Šestadvacetiletá Šárka Zděnovcová se vydala na zmrzlý sever, do země polárních září a sněhových závějí, aby vykonávala to, pro co se snad narodila. Ve finském Laponsku se prohání se psím spřežením.
Šárka pracuje jako sezónní průvodkyně na psím spřežení a zároveň jako pečovatelka zvířat na husky farmě na severu Finska. Aktuálně žije – jak sama říká – „uprostřed ničeho“. Nejbližšími městy jsou Ivalo a Saariselkä, která leží zhruba jen asi 50 kilometrů od ruských hranic.
Spolu s dalšími čtyřmi pracovníky na farmě se stará o celkem 56 dospělých aljašských huskyů a pět několikatýdenních štěňátek. Umět je rozeznat všechny podle jména Šárce trvalo necelý měsíc. Prvních šestnáct si majitelka dovezla přímo z Aljašky, mají tu ale i psy z Norska, Dánska či Švédska. Všichni tak nepochází ze stejné genetické skupiny, většina psů se ale narodila přímo na farmě. Ve spřežení s nimi Šárka během zimní sezóny ujede stovky kilometrů. „Ve psím spřežení mám funkci hlavní řidičky, která koordinuje psy a udává směr. Mojí zodpovědností je, aby všechno proběhlo hladce a turisté i psi se bezpečně vrátili,“ říká Šárka s tím, že spolu s dalšími mushery má i průpravu první pomoci kvůli případným nehodám. „Jsou to zvířata, nikoli stroje, proto se to občas může stát,“ vysvětluje.
Každý z 56 psů má své jméno a každý také na své jméno slyší. Jména v některých vrzích mají různé tematiky – například Lví král nebo Kniha džunglí.
Kromě závodů v mushingu nabízí husky farma, na které Šárka pracuje, také turistické výpravy. Tyto „túrky“ jsou dlouhé od hodiny do čtyř hodin. „Máme tři různé nabídky, od nejdelší jízdy po nejkratší. Při nejkratší projíždíme pouze malý okruh, střední je doplněn o vzdělávání o mushingu, našich psech a kontaktu s nimi. Zároveň klienty po vyjížďce pozveme do autentické dřevěné chaty, kde dostanou svačinu, perníčky a teplý džus, aby se zahřáli. Nejdelší tour je v podstatě celodenní výlet, kdy si klienti sami postrojí pejsky, dají je do spřežení – ale i se s nimi pomazlí. Je to zkrátka ‚full experience‘,“ popisuje Šárka. Před každou túrkou zároveň vždy proběhne detailní bezpečnostní instruktáž pro klienty. Ti nejčastěji bývají z Anglie, Francie, Španělska a Nizozemska.
Tréninky psích spřežení trvají až několik hodin denně
Od září do doby, než napadne dostatek sněhu, ale husky farma funguje v tréninkovém režimu. Psi se musí dostatečně připravit, aby náročnou zimní sezónu nejen zvládli, ale také si ji užili. Šárčin klasický pracovní den začíná nástupem v 9 hodin ráno. „Jako první nakrmíme a obstaráme štěňátka a pejsky, kteří berou léky. Pak i všechny ostatní a jdeme trénovat. Máme dva druhy tréninkových dní – intenzivní a polointenzivní, což záleží mimo jiné i na počasí,“ říká.
„Psy nejprve oblečeme do textilních postrojů, které se zaháknou do kovových linií, a ty se zapnou ke čtyřkolce. Ale nenecháváme je, aby ji táhli. Neustále jedeme, aby linie zůstaly natažené,“ říká Šárka s tím, že v jednom tréninkovém spřežení běží až 14 psů, a pokračuje: „První řidič na čtyřkolce má u sebe pejsky, kteří poslouchají na slovo – umí tedy povely doprava, doleva, rovně. A za ním jede další musher. Pro jeden okruh máme minimálně 17 kilometrů.“
Ve Finsku na husky farmě jsem se našla.
