Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S aristokratkou Francescou Kolowrat o dětství ve šlechtické rodině, nárocích, které jsou kladeny na mladé aristokraty i o tom, jak se z dívky stala úspěšná podnikatelka.
Ve filmech často vidíme excentrické životy aristokratů, kteří obráží jeden večírek za druhým, setkávají se především se sobě rovnými a lpí na historii a zachování rodu. Jenže všechno není tak, jak se na první pohled může zdát, a své o tom ví Francesca Kolowart, dcera hraběte Františka Tomáše Kolowrata.
Mladá česká aristokratka se nám v rozhovoru svěřila s tím, jaké to bylo vyrůstat ve šlechtické rodině, zda musí ovládat etiketu, jaké nemovitosti patří její rodině a probrali jsme i to, v čem dnes Francesca Kolowrat podniká a jak se daří její pražské restauraci Café Elektric.
Jste dcerou hraběte Františka Tomáše Kolowrata. Jak vzpomínáte na dětství ve šlechtické rodině?
Řekla bych, že se to od života v „normální“ rodině zásadně nelišilo, i když co je dnes vlastně „normál“, že. Dokud byl můj tatínek naživu, žil napůl v Americe, v Miami a napůl v Čechách, kde jsem s bratrem, maminkou a babičkou bydlela i já. Moc si vážím toho, že jsme s bratrem měli možnost chodit na mezinárodní školy, ale nijak jsme se od dětí různých podnikatelů, kteří si takovou školu také mohou dovolit, nelišili. Nevyrůstali jsme v žádném paláci, jak si mnozí myslí, a naopak spousta spolužáků měla mnohem pompéznější životní styl nežli právě my.
Ono navíc Tomáš Garrigue Masaryk zrušil šlechtické tituly v Čechách, takže se na ně neklade takový důraz jako dříve. Já osobně jsem si samozřejmě byla vědoma toho, že má tatínek aristokratický původ, ale tím, že sám žil a vyrůstal v zahraničí a nikoli v exkluzivní uzavřené komunitě na jednom místě, jsem tomu nepřikládala prioritní důraz či soustředěnost. Jako malá jsem historické kontexty ohledně titulu nerozlišovala, nevnímala jsem je jinak, než magisterský či doktorský titul.
Zdroj: se souhlasem Francescy Kolowrat
Učila jste se ovládat etiketu?
Kromě knížek od pana Špačka, které mi koupila babička, jsem žádné soukromé nebo povinné školení lekce etikety neměla. Ani vlastně nevím, zda je měl můj tatínek. Studoval ve Francii, v Americe, byl na internátu a tam se aktivity asociované s rolí hraběte asi neodehrávaly, což pro mě s bratrem platilo také. Ale u jiných aristokratických rodin v Čechách tomu třeba bylo jinak.
Lidé si často stereotypně myslí, že aristokraté mají služebnictvo, vyrůstají v paláci s hromadou peněz a jsou namyšlení
Vy jste teď 4 roky žila v Anglii, kde se přeci jen šlechtickým rodům věnuje větší pozornost. Chovali se tam k vám jinak?
Už jako dítě jsem se titulu spíše bránila. Nechtěla jsem být vyčleněná ze společnosti a nechtěla jsem být vnímána jako někdo „jiný“. Obzvláště ve školce či škole totiž děti dokáží být v tomto ohledu docela kruté… Lidé si často stereotypně myslí, že aristokraté mají služebnictvo, vyrůstají v paláci s hromadou peněz a jsou namyšlení. Rodiče či média pak tuto stereotypní informaci často přenášejí na své děti, probouzejí v nich radikální postoj a odnášejí to potomci aristokratů.
Takže už jako dítě, jsem se snažila svou historii moc nezmiňovat a spíše si budovat sebe samu, jako Francescu nežli sebe jako reprezentaci něčí historie. Lidé se až moc pitvají v minulosti a ztrácí svoji vlastní identitu, oddalují se od svého vlastního já a vnitřního pramene, a to většinou z důvodu naplnění určitých očekávání, které nás můžou postupem času spíše zničit, nežli rozzářit. Prezentačně jsem si tedy zkrátila jméno na Francesca Kolowrat, aby mne lidé mohli poznat jako Francescu, a ne jako někoho, na koho si utvoří názor, ještě než stačí promluvit. To se bohužel v asociaci se stereotypy aristokracie děje velmi často.
