Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
I nevidomí chtějí pařit. Ve světě, kdy si člověk se zdravotním postižením chce zahrát mobilní nebo počítačovou hru, narazí na problém. Kikiriki Games a Jana Kuklová to chtějí změnit.
Možná ani netušíš, že gameři jsou i mezi nevidomými. V rozhovoru nám to potvrdila i Jana Kuklová, nevidomá spoluzakladatelka vývojářského studia Kikiriki Games, které se chystá v polovině května vydat jednu z mála mobilních her, které mohou hrát jak nevidomí, tak vidící dohromady. Zařadí se mezi jednotky her na trhu, jež mají nevidomí možnost hrát.
To ale není všechno. Chystaný titul To The Dragon Cave by podle všeho měl být první českou fantasy střílečkou pro nevidomé, což zní samo o sobě zajímavě. Takže pokud tě zajímá, jak se programuje taková hra pro nevidomé, jak funguje bezbariérové studio nebo jak můžeš ve střílečce pro nevidomé vůbec mířit, čti až do konce.
V tomto článku si přečteš:
Jak se hraje střílečka pro nevidomé
Jakým překážkám musí nevidomí čelit na trhu práce
Jak se Janě podařilo zařadit do normálního života pomocí technologií
Proč je důležité vyvíjet hry taky, aby si je mohli zahrát všichni
Jak se boří bariéry mezi světem nevidomých a vidících
Nejprve bych si v tom chtěl udělat jasno ve vztahu mezi ztrátou zraku a tebou. Narodila ses jako nevidomá?
Ne. Narodila jsem se zdravá, ale když jsem měla půl roku, tak se u mě projevila jistá nemoc. Jmenuje se juvenilní revmatoidní artritida a jde vlastně o vrozené revma v dětském věku. Kromě kloubů postihuje i další tkáně v těle a u mně to byly oči. Kromě otékání kloubů se mi zhoršoval i zánět v očích a postupem času jsem přestávala vidět. K tomu se přidaly další komplikace jako odtržená sítnice, vnitrooční tlak…
Už při nástupu do školky jsem neviděla na pravé oko, postupem času jsem přestávala vidět na levé a před maturitou, jsem přestala vidět úplně. Na vysoké jsem už rozeznala pouze světlo.
Horší to bylo v pubertě, kdy se ukázalo, že se s tím nedá nic udělat. Doktoři se roky snažili, ale potom bylo jasné, že je to už opravdu nevratné. Tehdy to bylo hodně těžké. Když jsem přestávala vidět, přišla jsem i o knížky a vzhledem k tomu, že jsem se těšila na vysokou školu, začala jsem bědovat a přemýšlet, co budu dělat
A jaká to vypadá s tvým zrakem dnes?
Dneska už vidím jen trošičku světla tak, že když svítí sluníčko, tak poznám, že svítí, nebo když je v místnosti tma a rozsvítí se, tak to taky poznám. Mám opravdu malé zbytky světlocitu, což se sice nezhoršuje, ale stejně vlastně vůbec nevidím.
Tohle muselo být opravdu hrozné, když od dětství ztrácíš zrak s vidinou toho, že zlepšení nemusí přijít. Jak to ovlivnilo tvé dospívání?
Na dětství paradoxně vzpomínám jako na krásné období svého života. Jako dítě to člověk moc nevnímá, spíš to bylo těžší pro rodiče. Samozřejmě jsem věděla, že není něco v pořádku, jelikož jsem nemohla chodit do normální školy a uvědomovala jsem si ten svůj hendikep, každopádně mě nějak neovlivňoval.
Přirozeně jsem nebyla tím dítětem, které běhá po ulici se svými kamarády nebo jezdí na tábory. Během let dítě často onemocní nějakou rýmou a nachlazením, což u mě vždy znamenalo, že se mi o trochu zhorší stav mých očí, jelikož mám autoimunitní nemoc. Byla jsem proto hodně doma a četla si.
Horší to bylo v pubertě, kdy se ukázalo, že se s tím nedá nic udělat. Doktoři se roky snažili, ale potom bylo jasné, že je to už opravdu nevratné. Tehdy to bylo hodně těžké. Když jsem přestávala vidět, přišla jsem i o knížky a vzhledem k tomu, že jsem se těšila na vysokou školu, začala jsem bědovat a přemýšlet, co budu dělat.
