- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Mladá Ukrajinka Ksenia Tabaka píše pro čtenáře Refresheru tento zápisník během doby, kdy se se svojí matkou skrývají před bombardováním v Poltavě.
Začínám mít opravdu zvláštní pocit. Není to úzkost nebo zoufalství jako dřív, ale spíše jakási špatná předtucha. Pozoruji samu sebe, pozoruji všechno, co se děje, ale jen zvenčí.
Vidím, jaký byl můj život před válkou, pozoruji ho, ale za ním najednou nic není. Jsem tady, v přítomnosti. Ale co bude potom? Jen tma. Zírám do tmy, dokud mě z ní nebolí oči, ale nic nevidím.
Po zákazu vycházení nemůžeme doma svítit. Tma mě doslova pronásleduje. Vidím jen modré světlo konvice, když se v ní vaří voda. Pozoruji slabé plameny, které na sporáku krouží v jakémsi zvláštním tanci. A ta špatná předtucha jen sílí.
V mobilu mám jednu aplikaci, která se jmenuje Daily Art. Jsou v ní známé obrazy s krátkými citáty a informacemi z historie. Každý den mi vyběhnou na obrazovce, ale dodnes jsem si jich nevšímala. Mou pozornost nyní upoutala dvě slova v názvu obrazu.
Nehybný život od Raphaella Peala. To je přesně ten pocit, který teď mám. Jsem naživu, ale můj život se nehýbe, stojí.
Když se podívám do minulosti, vidím samu sebe, jak jsem vycházela z metra na zastávce Peremoha 23. února. Bylo to poprvé, kdy jsem během stáže dělala dvě reportáže — jedna byla o tom, jak se obyvatelé Charkova budou chránit, pokud přijde válka (část z ní jsme natáčeli v galerii). Druhá byla o dětech z města Ščasťa v Luhansku.
Kseniina reportáž o zbrojení civilistů
Na první jsme se dohodli o den dříve a nakonec se ukázalo, že byla velmi důležitá. Ukrajinský parlament to ráno jednal o zákonu o právu občanů vlastnit střelné zbraně. Proto tu reportáž upřednostnili.
Druhou reportáž jsem měla dokončit 24. února (den spuštění invaze na Ukrajině).
Když jsem šla domů z Peremohy, přemýšlela jsem nad těmi dětmi ze Ščasti. Dobrovolníci je evakuovali, protože jejich město stále více ostřelovali. Setkali jsme se u vchodu do zoologické zahrady. Dobrovolníci chtěli děti rozptýlit a ukázat jim Charkov.
Dělala jsem rozhovory s osmi odvážnými teenagery a třásl se mi přitom hlas. Poslouchala jsem jejich příběhy o bombardování — o tom, jak se skrývali ve sklepech, a nemohla jsem zadržet slzy. Jediná věc, která mi dodávala sílu, byla myšlenka na to, že už jsou v bezpečí.
Po cestě domů jsem se snažila vybavit si každý detail, aby mi z jejich příběhů nic neuniklo. Klobouky mi vůbec nesluší, tak jsem si staromódně uvázala šátek, abych se ochránila před deštěm, sněhem a větrem. Připadalo mi, že vypadám jako z roku 1943.
Za deset hodin začala válka, snad ještě horší než ta v roce 1943. Reportáž o dětech ze Ščasti jsem nikdy nedokončila. A příběh o bombardování se stal mým vlastním příběhem. Jen doufám, že jsou ty děti v bezpečí.
Dvacátého osmého března kolem jedenácté večer jsme v mém rodném městě slyšeli první výbuchy. Nezněl předtím žádný alarm, všude bylo hrozivé ticho. Překládala jsem zprávy a máma usínala. Najednou se venku rozštěkali psi a moje kočka znervózněla. Začala si hledat skrýš. O dvě vteřiny později jsme slyšeli první výbuch.
„Mami, bombardují nás! Do koupelny!“ křičela jsem. Znovu jsem měla pocit, že je ráno 24. února. Ale tentokrát to bylo ještě děsivější. Pozorovala jsem hrůzu v matčiných očích. Od toho dne nám stále hrozí útoky granáty a bombardování. Nikdo už neignoruje alarm. Pokud funguje.
Stále vidím příspěvky lidí o tom, že bychom měli pokračovat v „normálním životě“. Máme přestat panikařit, rozptýlit se, užívat si kávy, jaro, nechat si udělat nehty. Možná se mýlím, ale upřímně už ani nevím, jak si někdo může jen tak užívat kávu a procházky, když každý den, každou hodinu a každou minutu umírají lidé. Naši lidé. A těmi nejhoršími možnými způsoby. Takovými, jaké nikdy neuvidíme v hororových filmech.
V Mariupolu Rusové jednu ženu několik dní znásilňovali před jejím šestiletým synem. Ta žena později zemřela na následky zranění, která utrpěla. Její šestiletý syn zešedivěl. Jak si někdo může užívat jaro a procházky?
Jedinou „procházku“ jsem zažila před dvěma dny. Stovky lidí se shromáždily, aby uctily jednoho z našich hrdinů a rozloučily se s ním. Bydlel v jedné z vesnic u nás a zabili ho při obraně Ukrajiny. Když kolem nás projíždělo auto s truhlou, všichni jsme si klekli. „Sláva našim hrdinům!“
Autorkou tohoto textu je 28letá Ukrajinka Ksenia Tabaka. Před válkou působila jako stážistka ve zpravodajském oddělení v regionálním médiu. Kromě stáže se věnovala také modelingu. Text přeložila redaktorka Kamila Šebestová, která je s ní v pravidelném kontaktu. Kseniiny zápisky z minulého týdne najdeš zde. Pro podporu podobného kvalitního obsahu se přidej do Refresher+ klubu.