Strach z vyčlenění ve mě z dětství částečně utkvěl, ale v Anglii a Americe jsem často byla v blízkosti lidí z velmi významných rodin či z velkých podnikatelských linií, takže jsem neměla pocit, že bych se měla bát, co si o mě budou myslet, až zjistí, že jsem z aristokratické rodiny. V Anglii jsem navíc měla spolužačku z Chelsea, která byla z vévodské rodiny a ta žila velice dekadentním způsobem, oproti tomu, co jsem zažívala já (smích).
S evropskými úplně ne, když pominu zmíněnou kamarádku z Londýna. V Čechách se ale znám s různými členy aristokratických rodin, kteří žijí v Čechách, ale není to tak, že bychom se pravidelně setkávali. To spíše můj bratr, když přijede z Ameriky do Čech, tak s aristokraty chodí na hony a různá setkání. Je ale pravda, že jednou za čas si nějaké větší setkání uděláme i my, připojí se k nám i přátelé přátel a je z toho taková velká poznávací sešlost, které se neúčastní jen aristokratické rody.
Mohla bych se provdat za kohokoliv. Co se ale svatby týče, tak si nemyslím, že bych ji vůbec kdy chtěla
Můžete se provdat za koho chcete? Nebo musíte vybírat právě třeba z rodin jiných aristokratů?
Naštěstí tomu tak není, mohla bych se provdat za kohokoliv. Co se ale svatby týče, tak si nemyslím, že bych ji vůbec kdy chtěla. Nemyslím si, že člověk na lásku potřebuje dokument, a hlavně nikdy nevíte, jaké pocity či emoce přítomný okamžik přinese. Stejně tak jako se svět stále točí a věci se mění, tak stejně tak se měníme i my, lidé, a to pospolu s našimi názory a hodnotami. Je tedy dost možné, že někdy přijdeme i s našimi milovanými na rozcestí a rozvody nejsou příjemné k řešení. Raději tomu tedy spíše nechávám přirozený „flow“ (smích).
V kolika letech jste odešla studovat do zahraničí?
V 17 letech jsem odešla do Ameriky, kde jsem studovala byznys a management a zároveň jsem tam pracovala v gastronomii, neboť jsem věděla, že si chci v budoucnu otevřít restauraci. Mít podnik, ve kterém lidem budu moci nabídnout různá jídla ze „zdravější kuchyně“, byl můj sen už od střední školy, ale bez zkušeností a znalostí gastronomie by takový nápad bylo komplikovanější realizovat.
Po návratu z Ameriky jsem pak rok studovala medicínu v Anglii, protože pomoc lidem s jejich zdravím je pro mě velmi důležité. Došla jsem ale na rozcestí, kdy jsem měla špatnou zkušenost se zdravotním systémem, i v rámci mého vlastního zdraví, kde mě paradoxně vyléčily alternativní metody, nikoli klasické. Takovým metodám jsem se chtěla věnovat i během studia, ale mé nápady byly degradovány a nebylo mi umožněno je rozvíjet. Musela jsem se řídit pouze zaběhnutými metodami a systémy, pročež jsem začala cítit, že klasická medicína není nic pro mě.
Po roce studia jsem se rozhodla odejít a v Londýně jsem začala studovat design s tím, že se budu nadále paralelně věnovat alternativním léčebným praktikám se zaměřením na psychiku. I proto nyní studuji druhého bakaláře, v oblasti psychologie a filozofie. Věřím, že spousta fyzických problému a nemocí vzniká v důsledku psychických problémů, na kterých je třeba pracovat a přikládat jim více váhy, než je momentálně ve zdravotnictví dáno.
Zdroj: se souhlasem Francescy Kolowrat
Ve 20 letech jste v Praze otevřela restauraci Café Elektric. Odkud vzešel tento nápad?
Na střední škole mě začalo bavit vaření a experimentování se zdravými recepty, což přerostlo v sen otevřít si restauraci. Prostor, v němž se Café Elektric nachází, se ale naskytl dříve, než jsem původně plánovala. Můj původní plán byl odjet do Austrálie, kde jsem byla přijata na University of Sydney, na obor medicíny, ale nakonec jsem se rozhodla studovat medicínu v Anglii, abych byla blíž České republice a abych mohla pracovně dojíždět do Prahy.
