Naživo jsme viděli Haalandův gól proti Dortmundu. Ošidili nás pivem za 9 liber, vešli jsme mezi ultras a vzdali hold Alžbětě II.

Díky dobré radě od místních se na stadion Etihad Stadium vydáváme v pořádném časovém předstihu. Říkáme si, že nebude na škodu, když se porozhlédneme kolem stadionu, možná si pořídíme šálu či odznak od manchesterských šmelinářů a hodíme do sebe pivo v klasické fotbalové hospodě.

Cestou na stadion zastavujeme v náhodné ulici, kterou kráčí dav s křiklavými policejními vestami v první linii. „No podívej, demonstrace,“ zamýšlíme se, dokud se dav nepřiblíží a my si uvědomíme, že máme co do činění se stovkami fanoušků Dortmundu kráčejícími na stadion. Chvíli je pozorujeme a rozhodneme se k davu přidat, alespoň se nemusíme dívat do mobilu a dovedou nás až na fotbal.

„Kdyby to takto vypadalo před zápasy na Slovensku, tak by lidé na fotbal začali vodit své rodiny s dětmi,“ konstatujeme, zatímco se necháváme unášet uvnitř davu německých fanoušků. Nikdo není agresivní, všichni vesele popíjejí pivko a kráčejí zde jak muži, tak ženy, důchodci i pár dětí.

Dav provázejí angličtí policisté v běžných uniformách, bez obušků v ruce a bez jakýchkoli speciálních obleků. Kráčejí po stranách davu, regulují, kam jde, a občas se dokonce usmějí, když se s nimi opilí Němci snaží žertovat. Intenzivní zážitek, který nás vtáhl do děje.

Pár připitých Angličanů atmosféru před zápasem neudělá

Před stadionem se toho, upřímně, moc nedělo. Pár připitých Angličanů v dresech City zkoušelo pozpěvovat lokální chorály, ale utáhnout celou píseň hlasivkami znavenými alkoholem nebylo nejjednodušší, a tak jsme se spíše zaposlouchali do sestřihů na velkoplošných obrazovkách.

Je to opravdu tak, City před zápasem kolem stadionu nemá elektrizující atmosféru. Nám to ale nedalo, vydali jsme se stadion obejít a našli jsme přesně to, co jsme hledali. Naproti stadionu lemovala chodník dlouhá řada lidí, kteří čekali na fish and chips z bistra v malém domku.

„To fish and chips má v logu fotku majitele, to musí být dobré,“ smáli jsme se, když jsme před ním viděli řadu možná deseti lidí. O dvacet minut později se řada táhla až za křižovatku a my jsme pochopili, že tento místní vedoucí se svou tváří na fasádě zřejmě opravdu ví, jak nakládat s rybami. 

Vcucla nás tradiční hospoda, kam jsme šli nasát atmosféru

Nás však fish and chips nezajímalo. Vcucla nás hospoda, před kterou stáli dva mohutní vyhazovači v oranžových vestách. „Jste fanoušci City?“ zeptali se nás s podezřívavým pohledem.

Neměli jsme na sobě žádné logo manchesterského celku, pouze modrou riflovou bundu a tmavě zelenou větrovku. Kdybychom byli Němci, kteří se chtějí infiltrovat do hospody fanoušků Citizens, zřejmě bychom mohli rychle přijít k úrazu nebo bychom obratem letěli ven skrz dveře tváří napřed.

Až lístky na zápas s místy, které nebyly v sektoru Dortmundu, nám otevřely dveře do hospody. Uvnitř už to byla paráda. Hospoda měla tolik místností, že se v ní člověk mohl snadno ztratit, nechyběla ani pivní zahrada a my jsme si dopřáli místní hospodské pivo, které nám vůbec poprvé v Manchesteru chutnalo.

V hospodě se křičelo, zpívalo, intenzivně debatovalo, a kdyby taková atmosféra přetrvala až na stadion, tak by se věru fanoušci City neměli za co stydět. Když jsme ale dorazili až na tribunu ke svým místům, z hlasivek manchesterských fanoušků jsme věru nadšeni nebyli, protože se tak trochu vytratily. 

Nejdříve nás obelhali v bufetu, pak jsme se ošidili sami

Z našich sedadel nám brzy spadla čelist. Seděli jsme hned v první řadě tribuny v prvním patře, takže nám neměl kdo překážet a mohli jsme si užívat ničím nerušený výhled na celé hřiště. Místa to byla tak skvělá, že když hráči vhazovali zpoza postranní čáry hned pod naší tribunou, měli jsme pocit, jako bychom se jich téměř mohli dotknout.

„Podívej se na toho chlapce, co sedí vedle tebe. Vždyť je mu tak deset, ale tvář má jako 40letý muž,“ smějeme se, když se vedle nás po chvíli usadí tříčlenná rodinka se dvěma dětmi. A opravdu. Malý hyperaktivní chlapec během zápasu buď chvíli spokojeně seděl, nebo mával rukama, vykřikoval a natáčel každou možnou chvíli na mobil. „Come on, City!“ hučel nám dokola do ucha. Naštěstí ho vždy přehlušili Němci. 

Před výkopem jsme si řekli, že nám neuškodí ještě jedno pivo. Bufet byl poloprázdný, tak jsme si dali pivo s chipsy. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme měli platit. Jeden z nás dostal do ruky pivo s chipsy a zaplatil 6 liber, zatímco tomu druhému naúčtovali za jedno jediné pivo 9 liber.

