Laura z Love Islandu: Jsme obyčejní lidé, kteří si na nic nehráli. Peníze vložíme do společného bydlení

Několikrát jsme o tom mluvili, máme tam lepší podmínky. Martin tam má práci, já teď studuji online, končím bakaláře, takže mně je v podstatě jedno, kde bydlím.

Vyhráli jste spolu 2 miliony korun. Dostanete peníze i za účast v show?

Nějaká částka tam je, je to náhrada za to, že jsme byli dva měsíce bez jakéhokoliv příjmu. Ale není to částka, při které bychom zbohatli.

Chtěla bys jít do další reality show?

Je to fajn, ale určitě ne z dlouhodobého hlediska. Člověk tam nemá žádné soukromí, je to náročné, být 24 hodin denně pod kamerami. Budeme s Martinem rádi, budeme-li součástí budoucích sérií Love Islandu, kde se setkáme s účastníky a budeme jim moci říct, jak to tam chodí, poradit jim.

Ale znovu bych se do Love Islandu nepřihlásila, bylo by to dost kontraproduktivní. Proč bych se tam hlásila, když jsem už našla partnera?

Mohla bys jít do jiného typu pořadu, například něco na styl Vyvolených.

To spíše ne. Na takové reality show, kde opravdu je třeba dělat zábavu a ukazovat se, na to nejsem. Tato show byla fakt o tom, abych si našla lásku a vytvořila kamarádství. Proto jsem souhlasila s účastí. Nemusela jsem se nijak přetvařovat nebo hrát si na něco, co nejsem.

Poprvé jsme byli na telefonu den poté, co jsme skončili natáčení finále. Ale ještě předtím jsme museli absolvovat rozhovor s psycholožkou.

Měli jste ve vile soukromé telefony?

Vůbec, celé dva měsíce jsme telefon neměli a byli jsme zcela odříznutí od sociálních sítí i od dění ve světě.

Ani telefony, přes které jsme vás na sociálních sítích během vysílání sledovali, jste si ve vile nemohli nechat. Jaký to byl pocit, žít dva měsíce zcela odříznutí od světa? Věděli jste vůbec, že ​​se pandemie zhoršila nebo jak se mají vaši blízcí?

Žili jsme opravdu v takové bublině a vůbec jsme nevěděli, co se ve světě děje. Byl to pro nás trochu šok, když jsme se vrátili na Slovensko. Co se týče rodiny, režie nás informovala, pokud bylo něco vážného, ​​jinak jsme nebyli v kontaktu.

Lidé nám říkali, že jsou rádi, že jsme to vyhráli právě my s Maťem. Líbilo se jim, že jsme obyčejní lidé, kteří si na nic nehráli.

Kdy jsi poprvé dostala svůj telefon a mohla si jít na internet bez kamer?

Poprvé jsme byli na telefonu den poté, co jsme skončili natáčení finále. Ale ještě předtím jsme museli absolvovat rozhovor s psycholožkou. Ta nás připravila na to, co se vlastně může dít i ve světě, ale také na internetu. Pak jsme ještě mluvili i se specialistou na sociální sítě, který nás připravil na případný hejt v komentářích a podobně. Teprve potom jsme dostali telefony.

Pamatuješ si, co byla první zpráva, kterou sis přečetla?

Nejprve jsme se všichni spojili s rodinou a blízkými, teprve potom jsme šli na sociální sítě. Četli jsme si jen pár reakcí, bylo jich strašně mnoho a neměli jsme čas projít si všechno. Ale ty první zprávy byly velmi pozitivní, podporující. Lidé nám říkali, že jsou rádi, že jsme to vyhráli právě my s Maťem. Psali nám, že nám fandili, že se jim líbilo, že jsme obyčejní lidé, kteří si na nic nehráli.

Pomohly ti v něčem ty výstupní rozhovory s psycholožkou a s expertem na sociální sítě?

Myslím si, že všichni ve vile jsme byli připraveni na to, že tam nějaký tlak zvenčí bude. Ale bylo dobré mluvit o tom s někým, kdo má objektivní pohled, není zainteresován a řekne ti, že si to nemáš brát k srdci a nedělat si těžkou hlavu z negativních komentářů. Ale určitě jsme s tím také počítali, to je něco přirozeného, ​​když je člověka vidět v médiích.

