S aristokratkou Francescou Kolowrat o dětství ve šlechtické rodině, nárocích, které jsou kladeny na mladé aristokraty i o tom, jak se z dívky stala úspěšná podnikatelka.
Ve filmech často vidíme excentrické životy aristokratů, kteří obráží jeden večírek za druhým, setkávají se především se sobě rovnými a lpí na historii a zachování rodu. Jenže všechno není tak, jak se na první pohled může zdát, a své o tom ví Francesca Kolowart, dcera hraběte Františka Tomáše Kolowrata.
Mladá česká aristokratka se nám v rozhovoru svěřila s tím, jaké to bylo vyrůstat ve šlechtické rodině, zda musí ovládat etiketu, jaké nemovitosti patří její rodině a probrali jsme i to, v čem dnes Francesca Kolowrat podniká a jak se daří její pražské restauraci Café Elektric.
Jste dcerou hraběte Františka Tomáše Kolowrata. Jak vzpomínáte na dětství ve šlechtické rodině?
Řekla bych, že se to od života v „normální“ rodině zásadně nelišilo, i když co je dnes vlastně „normál“, že. Dokud byl můj tatínek naživu, žil napůl v Americe, v Miami a napůl v Čechách, kde jsem s bratrem, maminkou a babičkou bydlela i já. Moc si vážím toho, že jsme s bratrem měli možnost chodit na mezinárodní školy, ale nijak jsme se od dětí různých podnikatelů, kteří si takovou školu také mohou dovolit, nelišili. Nevyrůstali jsme v žádném paláci, jak si mnozí myslí, a naopak spousta spolužáků měla mnohem pompéznější životní styl nežli právě my.
Ono navíc Tomáš Garrigue Masaryk zrušil šlechtické tituly v Čechách, takže se na ně neklade takový důraz jako dříve. Já osobně jsem si samozřejmě byla vědoma toho, že má tatínek aristokratický původ, ale tím, že sám žil a vyrůstal v zahraničí a nikoli v exkluzivní uzavřené komunitě na jednom místě, jsem tomu nepřikládala prioritní důraz či soustředěnost. Jako malá jsem historické kontexty ohledně titulu nerozlišovala, nevnímala jsem je jinak, než magisterský či doktorský titul.
Učila jste se ovládat etiketu?
Kromě knížek od pana Špačka, které mi koupila babička, jsem žádné soukromé nebo povinné školení lekce etikety neměla. Ani vlastně nevím, zda je měl můj tatínek. Studoval ve Francii, v Americe, byl na internátu a tam se aktivity asociované s rolí hraběte asi neodehrávaly, což pro mě s bratrem platilo také. Ale u jiných aristokratických rodin v Čechách tomu třeba bylo jinak.
Lidé si často stereotypně myslí, že aristokraté mají služebnictvo, vyrůstají v paláci s hromadou peněz a jsou namyšlení
Vy jste teď 4 roky žila v Anglii, kde se přeci jen šlechtickým rodům věnuje větší pozornost. Chovali se tam k vám jinak?
Už jako dítě jsem se titulu spíše bránila. Nechtěla jsem být vyčleněná ze společnosti a nechtěla jsem být vnímána jako někdo „jiný“. Obzvláště ve školce či škole totiž děti dokáží být v tomto ohledu docela kruté… Lidé si často stereotypně myslí, že aristokraté mají služebnictvo, vyrůstají v paláci s hromadou peněz a jsou namyšlení. Rodiče či média pak tuto stereotypní informaci často přenášejí na své děti, probouzejí v nich radikální postoj a odnášejí to potomci aristokratů.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jaké bylo její dětství
- Jak probíhala její studia v zahraničí
- Zda se přátelí s dalšími evropskými šlechtici
- V čem vidí smysl svého života
