Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Nebinární osoby nechtějí být označovány jako žena nebo muž. Jak jim tedy máme říkat? Záleží na tom vůbec?
Prohlášení Demi Lovato a reakce médií vyvolaly vlnu otázek. Lovato o sobě tvrdí, že jsou nebinární – už jen tato věta ti možná zvedla obočí a čteš ji už podruhé. Vidíš správně, je tam množné číslo. Ale proč a co vlastně znamená, že je někdo nebinární?
Někteří lidé tvrdí, že je to jen výmysl dnešní doby, rozmar rozmazlených mladých, kteří nevědí, co ještě vymyslet. Jiní naznačují, že jde o vážnou psychickou chorobu, a pokud respektujeme požadavky nebinárních osob, udržujeme je nemocné. My jsme s pomocí odbornic na genderovou identitu a sexuoložky zjišťovali, jak to je opravdu.
Orientaci si nevybereš, identitu asi také ne
To, že je člověk nebinární, není zcela věcí volby, myslí si Petra Filipová, která vyučuje genderová studia na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Ne každý nemůže být nebinární osobou, podobně jako se kdokoliv nestane mužem, ženou nebo transgender osobou.
Zdroj: Pexels/RODNAE Productions/volně k užití
Pro Refresher vysvětlila, že je to čistě o psychologickém prožívání genderu toho člověka. „Někteří lidé se narodí jako ženy – přisoudí jim ženské pohlaví při porodu na základě biologických znaků – a vyrostou zcela v pořádku s tím, že se cítí jako žena.“ U nebinárních lidí je to podle jejích slov také o tom, že jim přisoudí při narození nějaké pohlaví, ale podobně jako u transgender lidí pociťují svou identitu jinak.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak může souviset okolí a výchova s tím, zda je člověk nebinární.
Zda se s genderovou identitou rodíme nebo se formuje a dá se v případě potřeby „opravit“.
Proč podle odbornic nebinárnost není novodobý výmysl.
Zda je nebinární člověk podle psychiatričky a sexuoložky duševně nemocný.
Zda je extrémně liberální oslovovat je v množném čísle.
Někteří odborníci tvrdí, že se s nebinárností rodíme, jiní se přiklánějí k názoru, že je výsledkem výchovy a zejména společnosti. „Ani psychologové a sociologové nemají konzistentní názor. Já bych řekla, že je to spojení obou těchto možností,“ říká Filipová. „I u mužů a žen, kteří jsou binární, vstupuje společnost a výchova do toho, jak prožívají svůj rod. Přebíráme chování z našeho okolí na sebe, vyrovnáváme se s tím, co pro nás znamená být mužem nebo ženou.“
Hodně navíc závisí na tom, k jakým informacím máš přístup. Kdysi ani gayové a lesby neměli dostatek informací, ale to neznamená, že svou sexualitu prožívali jinak (stále vnímali, že jsou jiní než většina, a věděli, kdo je přitahuje). S tímto pohledem souhlasí i sexuoložka Olga Jamborová, podle které má tato „psychodynamická“ teorie své opodstatnění.
Sexuální vývoj podle lékařky mají vliv i hormony, osobnost, kterou máme danou geneticky, a naše okolí a výchova. Stejná osoba by se možná v jiném prostředí formovala jinak, ale to, s jakou genderovou identitou se narodíme, se přepsat, změnit nebo „vyléčit“ nedá.
