu čte myšlenky (nebo slyší kručení v břiše).
Vcházíme do malé jídelny. „Tak vítejte. Je to tu trošku takový self–service, můžete si vzít, co chcete,“ vysvětluje mi mnich. „Při večeři buďte tiše,“ dodává.
Nepochopím úplně, co tím myslí, dokud nezačnou ostatní lidé jíst. Jsou zcela tiše, při jídle nevydají ani slovo. Dokonce mám pocit, že si dávají pozor na to, aby nežvýkali nahlas. V jídelně je hrobové ticho, jaké jsem už dlouho nikde nezažila. Je tu asi šest lidí, sedí od sebe daleko.
Opatrně si tedy nabírám zvláštní pomazánku podobnou ajvaru a pár krajíců chleba s rajčaty. Pokradmu si prohlížím ostatní. Zdá se, že jsou všichni návštěvníky kláštera, tak jako já. Sedí zde tři starší ženy a jeden muž. Jedna z nich je jeptiška. Tiše se dívají do talířů nebo na stěny.
To budeme celou dobu ticho? přemýšlím nervózně. Nikdo zde nemluví? Zachytím pohled jedné z žen a usmějeme se na sebe. Zbytek večeře se dívám ven oknem a snažím se potichu žvýkat jídlo.
Z děsivé noci mě vzbudí řinčení
Když dojím, s úlevou se vracím zpátky do pokoje. Naštěstí tam navzdory mému orientačnímu smyslu trefím. Všude je už tma a v této chvíli bych se v klášteře opravdu ztratit nechtěla.
Zvědavě si prohlížím program v klášteře. „Po 20:15 prosíme o ticho,“ píší mniši. Následně pochopím proč. Budíček je totiž o páté.
Vybalím si a zvědavě si prohlížím moderní sprchový kout. Vydechnu si, když zjistím, že tu teče teplá voda. Obávala jsem se totiž, že k asketickému životu patří i studené sprchy.
Snažím se přizpůsobit životnímu stylu mnichů, a proto si řeknu, že zkusím usnout už v devět. V klášteře po osmé zavládne hrobové ticho, občas je slyšet jen pár rychlých kroků, které mě straší. Párkrát se mi zdá, že se blíží k mému pokoji. Tehdy se mi v mysli vynoří paranoidní myšlenky, které mi vnukly otázky mých rodičů a kamarádů: Ty jdeš sama do kláštera plného mužů? Zbláznila ses?
Inu, pro jistotu si zamknu pokoj. Do půl desáté se nervózně převaluji v posteli, dokonce ze zoufalství sáhnu po Bibli. Čtu si ji pár minut a přemýšlím nad konceptem církve, se kterým se jaksi stále neumím ztotožnit. Bible mě uspí a vzbudím se až při zvonění v 5.20.
Co se děje? trhnou sebou na posteli poté, co mě vzbudí drsné zvonění. Venku je úplná tma a hodinky ukazují 5:20. Polštář smrdí pracím práškem a tak trochu potem. Jsi v klášteře, snažím se uklidnit. Zde se vstává o páté, připomenu si.
Na chvíli mě zachvátí panika, co si obléci. V polospánku tápu po batohu s věcmi. Potřebuješ něco s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty, opakuji si. Podle předpisů totiž ženy v klášteře musí mít tričko bez výstřihu s dlouhými rukávy a sukni či kalhoty pod kolena.
Natahuji si hrubý rolák a dlouhé černé kalhoty. Intuitivně sáhnu po make–upu, pak se ušklíbnu. V klášteře ho asi potřebovat nebudu. Vydám se na ranní mši, která začíná v 6:30.
Do kostela vejdu jako jedna z prvních. Napravo sedí vícečlenná rodina, která sem asi chodí pravidelně. Tiše si sednu do lavice na levé straně. Postupně přijdou další klášterní hosté. Všichni se tiše modlí. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se udržet oči otevřené.
Probudí mě až mniši, kteří vcházejí do místnosti v řadě. V uhlazených bílých pláštích působí harmonicky. U oltáře se rozdělí a sednou si naproti sobě. Někteří z nich si nás zvědavě prohlížejí, pár z nich si zívne.
Dohromady je jich přes deset. Většinu tvoří relativně mladí muži od 20 do 50 let, pár z nich je starší. Nejmladšímu mnichovi může být kolem dvacítky. Někteří mají roucha s ornamenty, zřejmě tak odlišují své postavení v klášteře.
Mši vede vysoký mnich s dlouhými tmavými vlasy a vousy. Úvodem se modlí a začnou zpívat verše. V lavicích se všichni oduševněle křižují a zpívají s nimi.
Cítím se jako vetřelec, protože se kvůli svému evangelickému původu neumím pokřižovat. Neznám ani slova z katolických zpěvníků. V té chvíli jsem ráda, že máme roušky a není vidět, že jsem tiše.
