Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Navzdory všemu se i dnes najdou obhájci stalinismu.
Před 100 lety, 3. dubna 1922, se Josif Vissarionovič Stalin stal prvním generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Jeho nástup znamenal krvavý diktátorský režim, který si vyžádal desítky milionů lidských obětí.
Vladimir Putin, prezident Ruské federace, která nedávno zaútočila na Ukrajinu, přitom v roce 2017 prohlásil, že se osoba Stalina „výrazně démonizuje“ a Rusko se od jeho dob „zásadně změnilo“, uvádí The Times. Stalina ale není třeba démonizovat, stačí poukázat na hrozivé následky jeho vládnutí.
Sovětský svaz začal v průběhu 20. a 30. let minulého století nutit rolníky na Ukrajině, aby vstoupili do družstev. Proces nucené kolektivizace tak zničil funkční zemědělství. Propagandistická mašinérie tehdy z úspěšných a majetných rolníků udělala takzvané „kulaky“, kterých se chtěla zbavit v procesu „dekulakizace“. Sovětský svaz se však musel popasovat s množstvím demonstrací. Jejich značná část proběhla právě na Ukrajině.
„Když se začátkem 30. let rozjela kolektivizace, v jejím prvním období Sovětský svaz zaznamenal až 14 000 zemědělských povstání s 3,4 miliony účastníků, z toho polovina proběhla právě na Ukrajině. Starý svobodný duch a vůle postavit se za své zájmy ovlivnily i příští generace,“ řekl pro Refresherhistorik Michal Šmigeľ.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemčení?
Jaké měl hladomor následky.
Co způsobily masové deportace obyvatel.
Proč si Stalin Velkou čistkou paradoxně uškodil.
Proč se sovětští vojáci museli bát i o své rodiny.
Kulaků se Sovětský svaz postupně zbavoval prostřednictvím poprav a deportací do pracovních táborů. Produkce v zemědělství se rapidně snížila, stát velkou část úrody rolníkům vzal, a tak miliony lidí neměly co jíst. Podmínky vytvořené kolektivizací vedly k hladomoru, který si podle Šmigeľa v celém Sovětském svazu vyžádal zhruba 8,7 milionu obětí (odhady se ovšem značně liší).
Během hladomoru mnoho rodičů dalo poslední zbytky jídla svým dětem a sami zemřeli následkem hladu. Zaznamenáno je také zhruba 2 500 případů kanibalismu, píší The Times. Podle několika západních států šlo o jasnou genocidu, za kterou nese odpovědnost Sovětský svaz diktátora Stalina, uvádí web Holodomor museum. Ruská federace ale spojování s genocidou odmítla.
Zdroj: Daily Express/Hulton Archive/Getty Images
Deportace milionů lidí
Bývalý Sovětský svaz sestával ze spousty národnostních a etnických menšin. Pro centralizaci své moci proto Stalin potřeboval roztříštit autonomii jednotlivých oblastí, které by mohly oponovat totalitnímu režimu. Během 30. až 50. let tak v rámci SSSR deportoval několik milionů lidí. Mnohé z nich nepřipravil jen o jejich domovy, ale i o životy. Sovětský svaz se také pod Stalinovým vedením snažil potlačit jazyky národnostních menšin a rozběhl tvrdou rusifikaci.
„Jelikož v Sovětském svazu žilo přes sto různých národů a národností, Kreml usiloval o vytvoření sovětského občana bez národnosti. Sovětským autoritám záleželo výlučně na tom, zda lidé podporují komunistické myšlenky, a projevy nacionalismu se potlačovaly. Josif Stalin dlouhodobě přemisťoval obyvatelstvo, neboť v tom viděl nástroj boje proti nacionalistům, které vnímal jako největší hrozbu pro SSSR,“ vysvětlil historik Šmigel.
Deportace se týkala Poláků, Ukrajinců, sovětských Korejců, Němců, Čečenců, Tatarů, Řeků, Bulharů, Arménů, obyvatel pobaltských států a mnoha dalších.
První velká deportace proběhla v roce 1937, kdy z východu SSSR do Kazachstánu a Uzbekistánu deportovali asi 175 000 Korejců, kteří původně žili u hranic s Čínou. Jako důvod jejich přesunu SSSR uváděl údajnou špionáž pro Japonsko. Pro přesunuté Korejce přitom nepřipravili ubytování, potraviny nebo ošacení. Mnozí z nich proto následkem hladu a nemocí zemřeli (odhady se pohybují v desítkách procent), uvádí Science Po.
Hromadné deportace v SSSR si podle odhadů vyžádaly dohromady statisíce obětí. Deportovaní obyvatelé nemohli za dob stalinismu svá nová obydlí opustit, jinak by jim hrozil trest umístění v gulagu. Tento zákon byl zrušen až po Stalinově smrti (zemřel 1953). Lidé se tak mohli dobrovolně vrátit do míst, kde se narodili. Do čela Sovětského svazu se v roce 1953 postavil Nikita Sergejevič Chruščov, který masové deportace označil za „svévolné trestné činy“. Na dvacátém sjezdu komunistické strany SSSR v roce 1956 Stalina veřejně kritizoval a označil ho za diktátora.
