Některé egyptské útulky pro psy jsou v katastrofálním stavu. Štěňata umírají z 95 %, říká veterinářka (Rozhovor)

Takže se zvířata na ulici mají lépe než v útulku? Dočetla jsem se, že v Egyptě je až 15 milionů toulavých psů.Obecně lze říci, že pouliční psi v Egyptě – minimálně v Káhiře, pokud jsou zdraví a bez zranění, vypadají mnohdy lépe než ti v útulcích. Některé útulky jsou opravdu spíše „koncentrační tábory” pro psy. Jiné se ale snaží a je vidět, že v průběhu let se podmínky v nich opravdu zlepšují. Ale stále je to velmi smutné, při takovém množství psů nelze zajistit dostatečnou individuální péči. Srovnání s tím, jak se mají psi v útulcích u nás, je nepředstavitelné. 

Do útulku v Egyptě se zpravidla nedostane zdravý pes z ulice – ale pes, který už někde jen leží a umírá. Dostanou základní péči, a buď přežijí, nebo ne. U mě na klinice přežilo zhruba 60 % pacientů, a to měli opravdu kvalitní odbornou péči. Přijímám zvířata, která jsou na tom nejhůř a v útulku by neměla šanci žádnou.

Například mortalita štěňat v útulcích se pohybuje okolo 95 %, především kvůli parvoviróze, psince a dalším infekčním onemocněním. Účinná karanténa, izolace chybí.

Prakticky všechna zranění, která jsem na klinice řešila, byla způsobená auty nebo lidmi. Málokterý pes byl hospitalizován z důvodu nějakého onemocnění. Samozřejmě jsou začervení, mají vnější parazity, různé infekční choroby, ale „pouliční populace“ psů a koček je schopna se s tímto relativně vyrovnat. S čím se však vyrovnat nedokáže, jsou auta a zlí lidé. Psi se tak do útulku dostanou spíše po autonehodách a týrání a bohužel se tam pak ještě něčím nakazí.

Pokud tedy psy lidé neotráví strychninem – což dělají i veterináři ve spolupráci s úřady, nezastřelí je v rámci „regulace populace” nebo je nesrazí auto či jim neublíží lidé, pak ano, mají se lépe na ulici.

Ovšem například při akcích „regulace populace“ se zabíjejí i psi označení dobře viditelnou známkou na uchu, že prošli kastrací a očkováním v programu TNR – Trap, Neuter, Release. Čistky dělají úřady většinou na žádosti soukromých osob, kterým například vadí štěkot psů v ulici, nebo prostě kdokoliv, komu se psi znelíbí. Děje se to i s kočkami. 

To, že zvířata se v ulicích zdržují hlavně proto, že je tam moře odpadků, nikoho nezajímá. Řešit hlavní příčinu – odpadky ve městech, je nepopulární a vyžadovalo by to zodpovědnost lidí za svůj vlastní odpad. Takže místo toho, aby lidé se svými odpadky došli aspoň k popelnici, se jednou za čas vyvraždí všechna zvířata v ulici strychninem a přidají se k těm odpadkům.

Teď se to ale pomalu snad začíná měnit. Na témata trávení a střílení psů v ulicích, týrání zvířat a potřeby jejich ochrany začali upozorňovat známé osobnosti – herci, moderátoři, aktivisté i třeba slavný egyptský fotbalista.

Lidé se ozvali také například proti návrhu jedné poslankyně, aby byli pouliční psi sváženi na farmu, kde by byli vykrmováni a následně prodáváni na maso do Asie.

Byla ta návštěva v útulku klíčovým momentem?Byla – věděla jsem, že jim musím pomoci. Alespoň jako jednotlivec, je mi jasné, že nespasím svět. Mou první reakcí byl ale šok. Říkala jsem si, že v tak krutém světě nechci ani žít. Dokonce i manžel, který není tak „citlivý“ vůči zvířatům, musel několik dní po návštěvě útulku brát Xanax, aby usnul. Tak strašné to bylo. Člověk na takové utrpení není připravený a nikdy by to nechtěl vidět.

Byl to tak silný šok, že jsem se prostě nemohla sebrat, vrátit se do Evropy a snažit se zapomenout. I kdyby člověk od toho utrpení odjel co nejdál a snažil se ho ignorovat, neznamená to, že přestane existovat. 