V Kolowratském paláci jsme totiž rekonstruovali suterén, a když bylo hotovo, napadlo mě, že bych v něm mohla začít provozovat Café Elektric. Přišla jsem s vlastním konceptem, který jsem měla v hlavě už delší dobu, ale protože jsou prostory bývalého divadelního klubu trochu jiné, než jaké jsem si k mému konceptu představovala, tak v současné chvíli probíhá rekonstrukce prostoru v přízemí paláce, kam budu Café Elektric přesouvat. V létě doufáme v jeho otevření.
Z Ameriky jsem navíc byla zvyklá na jiný systém, jinou pracovní morálku, nasazení, motivaci do práce a po návratu do Čech jsem zažila pořádný „reality-check“
Bylo náročné rozjet takový podnik v tak útlém věku? Věřím, že pokud se do podnikání pustí mladá žena, mnozí ji nerespektují a nevěří v ní.
Když jsem přemýšlela o konceptu restaurace, tak jsem měla jasnou vizi toho, jak bych si to představovala. V teorii to bylo jednoduché, ale v realitě už to bylo trošku náročnější. V Americe jsem se sice učila, jak pracovat v managementu restaurace a jaké to je být kuchařem v kuchyni (abych si vyzkoušela obě sféry, než se do podniku osobně pustím) ale v praxi to bylo trošku jiné, navíc v jiné zemi.
Zásadní bod byl najít do týmu správné lidi, kteří budou souznít s mojí vizí a zároveň se z ní budou těšit. To samozřejmě trvalo, protože spousta lidí v gastronomii má zaběhnutý svůj styl a systém a moc se nechtějí transformovat na mezinárodní modernější styl. Převážně kuchaři by si nejraději vařili dle svých vlastních vizí, nápadů a zkušeností a nechtějí se přizpůsobovat nápadům a receptům provozovatele. Z Ameriky jsem navíc byla zvyklá na jiný systém, jinou pracovní morálku, nasazení, motivaci do práce a po návratu do Čech jsem zažila pořádný „reality-check“.
Stálejší management se nám podařilo najít zhruba do roka a půl a jsem velmi ráda, že nyní máme lidi, se kterými souzníme a koukáme na sebe tak, že jsem si rovni, a ne na to, že jsem mladá žena, co se pokouší naplnit svoji gastronomickou vizi. Respektujeme se navzájem.
Část života jste strávila v zahraničí. Budete chtít svůj koncept restaurace dovézt i za hranice?
Abych to řekla upřímně, tak gastronomii nevidím jako smysl mého života. Jako teenager jsem si vysnila, že jednou budu mít v Praze restauraci, chtěla jsem do centra přivést větší variabilitu a možnost, kam zajít na zajímavé jídlo, ale že bych v gastronomii viděla smysl mého života? To určitě ne.
V čem tedy vidíte smysl vašeho života?
Smysl mého života vidím spíše v práci s psychikou a fyzičnem lidí. Chci se zaměřit na mentální a fyzické zdraví, jelikož věřím, že mnoho lidí může žít mnohem šťastnější a spokojenější životy s absencí bolestí či chronických nemocí, které věřím, že se projevují právě v důsledku osobních problémů.
Historicky vlastníme Kolowratský palác a Palác Chicago, který pořídil můj dědeček.
Další nemovitosti v našem vlastnictví jsme si časem pořídili sami, jako podnikatelé, a to po smrti tatínka, kdy jsme se spolu s bratrem stali dědici
Všichni známe Kolowratský palác, ale jaké další nemovitosti vaše rodina vlastní?
Historicky vlastníme Kolowratský palác a Palác Chicago, který pořídil můj dědeček.
Další nemovitosti v našem vlastnictví jsme si časem pořídili sami, jako podnikatelé, a to po smrti tatínka, kdy jsme se spolu s bratrem stali dědici. Nějaké projekty máme i každý zvlášť, bratr podniká především v Praze a v Americe a já mám projekty a investice v Čechách i v zahraničí.
Zdroj: se souhlasem Francescy Kolowrat
Jste velmi mladá, a přesto velmi úspěšná podnikatelka. Kde berete motivaci? Co vás žene kupředu?
Mám ráda, když člověk nežije stereotypně. Chápu, že někomu vyhovuje systém: Vystudovat, začít pracovat od 9:00 do 17:00 hodin, těšit se na pátek, o víkendu mít volno, stěžovat si na práci, netěšit se na ni, ale pokračovat v ní dál… Já se ale pořád snažím dělat to, co mi dává smysl a co mi přináší radost. Když je práce koníčkem, člověk se na ni často těší i ve svém volnějším čase, jelikož ho to spíše naplňuje, nežli „vysává“.
