Se známou influencerkou jsme si povídali o životě na internetu i mimo něj.
Bé Hà Nguyen začínala s internetovou tvorbou v roce 2013, dnes ji jen na Instagramu sleduje více než půl milionu lidí. Povídali jsme si s ní třeba o tom, co jí na sociálních sítích přijde nejlepší, co naopak berou, nebo o tom, jak mají influenceři a influencerky nakládat s obrovským dosahem, který mají.
V tomto článku si přečteš:
- Jaký hlubší smysl vidí v influencerství
- Jak její tvorbu přijali spolužáci na střední, když v roce 2013 začínala
- Proč přirovnává svůj vliv k vlivu médií
- Jak prožila účast na MTV Europe Music Awards
- Co si myslí o odpovědnosti influencerů
Na svém YouTube kanále píšeš, že se zaměřuješ na videa o módě, kosmetice, vaření či DIY, ale že se snažíš v poslední době směřovat i jinam. Kam tedy směřuješ?
Podle mě nelze dělat některé věci pořád dokola, to vyčerpává tvůrce a postupně to přestává bavit i lidi. Na začátku jsem se zaměřovala třeba na hauly, moje první video bylo o tom, co jsem si koupila, inspirace v kosmetice a tak. Nemyslím si, že by to teď fungovalo, lidi se spíš chtějí informovat, je to pro ně i taková terapie, že si u videa odpočinou. Já osobně vím, že kdybych teď natočila haul video, tak by to dnes i díky posunu ve společnosti nikoho tolik nebavilo. Přijde mi to jako zbytečný konzumerismus, doporučovat obrovské nákupy věcí.
Vidíš tedy dneska v influencerství nějaký hlubší smysl?
Myslím si, že ano. Určitě se najde někdo, kdo se mnou nebude souhlasit, protože spousta lidí v obsahu žádnou hloubku nemá a i tak jsou dost sledovaní. Influencer v pravém slova smyslu musí podle mě mít i přidanou hodnotu k tomu, aby uspěl i mimo svoji bublinu. Lidi už zkrátka nebaví jenom donekonečna prohlížet hezké obrázky na sociálních sítích, v tom se nevidí a nic jim to nedává.
Ohlížíš se čas od času za svou tvorbou? Najdeš třeba nějaké staré video a řekneš si: Proboha, jak jsem tohle mohla zveřejnit?
To jsem dělala kdysi, ale teď cokoli vytvořím, už tam zůstává. Obecně mě baví vidět posun v mé tvorbě. Jasně, videa, která jsem přidávala v roce 2013 a 2014, tak jsou podle mě strašná a nedá se na ně koukat. Ale přijde mi fajn vidět, že i v té době si to svoje diváky našlo. Jednou to už na internetu je, člověk vyrostl a není důvod se za to stydět. Teď se chovám jinak a přijde mi to trapné, ale v té době to bavilo lidi i mě. Není důvod to skrývat a dělat, že jsem tehdy nic netvořila.
Nikdo si tehdy neuměl představit, že youtubeři budou mít takovou sledovanost jako média a můžou si vytvořit vlastní komunikační kanál, kde můžou ovlivňovat spoustu lidí.
Nakousla jsi, že jsi s tvorbou začala v roce 2013. Předpokládám, že jsi tehdy byla na střední škole. Jak tvou tvorbu přijali spolužáci?
Nepřijali, protože v té době YouTube videa moc neletěla. Řadím se k éře youtuberek jako byly Teri Blitzen, PetraLovelyHair nebo jiné, které už netvoří. To znamená, že jsme všechny byly na začátku a smáli se nám všem, nikdo nechápal, jak to lidi můžou sledovat, všem to připadalo hloupé a nekvalitní. Nikdo si neuměl představit, že youtubeři budou mít sledovanost jako média a můžou si vytvořit vlastní komunikační kanál, kde můžou ovlivňovat spoustu lidí.
Takže ano, spolužáci se smáli. Mrzelo mě to. Když jsem šla do školy a viděla jsem, jak si v hloučku pouští moje videa a smějí se. Nahlas se o tom bavili. Ale byli jsme na střední, bylo to ještě takové dětské.
Takže to nebyla šikana v pravém slova smyslu?
Tak půl na půl. Nemyslím si, že by to byla taková ta typická šikana. Bylo to sice sranda, ale pro mě samozřejmě ne příjemná.
Zmínila jsi, že influencer může mít obrovský dosah srovnatelný s médii. Cítíš jako influencerka nějakou zodpovědnost vůči svým followerům? Rozmýšlíš pečlivě každou věc, co na sítě přidáš?
Stoprocentně. Myslím si, že mě i lidi kategorizují spíš do řekněme zodpovědnější skupiny influencerů, z toho mám radost. Důkladně si rozmýšlím všechno, včetně popisku i obsahu na instastories. U mě to vychází celkově z povahy, potřebuji mít nad vším kontrolu, často mám i přesnou vizi a tu chci splnit. Vždycky postuji až ve chvíli, kdy mám jistotu, že to dává smysl. Dávám si pozor i ve videích, abych byla neutrální, abych nikoho neurazila. Ale ne vždycky se to dá uhlídat, pak mě mrzí, když někdo pochopí něco jinak, než jsem to myslela.