Raději zachránit jeden jediný život než žádný. Raději aspoň trochu pomoci, než nedělat nic.

Začala jsem proto nejprve jezdit pomáhat do útulku. Bylo to náročné – práce i ve více než 45 stupních Celsia, problém s jazykem, s léky – ty se používají v daleko větší míře humánní než veterinární, kterých je nedostatek, a také názvy jsou jiné. Jsou tam choroby, které u nás vůbec nejsou nebo jen výjimečně, naštěstí. Běžně tu člověk vidí extrémní případy, které zná jen z obrázků v odborné veterinární literatuře. Psům se samozřejmě nedostává v ulicích žádné péče, proto onemocnění proběhnou až do svých nejhorších stavů, finálních stádií.  

V útulku jsem tak koncentrovaná na svou práci, abych zvládla pejskům pomoci aspoň v rámci možností, že zapomínám jíst, pít, nevnímám horko ani svou vlastní bolest. Když vidím utrpení, zkrátka musím pomoci. V Egyptě jsem nakonec zhubla téměř dvacet kilo. Manžel o mě začal mít už strach. Zpátky do Česka jsem se vrátila hlavně ze zdravotních důvodů. Práce v útulku, pak klinika, která fungovala rok nonstop, přičemž já jsem měla téměř všechny denní i noční služby. (smích)

Takhle fungovat ale nelze do nekonečna, přiznávám, že jsem vyčerpala své tělo, které mi to teď dává najevo každý den. Pravdou je, že když jste tam, je těžké z toho všeho vystoupit a udržet si nadhled. Ani to dost dobře nejde – odnesli by to pejsci. A pokud už se člověk rozhodne pomoci nějakému zvířeti, přebírá za něho odpovědnost. Ta může končit jedině úspěšnou adopcí. Nelze zvířeti pomoc „jen trochu”, „na čas”.

Myslím, že je to člověku přirozené – když vidíte trpícího živého tvora, chcete mu pomoci. Bohužel v Káhiře to vidíte příliš často...

K utrpení zvířat v Egyptě přispívají i samotní veterináři a úřady. Jak je to možné?Hodně lidí v Egyptě nestuduje veterinu proto, že mají kladný vztah ke zvířatům a chtěli by jim pomáhat, ale pro doktorský titul před jménem a pro peníze. Chybí tedy často motivace k tomu, aby se dobře učili, sebevzdělávali, zajímali se o veterinární medicínu na dostatečné úrovni, aby pak nedocházelo k fatálním omylům, ubližování a vlastně týrání pacientů rádoby „medicínou”. Naprosto běžným příkladem je používání lidských léků v dávkování pro lidi. Často tak dochází k předávkování, které mnohdy končí smrtí.

Úřady řeší problém pouličních psů odstřelem přímo v ulicích. Ne všichni psi hned umírají, někteří pak dlouho trpí zranění. Častější než odstřel je likvidace strychninem. Otrávené návnady, rovněž na veřejných místech, pokládají veterinární úředníci, veterináři. Psi umírají dlouhé hodiny v extrémně bolestivých křečích. Jsem přesvědčena, že ve 21. století máme jiná řešení!

Slyšela jsem také o případech v minulosti, kdy se veterináři potřebovali „naučit“ zlomeniny, tak vyhodili psa z okna.

Ještě je třeba spousta vytrvalé a dlouhodobé práce, než se situace pro zvířata v Egyptě zlepší. Věřím a doufám, že se zlepší. Vždyť i u nás v Česku byli kdysi toulaví psi a dnes už jsou to naštěstí jen výjimky.

Lidé nemusí zvířatům hned pomáhat – přestože by to bylo skvělé, ale ať jim alespoň neubližují.

Vnímáte svou práci jako poslání?Ano, vnímám to jako poslání, jako smysl mého života. Myslím, že tady nejsme pro sebe, abychom sobě zařídili hezký život, ale abychom hlavně pomáhali druhým. Pro někoho jsou „ti druzí“ jiní lidé, pro mě jsou to zvířata.