Zdroj: Pexels/Anna Shvets/volně k užití
Podle Filipové jsou nebinární osoby do jisté míry závislé na vědomostech, aby dokázaly pochopit a vyjádřit své pravé já. „Pokud se člověk nedostane k těmto informacím a nemá žádnou podporu, může být velmi obtížné svou identitu nějak pojmenovat. Ten člověk to přesto cítí, ví, že nezapadá do tradičních mužských nebo ženských rolí, ale nemá pro to pojmenování. Neumí to vysvětlit jiným a ani sám sobě.“
Tato genderová identita je tedy něco jiného než obyčejná otázka biologie. Výzkumnice v Ústavu výzkumu sociální komunikace SAV Jana Fúsková, která se specificky věnuje také lidské sexualitě a genderové identitě, nám vysvětlila, že to není jen to, co vidíš na první pohled. „Je to vnitřní, souvisí to se společenskými očekáváními, která se však časem mění. Nebinární osoby jednoduše odmítají dělení na ženský a mužský svět.“
Odmítají ho proto, že sami do něj nezapadají. Nemusí mít přitom žádný zásadní problém s tím, pokud se někdo ztotožňuje s tím, že je žena nebo muž. Dokonce se tyto kategorie ani nesnaží smazat, jen vytvářejí tu svou.
Nebinární osoby si lidé často zaměňují s intersexuálními osobami. Intersexuální lidé se však takto narodí, v jejich případě to je vskutku otázka biologie. Jejich chromozomy, hormony a další rozlišovací znaky (například vnější pohlavní znaky) jsou nejednoznačné nebo smíšené, takže mají i ženskou, i mužskou anatomii.
Rodiče spolu s lékařem po narození musí učinit rozhodnutí, obvykle na základě hormonální analýzy, vysvětlila nám Fúsková. V případě potřeby dítě podstoupí zákrok a rodiče pak potomka nadále podle tohoto rozhodnutí vychovávají. K takovým poruchám dětí dochází velmi zřídka. Neexistují oficiální statistiky. Podle neoficiálních tvoří zhruba 1,7 % naší populace.
Nevíme, zda rekonstrukční operace genitálií probíhají už po narození, ačkoli v zahraničí to je praxí. Podle Zary Kromkové však evidujeme případy takových operací v případě starších dětí (ve věku 6 let), řekla pro TVnoviny.
Výmysl znuděných mladých lidí?
Lidé se často ptají (a vnímáme to i v komentářích pod články), zda není nebinárnost jen nějaký výmysl, novodobý rozmar dětí, které vyrostly s laptopem v ruce. Podle Filipové nám historie napovídá, že to není pravda.
Zdroj: Unsplash/Charisse Kenion/volně k užití
S genderovými identitami, které nelze kategorizovat jako muž a žena, jsme se podle jejích slov setkávali už ve starověkém Egyptě. „Už tam měli kategorii, která byla v překladu jako eunuch. Nezahrnovala jen lidi, které my chápeme jako eunuchy(muž, který kastrací přišel o varlata – pozn. red.).“
Podle vědkyně, která vyučuje genderová studia, máme podobné příklady i v anglosaských civilizacích, kde měli specifické pojmenování pro lidi, kteří nezapadali do názvů muž a žena. „V Indii dodnes funguje kategorie lidí, kteří jsou nebinární nebo trans. Není to výmysl 21. století, najdeme ji v různých historických zdrojích.“
S tím, že to není ani výmysl ani nemoc, se ztotožňuje i psychiatrička a sexuoložka Olga Jamborová. Nejčastěji pracuje s transgender lidmi, s nimiž řeší jejich tranzici. Pro Refresher řekla, že ačkoli to je v aktuálním seznamu sexuálních poruch stále evidované jako porucha, nesouhlasí s tímto zařazením. Současná sexuologie pracuje na tom, aby to v nejnovější edici seznamu chorob a poruch už ani nebylo.
Podle Jamborové to totiž není duševní nemoc v pravém slova smyslu. „Jsou různé teorie. Nejběžnější je, že se s tím lidé narodí,“ vysvětlila nám. Genderová identita se podle jejích slov formuje už u plodu vlivem hormonů a projeví se po narození, nejpozději v pubertě. „Ale mluvíme i o psychodynamické teorii, kde jde o určitý typ experimentování s vlastní osobností. Jsou takové osobnosti, které v rámci poruchy mají problém zapadnout do krabičky a odmítají své zařazení.“
Podle lékařky jsou to ojedinělé případy a je třeba vyloučit to podrobnou lékařskou analýzou. Dá se s tím pak terapeuticky pracovat tak, aby byl člověk schopen žít plnohodnotný život.