V intenzivní dny trénují dvě kola, v ty méně intenzivní pouze jedno. Poté, co spřežení dorazí zpět na farmu, pracovníci psy odstrojí, nakrmí, nechají odpočívat a vezmou trénovat další „várku“. Mají to rozděleno tak, aby vždy někdo zůstal na farmě a uklidil kotce psům, kteří zrovna trénují. „Zní to jako poměrně krátký den, ale tréninky trvají minimálně šest hodin,“ dodává Šárka.
Spřežení vedou psí lídři
Skládání spřežení je přitom velká věda. Za dobrých podmínek by měli být tři psi na jednoho člověka, spřežení tak nejsou nijak veliká. Důležité je ale jejich rozložení. „Naši psi jsou trénovaní od začátku září, tudíž jsou všichni ve velmi dobré kondici. I tak se ale rozřazení ve spřežení dělí na tři kategorie. Vepředu jsou lídři, kteří znají povely a jsou trénovaní na to, aby udržovali linie rovné – jinak by se psům kazila záda. Tito psi jsou esenciálními složkami spřežení a investuje se do nich také nejvíce času. Uprostřed jsou neutrální psi, kteří nevyvolávají konflikty. Vzadu jsou pak ti nejsilnější, přičemž určitě neplatí čím větší pes, tím silnější,“ říká Šárka s tím, že psi se ale do spřežení skládají také podle toho, jak se navzájem snášejí.
Na Šárčině farmě převažují aljašští huskyové, což je pracovní plemeno, které bývá často kříženo tak, aby bylo co nejvýkonnější. Tedy aby psi vydrželi běžet co nejdéle a měli dost svalů. Aljašský husky, jak upozorňuje Šárka, nevypadá jako typický, evropsky vypadající husky s modrýma očima a huňatou srstí. „Většina pracovních psů nevypadá jako husky, ale spíš jako směsky. Nejsou totiž křížení kvůli vzhledu, ale vytrvalostním vlastnostem,“ vysvětluje.
Při mé první jízdě psím spřežením jsem si myslela, že jsem ve filmu. Byl to neskutečný zážitek a cítila jsem velkou vděčnost, že toho mohu být součástí.
A jak sama říká – aljašský husky je ten nejtvrději pracující husky, který vůbec existuje. Má svalovou predispozici k tomu, aby běhal nejdéle a nejrychleji. „Zároveň svou prací žijí, už se rodí s tím, že budou pracovat. Někdo si může myslet, že je to týrání, ale vůbec tomu tak není. Ti, kdo tohle říkají, mushingu nerozumí. Nejsou to mazlíčci, jsou to pracovní psi. Sibiřští husky byli kdysi stejní, ale dnes se již hodně domestikovali do domácností a svou divokost ‚ztratili‘,“ vysvětluje Šárka. Dodává ale, že psi na husky farmě jsou mazliví, jelikož jsou s lidmi socializovaní odmalička.
Kdy psi začínají pracovat a kdy jdou naopak důchodu, nelze přesně říci. Podle Šárky je to velmi individuální. S pracovními nástroji, tedy postroji a spřežením, se začínají seznamovat odmalička, ale tahat mohou až v dospělosti, kdy mají vyvinuté kosti, klouby a svaly. „Nelze stanovit konkrétní rok, začnou prostě běhat až v moment, kdy jsou připravení. U fenek jsou to minimálně dva až tři cykly, u psů po dosažení minimálně jednoho roku,“ říká.
„Kdy jdou do důchodu, záleží na tom, jak se o ně majitel stará. Když je pes zapřažený doslova celý život a zároveň není dobře vycvičený, může jít ‚do důchodu‘ poměrně brzy, jelikož je přemáhaný. Na druhou stranu ale mohou být psi, kterým je i jedenáct let a pořád pracují,“ dodává a posmutněle reflektuje i odvrácenou stranu finského mushingu: „Bohužel, hodně husky farem se nepracujících psích seniorů zbavuje, jelikož na ně nemají místo ani prostředky. Zároveň je nemohou umístit někam do rodiny, jelikož to nejsou mazlíčci, ale pracovní psi. Není pro ně přirozené válet se na gauči, trápili by se. Končí to tak, že je utratí. Na dobrých farmách, jako je ta, na které jsem, je ale využívají jako ‚průvodce‘, kteří učí mladší psy.“
Pes pozná, kdy mu dojdou síly. S prací skončí tehdy, když přestane běhat. Správný majitel by to ale měl poznat ještě před ním.
