Někdo nemůže bez psa vydržet, jiní se bojí už jen představy, že ho potkají na ulici.
Odmítáš jít ven s kamarády, protože si na procházku městem vezmou i své psy. Představa, že půjdeš na rodinnou návštěvu, kde pobíhá hravý německý ovčák, tě vyděsí natolik, že tě ihned polije pot, a tak raději zůstaneš doma. S podobnými situacemi se pravidelně setkávají lidé, kteří trpí fobií ze psů. A je jich víc, než bys možná čekal.
Na Refresheru se věnujeme různým zdravotním problémům, od těch nejběžnějších až po méně tradiční. V článcích rozebíráme například fobie, parasomnie (spánkové poruchy) či parafílie (sexuální odchylky).
Gabrielino okolí si myslí, že fobie ze psů ani neexistuje
Určitě máš mezi svými kamarády takové, kteří nade vše milují psy. Když jsou delší dobu daleko od svého domácího mazlíčka, sužuje je jakoby „deficit psí lásky“, přičemž mají chuť hladit každého cizího psa, který projde kolem.
Možná tě tedy překvapí, že mezi nejčastější fobie patří právě strach ze psů, který se nazývá kynofobie. Celkově jí trpí přibližně 7 až 9 % populace, uvádí Healthline. Mezi lidmi se tedy vyskytuje obdobně jako například klaustrofobie (strach z uzavřených prostor) či arachnofobie (strach z pavouků), procentuální odhady se ovšem o několik jednotek procent liší. Třetina pacientů, kteří se chtějí léčit ze specifické fobie, má strach právě ze psů či koček.
Mnozí lidé přitom o kynofobii ani neslyšeli, což nám potvrdila i čtyřiadvacetiletá čtenářka Gabriela, která jí trpí od dětství. „Lidé se na mě často dívají zaraženě, když jim oznámím, že mám fobii ze psů. Říkají mi, že něco takového přece neexistuje,“ řekla Refresheru. Pravdou ale je, že existuje a některým lidem může fobie ze psů značně ztrpčovat život.
Projevy kynofobie se u lidí různí. Podle Healthline se může jednat o fyzické příznaky jako návaly horka nebo chladu, zvýšené pocení, zvýšený tep, bolesti žaludku či píchání v hrudníku. V některých případech lidé u psů zažívají i závratě, problémy s dýcháním nebo se celí rozechvějí.
Objevují se i pocity na omdlení, záchvaty úzkosti, panické záchvaty nebo strach z toho, že člověk s kynofobií může ztratit kontrolu nad situací nebo dokonce zemřít, a tak ze strachu — v tomto případě strachu ze psa — raději uteče.
Hodinu se uklidňovala, než mohla řídit
Jmenované symptomy fobie ze psů nemusí vyvolat jen kontakt se zvířetem, ale i obyčejná představa. Pomyšlení na to, že cestou do školy či práce potká osoba s kynofobií psa, kterému se nebude moci vyhnout, může být ve výjimečných případech natolik děsivá, že člověk raději zůstane doma.
V jiných případech se mohou lidé trpící fobií ze psů vyhýbat přátelstvím s pejskaři a při pohledu na kolemjdoucího psa raději přejdou na druhou stranu ulice. „Budou se snažit vyhnout jakékoli situaci, v níž by mohli být v blízkosti psa,“ tvrdí doktorka Laurie Vitagliano ze South Oaks Hospital v Amityville pro portál Psycom.
Podobné pocity zažívá Gabriela, které kynofobie výrazně ovlivňuje život. „Vždy a všude musím mít únikové cesty, alternativy a záložní plány. Delší či kratší zacházky jsou na denní bázi, stejně jako potřeba dostatečné časové rezervy. Například i cesta do práce je plná strachu a stresu z možného setkání se psem nebo jiným zvířetem,“ řekla naše čtenářka, které fobie značně ovlivňuje i sociální život. Vzhledem ke strachu ze psů se často od lidí izoluje, jen aby se nemusela dostat do nepříjemné situace.
„Jít na návštěvu k rodině, která má psa? Téměř vyloučeno. Setkání s kamarády na letní terase plné psů? To samé. O cestách hromadnou dopravou nemluvě. Mít takovou fobii znamená v mém případě neustále všechno kontrolovat, abych mohla co nejrychleji reagovat, a vede to i k mnoha nedorozuměním,“ vyjádřila se dále.
