Produkuje si vlastní jídlo, elektřinu, oblečení a vodu má ze své studny. Linda se rozhodla žít soběstačně na statku (Reportáž)

Linda se sem, na malou vesnici na samotě, přestěhovala před dvěma a půl lety. Narodila se tady, ovšem během dospívání začala tíhnout k uměleckému stylu života a intelektuálnímu vyžití. Velké město ji postupně začalo táhnout čím dál více, po střední proto zamířila do školy do Liberce a následně pokračovala magistrem do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Dnes si tam dodělává doktorát.

Po několikaletém pobytu ve městě ovšem přišel další obrat – velkoměsto ztratilo své kouzlo, Linda přestala využívat možnosti, které nabízí, a opět ji to začalo táhnout zpátky sem. Na vesnici, do samoty, přírody, do ticha a klidu. Když dokončila magisterské studium a měla v Praze pouze brigády mimo svůj obor, říká, že jistým způsobem ztratila smysl života. Nevěděla, kam se posunout.

Co dál? Představa, že by si našla práci, kam by každý den chodila pracovat na osm hodin, po jejichž uplynutí by navíc byla příliš unavená na to, aby se věnovala svým kreativním projektům, jí blízká nebyla. Takovou budoucnost pro sebe neviděla nikdy. Hledala tedy, kam by mohla směrovat její další cesta, a začala si hrát s myšlenkou, že by se sem přestěhovala mnohem dříve, než původně plánovala. Že by se sem přestěhovala rovnou.

Vše se protnulo 

Díky své diplomové práci se navíc dostala k práci s vlnou. „Napadlo mě, že na zahradě máme ovce, jejichž vlna se pokaždé vyhazuje. Zahrabává se na zahradě nebo se při čarodějnicích pálí. Našla jsem si proto v jižních Čechách tkalcovnu a nechala zpracovat i tu nekvalitní vlnu, která tady byla. Vznikla z toho nádherná kvalitní nadčasová látka, ze které jsem udělala oděvní kolekci. Díky tomu se mi ulevilo. Věděla jsem, že až se sem někdy přestěhuji, budu moci v módě pokračovat a nic mi tady nebude chybět. Jinak bych sem nikdy nepřišla. Vše se takto hezky protnulo, takže jsem mohla být klidná.“

Teoretické úvahy nakonec uvedla do praxe a přestěhovala se sem ze dne na den.

V Praze měla v tu dobu přítele, který k samotě příliš netíhl a chtěl zůstat v Praze. Společně tedy dospěli k rozhodnutí, že vztah ukončí. „Samozřejmě jsme si to prožili, ale cítili jsme, že každý teď musíme jít jiným směrem.“

„Takže tě to sem táhlo natolik, že jsi byla ochotna obětovat i vztah?“

„Ano.“

Bylo právě to na přechodu to nejtěžší? Zpřetrhání vazeb, které tím přirozeně došly konce? „Ano, ale on mě v tom přesunu zároveň podpořil. Bylo to smutné, ale věděl, že tady budu šťastná. Že tady budu dělat to, co chci. Jenže on by tady spokojený nebyl. Proto jsem věděla, že je nesmysl, abychom sem šli spolu. Akorát bychom se tady hádali a zničili bychom si ten hezký vztah, který do jisté míry máme doteď. Nejsme přátelé, ale jednoduše spřízněné duše. Podporujeme se dál,“ vysvětluje.

„Takže nejtěžší na tom vlastně nebylo vůbec nic. Byla jsem šťastná, v Praze to pro mě skončilo.“

Po přesunu zpátky do Brd začala být v podstatě okamžitě mnohem spokojenější: „Vypadla jsem z takového toho nuceného stresu. Já se stresuji i tady, ale to je stres, který si na sebe naložím sama. Jsem tady odpočatější. Jsem hodně fit, protože jsem stále v pohybu a na čerstvém vzduchu. A jím domácí potraviny, které nejsou nacpané éčky a cukry. Nepřibírám a cítím se v kondici. Cítím to na svém těle i na mysli. Jsem šťastná tady,“ vysvětluje mi.

