I nevidomí chtějí pařit. Ve světě, kdy si člověk se zdravotním postižením chce zahrát mobilní nebo počítačovou hru, narazí na problém. Kikiriki Games a Jana Kuklová to chtějí změnit.
Možná ani netušíš, že gameři jsou i mezi nevidomými. V rozhovoru nám to potvrdila i Jana Kuklová, nevidomá spoluzakladatelka vývojářského studia Kikiriki Games, které se chystá v polovině května vydat jednu z mála mobilních her, které mohou hrát jak nevidomí, tak vidící dohromady. Zařadí se mezi jednotky her na trhu, jež mají nevidomí možnost hrát.
To ale není všechno. Chystaný titul To The Dragon Cave by podle všeho měl být první českou fantasy střílečkou pro nevidomé, což zní samo o sobě zajímavě. Takže pokud tě zajímá, jak se programuje taková hra pro nevidomé, jak funguje bezbariérové studio nebo jak můžeš ve střílečce pro nevidomé vůbec mířit, čti až do konce.
- Jak se hraje střílečka pro nevidomé
- Jakým překážkám musí nevidomí čelit na trhu práce
- Jak se Janě podařilo zařadit do normálního života pomocí technologií
- Proč je důležité vyvíjet hry taky, aby si je mohli zahrát všichni
- Jak se boří bariéry mezi světem nevidomých a vidících
Nejprve bych si v tom chtěl udělat jasno ve vztahu mezi ztrátou zraku a tebou. Narodila ses jako nevidomá?
Ne. Narodila jsem se zdravá, ale když jsem měla půl roku, tak se u mě projevila jistá nemoc. Jmenuje se juvenilní revmatoidní artritida a jde vlastně o vrozené revma v dětském věku. Kromě kloubů postihuje i další tkáně v těle a u mně to byly oči. Kromě otékání kloubů se mi zhoršoval i zánět v očích a postupem času jsem přestávala vidět. K tomu se přidaly další komplikace jako odtržená sítnice, vnitrooční tlak…
Už při nástupu do školky jsem neviděla na pravé oko, postupem času jsem přestávala vidět na levé a před maturitou, jsem přestala vidět úplně. Na vysoké jsem už rozeznala pouze světlo.
Horší to bylo v pubertě, kdy se ukázalo, že se s tím nedá nic udělat. Doktoři se roky snažili, ale potom bylo jasné, že je to už opravdu nevratné. Tehdy to bylo hodně těžké. Když jsem přestávala vidět, přišla jsem i o knížky a vzhledem k tomu, že jsem se těšila na vysokou školu, začala jsem bědovat a přemýšlet, co budu dělat
A jaká to vypadá s tvým zrakem dnes?
Dneska už vidím jen trošičku světla tak, že když svítí sluníčko, tak poznám, že svítí, nebo když je v místnosti tma a rozsvítí se, tak to taky poznám. Mám opravdu malé zbytky světlocitu, což se sice nezhoršuje, ale stejně vlastně vůbec nevidím.
Tohle muselo být opravdu hrozné, když od dětství ztrácíš zrak s vidinou toho, že zlepšení nemusí přijít. Jak to ovlivnilo tvé dospívání?
Na dětství paradoxně vzpomínám jako na krásné období svého života. Jako dítě to člověk moc nevnímá, spíš to bylo těžší pro rodiče. Samozřejmě jsem věděla, že není něco v pořádku, jelikož jsem nemohla chodit do normální školy a uvědomovala jsem si ten svůj hendikep, každopádně mě nějak neovlivňoval.
Přirozeně jsem nebyla tím dítětem, které běhá po ulici se svými kamarády nebo jezdí na tábory. Během let dítě často onemocní nějakou rýmou a nachlazením, což u mě vždy znamenalo, že se mi o trochu zhorší stav mých očí, jelikož mám autoimunitní nemoc. Byla jsem proto hodně doma a četla si.
Horší to bylo v pubertě, kdy se ukázalo, že se s tím nedá nic udělat. Doktoři se roky snažili, ale potom bylo jasné, že je to už opravdu nevratné. Tehdy to bylo hodně těžké. Když jsem přestávala vidět, přišla jsem i o knížky a vzhledem k tomu, že jsem se těšila na vysokou školu, začala jsem bědovat a přemýšlet, co budu dělat.
Samotný předsudek je nejspíš v tom, že jsme stále vnímáni jako slabší skupina, která potřebuje pořád přijímat nějakou pomoc. Ale já to tak nevidím. Hendikep nevidomých není překážka k tomu, aby nemohli žít stejný život jako člověk, který vidí.
V té době jsem se ale naučila pracovat s počítačem, který má hlasový výstup a můj život najednou dostal smysl. Dalo mi to náboj, díky němuž jsem chtěla dokázat, že přestože člověk špatně vidí, tak může dělat věci jako ostatní. Můžu říct, že mě hendikep nesrazil dolů, ale naopak mě motivoval, abych byla stejně dobrá jako lidi, kteří vidí.
Dokážu si představit, že se zhoršujícím se zrakem nemusí přijít jen zdravotní nevýhody, ale i nevýhody sociálního charakteru, které vyvolávají předsudky. Setkáváš se s nimi?
