Terapeutka mi pustila rádio a odešla si něco zařídit. To měla být terapie, tvrdí Hana s hraniční poruchou osobnosti

Sedíme v kavárně, házíme na sebe nejisté pohledy a je nám zima. Obě jsme trochu nervózní, asi nevíme, co od tohoto rozhovoru očekávat. Já se bojím, abych nepoložila necitlivou otázku. Hana se bojí, aby neodpověděla hloupě.

Známe se, ale ne tak dobře, aby mi s naprostou lehkostí vyprávěla o své diagnóze. „Raději chci, aby to bylo anonymní,“ řekne nejistě. Ujistím ji, že to není problém. Pro účely tohoto článku proto měníme její jméno. 

Mluvíme o BPD (Borderline Personality Disorder), česky emočně nestabilní poruše osobnosti. Málokdo ví, co tato porucha zahrnuje. Lidé si ji snadno zamění za bipolaritu či maniodepresivní poruchu.

Psychologové ji označují také jako hraniční poruchu osobnosti. Jedním z hlavních příznaků BPD totiž je, že člověk své pocity prožívá extrémně intenzivně. Pohybuje se na hraně emocí – smutku, štěstí nebo apatie – a neumí dosáhnout jejich středu. 

„U nás nikdo neví, co to je,“ říká Hana. „V anglicky mluvících zemích se o dívkách s BPD říká, že jsou to ty největší manipulátorky. Nechají ti 40 zmeškaných hovorů a 360 esemesek,“ řekne a napije se čaje. „Není dobré, že nás házejí do jednoho pytle. Může to ale být pravda, pokud s tím nepracuješ.“

Kdy jsi začala cítit, že je v tobě něco jinak? Všimla sis prvních příznaků BPD? 

Netušila jsem, co BPD je. V patnácti jsem ale začala mít velmi špatné noční můry. Budila jsem se každou noc zpocená, roztřesená a nebyla jsem schopná usnout. To se opakovalo tak dlouho, až jsem nakonec šla k neuroložce. 

Doporučeno

Ve snech řešíme důležitá témata potlačená do nevědomí, vysvětluje psychoterapeutka Andrea Heretiková Marsalová (Rozhovor) 6. dubna 2021 v 14:30

Jaké to bylo?

Absolutně jsem se u ní zhroutila. Dívala se na mě, nechápala, proč jí tam řve 15leté děcko. Poslala mě k psychiatričce, dala mi nějaké léky na uklidnění. Ty jsem si dávala před spaním.

A to ti pomohlo? Byla to dětská psychiatrička, a když jsem k ní šla, bylo mi už osmnáct. Mluvila se mnou jako s pětiletým děckem a dala mi antidepresiva. Konkrétně šlo o Citalec. Bylo mi z něj špatně, zvracela jsem každý den a musela jsem ho po dvou týdnech vysadit.

Jak jsi to řešila dál?

Začala jsem chodit k psycholožce ve městě na východním Slovensku, odkud pocházím. Z toho jsem měla opravdu extrémní trauma. Šlo o starší paní, která se spíše specifikuje na osvědčení způsobilosti nošení zbraně než na terapii.

Proč jsi z ní měla trauma?

Když jsem přišla na terapii, nemluvila se mnou. Namísto toho mi pustila relaxační hudbu z rádia. Potom odešla pryč, protože si šla něco zařídit. Na té „terapii“ jsem se zhroutila a slíbila jsem si tam tehdy, že se tam už nikdy v životě nevrátím. A opravdu tomu tak bylo. 

Kvůli tomu sezení jsem musela odejít ze školy a vysvětlovat to třídnímu učiteli. Nechtěla jsem, aby si o mně spolužáci mysleli, že jsem psychopatka. Vyšla jsem z komfortní zóny a šla jsem na terapii, ačkoli to je velké stigma. A pak se stalo tohle.

U BPD nedokážeš sám sebe vidět jinak než jako monstrum, které každému ubližuje.

Cítila ses tedy nevyslyšená?Ano, když odešla a pustila tu hudbu, měla jsem pocit, že mě nevyslechla. A přesně to jsem potřebovala — cítit se vyslechnutá a pochopená. To jsem u nikoho nenacházela. Namísto toho, abych dostala podporu, kterou jsem potřebovala, jsem se cítila jako zátěž pro systém.

Diagnostikovala ti hraniční poruchu osobnosti? Právě že mi diagnostikovala úzkostně–depresivní poruchu a ne BPD. Je těžké říci, do jaké míry to byla pravda, protože jsem opravdu byla depresivní a úzkostlivá. Ale takové emoce mohou mít souvislost právě s BPD.