Měli jste psycholožku k dispozici i během natáčení? Kdybyste měli úzkost nebo nějaký problém, mohli jste si dát den volna?

Ano, mohli jsme o to požádat a byli jsme s psycholožkou v místnosti bez kamer a mikrofonů. Ani já a ani Martin jsme sice té možnosti nevyužili, ale měli jsme ji.

Dostali jste s Martinem i negativní zprávy?

Pár se našlo, i když 90 procent zpráv a komentářů byly milé. Někteří lidé nám vyčítali hlavně to, že jsme se tam dva měsíce jen „váleli“. Prý jsme se jen proleželi až do finále. (smích) A v podstatě to pravda je, ano. My jsme tam nepřišli dělat show, nešli jsme se předvádět a ukazovat lidem, šli jsme tam s jiným záměrem. Takže já to těm lidem nevyčítám. Ale kromě těch soutěží jsme tam opravdu neměli co dělat, bylo tam jedno malé fitko a mohli jsme se jen opalovat a povídat si s lidmi, kteří tam byli. (smích)

Mně osobně bylo nepříjemné, když Aisha dostala úkol, že má předstírat orgasmus. To se mi zdálo už přes čáru, hlavně proto, že to dělala sama.

V době našeho rozhovoru máš první den opravdu volno a nejsi pod dohledem kamer. Viděla jsi už celou show?

Ne, nemám na to absolutně čas. Hned po finále jsme natáčeli líbánky a pak jsme cestovali za blízkými a sledovali spíše dění na internetu.

Dostalo se do televize i něco, co se ti nezamlouvalo nebo ti vadí, že to odvysílali?

Za vším, co jsem ve vile udělala a řekla, si stojím. Záleží spíše na tom, jak to sestříhali. I s tím se dají dělat divy, ale my jsme viděli jen několik sestřihů a v rychlosti jsme si proklikali první díly, takže nevím. Neměla jsem však zatím pocit, že by tam bylo něco, co bych si nepřála nebo mi to bylo nepříjemné.

Reakce byly na 99 procent opravdu přirozené a nemuseli jsme se přetvařovat.

Mnohé soutěže, které jste ve vile dělali, měly silný sexuální podtón. Nastal takový moment, kdy sis řekla, že tohle je už opravdu nepříjemné, a musela ses překonávat, abys úkol splnila?

Já už viděla nějaké díly ze zahraničních sérií Love Islandu a několikrát jsem si u nich řekla, že kdybych ten úkol musela dělat i já, tak by mi to bylo velmi nepříjemné. Jenže my jsme tam spolu trávili každý boží den, pomalu každou minutu. Dobře jsme se znali a brali jsme se jako kamarádi, po čase jsme přestali vnímat kamery a cítili jsme se přirozeně. Nebylo to trapné.

Mně osobně bylo nepříjemné, když Aisha dostala úkol, že má předstírat orgasmus. To se mi zdálo už přes čáru, hlavně proto, že to dělala sama. Ale spíš jsme to vždy otočili v žert, kdyby to dělala v páru, tak už by měla podporu a byl by z toho vtip.

Jaká část dění ve vile byla dána scénářem?

Ze scénáře byly jen ty soutěže, ty jsme si nevymýšleli my. Ale všechno ostatní, jak jsme na to reagovali, co jsme říkali, do jaké míry jsme se do soutěží zapojovali, bylo na nás. Někdy se stalo, že když jsme byli více unavení a přečetli jsme si nějakou esemesku, na kterou jsme pořádně nezareagovali, tak nám řekli, jestli bychom se mohli více radovat, ale reakce byly na 99 procent opravdu přirozené a nemuseli jsme se přetvařovat.

Všechny interakce mimo možná těchto reakcí na soutěže nebo SMS zprávy byly tedy upřímné, režie nediktovala témata, o kterých jste si povídali, nebo vývoj vztahů.

Přesně tak. Četla jsem si komentáře, že proč vždy tak zíráme, když nám přijde nějaká zpráva, a tohle je ten důvod. Ale je třeba si uvědomit, že my jsme tam celé dny vlastně neměli žádný impuls zvenčí a ty zprávy nám alespoň obohatily den, konečně se něco dělo. I proto jsme tak reagovali.