Hrobové ticho při večeři, budíček o páté ráno, srdeční mniši. I takový byl můj pobyt v klášteře (Reportáž)

„Kláštery jsou plné divných lidí,“ poslouchala jsem od všech předtím, než jsem se vydala na cestu. Následují otázky: „Jdeš tam sama? Dívka? To se nebojíš?“ 

Ano, trochu se bojím. Jsem nervózní, protože nevím, co v klášteře zažiji a na koho tam narazím. Chci ale zjistit, jak to tam vypadá.

Jací lidé se rozhodnou pro život v celibátu a samotě? Jaká je jejich denní rutina? A co celý tento pobyt udělá s člověkem, který si není jistý, zda v něco věří? Odpovědi na tyto otázky si přečteš v mé reportáži. Jména jsem pro účel reportáže změnila.

Hrobové ticho při večeři

Když řeknu taxikáři, kam jedu, zvláštně si mě přeměří. Chvíli tápe na Google Maps a pak se mě zeptá: „A už jste tam byla, slečno?“ Když zavrtím hlavou, zoufale hledá klášter dál. Nakonec se mu díky navigaci podaří najít správný směr. 

Cestou začínám být nervózní, představuji si staré kamenité zdi a strašidelného mnicha v hábitu, který mě bude čekat před vchodem. Případně se možná začne blýskat, aby měl tento pobyt opravdový hororový nádech.

Nic takového se však nestane, do kláštera totiž přicházím během „golden hour“, tedy v nejfotogeničtější moment dne. Kopce v okolí kláštera zalévají zlatavé paprsky.

Tyčí se na kopci a není vůbec takový, jaký jsem si ho představovala. Klášter tvoří komplex budov, které rozhodně nepůsobí jako ze středověku. Jsou poměrně nové a béžově natřené. Jejich součástí je i kostelní věž. Namísto strašidelného mnicha stojí před klášterem několik aut.

„Tak jsme to nakonec našli, slečno,“ oddychne si taxikář, kterému skoro zapomenu zaplatit. Vzpomenu si, že v těchto končinách nefunguje nic takového jako předplacená taxislužba.

Předzahrádku kláštera lemují lavičky a světlá dlažba. Kráčím blíže a s napětím otevírám dveře. Překvapí mě poměrně moderní interiér s velkým počtem pokojových rostlin. Nebýt obrovského obrazu Ježíše, vstupní hala by připomínala jakousi zvláštní hipsterskou kavárnu.

Postupuji podle instrukcí a zvednu sluchátko telefonu na stěně. Ozve se z něj mnich–vrátný.

„Už jste tam? Čekejte, přijdeme si pro vás,“ řekne věcně. Když slyším kroky, trochu se mi zrychlí tep. Několik sekund nato se z dveří vynoří mladý mnich v dlouhém černém rouchu.

„Dobrý den, tak jste tady. Kamila?“ Vítá mě přátelsky. Působí trochu zmateně, připomíná mi postavičku z filmu. „Počkejte chvíli tady, prosím, zavolám mnicha Tomáše, aby vás ubytoval,“ řekne rychle a zmizí dříve, než stihnu odpovědět. 

Za chvíli vyjde ze dveří další, starší mnich, který mě zjevně bude mít na starosti. Má černé vousy a dívá se na mě zpoza dioptrických brýlí.

„Vítejte! Přijela jste přesně na večeři,“ usměje se. „Máte hlad, žízeň?“

„Něco bych si klidně dala,“ přiznávám a snažím se zakrýt kručení v břiše po čtyřhodinové cestě. „Tak pojďte, ubytuji vás,“ říká a vede mě tajemnou tmavou chodbou.