Samotný předsudek je nejspíš v tom, že jsme stále vnímáni jako slabší skupina, která potřebuje pořád přijímat nějakou pomoc. Ale já to tak nevidím. Hendikep nevidomých není překážka k tomu, aby nemohli žít stejný život jako člověk, který vidí.
V té době jsem se ale naučila pracovat s počítačem, který má hlasový výstup a můj život najednou dostal smysl. Dalo mi to náboj, díky němuž jsem chtěla dokázat, že přestože člověk špatně vidí, tak může dělat věci jako ostatní. Můžu říct, že mě hendikep nesrazil dolů, ale naopak mě motivoval, abych byla stejně dobrá jako lidi, kteří vidí.
Dokážu si představit, že se zhoršujícím se zrakem nemusí přijít jen zdravotní nevýhody, ale i nevýhody sociálního charakteru, které vyvolávají předsudky. Setkáváš se s nimi?
Určitě. A je to věc, která mě vždycky překvapí. Vlastně i já mám předsudek, jelikož si myslím, že dnešní společnost už na člověka, který nevidí, musí být připravena. A vždycky mě překvapí, že ne.
Jak se to projevuje?
Zas a znovu se setkávám s lidmi, kteří nevědí, že můžu pracovat s počítačem, používat dotykový telefon a diví se, že jsem vystudovala vysokou školu. Já to těm lidem nevyčítám, jelikož taky o spoustě světových problémů nevím. Mimoto se ještě setkávám, jak sama říkám, s vtipnými předsudky. Například si lidé myslí, že když nevidím, tak mám výborný hudební sluch. Přitom já žádný hudební sluch nemám.
Ale také je hrozně důležité, aby člověk, který nevidí, byl aktivní a umožňoval ostatním lidem se s ním potkat. Beru jako velkou příležitost, že pracuji v Radiu Proglas, jelikož mohu díky své činnosti dokazovat, že i když nevidím, tak můžu pracovat jako novinář. Do té doby si to asi nikdo neuměl představit.
V Česku je 80 % lidí se zrakovým hendikepem bez zaměstnání, což mi přijde jako příšerné číslo. Najít práci jako nevidomý se rovná skoro zázraku, s čímž mám osobní zkušenost. Když jsem někam přišla na pohovor a řekla jsem, že nevidím, tak to byla konečná.
Samotný předsudek je nejspíš v tom, že jsme stále vnímáni jako slabší skupina, která potřebuje pořád přijímat nějakou pomoc. Ale já to tak nevidím. Hendikep nevidomých není překážka k tomu, aby nemohli žít stejný život jako člověk, který vidí. My nevidomí musíme ukazovat, že jsme rovnocennými členy společnosti a že dokonce můžeme společnost něčím obohacovat. Proto jsme se s manželem pustili do našeho projektu.
Dobře. Pojďme se bavit o hře a o vašem studiu. Jsi spoluzakladatelkou vývojářského studia Kikiriki Games, jehož motto je: „Tvoříme mobilní hry, co překračují limity. Chceme, aby pracovat a bavit se mohl každý.“ Dosud to tak nebylo, že by mohl každý pracovat a bavit se?
Ne. V Česku je 80 % lidí se zrakovým hendikepem bez zaměstnání, což mi přijde jako příšerné číslo. Najít práci jako nevidomý se rovná skoro zázraku, s čímž mám osobní zkušenost. Když jsem někam přišla na pohovor a řekla jsem, že nevidím, tak to byla konečná. „My nevíme, jak byste u nás mohla pracovat. My s tím nemáme zkušenost,“ dostávalo se mi odpovědí.
Proto oceňuji odvahu mého zaměstnavatele, že když jsem se přihlásila na pozici redaktorky zpravodajství a napsala jsem, že nevidím, tak mě i tak na pohovor pozvali. Řekli sice, že nikdy nikoho takového v rádiu neměli, ale chtějí to zkusit, jelikož podle popsané pracovní rutiny neviděli důvod mě nepřijmout. To mi přišlo skvělé. Bohužel těch 80 % lidí se zrakovým hendikepem takovou zkušenost nemá.