Bez ohledu na to však lékařka říká, že tuto identitu je třeba respektovat. Pro mnohé nebinární osoby nemusí ani představovat takový problém, aby ho museli řešit v psychologické či sexuologické poradně. Ale i když za ní někdo s poruchou osobnosti přijde, nesnaží se ji násilím zařadit do tradičních krabiček. „V první řadě to je třeba respektovat, neměli bychom to zesměšňovat nebo bagatelizovat.“
Ti, kteří se s tím trápí nebo se v důsledku toho cítí vylučovaní ze společnosti, by podle ní měli vyhledat odbornou pomoc. Ale ne zastaralou léčbu podobnou konverzi homosexuálů. „Vždy musíme terapeuticky pracovat s člověkem tak, aby se s tím on sám ztotožnil. Nemůžeme člověka předělávat, nedá se to. Musíme ho jen naučit přijmout sama sebe. To, že má někdo jinou identitu, neznamená, že je duševně nemocný.“
Zdroj: Pexels/Kasuma/na voľné použitie
Extrémní liberalismus
Když ženy začaly nosit kalhoty, také se lidé ptali, jestli to už není příliš, připomíná nám historii ženské emancipace Petra Filipová. Tato otázka se opakovala i při možnosti volit u žen nebo u lidských práv LGBT+ lidí. „Historicky se ukazuje, že odpovědí na otázku je ne. Žádná z těchto změn nepřinesla tragické následky či rozpad společnosti. Ve větší míře tato otázka souvisí s vlastním pohodlím,“ řekla pro Refresher.
Když nám někdo naruší zažité způsoby myšlení, vyžaduje to mentální práci a ne každý člověk je ochoten věnovat se jí. „Až tolik úsilí to nechce, akceptovat to, co někdo říká o své identitě a svém prožívání. Pokud si někdo neumí představit jiné prožívání své identity, je to naprosto v pořádku, každý prožívá věci jinak. Stačí být tolerantní.“
S jejím názorem se ztotožňuje i Fúsková, která nám řekla, že nevidí důvod nerespektovat něčí vnitřní identitu. Je to podobné jako s preferencí u jména: chceš být Jana a ne Janička, pro tvé okolí není prakticky žádnou námahou, aby ti tak říkalo.
Lidé, kteří jsou nebinární, mají již tak složitou komunikaci s ostatními lidmi. Musí vysvětlovat svou identitu, setkávají se s nepochopením, až ohrožováním ze strany těch, kteří to nechtějí akceptovat.
Způsobuje to problémy v rodině podobné lidem z LGBT komunity. „Není to tedy věc, kterou si člověk vybere pro zábavu nebo pozornost,“ upozorňuje Filipová. Pozornost sice přijde, ale často negativní. „Žádný člověk by si zřejmě dobrovolně nevymýšlel něco, co mu přinese negativní zážitky.“
Nejtvrdším oříškem v češtině je její závislost na rodech, která znemožňuje hovořit o nebinárních osobách a zároveň je konstantně neurážet. I proto se zdá využití množného čísla vhodnějším řešením (mluvíme o „nich“, i když je to jeden člověk). Nebinární osoby se nechávají oslovovat jako „oni“ nebo „ono“. Příklad najdeš i v našem rozhovoru s ekoaktivistkem Alžbětem.
K této formě se přiklání i Filipová. „Pokud je to blízký člověk, tak se můžeme zeptat, jak preferují být označování. Není to homogenní skupina, nepřemýšlejí všichni stejně: jsou tací, kterým nevadí ani on, ani ona, další preferují plurál nebo mají jinou preferenci.“ Samozřejmě, gramatika tě tak daleko nepustí.
Mluvit o jedné osobě v množném čísle je ale nespisovné. Jediné, na co se můžeme spolehnout, je fakt, že jazyk je dynamický a po staletí se vždy měnil a přizpůsoboval společnosti. Není vytesaný do kamene a je docela možné, že i v tomto ohledu se časem změní.
