Schválně, kolik tvých kamarádů je neslyšících? Pokud budeme upřímní, mnoho z nás by při položení této otázky ruku nezvedlo. Nejde však o pouhé kamarádství – kontakt mezi slyšícími a neslyšícími není tak častý z mnoha důvodů. Znakování se nám může zdát jako nedostižná dovednost, kontaktu se kvůli nedostatku informací vzájemně bojíme, a to má za následek, že o světě neslyšících nevíme prakticky nic. 

To chtějí změnit dvě mladé ženy z Brna. Slyšící Aneta Havelková a neslyšící Alena Procházková vytvořily blogerské duo (Ne)slyším (v posledních dnech se rozšířilo v trio), které si dalo za úkol přiblížit nejen znakový jazyk jako takový, ale kompletně celý svět neslyšících lidem na Instagramu.

Z blogu na sociální síti se posléze vyklubal kompletní projekt s webem, který tě přesvědčí, že se tyto světy vzájemně propojují a že se toho není třeba obávat.

Čti také

Neplodnost se řeší doma, za zavřenými dveřmi. Měla jsem vztek a touhu s tím něco udělat, říká zakladatelka projektu IndiánkyNeplodnost se řeší doma, za zavřenými dveřmi. Měla jsem vztek a touhu s tím něco udělat, říká zakladatelka projektu Indiánky

Jaký je vztah mezi světem slyšících a neslyšících? Rozumí si?

Aneta: Podle mě to opravdu záleží na tom, o jakých neslyšících mluvíme. Dá se říct, že rozlišujeme dva světy neslyšících. První je svět osob, jako je právě Alenka. Jedná se o lidi s kochleárním implantátem, sluchadlem, o nedoslýchavé nebo ohluchlé. Na druhé straně je svět neslyšících s velkým N. Tito lidé přímo jsou pyšní na to, že jsou neslyšící. 

Neslyšící volají po překonání bariéry mezi světy slyšících a neslyšících, jenže když se o to někdo jiný (...) formou osvěty pokusí, neslyšícím s velkým N to začne vadit. Vadí jim totiž to, že to nejsou oni, kdo společnost, do které patří, představuje.

V čem ta pýcha vězí? 

Aneta: Jsou pyšní na svůj jazyk, kulturu a často nechtějí nechat ostatní proniknout do svého světa. Když budu upřímná, my s tím, v rámci našeho projektu, máme také problém, jelikož já jsem slyšící a Alenka pro ně také není neslyšící s velkým N. Proto se často setkáváme s názory, že nemáme právo na to, co děláme. Nepatříme totiž do skupiny úplně neslyšících.

Alena: Neslyšící volají po překonání bariéry mezi světy slyšících a neslyšících, jenže když se o to někdo jiný, například my, formou osvěty pokusí, neslyšícím s velkým N to začne vadit. Vadí jim totiž to, že to nejsou oni, kdo společnost, do které patří, představuje. My jim přitom zdůrazňujeme, že pokud chtějí, aby jim svět slyšících rozuměl, tak se musí otevřít. 

Svět slyšících se do světa neslyšících musí nějakým způsobem dostat, ale slyšící nevědí, jaké má neslyšící potřeby, co chce a jak k němu má přistupovat. Podobný problém existuje i u jiných postižených. Hendikepovaný člověk by v některých případech opravdu potřeboval pomoc, chtěl by mít mezi „zdravými“ lidmi i kamaráda, každopádně toho prvního kroku ze strany zdravých se nedočká, jelikož nevědí, jak jej vůbec správně oslovit a bojí se toho, což bychom s naším projektem chtěli změnit.

Přitom situací, ve kterých by se pomoc hodila, je spousta. V tramvaji, na poště nebo i v obchodě. U nás na webu se slyšící dozví několik rad, jak neslyšícím pomoc. Kupříkladu to, že při oslovení neslyšícího si musí sednout tak, aby na něj viděl. Nesmí sedět proti světlu, moc daleko či si zakrývat ústa, aby neslyšícím umožnil odezírání a uvolnil tok informací.