Těch osmdesát procent se mi zdá jako opravdu vysoké číslo…
Když říkám, že je u nás tolik zrakových lidí, je smutnou pravdou, že nejsme výjimka. V Evropě je to v průměru 75 % lidí. Zaměstnavatelé si totiž neuvědomí, že díky technologiím jako jsou počítače s hlasovým odečítačem nebo digitalizaci světa kolem nás, můžeme dělat práci jako ostatní. Pomineme-li práci grafika nebo fotografa.
Také mám někdy pocit, že my, nevidomí, jsme vnímání jako skupina, pro kterou se pořád něco dělá, pomáhá se nám a ta pomoc je často nasměrována na vzdělávání a práci. Všechno tohle je důležité, nicméně cítíme, že tu chybí zpřístupnění zábavy.
Co se týče toho, že chceme, aby se dokázal bavit každý, tak zde už mluvíme o mobilních hrách, kterých je pro nevidomé nedostatek. Jedná se o věc, která nevidomým hodně chybí a mrzí je, že nemají žádný výběr. Můžou si vybrat z jednotek her, které jsou třeba i pět let staré. Můj manžel rád hraje hry na počítači a často mi vypráví, jakou hru hrál a který titul zase vyšel. A já si říkám, že bych si taky chtěla zahrát, až mu vlastně závidím! Proto jsme se rozhodli, že si vytvoříme vlastní hry na mobilu.
Také mám někdy pocit, že my, nevidomí, jsme vnímání jako skupina, pro kterou se pořád něco dělá, pomáhá se nám a ta pomoc je často nasměrována na vzdělávání a práci. Všechno tohle je důležité, nicméně cítíme, že tu chybí zpřístupnění zábavy. Chceme ukazovat, že i hendikepovaný člověk má stejné touhy jako ten zdravý. Chce si odpočinout a odreagovat.
Proč se vaše studio jmenuje Kikiriki Games?
K tomu mám i historku. Nechtěli jsme žádný název, který by odkazoval na hry pro nevidomé – slovo „blind“, „audio“ a podobně, jelikož jsme se tím nechtěli škatulkovat, když chceme dělat hry zároveň i pro vidící. Dost jsme o svém plánu vyvíjet hry mluvili s manželem na dovolené v Chorvatsku. Tam nás zaujalo, že arašídy se chorvatsky řeknou kikiriki. A nám se to hrozně líbilo. Řekli jsme si tedy, že pokud někdy uděláme studio, nazveme ho Kikiriki Games. Všichni nás od toho ale odrazovali, jelikož se to prý bude špatně vyslovovat v Angličtině, je tam moc r, je to zvláštní, nikdo si to nezapamatuje… Proto jsme se snažili vymyslet jiný název.
Nakonec jsme zjistili, že i kvůli distribuci si musíme založit s.r.o. Když jsme ho zakládali, do formuláře jsme museli napsat název naší firmy. Vrátili jsme se proto k původnímu názvu a nakonec jsme rádi. Nejenže nám to připomíná místo, kde jsme se rozhodli, že budeme dělat hry pro nevidomé.
Také je fajn, že je to citoslovce. Ukazujeme tím, že hry budou asi o zvuku, přestože jsme se vyhnuli slovům, která jsme nechtěli použít. Navíc kokrhání kohouta symbolizuje ráno a že začíná něco nového a svěžího, o což se snažíme do světa mobilních her přinést i my.
Uvádíte, že na vývoji zde spolupracují nevidomí s vidícími. Jak tato spolupráce funguje? Kde vidíš největší klady a naopak největší zápory takové spolupráce?
Kromě mě se na hře podílel nevidomý zvukař a nevidomí překladatelé. Naší hrou jsme chtěli ukázat, že to zaprvé není pouze o programování, ale že je to aktivita, do které se musí zapojit spousta dalších profesí, a zároveň dokázat, že se na tomto produktu mohou podílet nevidomí a není to překážka. O žádných nevýhodách upřímně nevím. Možná jen to, že jsme nebyli schopni sehnat nevidomého grafika.
Ale vážně, spolupráce probíhala výborně. Bylo vidět, že jsme si šli za tím být dobrým příkladem v praxi a že není žádný důvod, aby se do práce nemohli zapojit nevidomí. Můžu zmínit například neuvěřitelnou práci, kterou na hře odvedl náš nevidomý zvukař Roman Kabelka. Se zvukem si výborně vyhrál. Příběh se totiž odehrává v různých prostředích a to se mu povedlo krásně vykreslit ozvěnami a efekty. Člověk má pocit, že se opravdu pohybuje.