Jak nám Gabriela vysvětlila na konkrétním případě, návštěva rodiny se psem je pro ni velmi problematická. I když ji ujistí, že psa zamknou a nedostane se k ní, někdo ho může omylem vypustit. Přesně s tímto problémem se setkala teprve nedávno, když se odhodlala navštívit svou tetu, která má psa.
„Dohodli jsme se, že bude zavřený ve vedlejším pokoji. Tato informace se ale nedostala k bratrancům, kteří ho pustili. Hned po příchodu nás tedy pejsek natěšeně přivítal a to vedlo k mému útěku. Asi hodinu mi následně trvalo dostat se do stavu, ve kterém jsem mohla jakžtakž odjet domů. Takových situací však bylo v mém životě mnoho,“ dodala.
Patrika jako dítě kousl do nohy sousedův pes
Vyhýbat se psům se snaží i dvaadvacetiletý Patrik, který má strach především z plemen velkého vzrůstu. „Když jdu po ulici a na jednom chodníku vidím psa, raději přejdu na druhou stranu,“ řekl nám. Začátek své fobie si spojuje s dětstvím, kdy ho pokousal pes od sousedů.
„Zažívám to odmalička. Mohly mi být přibližně 2 až 3 roky. Je to tak dávno, že si ani nepamatuji, jaký je to pocit, nebát se psů. Vím ale přesně, ve kterém bodě to začalo. Hrál jsem si jako malý u sousedů, kteří měli doma velšského teriéra. I když jsem si nehrál přímo se psem, najednou za mnou doběhl a začal mi kousat do kotníku. S odstupem času to beru tak, že možná to ten pes vnímal jako hru, ale tehdy jsem byl jen dítě a hodně jsem se lekl,“ popsal pravděpodobný spouštěč své fobie.
Vznik fobií se obecně pojí právě s raným dětstvím (mohou ovšem vznikat i v průběhu dospělosti) a konkrétní traumatizující událostí. Mnozí lidé trpící kynofobií si však na žádný specifický incident z dětství nevzpomínají a příznaky fobie si začnou uvědomovat až v průběhu let.
Začátky své fobie si s dětstvím spojuje i Gabriela. „Psů se bojím odjakživa, věkově to nějak neumím ohraničit. Rodiče to spojují s událostí z období, kdy mi byly asi 4 roky a radostně se na mě vrhl babčin pes. Byla jsem rozespalá a asi mi to tak nesprávně „přeplo“ v hlavě. Reálně na psy nemám žádné klidné nebo radostné vzpomínky. Fotky a videa se psy mi ale například nedělají žádný problém,“ uvedla.
Když Patrik vidí běžícího psa, vždy se zarazí
Člověk s kynofobií se mohl tedy již v dětství setkat se psem, který se na něj rozeběhl nebo ho dokonce kousl. Spouštěč fobie však může být i o něco mírnější. Stačilo, aby pes na dítě nečekaně vyštěkl nebo vyděsil jeho rodiče, v důsledku čehož si dítě vsugerovalo, že je nebezpečný. U dětí přitom bývají příznaky strachu odlišné. Při kontaktu se psem může mít dítě podle Healthline záchvat vzteku, pláče nebo se začne značně tlačit ke svému rodiči, za kterého se chce schovat.
V některých případech může fobie souviset i se změnami v mozku, genetikou či naučeným chováním od svého okolí, uvádí na svém webu klinika Mayo. Poslední jmenovaná možnost se může týkat situace, kdy rodič dítěte trpí fobií ze psů a projevuje před dítětem nepřiměřený strach nebo jej před nimi příliš ochraňuje. Fobii dokáže výjimečně vyvolat i sugestivně podaný článek nebo vyprávění o útoku psa, který někdo silně prožívá.
V případě Gabriely i Patrika šlo podle všeho o negativní zážitek z dětství, s nímž se každý vyrovnal jinak. Zatímco Gabriela nemůže psa ve své blízkosti vystát, Patrik si postupem času navykl na menší psy, se kterými si ovšem potřebuje vybudovat důvěru. Především musí jít o psa, který je klidný a nechce po něm ihned skákat.