Myslíš si, že by lidé s velkým dosahem na sociálních sítích měli působit i v osvětovém směru? Zveřejňovat fotky z volebních místností, z očkovacího centra a tak podobně, nebo by se takovým příspěvkům měli vyhnout?
Když už ten dosah člověk má, tak by ho měl ve prospěch společnosti využívat. Zase čím víc se člověk vyhýbá kontroverzním tématům jako je třeba očkování, koronavirová situace nebo obecně politika, tak je to pro něj lepší v tom smyslu, že je neutrální půdě. Ale pořád by měl mít nějaký názor, protože to lidi baví. Vždycky tam budeš mít lidi, kteří s tím nebudou souhlasit i lidi, co budou s tebou.
Co je podle tebe nejlepší na sociálních sítích? Co člověku dávají?
Je na nich nejlepší, že umí stmelit lidi, často ve vhodnou dobu. Šlo to vidět třeba během katastrof na Hodonínsku. Někdy to funguje na úplně jednoduchém principu, když třeba Nikol Štíbrová vyhlásí charitu na Instagramu a za jediný den se vyberou dva miliony. To je podle mě skvělé. Sociální sítě taky díky okamžitému sdílení pomáhají najít pohřešované lidi.
Co naopak berou? Cítíš taky potřebu si od nich občas odpočinout, nebo se bez nich nedá fungovat?
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
125 Kč 25 Kč
Máš již předplatné?
Přihlásit se
Dočíst článek
Poslat sms
Pošli SMS na 90211 s textem CLANEK 107298 a dočti tento článek.
Cena SMS za otevření článků je 89 Kč s DPH.
Jak to funguje?Po odemčení získáš
Přístup k prémiovým článkům
Přístup k benefitům
Např.:
Celodenný Skipas v PARK SNOW Donovaly ZDARMA
, Poukázka v hodnotě 200 korun na nákup v Furiosa
nebo PPV kód na Oktagon 65
Zobrazit všechny (9)
Pocit, že si od nich chci odpočinout, mám doslova každý den. Ale neumím to. Moje práce je celá na internetu. A i ve volném čase, když člověk nemá co dělat, tak mu podvědomě začne po pár minutách chybět brouzdání palcem po obrazovce. Sice se tam absolutně nic neděje, ale v hlavě ti neustále svítí ta kontrolka, že zrovna teď by se něco stát mohlo, že někdo přidal něco zajímavého. Z 99 procent to tak není. Instagram je pořád plný hezkého oblečení a fotek ze snídaní. To je fajn, ale člověku nic neuteče. Ale jak jsme asi zvyklí ty informace přijímat neustále, tak je pro nás nepředstavitelné, když je dostaneme s třeba jednodenním zpožděním.
Pozitivní komentáře jsou pro mě jako dopamin. Ale pak mezi nimi objevím třeba nějakou nadávku a minuty přemýšlím, proč mi ji člověk napsal, co jsem vlastně udělala. Ale je důležité si věci nebrat úplně osobně.
Sociální sítě umí být i nenávistné, někteří lidé si často neberou servítky. Dá se s tím bojovat? Řešíš hatery?
Při množství lidí, kteří mě sledují, není reálné hatery nemít. Ale myslím si, že mám ohromné štěstí na příjemnou komunitu, kterou si dlouhé roky buduji. Haterů mám minimum, řekla bych jednoho z tisíce. Ale i ten jeden nenávistný komentář bolí a je často mnohem hlasitější, než tisíce pozitivních. Pozitivní komentáře jsou pro mě jako dopamin. Ale pak mezi nimi objevím třeba nějakou nadávku a minuty přemýšlím, proč mi ji člověk napsal, co jsem vlastně udělala. Ale je důležité si věci nebrat úplně osobně. Když je to konstruktivní kritika, jsem schopná se nad tím zpětně zamyslet, jestli třeba neměl pravdu.
Lidé ti píšou pozitivní ohlasy, že jim tvoje tvorba často pomáhá. Působíš velmi pozitivně, ale nedávno jsi přidávala video, kde říkáš, že je v pohodě, necítit se vždycky v pohodě a že to tak máš občas také. Hlavně v dnešní zrychlené době je na duševní zdraví obrovský nápor. Co ti pomáhá proti negativním myšlenkám bojovat?
Pomáhá mi nebýt na telefonu a jít ven, třeba s přáteli. Je to banální, ale opravdu to pomáhá. Nestačí vypnout telefon třeba na chvíli, člověk se od toho prostě musí úplně odpojit. Je to vlastně hrozně jednoduché, ale spousta lidí to neumí. Taky relaxuji třeba u vaření, sportu, dokumentárních filmů a hlavně u dobré večeře někde v restauraci. Už jen být v tom prostředí, analyzovat chutě, co mám na talíři. Jsou to možná klišé, ale fungují.