Říkal jsem si, že by nevidomým členem týmu mohl být právě zvukař. Přece jenom percepce zvuku nevidomého člověka je oproti vidícímu na jiné úrovni, nebo ne?
Přesně tak. Všechny hry jsou dnes hrozně grafické a vizuální. Hra je inspirována světem nevidomých a přináší do mainstreamu něco nového. Sto procent zážitku je zvukový a nevím, jestli by to dokázal udělat člověk, který vidí.
Když na tebe jde ve hře nepřítel, tak jej pouze slyšíš. V čase, kdy to můj manžel programoval, tak za mnou průběžně chodil a ptal se, jestli je to dobré nebo ne. Já jsem třeba řekla, že se mi to ještě úplně zvukově nezdá, protože mi to přijde málo barevné. Tak to doplňoval o další zvuky, než jsem mu odsouhlasila, že je to v barvách. Zvuk ti musí ten zážitek vykreslit, proto jsme se snažili o zvukovou pestrost a s tím by měl vidicí možná problém.
Zdroj: se svolením Jany Kuklové
I tak jsme ale chtěli, aby to byla hra, kterou můžou hrát nevidomí i vidící. Ve hře proto najdeš všechna meníčka, všechno je uděláno graficky, vidíš ikonky a podobné věci.
Ve čtvrtek (28. dubna, pozn. red.) vystoupíš na události Esport & Gaming Summit 2022, kde představíš novou hru To The Dragon Cave. Prezentujete ji jako první českou mobilní hru i pro nevidomé. Jaký je tedy rozdíl mezi ní a hrou Důkaz 111 od studia Play by Ears, která byla vyvinuta před dvěma lety?
Řekla bych, že to, že je to první hra i pro nevidomé, je trochu nepřesné a tvrzení nejspíš nepochází od nás. Spíš bych řekla, že je to první česká fantasy audiostřílečka. Důkaz 111 je sice dělán se stejným záměrem, jako naše hra, každopádně když jsme se na ni dívali s Milošem, ptala jsem se, co tam vidí. A on říkal, že nic.
Především se ale jedná o odlišné herní styly. Důkaz 111 je gamebook, hodně příběhová hra, v níž se rozhoduješ, co tvá postava udělá. Naše hra je rychlá akce, interaktivní střílečka, v níž se na tebe valí horda nepřátel a ty se je snažíš zlikvidovat buďto šípem či jinými zbraněmi.
Jak jsi řekla, To The Dragon Cave je first person shooter. Když jsem to zjistil, trochu jsem se zarazil. Nedokážu si úplně představit, jak někdo může střílet, aniž by sledoval cíl. Mohla bys vysvětlit, jak se to hraje?
Tak my v první řadě říkáme, že to není střílečka z pohledu první osoby, ale poslechu první osoby. Asi to nedokážu srovnat s tím, jak vypadá klasická střílečka, ale je to o tom, že jdou na tebe nepřátelé a ty musíš poznat, ze které strany, otočit se a až je přímo před tebou, tak zamířit a vystřelit. Do hry jsme však zakomponovali i perspektivu; to znamená, že když se nepřítel vynoří na horizontu, tak je mnohem menší a je těžší jej trefit.
Kromě kuše můžeš použít meč a postupem času si zpřístupnit i speciální zbraň. Z boje následně získáváš zlaťáky, za které si můžeš na tržišti vylepšovat zbraně nebo doplňovat zdraví.
Co je cílem hry?
Jednotlivými koly tě provází příběh a cílem hry je samozřejmě přežít. S postavou se musíš dostat až ke dračí jeskyni a zabít draka. Podstatné je ale to, že až dohraješ příběhovou linku, otevře se ti nekonečná bitva. V ní na tebe jdou pouze nepřátelé, které musíš zlikvidovat. Výsledky mohou hráči následně mezi sebou porovnávat ve světových žebříčcích. Hra tak nekončí s koncem příběhu, ale je i poměrně interaktivní.