Ráda se kromě svých vlastních projektů zapojuji i do projektů externích, které třeba nepatří do mé expertízy, tudíž jsem ráda za každou novou zkušenost a za to, že se něčemu novému přiučím. Člověk na sobě a na svém podnikání může stále pracovat, může objevovat nové zkušenosti a posouvat se dál.
Také musím přiznat, že mě žene kupředu moje motivace. V budoucnu si chci otevřít vlastní kliniku, v rámci které bych nabízela různorodé terapie a zážitky na zlepšení kvality života lidí. Spousta lidí podle mě nemá tak šťastný a spokojený život, jaký by mít mohli, a to proto, že nenalezli své světlo, které jim chci prostřednictvím různých metod pomoci najít.
Kliniku si chcete otevřít v Česku či v zahraničí?
Spíše v Česku, protože ač miluju bydlet v zahraničí, tak když jsem se minulý rok kvůli covidu vrátila, zjistila jsem, že mi spíše vyhovuje role takzvaného „pendlera“. Žít někde pár týdnů, měsíc, pak se vrátit, odjet jinam… ale vždy se ráda vracím do Česka.
Během posledního roku na International Baccalaureate jsem si ale uvědomila, že kdybych se ve 30 ohlédla za svým životem, řekla bych si, že jsem ho celý obětovala pouze jezdectví. Tahle myšlenka ve mně vyvolala pocit nenaplnění…
Vy jste také byla velmi úspěšnou jezdkyní. Proč jste s jezdectvím skončila?
S jezdectvím jsem začala během studia na mezinárodní škole, měla jsem celkem dobře rozjetou kariéru a Českou republiku jsem dokonce reprezentovala na mnohých zahraničních soutěžích. Během posledního roku na International Baccalaureate jsem si ale uvědomila, že kdybych se ve 30 ohlédla za svým životem, řekla bych si, že jsem ho celý obětovala pouze jezdectví. Tahle myšlenka ve mně vyvolala pocit nenaplnění…
Sepsala jsem si tedy seznam věcí, které bych chtěla zažít, jako například žít v jiné zemi, kde mě nikdo nezná, být anonymní, pracovat v jiné zemi, procestovat svět, studovat různé obory, poznat nové lidi… Tyhle plány bych ale bohužel s jezdectvím nezvládla, jelikož je to velmi časově náročný sport a člověk tomu musí opravdu dedikovat vše. To jsem ale nechtěla a rozhodla jsem se jít dál.
Tento sport je navíc také velice finančně náročný a byť si člověk může myslet, že aristokratům prší peníze z nebes (smích), tak to tak často spíše není. Finance máme uložené v nemovitostech, projektech či jiných investicích, nikoli v likviditě. Jenže kolem koní potřebujete peníze na dlani…Ceny koní šly navíc rapidně nahoru a v době, kdy jsem jezdila, bylo těžké najít koně pod statisíce či miliony eur.
Prozraďte mi, v případě, že rekonstruujete Kolowratský palác, financujete vše vy, či vám přispívá stát?
Co se týče Kolowratského paláce, kde jsem otevřela Café Elektric, tak jsem si vše v podniku hradila sama.
Jste velmi krásná žena, která má skvělý cit pro módu. Kde obvykle nakupujete?
Mám velmi ráda asijskou módu a paradoxně často nakupuji přes internet či přes reklamy, které na mě vyskakují na Instagramu (smích). Z českých designerů mám moc ráda La Formelu, myslím, že na české poměry je jejich móda velice zahraniční a nadčasová. Co se šperků týče, tak ty nakupuji v Bold studiu, kde lze koupit například prstýnky či náušnice v takovém „elfím“ stylu, který mám moc ráda.
Co se tyče dražších značek, u těch nakupuji spíše doplňky jako třeba kabelky, sluneční brýle či boty. V takovém případě nejčastěji mířím ke značkám Miu Miu, Prada, Simone Rocha, Balenciaga nebo Jacquemus. Jinak také občas nakupuji v Zaře, které se často daří velmi dobře kopírovat designy drahých a trendy značek, jen za podstatně levnější ceny. Ne, že bych chtěla podporovat fast fashion brands, ale občas s tím nemám problém.
