Jak vypadá život někoho, kdo je do velké míry nezávislý na událostech, a to nejen ekonomických, plynoucích z globalizovaného a propojeného světa?
Inflace dosáhla v České republice v květnu 16 procent – jedná se o nejvyšší hodnotu od roku 1993. Zdražování potravin či nákladů na bydlení, které ovlivňují rostoucí ceny za energie, ovšem – zdá se – nekončí. Ekonomické jevy ovlivňují, více či méně, životy většiny z nás – možná až na ty skutečně bohaté, či naopak ty stojící skutečně mimo systém. Jak tedy vypadá život někoho z druhé jmenované kategorie?
Odpověď jsme hledali na usedlosti designérky Lindy Havrlíkové, která ve svých 30 letech žije soběstačný život téměř ve všech aspektech, jež bychom si dokázali představit. Spolu se svým otcem si dokáží vyprodukovat vlastní potraviny, zajistit vlastní vodu i elektřinu, a dokonce si z vlastní vlny ušít i oblečení.
„Navigace začala navádět špatně, zkusím tedy popsat poslední kilometr cesty,“ varuje mě Linda dva dny před plánovanou návštěvou. Její zprávu beru jako dobré znamení – samota v brdských lesích ve mně začíná probouzet čím dál větší zvědavost.
V sobotu ráno tedy konečně projíždím tamní krajinou a napůl s mapou, napůl podle čichu nacházím cestu, která vypadá dostatečně osaměle na to, aby mě k Lindě mohla dovést. Projíždím lesem, který nabízí ukrytí v podobě stínu před třicetistupňovými teplotami.
Návštěva Lindy mi evokuje mnoho symbolických kontrastů. Jedu za ní z rozpáleného betonového města, které můžeme vnímat jako jakousi Mekku všech moderních výdobytků, jež jistým způsobem vedly do momentu v historii, v němž se nyní nacházíme. Do momentu, ve kterém je klimatická krize čím dál více citelná a pod jejímž vlivem přicházejí i u nás období veder dříve a tropických dní bude do budoucna přibývat. Město je prosycené konzumem, materialismem, stresem, tlaky na neustálý růst. A právě ve městech jsou tropické dny i tropické noci obzvláště nepříjemné. Dnešek není výjimkou.
V kontrastu s tím pak lesem přijíždím sem. Pozemek její rodiny stojí v údolí malého kopce a před okolním světem je ukryt větvemi stromů. Její usedlost obklopují všechny myslitelné odstíny zelené. Dost možná blouzním z veder a jedná se o fatu morgánu, ale v momentě, kdy vystoupím z auta, se mi zdá, že je tu alespoň o deset stupňů méně než tam. Tam nahoře, tam venku, tam ve městě.
Je tu chlad, čistota, zeleň a klid. Jako by příroda říkala „klimatická krize a její dopady se pod vlivem tamního způsobu života odehrávají tam“, zatímco Lindin domov náznaky odkazoval k řešení: takto by mohl vypadat svět, kdybychom zpomalili. Kdybychom přetočili čas a hromadně šlápli na brzdu. Kdybychom se navrátili k šetrnosti, lokálnosti a udržitelnosti.
Ale ano, analogie je to vskutku pouze symbolická. Dopady klimatické krize jsou v přírodě patrné více než dost – a to nejen v létě v kontextu častějších epizod such.
Zostření smyslů
Celou naši sobotní interakci provází idea propojenosti – Linda o tom mluví jako o rozšířeném vědomí. Když dorazím, v okamžiku ji vidím přicházet. Aniž bych zvonila, aniž bych volala, aniž bych o sobě dala vědět. Vypadá to, že přesně ví, co se na její půdě děje.
Hned mě vede do domu, kde se zdravím s jejím tatínkem. Provází mě uvnitř, nabízí mi domácí koláč s povidly a kávu.
Chvilku mi trvá, než všechny okolní vjemy vstřebám. Vcházím do potemnělé světnice, odkud postupně navštěvuji jeden pokoj za druhým. Vstupuji do prosluněné místnosti s velkými okny, ze kterých je vidět přímo do zahrady. Musím zamrkat, aby si mé oči zvykly na přímé sluneční světlo. „To je moje budoucí kuchyň,“ říká a pomocí pohybů rukou mi ukazuje, kde zhruba budou kamna, kde bude nábytek.
Přecházím do jejího pokoje a současně i ateliéru, ve kterém šije vlněné kabátky. Vykláním se z okna, odkud je vidět mlýnský náhon, rybník i kašna pro turbínu. „Tady každý den vidím, kolik vody tu dnes teče. Jestli budu mít elektřinu na šití,“ směje se. U postele leží kniha Tajný život stromů, na štendrech visí hotové vlněné produkty a na policích jsou uložené metráže zhotovené vlněné tkaniny.
Jdeme si sednout ven. Slepice, obrovský dvouroční bernardýn Honey i ovce se pohybují po zahradě naprosto volně, v harmonii s obyvateli domu. Linda, zdá se, žije s okolním prostředím v laskavé symbióze.
„Mám pocit, že se mi tady rozšiřuje vědomí. Jsem tady na pozemek i na zvířata napojená. Když je člověk vyklidněný, dokáže najednou vnímat svět kolem jinak. Všímá si, že ptáčkové zpívají, vnímá, jak kvetou stromy. Když chodím bosa, mám pocit, že mi energie prochází celým tělem,“ popisuje. Naši konverzaci přerušuje každých pár minut kokrhání kohouta, šepot listí, onen zpěv ptáků a občas k nám přiběhne Honey, který se něžně – ale rázně – dožaduje drbání.
„Dochází tady k jakémusi zostření smyslů?“
„Přesně, to je ono.“