Říkala jsi, že máte překladatele. Do kolika jazyků jste se rozhodli hru přeložit?
Hra vychází v češtině a angličtině a máme připravenou španělštinu, němčinu a polštinu. Důvodem je skutečnost, že když jako vidící hraješ nějakou hru a jazyku nerozumíš, tak děj můžeš víceméně odtušit z toho, co vidíš před sebou. Nevidomí jsou ale stoprocentně závislí na tom, co slyší, proto, když něčemu nerozumí, se mohou v ději ztrácet. Tomu chceme předejít.
Rádi bychom se, pokud nám bude přáno, drželi myšlenky, že budeme pracovat na hrách zároveň pro vidící i nevidomé, propojovat oba světy a vytvářeli sdílené zážitky.
Předpokládám, že jste hru beta testovali. Jaké jste získali ohlasy?
Ohlasy byly pozitivní. Potěšilo nás, že si to nevidomí opravdu pochvalovali po zvukové stránce. Od vidících jsme získali zpětnou vazbu, díky níž jsme si uvědomili, že ještě potřebujeme propracovat nápovědu. Zjistili jsme, že gesta s vícero prsty, které nevidomým nedělají problém, jelikož je užívají k ovládání telefonu z hlasovým výstupem, dělaly vidícím problém. To pro mě bylo překvapení, tak jsme dodali obrázkovou nápovědu.
Přijde mi, jak to poslouchám, že se jedná o opravdu komplexní projekt. Jak dlouho jste na něm pracovali?
Od srpna 2021, kdy jsme si řekli, že do toho půjdeme, uběhl měsíc, než se začala programovat. Do toho nám ale skočily ještě další formální věci jako zakládání firmy, administrace nebo účetnictví, o kterých jsme mnoho nevěděli, takže dnes by nám tvorba hry koneckonců trvala polovinu doby. Včetně administrativy to poté zabralo prakticky třičtvrtě roku.
A to jste všechno financovali z vlastní kapsy?
S penězi nám ohromně pomohla Laboratoř Nadace Vodafone, což je akcelerátor, do kterého jsme se na podzim přihlásili. Z 89 projektů se vybralo 5, které se podpoří a my jsme měli velkou radost, že porota vybrala nás.
Potvrzuji, že se jedná o akcelerátor, jelikož nás to neuvěřitelně nakoplo. Dostali jsme dobrou zpětnou vazbu, která nám dodala odvahu, podporu v mentoringu a nadační příspěvek, který nám zaplatil překlady, grafiku a podobně. My jsme na tom s Milošem sice dělali na plný úvazek, nicméně zadarmo a v současné chvíli z toho nemáme ani korunu.
Bude tedy hra placená?
Ano, jelikož bychom chtěli dál pokračovat ve vývoji, na což potřebujeme peníze. Jedná se ale o jednorázový poplatek bez mikrotransakcí a reklam, takže za 149 korun člověk dostane kompletní hru s příběhem a nekonečnou bitvou.
Už jsi to nakousla, tak se zeptám, jakými projekty se bude Kikiriki Games zabývat dále?
Rádi bychom se, pokud nám bude přáno, drželi myšlenky, že budeme pracovat na hrách zároveň pro vidící i nevidomé, propojovat oba světy a vytvářeli sdílené zážitky. Nápadů je hrozně moc, stále přichází nové a máme i podněty od lidí, kteří nám říkají, co by si rádi zahráli. Vykrystalizovaly z toho dva projekty, do kterých bychom se v nejbližší době rádi pustili.
Asi neprozradíš, o co půjde.
Neprozradím.
Snažíte se spojit světy nevidomých a vidících skrze hry a to je super. Přesto mě závěrem zajímá, jestli se s manželem nechystáte jiný projekt mimo práci ve vývojářském studiu?
Asi se chceme věnovat jen tomuhle. Není to totiž pouze o hrách. Chceme, aby na těch produktech pracovali nevidomí i lidé s jinými zdravotními hendikepy a už nyní se nám z toho studia tvoří komplexní věc. Jde nám o to, aby se nám dařila, aby byla produktivní a abychom ji mohli rozvíjet. Zároveň ale chceme upozorňovat na sociální problémy kolem jako je zaměstnávání nevidomých. Když se to podaří, budeme z toho mít opravdu radost.