Chvíli jsme měli pocit, že se za kelímky platí záloha, ale opak byl pravdou, i když pokladník se na nás jen přihlouple usmíval. Za námi už stál netrpělivý chlapík, tak jsme se odebrali pryč s konstatováním, jak nás „pěkně o*ebali“. A sami jsme se o*ebali hned vzápětí, když nám bezpečák řekl, že s pivem do hlediště nesmíme. Tak jsme ho do sebe spěšně obrátili a 90 minut seděli nasucho.

Když pár stovek Němců překřičí stadion plný Angličanů

Etihad Stadium se sice úctyhodně naplnil, a tak mohlo zápas podle našich odhadů sledovat více než 50 tisíc fanoušků z 55tisícové kapacity, ale od úvodního hvizdu nás překvapilo ohlušující ticho.

Kdyby do Manchesteru nepřicestovalo pár tisíc německých fanoušků, tak bychom si celý zápas mohli připadat jako v tichém voze ve vlaku, kde občas někdo zakašle. Ne nadarmo se říká, že pokud chce člověk zažít autentickou atmosféru anglického fotbalu, musí hledat jinde.

Nás tentokrát zachránili ultras z Dortmundu, kteří nejenže neustále zpívali a křičeli celý zápas, ale stihli se i trochu poprat s anglickými policisty a navzájem vyprovokovat s několika anglickými hrdiny v hledišti. Kdyby došlo k lámání chleba a policisté by dav neudrželi, byla by z toho podle atmosféry na tribuně pořádná mela.

Manchester je překvapivě půvabný mix starého a nového

Na cestovatelských blozích budeš jen těžko hledat série článků o Manchesteru. Toto industriální město, které před dvěma sty lety vyrostlo zejména na zpracování bavlny, není pro našince nijak turisticky zajímavé, pokud si člověk vybírá destinaci na dovolenou či výlet. Přesto jsme zjistili, že Manchester má své nezaměnitelné kouzlo.

Centrum města je vyskládáno ze starých budov z 19. a 20. století, které Manchesteru dodávají historický šmrnc, ale doplňují je desítky moderních výškových budov se skleněnými fasádami. Stačí ti přejít mezi dvěma ulicemi a najednou se přesuneš od tradiční hospody k architektonickému skvostu z roku 2022. Na tento kontrast jsme si vůbec nemuseli zvykat dlouho.

Neměli jsme přitom žádnou negativní zkušenost z interakce s místními, všichni k nám byli až přehnaně milí, rádi začínali konverzace, ve kterých občas nemáš kvůli přízvuku šanci rozumět polovině slov ve větě, a vždy nás pobavily dopravní značky a nápisy na nich, které jsou až přehnaně slušné.

Za nejlevnější pivo, jehož chuť ani kvalita nestojí za řeč, zaplatíš v tradiční hospodě Wetherspoons od 75 korun. Tato hospoda je však pro mnohé místní totální pajzl, takže ve více hipsterském podniku si na pivo připrav tak 150 až 170 Kč.

To už je cena, za kterou se můžeš pomalu najíst. Pokud umíš používat Google či Tripadvisor a najít si dobře hodnocené restaurace s dostupnými cenami, dokážeš se výborně najíst za cenu kolem dvou set korun. Když si někde v centru Manchesteru sedneš jen tak do restaurace bez přemýšlení, za hlavní jídlo klidně vysolíš i čtyři sta.

Tříhodinovou rezervou na letišti nic nezkazíme

Od začátku letošního léta jsme všude poslouchali, jak se je na letištích třeba připravit na zdržení. Na Instagramu lidé strašili kilometrovou řadou na amsterdamském letišti, rekreanti zmeškávali letadla, i když přišli dvě hodiny předem na vídeňský Schwechat, a aerolinky rušily lety.

„Vždyť je už polovina září, to nemůže být tak hrozné,“ říkáme si, když nás samotný Ryanair přes notifikaci varuje, abychom na manchesterské letiště přijeli alespoň dvě a půl hodiny před odletem. Od místní známé jsme dostali stejné varování, a tak jsme už v 16:40 vystupovali z vlaku na letišti, i když odlet byl naplánován až na 19:40. Tříhodinovým předstihem nic nezkazíme, říkali jsme si.

S očekáváním tisíců lidí nacpaných u bezpečnostní kontroly se jen smutně díváme na to, jak před námi čekají pouze dvě výmluvné důchodkyně, které si neumí správně nacpat kosmetiku do plastového sáčku. Když v 16:55 sedíme vybavení v odletové hale, začíná na nás dopadat tíha reality – máme tři hodiny do odletu, vybíjející se mobily a limitované možnosti zábavy.

Na letištní obrazovce nás při letu do Bratislavy dorazilo slovo „relax“. Relaxovat prý mají cestující na Slovensko, než letiště zahlásí, ze které brány se bude odlétat. Toto úsměvné slovo nás však začalo mást přesně ve chvíli, kdy hodinky ukazovaly 19:20, brána se měla zavírat, ale my jsme měli i nadále relaxovat.

Půlhodinka stání ve frontě, půlhodinka sezení v letadle zaparkovaném vedle odletové dráhy a s více než hodinovým zpožděním jsme nakonec přistáli doma v Bratislavě.