- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Posluchačky se stávají následkem jejich podcastu opatrnějšími. Dávají si pozor na Tinder i na cestování stopem.
V čem se ženské vražedkyně odlišují od mužů a má smysl bránit se proti pachateli, nebo je lepší prostě utéct? I o těchto věcech jsme si povídali se zakladatelkami podcastu Opravdové zločiny. Díky němu se přes fanoušky dostaly i ke kresbě českého masového vraha Jiřího Popelky, který chodil s matkou jejich posluchačky do třídy.
Lucie Bechynková a Barbora Krčmová nám dále prozradily, které české a mezinárodní případy je nejvíce zaujaly, a vysvětlily, proč se nechtějí věnovat vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Řekly nám také o tom, jak je posluchači informují o vrazích, kteří se dostali na svobodu a pracují pod změněnou identitou.
- Jak pracují s tím, když odhalí změněnou identitu propuštěného vraha.
- Zda plánují navštívit vězně a místa činu některých vražd.
- Proč nebudou řešit případ Jána Kuciaka.
- Jak dbají na opatrnost a kontrolují si vzájemnou polohu, když jde jedna z nich na neznámé místo.
- Zda někdy plánují nechat práce v Evropě 2, aby se naplno věnovaly podcastu.
Ve vaší knize Opravdové zločiny najdeme vyjádření kriminalisty, právničky a vězeňského dozorce. Dělali na některém z případů, které jste řešily v knize nebo v podcastu?
L. B.: Ne, ne. V knize jsou pouze zahraniční případy, takže jsem s nimi dělala rozhovor o různých zajímavostech z jejich práce. Kriminalista popisoval zákulisí trestných činů a dozorce mi vysvětloval, jak to chodí ve vězení, jak fungují jednotlivé skupiny a tak dále. Je to podobné, jako když se člověk dívá na Vis a vis na Netflixu (španělský seriál z prostředí vězení — pozn. red.).
Právnička studovala kriminalistiku, měla například množství zážitků z patologie. Pouze ona ale v knize vystupovala pod svým vlastním jménem, dozorce i kriminalista mě požádali, abych jejich identitu změnila.
Když jsme v okolí, kde našli mrtvolu, tak se určitě jdeme podívat. Ale více času bychom tomu věnovaly asi až v důchodu jako Jessica Fletcher.
Co konkrétně vás na rozhovorech s touto trojicí nejvíce zaujalo?
L. B.: Dělaly jsme na několika případech, kdy pachatelé ublížili ženám, a tak mě zajímalo, jaké jsou naše možnosti obrany. Policista mi říkal, že mohu chodit na všechny druhy sebeobrany, ale ve finále je vždy nejsnadnější uprchnout. To mě osobně překvapilo. Slzný sprej i nožík v kabelce se podle něj mohou v konečném důsledku obrátit proti nám a nejúčinnější je střelná zbraň. Ale v případě obrany se pak z právního hlediska velmi těžko zkoumá, zda šlo o sebeobranu.
Zvažujete napsat i knižní pokračování?
L. B.: Právě tento týden mám sezení s vydavatelstvím. A mohu prozradit, že zvažuji vyzpovídání některých vězňů.
Dosud jste s vězni nekomunikovaly — ať už osobně nebo písemně?
L. B.: Ne, protože jsme dosud neměly potřebu. Ty velké české případy jsou podle nás již dostatečně dobře zpracované. Bylo by také skvělé navštěvovat i místa činu, tak jak to dělal Josef Klíma (český investigativec — pozn. red.), ale na to nemáme čas.
B. K.: Mě by to nesmírně lákalo. Rada bych takovýmto způsobem prozkoumala například i orlické vraždy.
L. B.: Když jsme v okolí, kde našli mrtvolu, tak se určitě jdeme podívat. Ale více času bychom tomu věnovaly asi až v důchodu jako Jessica Fletcher.
B. K.: Kdybychom se do toho zakously naplno, tak by to šlo, ale potřebujeme i trochu volného času, který nám už dost zaplňuje podcast. Když bude zase méně práce, možná se do toho pustíme.
Pachatel brutálním způsobem zaútočil na muže v autobuse. Vozidlo zamkl a před dalšími spolucestujícími začal svou oběť pojídat. A oni se na to museli dívat.
Ve svém podcastu jste zpracovaly již přes 150 případů. Který český případ se vám zdá nejděsivější?
B. K.: Za mě je nejhorší, když jsou oběťmi děti. Takové vrahy bych pověsila do průvanu. Například takový Vladimír Lulek nebo strýček Hubert.