Zvučné hlasy mnichů naplňují kapli kostela. Překvapí mě jeho jednoduchý interiér. Katolické kostely bývají přezdobené ornamenty, v tomto se ale nachází jen jeden velký dřevěný kříž. Pódium lemuje umělá zelenina a ovoce, což později mniši vysvětlí tím, že tak dávají najevo dík za úrodu. Jednoduchost kostela má zřejmě odrážet prostý život mnichů.
Den plný modliteb
Doufala jsem, že alespoň během snídaně si lidé povídají, ale mé obavy se naplní. I nyní je v místnosti hrobové ticho. S jednou z hostek prohodíme alespoň pár slov, když mi vysvětluje, jak pustit kávovar. Vypadá to, že to bude dnes moje jediná socializace.
K snídani je treska i ovoce. Přestože nás mnich upozorní na dnešní půst, naberu si relativně hodně. Do jedné asi jinak bez jídla nevydržím.
Od osmi do dvanácti se mniši i hosté kláštera věnují práci. Venku vidím jednu návštěvnici kláštera stříhat keře. Hosté se také mohou projít areálem a číst si knihu nebo se věnovat modlitbám. Rozhoduji se pro tuto volbu a vydávám se na procházku areálem. Mnichy po cestě nepotkám, zřejmě se věnují práci uvnitř kláštera.
Klášter obklopují louky a lesy. Napravo vidím stádo krav, nalevo prázdné pláně. Na kopci se tyčí osamocená lavička, na které si mniši zřejmě čtou. Sednu si tam a chvíli pozoruji přírodu. Klášter je v opravdu krásné přírodě, což zřejmě pomáhá mnichům udržovat spirituální atmosféru.
Po procházce se vydám na krátké polední modlitby, ze kterých míříme na oběd. Je to první jídlo, které sdílíme společně s mnichy ve stejné místnosti.
„Vaří zde dobré obědy, někdy se mezi mnichy vyskytne i vyučený kuchař,“ říká mi jeden z hostů.
„Tak co, hladoví?“ vtipkuje opět mnich Tomáš, který se v černém rouchu zjeví před kaplí. „Když vejdete, sedněte si tam, kde jsou ubrousky. Při obědě budeme opět ticho, vyslechneme si nejprve čtení a modlitby, až pak můžeme jíst,“ upozorňuje nás po cestě na oběd. Míříme do podzemí kláštera, kde je velká jídelna.
Když vejdeme, mniši stojí organizovaně u stolu. Sedneme si na naše místa u vedlejších stolů. Jeden ze starších členů mnišského řádu pronese modlitbu, po níž čekáme na jídlo. V rohu stojí mnich, který má přes hábit přehozenou bílou kuchařskou zástěru. Usměje se na mě a rychle rozdává na stoly polévku.
Zvědavě si prohlížíme, co je v hrnci. Překvapí mě téměř exotická kari–zeleninová chuť polévky. Jsem tak hladová, že ji sním asi do tří minut. V jídelně je slyšet jen cinkání příborů, nikdo nemluví. Jeden z mnichů ale zatím do malého mikrofonu čte úryvek z biografie židovské dívky během 2. světové války. Trochu zápasí s německými jmény v knize, občas se zakoktá.
Jako druhý chod nám v klášteře donesou sladké překvapení — švestkové pařené buchty polité karamelem. Opět ignoruji půst a trochu se jimi přejím, abych vydržela bez jídla do večera.
Odpoledne odcházím na pokoj, ve 14:30 nás čekají patnáctiminutové modlitby. Oběd mě však zmůže a unavená z ranního vstávání je prospím. Provinile se chystám na další modlitby — nešpory, které jsou v latině. O to těžší je bude sledovat. Nakonec se ale odhodlám a sednu si na své obvyklé místo do dřevěné lavice.
V kapli je ticho a mniši začnou zpívat latinské verše. Ti s větším talentem je předzpívávají, ostatní se připojí na každý druhý verš. Přemýšlím, jak je možné, že zní i zpěv bez hudby tak dobře. Zřejmě se všichni naučili zpívat, protože to dělají každý den. Při takové spirituální hudbě začne i nevěřící člověk přemýšlet o Bohu.
Poslední večeře
Dnes je tu nová skupinka mladých lidí, jsou přibližně v mém věku. Při večeři se chichotají, je jim trapné, že musí být ticho. Zvědavě si mě prohlížejí, zřejmě zcela nezapadám do jejich představy osazenstva mnišského kláštera.
„Zítra odjíždíte, že?“ Zastaví mě po večeři mnich Tomáš. Zkoumavě se na mě podívá. „Chtěla byste se mnou mít soukromou modlitbu?“
Dohodnu se s ním na soukromé modlitbě po snídani, ačkoli absolutně netuším, co něco takového obnáší. Přemýšlím nad tím, jestli se mě bude ptát osobní otázky jako u zpovědi. Funguje mnich jako psychoterapeut, mohu se s ním poradit o vztazích?
