- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Zklamané a neuspokojené. Tak se nejspíš po sexu cítí mnoho heterosexuálních žen.
Psychobiologický prožitek orgasmu jako „konečného cíle sexuální aktivity“ je znám mnoha kulturám, nicméně každá jej chápe, oceňuje a pojmenovává různě, jak uvádí autoři knihy The Social Organization of Sexuality. V minulosti například behaviorální projevy orgasmu – samovolné pohyby či sténání – vedly lékaře ke znepokojení nad jeho potenciální biologickou i morální škodlivostí.
V průběhu devatenáctého století se pak vedly vášnivé debaty o orgasmu a o tom, kdo a jak často by jej měl mít – pokud vůbec. Ačkoli se ozývaly hlasy, které prosazovaly právo na sexuální rozkoš pro všechny bez rozdílu, většina považovala ženský orgasmus za obzvláště podezřelý.
Ženský orgasmus tak historicky zaujímal ve vědeckém chápání sexuality velmi spletitou roli. Nikdo vlastně moc nevěděl, co si s ním počít. Například v psychoanalýze Sigmund Freud rozlišoval mezi klitorálním a vaginálním orgasmem, což dle něj souviselo s „vyzrálostí“ konkrétní ženy. Klitorální orgasmus byl z hlediska psychobiologického vývoje považován za infantilní.
Když žena dospěla, místo vzrušení se mělo přesunout z klitorisu do nitra pochvy, kde se měl prožívat takzvaný zralý orgasmus. Pokud žena nebyla schopna dosáhnout orgasmu při souloži a dávala přednost stimulaci klitorisu před jakoukoli jinou formou sexuální aktivity, dle Freuda ji bylo možné považovat za frigidní a vyžadující psychiatrickou pomoc. V dnešní době by tak dle něj bylo frigidních až 75 % žen.
Orgasmus, který neexistuje
„To vede k zajímavým otázkám o konvenčním sexu a roli žen v něm. Muži dosahují orgasmu v podstatě třením o vagínu, nikoliv o oblast klitorisu. Ženy tak byly sexuálně definovány z hlediska toho, co uspokojuje muže; naše vlastní biologie nebyla řádně analyzována. Místo toho jsme krmeni mýtem o osvobozené ženě a jejím vaginálním orgasmu – orgasmu, který ve skutečnosti neexistuje,“ napsala v 70. letech minulého století feministická spisovatelka Anne Koedt.
Ženy, které říkají, že zažívají vaginální orgasmus, podle Koedt nedokážou správně lokalizovat centrum orgasmu a zároveň touží přizpůsobit svůj prožitek mužem definované představě o sexuální normálnosti. O existenci G-bodu se vedou spory i nadále, asi nic totiž není záhadnější než ženská anatomie. Mýtus ženské záhadnosti, o kterém před více než sedmdesáti lety psala Simone de Beauvoir, je tak platným i dnes. Muži si jím vysvětlují jakékoli chování ženy, které nechápou nebo nechtějí pochopit – ať už se jedná o „negativní“ vlastnosti ženy, které si zamilovaný muž nepřipouští, či například biologické odlišnosti (menstruační, porodní bolesti apod.), které „nedokáže“ (nebo nechce?) pochopit.
Zmatené teorie „mapující“ ženské tělo a konstrukce ženské sexuality tak možná přispěly ke vzniku orgasm gapu. Tento narativ živí i časopisy hrající si na sexuální příručky, které ženám podstrkují zaručené tipy a triky na dosáhnutí „nepolapitelného“ ženského orgasmu. Naznačují tak, že dosáhnout ženského orgasmu je mnohem náročnější než orgasmu mužského.
Rozdíl v orgasmu mezi ženami a muži je v odborné literatuře a studiích velmi častým problémem. Fenoménem se zabývala již publikace z roku 1953 s názvem Kinsey Report, která mimo jiné zkoumala rozdíly v četnosti orgasmů mezi svobodnými americkými ženami a muži. Respondentky měly podle zprávy v průměru 223 orgasmů před svatbou, přičemž 36 % z nich nikdy vyvrcholení nezažilo. U mužů to bylo průměrně 1523 orgasmů před svatbou a všichni muži ve studii uvedli, že před svatbou zažili orgasmus. Od roku 1990 se podobná zjištění nazývají „orgasm gap“.
Propast v četnosti orgasmů je (především v heterosexuálních) vztazích přítomna i dnes.
Orgasm gap v heterosexuálním sexu
Ne vždy a při každém sexu máme orgasmus, což ovlivňuje spousta faktorů – od duševního zdraví po například užívání léků. Pro někoho může dokonce orgasmus představovat velmi nepříjemnou bolest. Preference i možnosti jsou různé a není nic divného na tom si užívat sex bez „vyvrcholení“. Je důležité upozornit, že (konsenzuální) sex bez orgasmu není špatný. Studie však opakovaně ukazují na orgasm gap, který značí, že cis muži mají při heterosexuálním sexu v průměru více orgasmů než cis ženy.
Ačkoli můžeme naivně věřit, že tradiční esencialistické rozdělení společnosti, kdy se naprosto všechno odvíjí od binárních škatulek muž vs. žena, je na ústupu, genderová nerovnost přetrvává. Podle nejnovější studie z letošního roku zaměřující se na orgasm gap lze částečně tuto „postelovou nerovnost“ přičíst kulturním narativům a esencialistickým představám o tom, jak se mají muži a ženy chovat. Muži jsou v nadřazené pozici i v ložnici, přičemž ženy by si měly splnit svou partnerskou povinnost a nepožadovat nic „navíc“ – nastavit a dát.
Výzkumy, které se zabývají orgasm gapem, přichází s poměrně tristními výsledky. Například ve studii publikované v roce 2018 v odborném časopise Archives of Sexual Behavior heterosexuální muži žijící v USA nejčastěji uváděli, že při sexuálním styku se známým partnerem dosahují orgasmu v 95 % případů, následovali homosexuální muži v 89 %, bisexuální muži v 88 %, lesby v 86 %, bisexuální ženy v 66 % a heterosexuální ženy v 65 %.