Jednou jsem přijela do útulku a zjistila jsem, že všechna štěňata z jedné skupiny umírají na parvovirózu. Zbyla tam už jen tři živá – dvě starší, která vypadala ještě poměrně dobře, a pak jedno, které na tom bylo opravdu špatně – mělo krvavý průjem, zvracelo, bylo totálně dehydratované. Rozhodla jsem se vzít ho k sobě, jinak by tam zemřelo. Dostupnými prostředky z lidské lékárny jsem se ho snažila léčit v našem pronajatém bytě na balkoně. Musela mu pak být amputována přední noha kvůli otevřené, infikované zlomenině pažní kosti, kterou v útulku vůbec neřešili. To, že přežil, považuji nejen já za zázrak.

Kromě zlomeniny měl na sobě i popáleniny od cigaret, v útulku chytil parvu, takže lidi i psy má spojené se špatným. To se ještě umocnilo, když nás při venčení v Egyptě napadl rotvajler, se kterým jsem tehdy doslova bojovala o Billyho život. A to je ten „osudový“ Billy, po kterém nemocnice dostala jméno.

Založila jste tedy Billy’s Veterinary Hospital. Co bylo dál?Věděla jsem, že psům v prostředí útulku nemůžu pomoci dostatečně. Chybělo zázemí a bylo obtížné se domluvit se zaměstnanci útulku na koordinaci léčby.  S podporou manžela jsem se proto rozhodla založit vlastní malou ordinaci, kde bych mohla těžší případy i hospitalizovat a poskytnout jim adekvátní péči. Původní záměr byl, že peníze, které vydělám veterinární praxí, použiji na pomoc pejskům z útulku či ulice. Brzy jsem ale zjistila, že to tak nefunguje. Klienti by se dohadovali hodiny o cenách, požadovali službu a léky ještě levněji, než je jejich nákupní cena. Léčbu a doporučení stejně nedodržovali – zkrátka zneužívali, že jsem cizinka a chci pomoci každému zvířeti.

Cítila jsem to jako ztrátu času a energie, kterou bych raději věnovala potřebným. Proto vznikla veterinární nemocnice poskytující péči výhradně psům a kočkám z útulku či přímo z ulice.

Práce je to opravdu náročná, protože se jedná o zvířata, která nezažila lidský dotyk, a když, tak spíše bití. A najednou se ocitnou v uzavřeném prostoru, kleci, často zraněná s velkými bolestmi a v enormním stresu. A vy je musíte ošetřit, musíte jim pomoci, aplikovat injekce, obvázat rány.

Když třeba přišel Miška, týden na sebe nenechal vůbec sáhnout, klepal se strachy, na vše reagoval silnou strachovou agresí. I jen vyčistit mu hospitalizační box bylo nesmírně náročné a stresující. Přesto bylo nutné ho denně ošetřit – dát injekci a převázat nohu. Všichni pejsci nakonec pochopí, že jim chcete pomoci a ne ublížit, jen to chvíli trvá. A Miška teď? Nedávno musel podstoupit chirurgický zákrok a rána se bohužel hojila s komplikacemi, došlo k dehiscenci (rozšklebení rány). Stalo se to v noci a bylo potřeba to rychle řešit. Neměla jsem u sebe zrovna žádná sedativa, ale Miška si to nechal bez problémů znovu zašít. Prostě v klidu sám ležel a dovolil mi, abych mu pomohla.

Miška kvůli následkům těžkého poranění páteře vyžaduje speciální péči. On už dobře ví, co je třeba a nechá mě to udělat, nikdo ho nemusí přidržovat. Sama ho tak podle potřeby kanyluji, odebírám krev na vyšetření, podávám injekce a infuze, sama ho i cévkuji. Zkrátka to chce jen čas a trpělivost.

Peníze od útulku jsem zpravidla nedostávala – a pokud něco málo, tak to nikdy nepokrylo všechny náklady. Vybavení a roční provoz nemocnice jsem tak financovala z vlastních prostředků, pojistného plnění za trvalé následky po mé nehodě. Měla jsem tehdy naštěstí dobré pojištění – a to mě zachránilo.
 
Pomáhali vám na klinice dobrovolníci?Na klinice jsem měla několik dobrovolníků z Česka. Ta práce je těžká – být svědkem utrpení, které si člověk předtím nedovedl ani představit, je nesmírně psychicky, emocionálně náročné. Hodně vás to ovlivní. Přišla jsem na to, že hlavně z tohoto důvodu je optimální doba pobytu a práce na klinice pro dobrovolníky maximálně tři týdny.