Ne všechny zkušenosti v mushingu jsou vždy růžové
Do zamrzlé země a práce s aljašskými huskyi se Šárka naprosto zamilovala. A to i přesto – nebo možná právě proto –, že ji „doprostřed ničeho“ zavedla úplná náhoda. „Minulý rok během magisterského studia na ČZU jsem si hledala stáž. Mojí vášní jsou žraloci, tak jsem se rozhodla, že je pojedu pozorovat na Fuerteventuru. To mi ale kvůli covidu nevyšlo. Čistou náhodou jsem pak na portálu, kde jsou vypsané nabídky na Erasmus stáže, našla inzerát na stáž v husky farmě ve Finsku. Místo pláže jsem tak letěla za sněhem,“ popisuje Šárka zkušenost, která jí změnila život.
Její první stáž na husky farmě byla ale dle jejích slov příšerná. „Majitelé nás doslova vykořisťovali, měli nás za své otroky,“ vzpomíná Šárka. Její hroznou zkušenost na minulé farmě ale trochu zlepšila polární zář, která ji ve Finsku přivítala hned v den příjezdu. „Někdo ji nahání celý život, mně stačilo pár hodin a už jsem ji viděla. Bylo to neskutečné, ale není to takové jako na internetu, tam jsou fotky brutálně upravené a nahnané barvami. I tak to ale byl nezapomenutelný zážitek. Je fascinující, jak je příroda barevná, kolik nám toho dává. A my jí bohužel nedáváme nic zpět, ale naopak ji ničíme,“ reflektuje musherka.
Některým pejskům stačilo pár hodin a zvykli si na mě, někteří mi ale doteď nevěří. Je to hodně individuální, máme tu několik ryze závodních psů, kteří jsou fixovaní na svého majitele a nikomu jinému moc nevěří. Musím ale říct, že my se přizpůsobujeme psům, oni jsou na prvním místě a je důležité jim dát dostatek času.
Od práce se psy a od nádherného zamrzlého prostředí ji ale hrůzný zážitek neodradil. Letos se tak Šárka do Finska vrátila, ale vydala se na jinou farmu. Tentokrát už věděla, na čí doporučení dát. Nejdůležitější pro ni bylo, aby majitelé měli psy na prvním místě. A to se jí také poštěstilo.
Láska ke zvířatům na prvním místě
Jelikož jsou v oblasti extrémně náročné trasy, bylo pro majitelku farmy také důležité, aby najala někoho již se zkušenostmi v mushingu. V místě spolu se Šárkou ale pracuje i dobrovolnice, kterou si sama majitelka zaškolila. Zkušenosti jsou sice zásadní, ale jak sama Šárka říká – základ je láska ke zvířatům. Je podle ní důležité se také umět přizpůsobit a být připraven na to, že člověk bude muset omezit nějaký svůj komfort. To dokládá třeba i ubikace, kterou Šárka obývá.
„V prostorách farmy mám svou dřevěnou ‚chajdičku‘, kde mám kamna i externí plynové topení, to ale budu používat až bude opravdu velká zima. Nemám tu ani tekoucí vodu, ani elektřinu. Máme externí agregát, který se musí pouštět, aby nezamrzaly trubky. Takže když je zapnutý, mohu si nabít počítač či mobil. Je tu ale i společný prostor, kde je normální kuchyňka. Na WC chodím na ‚kadiboudu‘ a luxus sprchy si dopřávám na návštěvě u kamarádů,“ říká Šárka s tím, že skromný finský příbytek má zdarma. Platí si pouze topné dřevo a obecné náklady spojené s topením. Všechno nepohodlí a zimu Šárce vynahrazuje samotná práce a příroda kolem. Nic jí nechybí – snad jen rodina a nejbližší kamarádi.