Zobrazit galerii

(10)

Co sem Lindu tak táhlo? Byla to snaha o návrat ke kořenům? „Ano, k rodnému místu. Dědí se to tady už čtyři generace, ta stavení jsou ale už z 16. století. Kdo tohle má? Mám tady zázemí a mohu si ho přetvořit k obrazu svému. Mám tady všechno, co potřebuji. Nedokázala bych prodat ani metr čtvereční naší půdy. Peníze pro mě nemají absolutně žádnou hodnotu. Co bych si za ně koupila? Nový telefon, který se za rok rozbije? Nechtěla bych to jinak.“

„Spousta lidí nám navíc říká, že tady jsou nějaké zvláštní síly, že to sem hodně lidí táhne. Nevíme, jestli to je ten rybník nebo zda se tady vyskytuje něco, co to způsobuje.“

„Co něco? Nějaké přírodní entity?“

„Něco takového.“

Genius loci, myslím si.

„Snažila ses tak najít i sama sebe?“ ptám se. „Jo! Pořád na té cestě jsem, ale už nyní jsem se do velké míry našla. To jsem ani nečekala, že se stane.“ Ptám se jí, co o sobě zatím zjistila.

Zastaví se. Dívá se do větví stromů a přemýšlí. „Více si teď vážím sama sebe. Jsem pyšná na to, co dělám. Jsem pyšná na to, kolik věcí zvládám. Třeba jsem začala přestavovat dům, chci tam vybudovat kuchyň. To bych nikdy nečekala, že jako dívka sama zvládnu. Vlastně to není tak těžké. Člověk si prostě musí vzít rukavice a kladivo a může začít. Není nic, co by nezvládl.“

Linda totiž svůj domov rekonstruuje, ovšem pouze svýma rukama: nechce si brát hypotéku. Podobně, tedy samostatně, přistupuje k jakékoli práci na usedlosti, která je dohromady složená z dvanácti hektarů půdy.

Nic mě nemůže zastavit

Když je potřeba udělat nějakou práci, ví, že to za ni nikdo jiný neudělá. Na statku žije s tatínkem, který je ovšem momentálně po operaci kyčle, takže má omezenou možnost pohybu. „Prostě jdu a udělám to. Neřeším, jestli mě u toho bolí nohy nebo se mi to zrovna nechce dělat. Vůbec. Člověk se stane otužilejším jak fyzicky, tak psychicky. Stane se houževnatým. To je skvělý pocit, mám dojem, že mě nic nemůže zastavit a nic mě neomezuje,“ říká.

Svá slova o houževnatosti potvrzuje výčtem svých každodenních aktivit. Ačkoli způsob života, který by byl maximálně ohleduplný k planetě není něco, co na začátku hledala, snaží se jít cestou téměř kompletní soběstačnosti. Z původně mlýnského kola má rodina udělanou malou vodní elektrárnu (turbína se teď točí téměř bez přestání už 31 let), z vlastní studny mají vodu, produkují si většinu své potravy – přes zeleninu, ovoce až po bylinky a koření. Maso mají ze svých zvířat, vajíčka od slepiček, z kravského mléka dělá Linda domácí tvaroh, máslo a sýr. Pro sebe dokupuje v podstatě jen mouku, občas kávu, čokoládu, oříšky, skořici, některé luštěniny či kvasnice.

Soběstačná je i co se týče potravy pro dobytek. Dva týdny v létě kosí trávu, kterou suší, aby mohli v zimě zvířata dokrmovat vlastním volným senem.

Linda zde žije maximálně ve spojení s přírodními cykly. Zda bude mít elektřinu závisí na tom, kolik přiteče vody, tedy jak často prší. Jí to, co je zrovna v sezóně. „Nevymýšlím si, že chci v zimě jahody. Pokud je nemám zamrazené, tak je prostě nemám a vydržím to do léta – o to víc se na ně těším. Každá zelenina, ovoce i maso má svou vlastní sezónu, kterou respektuji. Snažím se pracovat s tím, co je. Člověk je za to navíc více vděčný a více si jídlo vychutná, pokud ví, že ho znovu bude mít až za rok – pokud se vůbec urodí,“ říká. Plynout životem v rytmu přírody jí připadá přirozené.

„Sundala jsem ze stěny ve světnici hodiny, abych nesledovala čas a měla možnost zpomalit. Abych se vymanila ze systému, který je hodně postaven na lineárním čase. Já jsem se chtěla dostat blíže k přírodě a vrátit se k cyklickému času,“ popisuje.