Jednou se například dva dobrovolníci na klinice rozhádali, nemohli se dále vystát a oba odjeli domů. Nechali mě na klinice samotnou, s 19 hospitalizovanými pacienty. Tehdy jsem byla naprosto zoufalá, celých šest týdnů jsem dělala práci, které bylo hodně i pro tři lidi. Spala jsem asi čtyři hodiny denně. Mohla jsem ta zvířata dát zpět do útulku, ale to by byl pro ně rozsudek smrti, potřebovala ještě hodně lékařské péče.

Po náročných šesti týdnech mi přijely pomoci dvě veterinární studentky, které zůstaly tři týdny a moc mi pomohly. Snažila jsem se je ochránit před tím nejhorším – nevzala jsem je například do útulku, aby neviděly to utrpení tam. I tak ale na ně měl pobyt na klinice dopad.

Na druhou stranu to, co by se dobrovolníci či veterinární studenti a lékaři v Česku učili roky, se na klinice naučí za pár týdnů.

 
Kdybyste o tom všem věděla dopředu, šla byste do toho?Asi ne. Člověk ale – možná naštěstí, dopředu nikdy neví. Mně tolik nevadí rány, pohled na krev, ani nic podobného, ale trhá mi srdce, když vidím, jak zvíře trpí. Myslím, že i kvůli mé nehodě se do svých pacientů dokážu lépe vcítit.

Nedokážu si ale představit, že bych dělala něco jiného. Věřím, že člověk přes všechny výzvy, šoky a extrémní situace vlastně roste. Učí nás to a formuje.

Práce se zvířaty v Egyptě mě naučila, že jedinou cestou, jak se vyrovnat se všemi útrapami v tomhle světě, je žít v přítomném okamžiku. Nepřemýšlet moc o minulosti ani o budoucnosti, prostě být tady a teď, radovat se z běžných maličkostí a nebrat je jako samozřejmost.
 
Mají vaši zvířecí pacienti vždy naději? Nebo už k tomu po letech zkušeností přistupujete jinak?Ano, naděje je téměř vždy. Měla jsem mnoho případů, které se jevily naprosto beznadějně a ti pejskové zázrakem přežili! Říkám zázrakem, protože u některých to bylo opravdu nečekané a současnými poznatky veterinární medicíny nepochopitelné. Příroda dokáže zázraky a my tomu můžeme lékařskou péčí jen napomoci. Přesto je pravda, že jsem musela některé pejsky uspat. Jednalo se o těžké případy, kdy naděje byla minimální a utrpení příliš velké.

Každé takové rozhodnutí je pro mě nesmírně těžké, a pokud se nejedná o pohotovost, předchází mu konzultace s odborníky, specialisty. Zřejmě to ale zůstane mým velkým vnitřním bojem a rozporem. Já život nedávám, a tak přece nemám právo ho brát. A i přesto, že se jedná o ty nejhorší případy utrpení, u kterých by asi všichni kolegové volili eutanazii bez jakýchkoliv pochybností, já mám pocity viny. Na druhou stranu se snažím, aby můj úsudek v těchto případech i v léčebných postupech byl vždy objektivní a pokud možno profesionální bez vlivu osobních emocí.

V Česku jsou velkým problémem množírny – děje se něco takového i v Egyptě?Samozřejmě, jen se tomu neříká „množka“ jako u nás. V Egyptě existují farmy, kde se chovají žádaná plemena a jde vyloženě o byznys.

Na nějakou selekci chovu ohledně genetiky a zdraví se nehledí. Psi jsou pak často postižení, nemocní. Napomáhají tomu i samotní veterináři. Jen jeden příklad za všechny – ze začátku působení kliniky jsem zaměstnala nadějného egyptského veterináře. Ptala jsem se, jak to v Egyptě ohledně veteriny, včetně chovu zvířat, chodí, byla jsem konkrétní: „Přijde majitel s německým ovčákem a žádá vyšetření kvality spermatu kvůli chovu. Ty vidíš, že pes je sice pěkný, ale ač mladý, zcela určitě už na první pohled má velký problém s kyčlemi. Uděláš požadované vyšetření a pošleš ho do chovu?” 