L. B.: A to jsou ještě takové méně známé případy. Lidé si spíše vzpomenou na Kajínka nebo vraždu Mrázka.
Hubert Pilčík – usvědčen z pěti vražd.
Jiří Kajínek – odsouzen za dvě nájemné vraždy, prezident Miloš Zeman mu v roce 2017 udělil milost..
František Mrázek – bývalý člen českého podsvětí, v roce 2006 ho zabil nájemný vrah.
A který mezinárodní případ vás zaujal nejvíce?
L. B.: Já mám v hlavě stále Stevena Averyho, o kterém je i dokument na Netflixu s názvem Making a Murderer. Je to nespravedlivě odsouzený muž, který sedí už skoro 25 let a jeho případ stále pokračuje. Na mě nejvíce působí ti nespravedlivě odsouzení vězňové.
B. K.: A mě spíš zajímají vraždy. Nedokážu říci jednu nejvýraznější, ale nedávno mě zaujal jeden případ. Pachatel brutálním způsobem zaútočil na muže v autobuse. Vozidlo zamkl a před dalšími spolucestujícími začal svou oběť pojídat. A oni se na to museli dívat. To byl takový extrém. Vrah se volal Vince Li.
Věnujete se i kriminálním případům ze Slovenska?
B. K.: Ano, nedávno jsme se například věnovaly Horehronskému rozparovači.
L. B.: Lidé nás navíc žádají, abychom zpracovali kauzu Jána Kuciaka.
B. K.: Do toho se ale pouštět nebudeme.
Proč ne?
B. K.: Je to příliš tenký led a nechceme do toho zabřednout.
Někdy nám řeknou i o tom, že vědí, kde bydlí propuštěný vrah a pracuje pod jiným jménem.
Dokázaly byste uvést i příklad ženy kriminálnice, který vás šokoval? Násilná trestná činnost se pojí především s muži, takže těch žen je značně méně.
B. K.: Například Fabianová, Fikáčková nebo Čubirková. Není jich tolik jako mužů, ale také bychom jich mohly jmenovat dost.
Marie Fikáčková — zdravotní sestra, zabíjela novorozence.
Irena Čubirková — zabíjela své partnery.
Vidíte velké rozdíly mezi vrahy mužského a ženského pohlaví?
B. K.: Ano, hlavně co se týče motivu. U žen je málokdy sexuální.
L. B.: Většinou to bývá pomsta. Ale i ženy umí být skutečně brutální. Například jsme řešily italskou sériovou vražedkyni Leonardu Cianciulli, která z obětí dělala koláčky, aby uživila svou rodinu. Zdá se mi však, že ženy většinou bývají takové černé vdovy, které zabijí několik manželů kvůli pojistkám, nebo se zamilují a nechce se jim rozvádět.
B. K.: Ale neměly jsme mnoho žen kanibalek. Mohu uvést příklad ženy, která uvařila hlavu svého manžela, ale takových je skutečně málo.
Dokáží tak hrozivé příběhy z vašeho podcastu poslouchat i ženy, nebo máte spíše mužské posluchače?
L. B.: Pokud si to vezmeme například podle Instagramu, tak až 85 % tvoří ženy. A to si myslím, že máme nejošklivější Instagram v Česku i na Slovensku, protože tam přidáváme fotografie vrahů a to nejsou zrovna hezké obrázky.
Některým vadí, že v podcastu řešíme i věci mimo případu nebo se smějeme. Ale to je o tom, že jsme se někomu netrefily do vkusu.
Čím si to vysvětlujete? Možná tím, že ženám více naslouchají ženy?
L. B.: To si nemyslím. Asi je to spíše tím, že to ženy víc baví.
B. K.: Ženy mají velmi rády informace o cizích životech, kdo koho podvedl, kdo má kolik dětí. Zjišťují si věci, které se jich vlastně netýkají.
L. B.: Vám chlapům je to snad jedno nebo co. (smích)
B. K.: Vy si vyslechnete ten příběh, ale v podstatě by vám stačilo jen posledních 5 minut toho, co se stalo. Ale ženy chtějí slyšet detaily — kdo koho podvedl, s kým kdo spal, takové ty „drby“.
Jak jste se vlastně z Evropy 2 dostaly k podcastu o kriminálních případech?