Večer se jdu znovu projít po areálu, pozoruji měsíc v úplňku. Pár mnichů v černých rouchách se špičatými kapucemi kráčí areálem. V noci by zde opravdu mohli natočit horor. Po procházce si s úlevou zabalím. Jsem ráda, že se vracím do civilizace, kde mohu i po osmé vydávat zvuky.
Ráno se zmateně budím ze špatného snu. Opět mi chvíli trvá, než si uvědomím, že jsem v klášteře. Musí být tak tři hodiny, pomyslím si. Podle hodinek na mobilu je však pět. Klášter mě už zjevně vytrénoval a po předchozím ránu jsem se probudila v mnišském časovém pásmu.
Pomalu vstávám a chystám se na ranní mši. Po ní mě překvapí bohatá snídaně. Kromě plátkového ementálu se šunkou máme na výběr několik druhů džemů. Mnich Tomáš má dobrou náladu, položí nám na stůl i domácí jablečné koláčky.
„Za to, že jste byli tak dobrými hosty, jsem vám donesl tyto koláčky. A dneska není půst, můžete sníst vše, co vidíte!“ řekne rozjařeně.
Nabírám si opravdu téměř vše, co mé oči vidí. „Až dojíte, můžeme si dát tu modlitbu,“ řekne mnich. Souhlasím, od nervozity se mi ale trochu sevře žaludek.
Vede mě do kostela. „Tak jak to na vás působilo?“ ptá se mě a zvědavě si mě prohlíží.
„Zajímavě,“ řeknu váhavě. „Byl to zajímavý zážitek. Obdivuji ten váš režim.“
„Někdy míváme liturgie i ve tři v noci. Škoda, že je nestihnete,“ řekne nadšeně mnich Tomáš. Jaksi nevím, co na to odpovědět, a tak jen přitakám.
Zeptá se mě, které místo v kostele je moje oblíbené. Navrhnu mu, aby místo vybral raději on. Postavíme se do středu kostela a mnich se pokřižuje. Mlčky stojím vedle něj a čekám, co se bude dít. Při modlitbě řekne pár rychlých vět o tom, že mi přeje všechno dobré a ať mi Bůh žehná.
Během pár sekund je po soukromé modlitbě, nebylo to tedy nic děsivého. „Děkuji za všechno,“ řeknu mu. Zatímco mě doprovází, stihneme prohodit pár slov o filmech, které nyní promítají v kinech. Zdá se, že i v klášteře sledují nejnovější trendy. V zásuvce nechám milodary a vydávám se k taxíku.
Modli se, miluj, pracuj
I tento taxikář si mě zvláštně přeměří, když nastoupím do auta před klášterem. Cestou přemýšlím nad tímto intenzivním zážitkem. Stále se mi nechce věřit, že někdo dokáže žít podle takové denní rutiny a zákazů, jakými je například celibát. Monotónnost klášterního života mě fascinovala.
Každý jeden den zažívají mniši totéž. Vstaneš v pět, jdeš na ranní modlitbu. V 6:30 tě čeká mše, kde zpíváš a čteš z Bible. A pak snídaně — pro mě osobně nejdůležitější část dne.
Od osmi do dvanácti se věnuješ práci, a pak několik hodin odpoledne opět zpíváš, modlíš se a velebíš Boha. Po večeři je poslední modlitba a potom spíš. Některé dny ovšem velebíš Boha i v noci.
Mniši se nezdržují pouze v klášterech. Věnují se i misijní, vzdělávací či léčebné činnosti. Během pandemie mnozí pracovali i v nemocnicích.
Celkově na mě život v klášteře působil opravdu monotónně. Je natolik odlišný od našeho hlučného chaotického života. Možná mniši právě v tichu a stereotypu najdou Boha. Mně osobně se to však během této návštěvy nepodařilo.
Po tomto pobytu jsem se spíše utvrdila v tom, že mi je církev stále cizí. Obdivuji ovšem pracovitost i disciplínu mnichů. Mnozí z nich působili při mších tak, že Boha opravdu milují a jsou s tímto způsobem života ztotožněni. Během tří dnů, které jsem v klášteře strávila, se mi zdálo, že se řídí heslem: Modli se, miluj, pracuj.
Když jsem do kláštera odcházela, hodně jsem přemýšlela i nad jejich vztahem k ženám. Obávala jsem se nepříjemných pohledů nebo poznámek. Přestože jsem byla v klášteře jediná mladá dívka, nic takového jsem nezažila. Všichni lidé, se kterými jsem si povídala, se ke mně chovali srdečně a s úctou.
Většina mnichů se nám spíše vyhýbala, žili si svůj vlastní život, tak trochu skrytí za zdmi kláštera. Tento zážitek mi pomohl pochopit lidi, kteří žijí úplně jinak, než většina z nás. Nelituji ho, přestože jsem absolutně vyšla ze své komfortní zóny.
