Připrav se na jeden z nejlepších a nejděsivějších hororů letošního roku.
Úsměv na tváři umí být tím nejkrásnějším projevem radosti. Celovečerní debut Parkera Finna s názvem Smile ti však ukáže, že úsměv může být i pěkně děsivý a nepříjemný. Při jeho sledování ti věru nebude do smíchu. Zaručeně se ti během 117 minut vícekrát rapidně zvýší tep, zažiješ infarktové stavy a budeš si zakrývat oči. Už dlouho jsme nebyli v kině tak přikovaní k sedačce.
Pokud jsi fanouškem ultratemných, maximálně znepokojivých, vysloveně divných, ale zároveň nesmírně originálních snímků jako It Follows, The Dark and The Wicked, Us, Hereditary, Midsommar nebo The Witch, The Lighthouse či Wounds, z Finnova hororu budeš přímo nadšený. Tento americký scenárista a režisér je zatím jako nepopsaný papír. Kromě pár rozhovorů se toho o něm moc nedozvíš.
Před hororem Smile natočil jen dva žánrově stejně laděné krátkometrážní filmy Laura Hasn't Slept a The Hidebehind. Jelikož Finn do svého debutu obsadil méně známé herce a vytvořil výhradně komorní atmosféru zaměřenou na psychologii hlavní postavy, můžeme předpokládat, že nepůjde o žádný veleúspěšný trhák, na který se budou hrnout masy.
Smile zaujme zejména vnímavé, náročné publikum
Zaručeně se mu ale podaří zaujmout vnímavé, náročné publikum a kritiky bažící po invenčních prvcích oživujících žánr. Z hororu se totiž v poslední dekádě stala jakási sebeparodická atrakce stále více se vzdalující od kořenů. Musí v něm být vše do puntíku vysvětleno, musíme v něm vidět hektolitry krve, prvoplánové „lekačky“ a samozřejmě množství otravného klišé.
Smile vypráví příběh mladé psychiatričky Rose (Sosie Bacon), která je workoholička. Raději upřednostní náročnou konverzaci s nemocnými pacienty namísto toho, aby se šla pořádně vyspat. Má o ni strach její nadřízený, sestra i přítel (ztvárnil ho Jessie T. Usher, kterého si možná pamatuješ jako A-Traina z komiksovky The Boys).
Všechno se změní, když do její ambulance přijde na smrt vylekaná žena trpící halucinacemi poté, co byla svědkem hrozivé sebevraždy. Tvrdí, že ji pronásleduje jakási zlověstná entita a ztrpčuje jí život. Krátce poté, co ji uvidí i během návštěvy Rose, spáchá přímo před jejím očima brutální sebevraždu, avšak s maximálním klidem a strašidelným úsměvem na tváři.
Nekonečná noční můra plná deprese a strachu
Rose brzy zjišťuje, že začíná mít po tomto extrémním incidentu podobné příznaky jako její bývalá pacientka a vracejí se jí traumata z minulosti. Divák najednou spolu s ní neumí identifikovat, co je realita a co jen iluze. Všechno se mění v nekonečnou noční můru plnou deprese a strachu, až se zdá, že smrt je jediným vykoupením. Podaří se jí přežít a vyhrát boj s neviditelným nepřítelem, nebo ji nadobro ovládne a zničí?
Na Finnově debutu si divák na prvním místě všimne brilantní práce s mixem a střihem zvuku. Málokterý současný horor tak rafinovaně a promyšleně pracuje se zvukovou složkou. Disharmonicko-kakofonické ruchy a děsivá, tíživá hudba Cristobala Tapii de Veera jsou zde alfou i omegou. Skvěle je doplňuje pokřivená perspektiva kamery vtahující diváka stále hlouběji do koloběhu bolesti a beznaděje.
Právě díky výše zmíněným faktorům jde o film, který prostě musíš vidět v kině. Sledování tohoto hororu v televizi, na notebooku, nebo dokonce na mobilu by nemělo absolutně žádný smysl. Plusem je nepochybně i detektivní dějová linie či Finnova fascinující práce s klišé a pohrávání si s divákovými očekáváními. Smile však jasně stoupá na kvalitě i díky strhujícímu výkonu hlavní představitelky Rose, tedy Sosie Bacon.
Budeš paralyzován i po odchodu z kina
Je znát, že dcera Kevina Bacona zdědila po otci pořádnou dávku talentu a právě Finn jí dává snad nejvíce prostoru k tomu, aby naplno ukázala, co všechno se v ní skrývá. Sice zapůsobila už v seriálech Narcos: Mexiko či 13 Reasons Why, ale až v tomto snímku herecky doslova zaboduje. Zejména její zásluhou ti po odchodu z kina nebude všechno jedno a paralyzovaný budeš ještě doma.
Celá zásluha jde přesto Parkeru Finnovi, který si sám napsal vyzrálý, nápaditý scénář. Už nyní je vidět, že nadějný a precizní autorský režisér s ambicí odlišit se od jednodušších mainstreamových hororů se brzy může dostat na úroveň Ariho Astera, Roberta Eggerse či Jordana Peela. Určitě mu to přejeme a nemůžeme se dočkat dalších děl. Jeho celovečernímu debutu udělujeme osm a půl bodu z deseti.
