- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Mladá Ukrajinka Ksenia Tabaka píše pro čtenáře Refresheru tento zápisník během doby, kdy se se svojí matkou skrývají před bombardováním v Poltavě.
Nikdo nevěřil, že k tomu dojde, ale uplynul už měsíc ruského terorizování a ničení Ukrajiny. A to doslova.
Je dobré, že únor měl jen 28 dní, jinak by Rusové měli na ničení Ukrajiny o tři dny více. Ale jen Bůh ví, kolik dní toto peklo ještě potrvá. Pokud mám být upřímná, už si ani nejsem jistá, že Bůh existuje.
Pokud to všechno vidí, proč dopustil, aby genocida na Ukrajině probíhala celý měsíc? K čemu? A co jsme udělali, že si toto zasloužíme?
Mé pocity se mění od absolutní prázdnoty po hysterii a záchvaty úzkosti. A pak znovu. Mám chuť si zoufalstvím a bezmocí vytrhat vlasy, protože to nemůžu zastavit. Nedá se to. Lidé trpí a některým už nevrátíme životy.
Nic se nezlepšuje, všechno je naopak stále horší. Ruské jednotky nezvládají porazit naše vojáky, a tak nebojují férově. Útočí na města, berou do zajetí celé vesnice, ostřelují civilisty a vše bombardují — tohoto jsou schopni.
#American volunteers on the battlefield in the #Kyiv region
— NEXTA (@nexta_tv) March 24, 2022
They liberated the village, which had been under #Russian occupation for almost a month. pic.twitter.com/Lh67gAiI2c
A Mariupol, můj milý Mariupol! Nedá se snést, co tam dělají... Neexistují žádné oficiální statistiky, ale z některých zdrojů vím, že tam od doby, kdy ho obklíčili, zabili přes 20 000 lidí. Lidé pohřbívají své blízké a sousedy v zahradách nebo jen nechávají jejich těla na balkonech. Rusko přineslo smrt, hrozivou smrt! A nadále ji přináší.
Zabíjejí novináře. Rodiny, které se snaží utéct z míst, kde je to nejhorší, trhají na kusy. V jedné z takových rodin ztratil 15letý chlapec svou mámu a téměř přišel i o nohu.
Když poslouchám příběhy o tom, čím si teď lidé procházejí, někdy si myslím, že by bylo lepší, kdyby mě zabili v Charkově. Abych nic neviděla a nevěděla. Abych tolik netrpěla!
No pak si vzpomenu na svou matku a na každého, komu můžu alespoň trochu pomoci. Teď vím, jaké je, když ti bolest a hněv pulzují v žilách a tepnách namísto krve.
Stále se nemůžu vyléčit, ale rozhodla jsem se přidat do jedné z dobrovolnických organizací v Charkově. Potřebovali lidi, kteří budou nosit jídlo a léky těm, kteří je potřebují. Pomáhám jim i jako operátorka a přijímám telefonáty. Hledám také dobrovolníky, kteří pomáhají přímo v terénu.
Většina lidí, kteří mi volají, jsou starší ženy a muži bez internetu. Nemohou chodit, nemají peníze a nevědí, jak utéct. Před každým telefonátem mám záchvat úzkosti, protože si ani neumím představit, jak těžké to pro ně musí být. Ale stále se drží, jsou velmi slušní a dokonce se stydí žádat o pomoc.
Jedna 87letá paní potřebovala léky, protože má cukrovku. Když jsem zvedla telefon, řekla mi: „Velice mě mrzí, že o to musím žádat, ale mám cukrovku a všechny léky mi došly. Mám už jen jednu nohu a bojím se, že mi amputují i tu druhou, pokud se nedostanu k lékům. Pomůžete mi, prosím?“
Když tohle píšu, znovu pláču. Už se ani nepokouším zadržet slzy.
První noc mé služby mi zavolal jeden muž. Řekl, že neví, komu jinému má volat, tak se rozhodl kontaktovat tísňovou linku. Jeho kočka umírala. Podařilo se mu najít veterináře, který by ji hned přijal. Problém byl ovšem v tom, že se k němu neměli jak dostat kvůli zákazu vycházení po osmé hodině večer.
Shrnujeme: Zelenskyj v Praze. S kým se ještě sejde a o čem budou jednat?
7. července 2023 v 7:30
Do 20 minut jsme našli vojáka, který jim udělil výjimku, a mohli se tak dostat k veterináři. Měla jsem z toho nesmírnou radost a hned jsem muži zavolala zpátky.
„Za pár minut za vámi přijde voják, prosím, počkejte na něj dole, abyste hned mohli vyrazit a neztráceli jste čas,“ říkala jsem rychle do telefonu. Přerušil mě.
„Ksenie, kočka už zemřela,“ plakal a nemohl přestat. Nezmohla jsem se na nic jiného než na to, že jsem opakovala, jak mi je to líto.
Vzpomínám si na léto 2017, kdy měl premiéru film Dunkirk. Společně s kamarádkou jsme na něj šly do kina. Pamatuješ si na to, Viky?
Šokoval mě a hodiny jsme si o něm povídaly. „Proč by lidé začínali válku? Jak by někdo mohl mít v sobě tolik krutosti a brutality? Jak je to vůbec možné?“
Když se vrátím k těmto myšlenkám, nemohu uvěřit tomu, že na Ukrajině jsou nyní novodobí nacisté, kteří ničí můj domov. Těmi nacisty jsou Rusové, kteří sem přišli zabíjet, ničit, mučit a znásilňovat. Jsou v podstatně horší než fašisté.
Autorkou tohoto textu je 28letá Ukrajinka Ksenia Tabaka. Před válkou působila jako stážistka ve zpravodajském oddělení v regionálním médiu. Kromě stáže se věnovala také modelingu. Text přeložila redaktorka Kamila Šebestová, která je s ní v pravidelném kontaktu. Kseniiny zápisky z minulého týdne najdeš zde. Pro podporu podobného kvalitního obsahu se přidej do Refresher+ klubu.