Přiznává ale, že zvyknout si na samotu bylo pro ni – jako pro společenského člověka – zprvu docela obtížné. „Jsem izolovaná uprostřed finských lesů, uprostřed ničeho. Otevřela jsem v sobě část, která miluje a užívá si samotu, přírodu a nemusí nikoho ani nic řešit. Jsem člověk, který se celý život staral o ostatní, ale na své štěstí zapomínal. Tady jsem měla konečně čas poznat samu sebe,“ říká.
Kvůli chybějící elektřině a stále kratším dnům není na husky farmě nepřeberné množství volnočasových aktivit. Vyžití zároveň nedovoluje ani fyzická náročnost práce mushera. Ve volném čase tak Šárka spíš odpočívá uvnitř, u kamen, v teple. „Člověk tu může rozvíjet nejrůznější koníčky, já jsem si s sebou vzala třeba věci na malování. Zakládám si také na jídle, zdravě vařím, ale samozřejmě tu mám omezené podmínky. Snažím se i pracovat na diplomce, ale zatím docela neúspěšně,“ směje se Šárka.
„Zároveň tu mám svého pejska, takže spolu chodíme na procházky,“ říká Šárka a vysvětluje, že shodou okolností se jedná o psa, kterého si přivezla loni z Finska. A který se – shodou ještě větších okolností – narodil právě na farmě, na které aktuálně je. Fenku ale zatím nemůže trénovat, ostatní psi na ni nejsou zvyklí a mohla by je rozhodit.
Zamilovala jsem se natolik, že chci do Finska na zimní sezónu vyrážet každý rok. Hlavně i kvůli tomu, že jsem si loni přivezla do Česka fenku, kterou jsem zachránila. Byla totiž nemocná a majitel za ni nechtěl platit veterinu. Kdybych přijela o den později, už by byla utracená. Vracet se tak chci i proto, aby byla ve svém přirozeném prostředí. Ale i já jsem tu našla své poselství.
Člověk se musí podle Šárky připravit také na to, že ne vždy je všechno růžové – a u práce se zvířaty to platí dvojnásob. „Psi mohou onemocnět, utrpět zranění, může to být ošklivé. Je to smutné, ale občas se to stává,“ dodává. I tak by ale práci za nic na světě nevyměnila. Do mushingu se zamilovala natolik, že by v budoucnu ráda sestavila svůj vlastní tým.
Baví mě tu i sbírání psích exkrementů, směje se Šárka
„Baví mě úplně všechno, co se tady dělá – od sbírání exkrementů po krmení, mazlení, průvodcování. Pro některé by mohlo být nejtěžší odstěhovat se ze své komfortní zóny přes půl Evropy někam, kde nikoho neznají, pro mě to ale nic náročného nebylo. Na všechno si lze zvyknout, je to jen o přístupu. Když se tu bude člověk bát a nebude flexibilní, tak bude doslova v pr*eli,“ říká. Za nejtěžší aspekt práce mushera tak usměvavá Šárka označuje moment, kdy musí ráno vstát z rozehřátého spacáku, když je venku třeba i minus 20 stupňů Celsia.
Život i smrt v laboratoři. České laboratoře stále provádí pokusy na psech
16. září 2022 11:00
V Česku Šárka pracuje jako průvodkyně v NP České Švýcarsko, i její cesta na sever tak byla, dá se říct, v oboru. Cítí ale, že ve Finsku je část jí ukrytá a vzplane vždy, když se sem vrátí.
Návratu zpět do Česka se tak děsí. Už nyní ví, že bude smutná – bude totiž opouštět něco, v čem se našla. „Zjistila jsem, že ke spokojenosti prostě potřebuji pracovat se zvířaty. Tahle práce je tak neskutečná, to se ani nedá vyjádřit slovy. Pokud to půjde, nechci v životě dělat nic jiného. Takhle silné volání se hrozně těžko hledá a myslím, že mám štěstí, že jsem jej našla,“ říká a uzavírá: „Buď se budu muset odstěhovat do Finska, nebo si Finsko přivézt domů. Jiné východisko nevidím.“