Podle mě nelze mít kvalitní život na sociálních sítích, pokud to nezažíváš i v reálném světě. Kvůli tomu pak vznikají krize s identitou, když je člověk na internetu úplně někým jiným, než je ve skutečnosti.
V listopadu jsi byla pozvaná na prestižní vyhlášení MTV Europe Music Awards v Budapešti. Co sis jako první pomyslela, když tě pozvali?
To bylo neskutečné. Ještě chodím na školu, kterou dělám o víkendu, a máme docela drsnou povinnou docházku. A samozřejmě to vycházelo na dobu, kdy je škola. Nejdřív jsem uvažovala, že nebudu moci jet, protože musím do školy. A pak mi došlo, že nad tím vůbec nemám přemýšlet, že to je něco, co se nedá odmítnout. I ve škole byli v pohodě a říkali, ať jedu.
Jak to všechno proběhlo?
Všechno se seběhlo hrozně rychle. Sama jsem si dělala styling, objednala jsem si oblečení, které přišlo den před odjezdem. Bydleli jsme v jednom z nejlepších hotelů v Budapešti, už tam to pro mě bylo neuvěřitelné, protože tam byli ubytovaní třeba One Republic.
A co se týče samotné události. Nikdy jsem nevěděla, jak třeba probíhá red carpet. Že má někdo ceduli s tvým jménem a jde před tebou, když tě fotí třeba šedesát fotografů najednou. Byla jsem na jednom místě třeba s Ritou Orou, to jsem si nikdy neuměla představit. Ještě teď těžko hledám slova.
Co pro tebe takové pozvání znamenalo?
Ani mě nenapadlo o tom snít. Proč by mě, jako influencerku, která neumí zpívat ani tančit, měli na takovou akci pozvat? Ale stalo se a mně to přijde fascinující. A je to vlastně důkaz, že takové akce nemusí být jen pro uzavřenou skupinu, ale každý má šanci. Já a MTV Music Awards, to jsou dva rozdílné světy, nejsem hudebník, neumím zpívat, i tak jsem dostala pozvánku přímo na červený koberec. Jak jsem říkala, nikdy jsem se o tom ani neodvážila snít.
Je nějaký konkrétní cíl, o kterém si dovolíš snít?
Většinou o věcech nemluvím, dokud nejsou hotové, protože pak hrozí, že se nepovedou. Ale určitě bych v budoucnu chtěla influencering přesunout do vlastního podnikání. Začala jsem pracovat na vlastní značce, dělám na tom už dlouho, ale není to hračka, pokud se tomu nedá sto procent energie. Je těžké si zorganizovat čas, aby se tomu člověk věnoval naplno. Často děláme na věcech, které jsou velmi urgentní, ale z dlouhodobého hlediska jsou nedůležité. Takže abych se vrátila, chtěla bych mít vlastní značku.
Jaké máš plány na Vánoce?
Nemám vůbec žádné, teprve teď na začátku prosince jsem koukala na první vánoční dárky. Nejspíš strávím Vánoce u rodičů, ale s přítelem přemýšlíme i o tom, že odletíme někam pryč, za teplem. Takže poprvé v životě možná oslavím Vánoce jinak.
Chtěla jsem se zeptat, na jaké vánoční tradice se těšíš, ale ty je možná budeš mít netradiční.
Možná ano, možná ne, uvidíme, jaká bude situace. Vždycky jsem říkala, že pro mě jsou nejvíc kouzelné Vánoce v Evropě. Rozsvícené stromky, setkávání s lidmi, celkově taková atmosféra, to je nenahraditelné. Jenže letos třeba nejsou vánoční trhy, setkávat se s velkým množstvím lidí asi v současné situaci taky není nejzodpovědnější, když velká část z nich pak pojede navštívit svoje rodiče a prarodiče a měla by si spíš dávat pozor. Takže nějaký únik do tepla by teď možná přišel vhod.
Člověk něčeho dosáhne, něco vytvoří, společnost mu poklepe na rameno a hned se ho ptá, co plánuje dál. Přijde mi fajn někdy žádné plány nemít.
Co by sis k Vánocům přála?
Kdybych měla říct něco hmatatelného, co bych si přála, nedávno mě při umývání pánve napadla sada na nádobí. Je to praktický dárek, ale takové já mám ráda. Nebo by se mi hodila masážní pistole.
Ale mimo tyhle konzumní věci bych sama sobě i všem ostatním přála klid. Dnešní doba je tak stresující ze spěchu a tlaku, který si na sebe dáváme my sami i společnost. Člověk něčeho dosáhne, něco vytvoří, společnost mu poklepe na rameno a hned se ho ptá, co plánuje dál. A mně přijde fajn chvíli žádné plány nemít, zastavit se a užít si to, co mám teď. Učit se v procesu a objevovat. Takže přeji všem klid a pozastavení se. Jen tak dobijeme baterky a budeme v následujícím roce ještě silnější.