Když se vrátím k těm světům, domníval jsem se, že by neporozumění mohlo existovat spíše mezi slyšícími a neslyšícími. Nesetkávají se neslyšící v kontaktu se slyšícími například s diskriminací?

Alena: Záleží, jak k tomu kdo přistupuje. Dejme tomu, že jdete jako neslyšící na poštu a máte roušku. Zde se může stát, že potkáte ochotného člověka, který může neslyšícímu ukázat nebo něco napsat, nebo ten dotyčný sundá roušku a ochotně poradí.

Taky ale můžete narazit na někoho neochotného a podrážděného, což je dle mého názoru častější. Odhaduji, že je to právě tím, že lidé nevědí, jak se mají zachovat. Přesně takové situace úzce souvisí s první otázkou; lidé musí vědět, že se kontaktu s neslyšícím nemusí bát. V podobných případech stačí napsat něco na papír a je hotovo

Myslím si, že se mnoho lidí s neslyšícími bojí komunikovat. Mohou si myslet, že neznalost znakového jazyka znamená, že si spolu nic neřeknou. Proto se všem snažíme ukázat, že to není taková věda.

Může to ale fungovat i naopak. Když neslyšící potká nepříjemného pošťáka nebo jiného člověka, se kterým musí mluvit, podobní pracovníci většinou konstatují, že s neslyšícím mluvit nechtějí. Natvrdo jim řeknou, že si mají sehnat tlumočníka. Taková možnost samozřejmě existuje, jenže někteří si chtějí vyřídit své záležitosti sami. Chtějí svému okolí ukázat, že se to dá. 

I z tohoto důvodu vznikl váš projekt (Ne)slyším, je to tak? 

Aneta: Určitě. Také si myslím, že se mnoho lidí s neslyšícími bojí komunikovat. Mohou si myslet, že neznalost znakového jazyka znamená, že si spolu nic neřeknou. Proto se všem snažíme ukázat, že to není taková věda. A jak jsme mluvili o tlumočnících, problém je v počtech. Tlumočníků je strašně málo – na jednoho připadá asi 100 neslyšících.

Alena: Pomalu 130.

Aneta: Jinými slovy ani nejde zařídit, aby jeden tlumočník pomohl všem. Z toho důvodu chceme světu slyšících přiblížit svět neslyšících. Chceme, aby lidé věděli, že z toho kontaktu nemusí mít strach. 

Alena: Dílčím cílem je také ukázat, že neslyšící lidé jsou také pouze lidé, kteří jsou citliví a že všechny posunky, které slyšící k neslyšícím dělají, je mohou urazit. To, že máme sluchadla, neznamená, že nerozumíme běžné mluvě. Odezíráme, mluvíme a fungujeme, což bychom rády dokázaly. Překonáváme bariéry.

Jak jste se vy dvě vlastně potkaly?

Aneta: Potkaly jsme se v práci. Náhodou jsme ve stejný den nastupovaly do mateřské školy pro sluchově postižené v Brně. Seznámily jsme se a já jsem později přišla za Alenkou s tím, že mám tento nápad nějakou dobu v sobě, ale že nevím, jak to sama uchopit. Alča mi na to řekla, že je to skvělé a do druhého dne jsme Instagram založily. Už to bude vlastně rok a půl.

A to už jsi, Aneto, uměla znakovat?

Aneta: Ano, měla jsem za sebou asi dva nebo tři moduly znakovky. 

Proč ses chtěla naučit znakový jazyk?

Aneta: Studovala jsem na bakalářském programu obor Speciální pedagogika - specializace logopedie a surdopedie a tehdy jsem se rozhodla, že bych chtěla umět znakovat. Rozhodla jsem se, že ve volném čase absolvuji kurzy.

Častokrát se stává, že se neslyšící kvůli (nepravidivým) mýtům nedostanou do zaměstnání, přestože jim postižení ve výkonu práce nevadí

Přijde mi, že vaše osvěta na Instagramu není fixována pouze na jazyk jako takový, ale přidáváte do toho různé zajímavosti z dalších odvětví, které s nimi souvisí. Přiblížíte je?