„Vadí mi, když jdu po městě a někde běhá pes, který není na vodítku. Je to takové, že mě zarazí a přemýšlím, jak mám jít, abych nešel vedle něj. Když se mám seznámit s cizím psem, trvá dlouho, než se sblížíme. Pokud začne skákat a nedejbože štěkat, tehdy je na mně vidět tu paniku. Bojím se jet i ve výtahu s větším psem. Ale záleží také na tom, o jakého psa jde. Naposledy jsem zvládl například dalmatina,“ řekl.
Patrik si postupně začal zvykat hlavně na menší psy a jednoho má v současnosti dokonce doma. Za to, že s ním dokáže fungovat, vděčí i jeho klidné povaze. Cizím psům se ale neustále vyhýbá všemi možnými způsoby. Svou fobii s odborníkem nikdy neřešil, protože neměl pocit, že mu do velké míry ovlivňovala jeho život. Gabriela se však rozhodla vyhledat pomoc psycholožky.
Kdy je vhodné vyhledat pomoc odborníka?
Kynofobie by neměla být zaměňována s přirozeným strachem ze štěkajících, větších a pro někoho možná nebezpečně působících psů. Ve skutečnosti totiž jde o dlouhotrvající (symptomy se projevují nejméně 6 po sobě jdoucích měsíců) a iracionální strach, při kterém neuspějí žádné argumenty: „vždyť ti nesahá ani po kolena; neboj se, neskáče a nekouše; podívej, jaké má malé zoubky, s nimi by ti přece neublížil.“ Ne, nic z toho na osobu s kynofobií prostě nebude platit.
Při specifických fobiích odborníci obecně doporučují, aby se osoba trpící fobií se svým strachem vyrovnala, ale je třeba na to jít postupně. Osoba s mírnějšími příznaky přitom nemusí nutně vyhledat odbornou pomoc. Psy může zpočátku pozorovat na dálku a kontakt zkusit nejprve se štěňaty, která jsou upevněna na vodítku a nevykazují žádné problematické chování.
Tímto způsobem si může začít osoba s kynofobií postupně zvykat i na dospělé psy a takové, které mohou vzhledem ke své podobě působit jako hrozivější. Všechno ale závisí na individuálních pocitech konkrétní osoby.
V případě vážnějších obtíží je však vhodné svěřit se do rukou odborníků, kteří při překonávání fobií využívají nejčastěji kognitivně–behaviorální terapii. Úspěch se přitom podle Healthline v některých případech může dostavit již během jednoho až čtyř sezení. Čím dříve s terapií pacient začne, tím příznivější bývají výsledky. U pacientů s vážnějšími fobiemi se ke kognitivně–behaviorální terapii přidávají i léky dočasně pomáhající s velkým návalem strachu.
Vystavení pacienta strachu — ať už přímo, nebo pomocí představ, takzvanou systematickou desenzibilizací — je nejčastější formou terapie, která má dobrou úspěšnost. Podle studie z roku 2003, které se zúčastnilo 82 pacientů, se míra zlepšení stavu pacientů při přímém vystavení strachu zvýšila o 73,1 % a při představách o 62,1 %.
Terapie představami se spíše využívá u osob, které by mohly mít na úvodním sezení s přímým kontaktem se psem velký problém. Doktor jim v takovém případě může ukázat fotografie či videa psů nebo jim bude popisovat situace, do kterých by se mohli dostat, a pacient si zapíše, co při tom cítí. Gabriela ovšem problém se psy na fotografiích neměla, její psycholožka proto zvolila přímé vystavení strachu.
„Prvotní impuls byl ten, že jsem měla strávit pár týdnů v domácnosti se zvířaty. Do jisté míry to pomohlo, ale s nástupem na vysokou školu přišel stres a na terapii nebyl čas. Všechno se tedy vrátilo do starých kolejí a postupně dokonce zhoršilo. Jelikož moje psycholožka začala poskytovat EMDR terapii (terapeutická metoda určená na zpracování traumatizujících zážitků — pozn. red.), dohodly jsme se, že zkusíme najít řešení i tímto způsobem,“ řekla nám na závěr.
Gabriela věří, že se s pomocí psycholožky naučí lépe zvládat kritické situace spojené se psy a nebude tak muset po ulicích chodit s připravenými alternativami k útěku, které značně omezují její každodenní život.