Všichni proti Stalinovi, Stalin proti všem?
Aby Stalin upevnil svou moc, musel zlikvidovat jakýkoli náznak opozice. V průběhu let 1936 až 1938 tak nechal podle The History zavraždit minimálně 750 000 lidí (podle některých odhadů bylo obětí dvakrát více) a dalších více než milion obyvatel poslal do pracovních táborů, ze kterých se mnozí nevrátili. V gulazích často umírali hladem, vyčerpáním nebo na různá onemocnění.
Toto historické období je dnes známo jako Velká čistka či Velký teror. Cílem byli mimo jiné problematičtí členové strany, armádní důstojníci nebo vládní úředníci. Důvodem bylo odhalené „spiknutí protistalinistických komunistů“. Co se týče armády, Stalin nechal popravit asi 30 000 lidí, z toho zhruba 81 ze 103 generálů a maršálů. Když se tak Sovětský svaz stal nedlouho poté součástí druhé světové války, chybělo mu adekvátní vedení armády.
Součástí Stalinovy čistky byly i vykonstruované moskevské procesy, při kterých se obžalovaní pod nátlakem přiznávali k záškodnické činnosti. Teror se ale následně rozšířil i na běžné lidi, například na inteligenci jako vědce či umělce, nespolupracující rolníky a podobně. Dekret podepsaný Stalinem o odpovědnosti rodin za zločiny spáchané otcem či manželem dostal do problémů i ty nejmenší. Za údajné zločiny otců tak mohly být popraveny i děti do 12 let.
Stalinův oponent Lev Davidovič Trockij ve videu mluví o moskevských procesech, při kterých byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Zemřel v roce 1940 během atentátu, který provedl agent NKVD (předchůdce známé KGB).
Násilné zabrání zemí a masakr v Katyni
Zatímco se diktátor Adolf Hitler pokoušel získat pro své občany větší „životní prostor“ (německy Lebensraum), nelenil ani Stalinův Sovětský svaz. Mezi Německem Adolfa Hitlera a Sovětským svazem šéfové zahraničních resortů Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Michajlovič Molotov uzavřeli pakt o neútočení. V rámci dohody si dvojice velmocí rozdělila Polsko, které SSSR napadl v září roku 1939.
Po obsazení území Polska Rudá armáda podle The Warsaw Institute Review zadržela 240.000 až 250.000 Poláků, z nichž zhruba 10.000 tvořili armádní důstojníci. V březnu následujícího roku Stalin rozhodl o smrti důstojníků, státních úředníků, právníků, umělců, kněžích a dalších občanů z řad inteligence. Zajatci Sovětského svazu o plánované popravě do poslední chvíle nevěděli.
Zabití více než 20 tisíc Poláků z března 1940 je dnes nechvalně známé jako Katyňský masakr. Podle polských historiků při masakru popravili zhruba polovinu důstojníků polské armády. Kreml zpočátku z masakru obviňoval nacistické Německo. Sovětský svaz v čele s Michailem Sergejevičem Gorbačovem přiznal svou vinu až v roce 1990.
Polskem ale Sovětský svaz neskončil. V listopadu 1939 Sovětský svaz zaútočil i na Finsko, čímž začala takzvaná zimní válka. Sověti sice měli převahu čtyř na jednoho, ale přesto přišli o více vojáků než finská armáda a podařilo se jim obsadit jen část území. Následně také zabrali všechny pobaltské státy, tedy Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Kromě toho si nárokovali i část území Rumunska.
Zdroj: Wikimedia/Polish Red Cross delegation
Tresty pro dezertéry, válečné zajatce a jejich rodiny
Sovětský svaz posílal během éry stalinismu do pracovních táborů i mnoho bývalých válečných zajatců, kteří se vrátili do rodné země. Stalin totiž mezi kapitulací vojáků nepříteli a zradou kladl v podstatě znaménko rovná se, což vycházelo z rozkazu číslo 270 vydaného v roce 1941. Podle něj museli vojáci bojovat do posledního muže a měli zakázáno, aby se vzdali dobrovolně bez boje.
Bývalí váleční zajatci tak končili v rukou NKVD, která je po vyslýchání nejednou poslala na převýchovu do táborů nebo je nechala rovnou popravit. Kvůli rozkazu číslo 270 se museli vojáci obávat i o osudy svých blízkých. Jejich rodina mohla být trestána za pouhou příbuznost s dezertérem.
Značné donucovací účinky měl mít na sovětské vojáky i rozkaz číslo 227 známý jako „Ni šagu nazad“ – „Zpátky ani krok“. Ústup vojáků mohl být podle tohoto rozkazu trestán popravou přímo na bojišti. V praxi se tak vojáci dostávali do situací, kdy je buď čekala smrt z jedné či druhé strany, nebo (často jednosměrný) lístek do gulagu.
Popravy vojáků prchajících před nepřítelem prováděly takzvané bariérové jednotky, uvádí Michael Reiman v knize About Russia, Its Revolutions, Its Development and Its Present (viz stranu 130). Během války se v gulazích nacházelo 1,5 milionu politických vězňů.
Rozkaz číslo 227 provedený bariérovými jednotkami
je vidět i v úvodu válečného filmu Nepřítel před branami (2001)