L. B.: V podstatě to byla taková náhoda. Když jsem moderovala jisté akce, cestou v autě jsem poslouchala podcasty. Bylo to, myslím, přibližně před dvěma lety, tehdy u nás ještě podcasty tolik nefrčely. Při poslechu v autě jsem narazila na dvě americké dívky, které dělaly kriminální podcast a inspirovaly mě. S Bárou jsme si dělávaly filmové večery, kde jsme sledovaly horory. A všem jsme vyprávěly také o různých kriminálních dokumentech.
Řekla jsem si, že by bylo skvělé povídat o takových případech někomu, koho to bude opravdu zajímat, protože doma jsme s tím lidi už otravovaly. (smích) Tak jsem přišla za Bárou a objasnila jí svůj nápad. Ve finále jsme ani nevěřily tomu, že to bude bavit tak velkou skupinu lidí. Ale posluchačů je čím dál tím víc.
Plánujete se jednoho dne věnovat Opravdovým zločinům na plný úvazek a necháte Evropu 2 bokem?
L. B.: Ne, to ne. (smích)
Takže to nehrozí?
L. B.: No, hlavně nás to neuživí. Naše videa nejsou vzhledem ke kriminálnímu obsahu monetizována a ze Spotify a z podobných platforem žádné velké peníze nejdou. Takže jediné, na čem si můžeme přivydělat, je náš merch. Čili by nás to neuživilo a zároveň nás práce v rádiu stále baví.
Ženy nám píší, že přestaly randit na Tinderu, přestaly cestovat stopem nebo stanovat o samotě a podobně.
Na podcastu pracujete více než rok a půl. Za ten čas jste vydaly 150 epizod. Jak to při práci stíháte?
L. B.: Je to časově náročné, proto jsme si daly za cíl vydávat jednu epizodu týdně místo dvou. Natočit to není těžké, ale zpracovat ano, v důsledku čehož jsme jistý čas neměly žádný sociální život.
B. K.: Původně jsme to dělaly tak, že jsme si sedly a najednou jsme natočily dvě epizody předem, respektive dohromady čtyři, neboť každá měla zpracovat dvě. Ale jak říká Lucka, nedalo se to zvládat. Já navíc nebydlím v Praze, ale v Brně, takže jsme na to vždy měly vyhrazený víkend. Někdy jsem měla tendenci odfláknout to, protože jinak bych to nestihla. I proto jsme se rozhodly, že bude lepší, když budeme pracovat na jedné epizodě týdně.
L. B.: To jsi řekla ještě decentně, já měla pár psychických zhroucení. (smích) My jsme s tím začaly na začátku pandemie, takže jsme si tehdy našly v podstatě zábavu, ale když přibylo více práce, už se to nedalo.
Jak na vaše vyprávění o kriminálních případech reaguje blízké okolí — rodiče, kamarádi, partneři?
B. K.: Od začátku byli zcela nadšeni. Moji rodiče jsou zapálení do všeho, co dělám. I kdybych tancovala, což neumím, tak to budou milovat. Ale pravda je, že mnozí lidé nevěděli, co to je podcast, a nechápali, jak může lidi bavit, že budeme něco povídat do mikrofonu. Hlavně nás ale začalo poslouchat naše okolí.
L. B.: To je pravda. Kamarádky se staly našimi fanynkami. A protože pracujeme v rádiu, příliš je to nepřekvapilo. A paradoxně právě ženy toto téma velmi baví, takže nebyly v šoku. Naopak, jsou v tom s námi, poslouchají nás a posílají nám tipy.
My už fungujeme v takovém módu, že jde když jedna z nás na neznámé místo, tak si navzájem sdílíme polohu.
Odkud čerpáte informace k jednotlivým případům?
L. B.: Z dokumentů nebo z lokálních zahraničních médií. Ty se hodí zejména u menších případů; člověk z nich získá množství zákulisních informací, které velká média nejednou obejdou. Občas však bojujeme s tím, že se nám takové weby nedají v naší zemi otevřít.
Podařilo se vám při psaní knihy nebo tvoření podcastu zjistit k některým případům exkluzivní informace, které nebyly dosud publikovány?
L. B.: V podstatě ano. Tedy hlavně co se týče českých případů. Při těch se nám někdy ozvou lidé, kteří jednotlivé vrahy znali, chodili s nimi do školy a podobně. Teď nedávno nám přišla jedna fotografie od matky naší posluchačky, která chodila do školy s Popelkou. Poslala nám snímek ze svého památníčku, do kterého jí Popelka namaloval trpaslíka.
Co jste se od posluchačů ještě dozvěděly?
L. B.: Někdy nám řeknou i o tom, že vědí, kde bydlí propuštěný vrah a pracuje pod jiným jménem.
I nějakým způsobem s takovou informací pracujete?