Odpověď zněla: „Ano, udělám, proč ne? Jsou to přece peníze.” A to i přesto, že ten pes bude mít velké potíže, bude trpět a bude to přenášet na potomstvo, které pak bude také trpět.

Častý je také chov v klecích na roštech. Psi se tam sotva pohnou, když je jednou za čas pustí ven, mají problém vůbec chodit.

Kolika egyptským psům jste našla v Česku domov?Dovezla jsem sem celkem 19 pejsků, z 90 % to bylo na mé vlastní náklady. Všichni byli mými pacienty, většina z nich je s hendikepem – v útulku v Egyptě by neměli šanci. Nemám v Čechách vhodné podmínky pro tolik psů, takže někteří šli do adopce k lidem, kteří se mi sami nabídli a pejsky si vybrali. Těší mě, že jsou s egyptskými baladi moc spokojení, byť to s nimi ze začátku nebylo kvůli socializaci a traumatům vždy jednoduché.

Prvotní plán určitě nebyl, že psy zachráním, uzdravím a následně přivezu do Česka k adopci. Chtěla jsem pomáhat hlavně tam, na místě. Bohužel docházelo k tomu, že psi, které jsem na klinice léčila třeba i několik měsíců, zachránila je a zotavené, v dobré kondici pak vrátila do útulku, tam následně zemřeli kvůli nedostatku péče. Začala jsem přemýšlet o tom, jaký to má pro ně smysl, a uvědomila jsem si, že abych jim opravdu pomohla, musím pro ně zajistit i následnou péči, nový život. Když jsem se pak vracela ze zdravotních důvodů do Čech, nemohla jsem je tam nechat. Věděla jsem, že pokud tam zůstanou, zejména ti hendikepovaní pravděpodobně zemřou. Jak jsem už říkala – jakmile zachráníte nějaké zvíře, jste za něj zodpovědní do konce jeho života.

 
Jaké jsou vaše další plány?Rádi bychom v Egyptě zřídili vlastní zvířecí azyl. Zachráněná zvířata by po uzdravení měla kam jít. Chtěli bychom se starat o takový počet zvířat, aby stále byla možná individuální péče. Až bude hotové zázemí, budu opět hledat dobrovolníky. Může se přihlásit kdokoli zodpovědný, spolehlivý, s láskou ke zvířatům, kdo to chce dělat srdcem, nikoli jen pro kariéru nebo zmínku v životopise.

Útulkoví psi v Egyptě nemají jinou šanci než adopci do zahraničí – adoptují se různě, nejčastěji do Kanady, Spojených států, Velké Británie nebo i do Nizozemí, Belgie či Německa. Že by si někdo vzal psa z útulku přímo v Egyptě, je bohužel spíše výjimkou. 

Pokud by měl někdo v Česku zájem o adopci, budu moc ráda. Musí si být ale vědom toho, že zodpovědnost poskytnout domov a lásku je třeba i na dalších patnáct let. Hendikep, například když má pes jen tři nohy, bývá to nejmenší. Psychické zahojení trvá déle. Potřebují čas, trpělivost a samozřejmě lásku, aby začali lidem důvěřovat a přestali se bát. 

Hendikepovaní pejsci se mohou stát ideálními společníky například pro lidi, kteří nemohou či nemají čas lítat několik hodin denně se zdravým, mladým a aktivním psem po lese. I hendikep tak může představovat pro někoho určitou výhodu.

Rádi bychom vybudovali zázemí, zvířecí azyl i tady v Čechách. Když jsem v Egyptě, pomáhám tam, když jsem v Čechách, pomáhám tady.

Hledáme proto pozemek na prodej o rozloze jednoho hektaru a více (či vhodnou nemovitost s dostatečně velkým pozemkem). Nemusí se jednat vyloženě o stavební pozemek, ale je nutné, aby na něj bylo možno umístit aspoň mobilheim, přístřešky či stáje pro zvířata. Nechceme nikoho obtěžovat například štěkotem psů, proto by to měla být samota nebo polosamota. Za případné nabídky budeme moc vděční. 

Kromě nabídnutí adopce, dočasné péče, finanční a materiální pomoci se mohou zájemci stát i takzvanými „flight parents“. Kdyby se chtěl někdo k našemu projektu přidat, ať už s nápady nebo i osobně, budeme moc vděční.