Pro lepší představu – vstává kolem páté či šesté ráno. Udělá si kafe a následně vyřizuje administrativní věci na počítači. Kromě práce na hospodářství se věnuje projektu Naše vlna, má svou vlastní oděvní značku a pro Asociaci textilního-oděvního-kožedělného průmyslu pracuje na vzdělávacím projektu pro studenty ohledně udržitelné tvorby a smýšlení o designu. Na sedmou chodí k dobytku. „Pokud je kráva přivázaná, tak ji chodím dokrmovat v sedm, v osm a v půl desáté ráno. Pak je pauza a pak zase ve čtyři, v pět a v půl sedmé večer.“

Poté, co se ráno postará o dobytek, si dělá druhé kafe a začíná dělat snídani – většinou vajíčka nebo upeče chleba. „Ten zadělávám přes noc a dopékám ho ráno. To to tady pak pěkně voní chlebem,“ zasní se a i mě v nose zašimrá představa vůně čerstvého, domácího chleba z kvalitních surovin.

Přes den pracuje na hospodářství – práci si vybírá podle toho, co je třeba či na co má náladu.

Mít v hlavě automatický budík

„Ještě se ti musím pochlubit záhonky,“ říká. Vede mě skrze kovová vrátka, která ukoval její otec. Plodiny pěstuje na permakulturních principech a přírodních metodách hospodaření – má zde polykulturní záhony, na půdě vrství rostlinný odpad a hnůj, zalévá vodou z potoka. Momentálně zde mimo jiné rostou ledové saláty, jahody, ředkvičky, rukola, mrkev, máta, mangold či jarní cibulka. Brzy budou maliny, rybíz, angrešt, hrách či rajčata a zasazené má i brambory, kukuřici, celer, řepu, zelí, dýni, květák, papriky nebo cukety. V rybníku slyšíme kvákat žáby. „Tamhle je jedna. A tam druhá,“ ukazuje na zvířata sedící na leknínech.

Ona soběstačnost znamená právě také to, že pokud Linda neuvaří, nebudou mít s tatínkem co jíst. Třikrát denně, každý den, proto pro oba chystá jídlo.

„Jelikož máme vlastní elektřinu a v síti je menší napětí, tak se mi jídlo pomaleji vaří a já u toho nemusím stát. Třeba maso peču tři hodiny a mezitím mohu dělat něco venku. V hlavě už mám takový automatický budík, nikdy se mi nestalo, že bych přišla a jídlo bylo spálené nebo byla vyvařená voda.” Znovu se mi vybaví myšlenka propojenosti.

Lásku mám v sobě

Linda má se svou usedlostí velice konkrétní ambice – blízká je jí idea rodového statku. To znamená, že je z produkce na svém pozemku schopna uživit celou rodinu. V jejím případě dokonce ošatit.

O rodině v podobě manžela a dětí mluví už poněkolikáté, prozatím zde žije pouze se svým tatínkem – zatím totiž nepotkala nikoho, kdo by měl o své budoucnosti kompatibilní představy s těmi jejími. Chybí jí intimita plynoucí z romantického vztahu? „Hodně. Sdílet to s někým blízkým. Budovat to s někým. Já to totiž dělám stále pro sebe a podle sebe. Donedávna mě teda ani nenapadlo, že nikam nechodím a nemám kde někoho potkat. Trochu čekám na prince, který pojede okolo,“ směje se.

Po chvilce zvážní a dodává: „Vždy jsem si říkala, že chci lásku, ale došlo mi, že ji mám v sobě. Když nemám vyloženě smutný den, tak se na sebe usmívám do zrcadla. Vím, že mám lásku uvnitř a jen hledám někoho, s kým ji mohu sdílet,“ říká.

Ptám se, jaký mají s tatínkem vztah. „Hezký. Jsme si hodně podobní, takže se sneseme. Máme podobné vize. Dennodenně, pořád, se tady vídáme a povídáme si,“ zamýšlí se.

„Cítíš se tady někdy osaměle?“

„Občas jo.“

„Co pak děláš?“

„Povídám si se zvířátky.“

Koncept rodového statku, a tedy soběstačnosti, je jí sympatický z několika důvodů. „Baví mě myšlenka koloběhu. Že se na hospodářství nic nevyhodí. Když mám přebytek ledového salátu, dám ho kravce, která si na něm smlsne. Pejsek spotřebuje všechny kosti, slepice ozobou to, co nechal na kostech pes. Je to uzavřený koloběh, není potřeba nic zvenku. I kosti nebo zbytky se dají zakopat do záhonku, z toho je zas úžasná výživa pro kytičky,“ popisuje.