L. B.: Nezveřejňujeme je, protože ti lidé chtějí být z nějakého důvodu inkognito, nechceme je pranýřovat.
Kritizovali vás někdy lidé za faktografické chyby? Zdroje ke kriminálním případům se totiž často liší a není jednoduché se v nich vyznat.
B. K.: Samozřejmě, ježišmarja. (smích) V těch zdrojích je někdy napsáno, že vraha opustili rodiče v šesti letech a v jiném zdroji v pěti. Tehdy řeknu, že se zde jednotlivé zdroje rozcházejí a nevíme s jistotou, který to má uvedeno správně. Ale jsou takoví lidé, kteří si rádi rýpnou a budou ty chyby cíleně vyhledávat. Jeden pán tak úplně „sestřelil“ můj příběh a napsal mi, že to mám celé špatně, ale někdo mu v komentářích oponoval, že to mám správně.
L. B.: Jsou takoví lidé, ale je jich málo. Někdy nám slušně napíšou i aktualizaci případu, což je super, a my na to pak reagujeme. Těch hejtů je málo. Ale někteří kritizují například to, že podcasty trochu odlehčujeme. Podle mě je to ovšem právě to, co na nás lidi baví.
Co přesně myslíte tím odlehčováním?
L. B.: Některým vadí, že v podcastu řešíme i věci mimo případ nebo se smějeme. Ale to je o tom, že jsme se někomu netrefily do vkusu.
B. K.: Na začátku například probereme různé věci ze života, co se nám stalo, prostě pokecáme, a až potom jdeme na ten příběh. Ten podáváme takovým stylem, že se při tom nezhroutíme. Nijak ho nedegradujeme, ale máme při tom nadhled a odstup, jinak bychom se z toho zbláznily. A v případě, že tam je něco vtipného, nebráníme se ani humoru. Například kdybychom mluvily o vrahovi, který se převlékal za Frankensteina, měl 150 centimetrů a kousal dívky do zadku, tak to je zkrátka vtipné a zasmějeme se tomu. Ale jak říká Lucka, někomu to úplně „nevoní“.
Vzpomenete si na nějaký výraznější hejt?
L. B.: Zrovna včera nám po dlouhém čase někdo napsal, že „to je úplná tragédie, viděl jsem to poprvé a určitě i naposledy, ať se daří, nazdar“. (smích) Nebo nám lidé píší, že se chováme jako puberťačky ze střední nebo že jsme krávy.
Měly jste i sexistické připomínky typu: proč se kriminálním případům věnují ženy a ne muži?
To ne. My se pokoušíme vystupovat tak, aby nešlo do popředí to, že jsme ženy. Snažíme se normálně oblékat, normální působíme, takže na naše pohlaví nijak neupozorňujeme. Nehrajeme to na ženskou vlnu.
Změnil se následkem studování případů váš přístup k lidem? Máte pocit, že jste opatrnější?
L. B.: Velmi. V podstatě za vším cítím nějaký podraz.
B. K.: Souhlasím. Například Lucka nedávno zpracovala případ dívky, kterou podle všeho zabil přítel. Tak jsem se svého partnera ptala na to, zda by mě někdy nezabil. (smích)
L. B.: My už fungujeme v takovém módu, že když jde jedna z nás na neznámé místo, tak si navzájem sdílíme polohu.
B. K.: Minule, když jsem byla na půldenním výletě, mi dala Lucka na podprsenku lokalizátor.
L. B.: To byl takový ten Airtag od Applu. (smích)
A jak podcast ovlivňuje vaše posluchač? Jsou opatrnější i oni?
B. K.: Stoprocentně. Ženy nám píší, že přestaly randit na Tinderu, přestaly cestovat stopem nebo stanovat o samotě a podobně. Myslím si, že ta opatrnost je dobrá a nejsme žádní blázni. Právě naopak, nyní si zpětně uvědomuji, jak neopatrná jsem v minulosti byla, když jsem ve tři nebo čtyři ráno odcházela sama z baru přes některé nepříliš dobré lokality. Myslím, že jsem tehdy mnohokrát pokoušela štěstí.
Myslíte si, že je taková opatrnost na místě a není to místy až trochu paranoidní?B. K.: Svět je nyní natolik zvrhlý, že si to nemyslím. Opatrnost je opravdu na místě. Stačí být jednou v nesprávný čas na nesprávném místě. A myslím si, že pokud by to někoho mohlo zachránit, dává to smysl.
