Viděli jsme všech deset dílů nového seriálu z dílny Netflixu.
Sandman, bůh snů, Morfeus či Dream. Můžeš si vybrat, jak ho budeš nazývat, jedno je však jisté. Dokáže proměnit lidi pohnutím ruky na prach, vytvořit tu nejstrašidelnější noční můru či ten nejkrásnější sen, a dokonce i porazit Lucifera v samotném pekle.
V předchozím článku jsme ti přiblížili naše dojmy z prvních tří dílů netflixovského Sandmana (vyšel 5. srpna), nyní je na řadě komplexní zhodnocení celé série. V úvodních částech nám vadil zejména strnulý a nepřesvědčivý výraz Toma Sturridge, tedy hlavního představitele Sandmana.
Ani jeden náznak strachu, hněvu či lítosti se mu nedal věřit. Nebyli jsme si jisti, zda herec dokáže „utáhnout“ všech deset dílů celého seriálu, a naše obavy se bohužel potvrdily. Volba tvůrců obsadit právě jeho do té nejpodstatnější role tedy opravdu nebyla nejšťastnější. I když si na něj člověk po pár dílech zvykne, irituje nejvíc ze všech.
Když není vidět Sandmana, všechno funguje, jak má
Paradoxně, když ho není vidět v obraze a pozornost tvůrci směřují na jiné, vedlejší postavy, vše funguje, jak má. Seriál tehdy nejvíc baví, je napínavý právě tak, jak je třeba, vzrušující a místy i konečně autenticky znepokojivý a děsivý.
Fantasy-hororový seriál natočili podle komiksů Preludes and Nocturnes a The Doll's House od uznávaného autora Neila Gaimana, které vznikly ještě koncem osmdesátých let. Gaiman do Sandmana umně vštípil důležitá sociálněpolitická témata, queer lásku i kopec filozofických otázek, které nejednomu možná ukradnou spánek.
Jak jsme nastínili v minulém textu, příběh vypráví příběh Dreama snažícího se získat zpět svou moc a obnovit říši snů. Jeho nepřítomnost (byl zajat v reálném světě na celé století) totiž napáchala v realitě mnoho škody. Sledujeme tedy to, jak hledá své nástroje – měšec s pískem, rubín a masku.
Aby je našel, musí zavítat například i do horkého pekla a sáhnout na dno svých sil nebo čelit nebezpečným nepřátelům. Jedním z nich je mazaný Corinthian (Boyd Holbrook). Slizký, krutý, manipulativní a vypočítavý alfa samec snažící se vysvobodit ze Sandmanovy moci tím, že ho nadobro zničí.
Do očí bijící rozdíl v kvalitě jednotlivých dílů
Dalším mocným protivníkem je i bývalý trestanec John Dee se vzácným darem od své nebohé matky. Jeho (utopickým) cílem je zase kompletně osvobodit svět od lží. Ztvárnil ho dobře známý David Thewlis (pamatovat si ho můžeš z filmové série Harry Potter jako Remuse Lupina) a je velká škoda, že právě tato postava nedostala více prostoru, protože je ze všech nejkomplexnější či nejzajímavější.
A právě jí je věnovaná i nejlepší, nejponuřejší a zároveň nejbrutálnější, v pořadí pátá část s názvem 24/7. Nemluvě o bravurním výkonu Thewlise. Není se však čemu divit, oproti svým hereckým kolegům v Sandmanovi má nejvíc zkušeností a na plátnech kin zářil, když někteří z nich ještě ani nebyli na světě.
Po dokoukání první série (je velmi pravděpodobné, že uvidíme minimálně ještě jednu sérii, i když ji Netflix zatím oficiálně nepotvrdil) je však pěkně vidět rozdíl v kvalitě jednotlivých dílů. A ten je dost zásadní, někdy až vskutku do očí bijící. Mezi ty nejlepší rozhodně patří (kromě již výše zmíněného) díly A Hope in Hell, The Sound of Her Wings a Collectors.
Naopak The Doll's House, Playing House či finální Lost Hearts trochu kazí dojem. Má to však za následek to, že ne každá z postav, které jsou jednotlivé části věnovány, je stejně poutavá. Na to se však dále nabaluje herecké obsazení i občas haprující dramaturgie. V neposlední řadě hraje důležitou roli i to, že jednotlivé části režírovali rozdílní filmaři (dohromady jich bylo až sedm).
Nevyužitý potenciál
Škoda, že v obraze není vidět Jennu Coleman více než Johannu Constantine, naštěstí však přicházejí nové postavy jako Lucifer (hraje ho překvapivě ženská herečka Gwendoline Christie, pamatovat si ji můžeš jako Brienne ze seriálu Game of Thrones), Rose Walker (Vanesu Samunyai) či Desire (Mason Alexander Park).
Právě jen 21letá Samunyai dostává spoustu prostoru a skvěle jej využívá. Na svůj věk hraje přesvědčivě, sebevědomě a pozoruhodně. Další devizou netflixovského Sandmana je nepochybně i vizuál. Kamerové jízdy George Steela a Willa Baldyho nechávají v němém úžasu a statické záběry zase dávají divákovi dostatek času, aby se pokochal.
Sandman rozhodně patří mezi to lepší, co letos Netflix vypustil do světa, na druhé straně nepřináší nic vysloveně originálního, co bychom už neviděli jinde a lépe. Navíc je cítit, že potenciál předlohy nevyužívá naplno. Naše pocity jsou proto stále mírně rozporuplné. I tak se fantazijní novinka drží nad hranicí průměru, a udělujeme jí proto šest a půl bodu z deseti.