Druhá linka soběstačnosti pro ni spočívá v poměrně značné svobodě. „Nijak mě neovlivňují ekonomické či společenské změny. Kdyby se zvrtnul systém, tak jsem úplně v klidu, protože bych zde dokázala dožít plnohodnotný život několik desítek let až do konce svého života. Ale člověk ve městě, pokud si navíc nakoupí dopředu, vydrží tak 14 dní. Nedělám to kvůli tomu, jsem tady prostě šťastná, ale je to tak. Kvůli válce na Ukrajině se lidé i u nás báli, že jim vypnou kohoutky, že nebudou mít na čem vařit, že nebudou mít co jíst. Tohle mě vůbec nemusí stresovat.“

Vlna, která běhala po trávě

Linda mě provází po celé zahradě. „Tam v tom domečku budu mít jednou ateliér,“ ukazuje na budovu prozatím bez zdi. Obloukem se tedy dostáváme zpět k jejímu ústřednímu tématu – lokální vlně. „Budou tam podlahy ze dřeva z našeho lesa, celé to bude hodně lokální. Okolo budou běhat ovečky, na které uvidím z velkých oken. Uvnitř budu vyrábět kabátky na míru z vlny, která tady pár měsíců předtím běhala po trávě,“ popisuje své plány.

Vlnu ze svých oveček, kterých má momentálně patnáct, ale na podzim se jejich počet zdvojnásobí, ručně stříhá a následně ji posílá na zpracování do tkalcovny ve Strmilově. Z hotových látek pak šije kabátky. Ve svém sortimentu ovšem nabízí i metráže látek, které si případně může odkoupit jiný designér. „To je jakási střední cesta, která v Čechách chybí. Máme tu obrovské textilky, které mají minimální odběr látky 300 metrů, což si žádný český oděvní designér nemůže dovolit. Proto se vše vyváží pryč a na český trh nejde téměř nic. Ráda bych, aby byl český průmysl i pro Čechy,“ přibližuje mi.

„Svá jehňata vychovám, za půl roku ostříhám vlnu, za další půl rok je z toho látka, pak to ušiji. K ovcím chodím každý den, a pokud všechny přežijí a jsou zdravé, tak získám vlnu, ze které mohu ušít kabátek. Není to vůbec jednoduché. V kabátku je vše naceněné – péče o ovce i kolik toho přes zimu snědí. Je to ohodnocené tak, jak si to zaslouží. Půl až tři čtvrtě roku trvá, než vznikne jeden kabátek,“ vysvětluje, proč její produkty stojí až 40 tisíc.

Vlna je pro ni zásadní téma – ráda by, aby na ni lidé začali nahlížet jinak. „Chtěla bych v České republice něco změnit. Doteď se vlna často vyhazuje, což je škoda. Místo toho nosíme syntetické materiály, přitom bychom mohli být oblékaní v čisté české vlně,“ říká.

Svoboda, klid, spokojenost, vyrovnanost a láska

Naše setkání trvající čtyři hodiny končí. Před odjezdem se ještě rozhlížím a zavírám oči. Zhluboka se nadechuji. Snažím se místní atmosféru co nejvíce vstřebat ve snaze vzít si trochu onoho klidu a pomalosti zpátky s sebou do Prahy.

Linda si zde vytvořila jakýsi mikrokosmos sestávající z přirozeně plynoucího času, zvířat, přírody, naplněnosti, ale také tvrdé práce a odhodlání. Žije zde v harmonii s přírodním prostředím, minulostí i tradicemi. Život je zde fyzicky náročný a sestává z neustálého zápřahu – ovšem dobrovolného.

Ptám se na obligátní otázku: jak by popsala život, který zde vybudovala, v několika málo slovech? „Svoboda, klid, spokojenost, vyrovnanost a láska,“ vyjmenovává pomalu a s rozvahou.

Lindin život jí přináší konstantní pocity naplnění. Smyslu. Radosti. Vidí za sebou každodenní odvedenou práci. „Kdybych se dozvěděla, že zítra umřu, ničeho bych nelitovala. Věděla bych, že jsem každý den dělala maximum, co jsem v mých možnostech mohla a chtěla. Že jsem žila naplněný život,“ vysvětluje.

Vzpomenu si na její předchozí poznámku: „Kdo tohle má?“