Aneta: Kromě znakového jazyka se věnujeme například mýtům, které se nemusí pojit k jazykové stránce věci, ale například k neslyšícím samotným. Právě mýty bývají často důvodem zbytečné diskriminace. Myslím třeba mýty, že neslyšící nemohou poslouchat písničky, řídit…

Častokrát se také stává, že kvůli nim se nedostanou neslyšící do zaměstnání, přestože jim postižení ve výkonu práce nevadí. Pokud bychom měly vypíchnout konkrétní problém, po rozhovorech s některými neslyšícími, bylo by to telefonování, ale jinak dokážou v práci fungovat v pohodě. 

Dále se zaměřujme na pravidla správné komunikace, na to, co by se naopak rozhodně dělat nemělo, a co by, v některých případech, mohlo neslyšícího i urazit. Za všechny příklady bych mohla připomenout sousloví znaková řeč, které se nepoužívá, nebo výraz hluchoněmý a další, jimž je třeba se opravdu vyhnout.

K tomu se jistě ještě dostaneme. Mě zaujala konkrétně jedna zajímavost, a to jsou vtipy neslyšících. Podle vašeho Instagramu jsou jiné než vtipy slyšících. Jak to?Aneta: Je to tím, že tento typ vtipů je vyjádřen ve znakovém jazyce a do češtiny často přeložit úplně nejde. Když mě někdo znakuje nějaký vtip, tak mi kolikrát trvá opravdu dlouho, než jej pochopím. Pak se stane, že ostatní neslyšící se tomu dávno hrozně smějí a já ne. Jsou specifické a náročné. 

Alena: Pointa totiž může být často složitá přetlumočit, proto se může stát, že ji slyšící nemusí pochopit.

Mohly byste mi nějaký říct?

Aneta: Já žádný neznám (smích).

Alena: Tento říkal můj táta. Chlapi jsou na stavbě v práci, je tam jeden jeřáb a k němu přijde jeden muž. Ten volá na kolegu, jestli chce pivo. Odpoví mu, že ano. A ten první se jej ptá, jestli chce světlé, tmavé nebo řezané (Alena naznačila pohybem palce ruky pod krkem řezání, pozn. red). 

Tohle opravdu nevím, jestli čtenářům vysvětlím.

Aneta: To musí člověk vidět. (smích)

Alena: Zrovna tento vtip zná většina neslyšících. 

Dobře, pojďme dále. Po nějaké době přibyl k instagramovému účtu i web. Co bylo impulsem k jeho vytvoření?

Aneta: Naším záměrem bylo se zaměřit i na další způsoby osvěty jako například na rozhovory s lidmi ze světa neslyšících, kteří jsou pro nás nějakým způsobem zajímaví, k čemuž se nám Instagram moc nehodil. S webem se nám rozšířil horizont možností, mezi něž patří delší formáty.

Alena: Také ne všichni Instagram mají.

Než se zeptám na znakový jazyk jako takový, nejprve bych se chtěl o něm něco dozvědět. Můžete v krátkosti osvětlit jeho vznik?

Alena: Už ve starověkém Řecku si lidé všímali, že si lidé ukazují gesty a dorozumívají se pohyby, a již v této éře se něco jako znakový jazyk začalo formovat. Pak se začal tento způsob komunikace rozšiřovat přejímáním, nápodobou nebo kopírováním dalších každodenních pohybů – například knížka, jejíž znak vypadá, jako by dotyčný rozevíral knihu. 

Aneta: Velký rozkvět znakového jazyka ale přišel až v 17. až 18. století. Z této doby také pochází učenci, kteří položili základ znakovému jazyku jako takovému. 

Alena: Koneckonců první státní školy pro neslyšící začaly vznikat ve 2. polovině 18. století. A až v té době se začali slyšící osobám s poruchou sluchu pořádně věnovat, začali na jazyku pracovat a vzdělávat pomocí znaků. Tehdy se nicméně vytvořily dva tábory: zástupci oralismu, tedy čtení ze rtů a odezírání, a zástupci znakového jazyka. Rozepře ve vzdělávání utnul až Milánský kongres o sto let později, který rozhodl, že se neslyšící nebudou vzdělávat podle znakového jazyka, ale orálně.