Vlci se pomalu vrací do české krajiny. Kolik jich u nás zatím žije a jaké oblasti nejčastěji osidlují, reflektuje v rozhovoru pro Refresher koordinátorka vlčích hlídek Barbora Černá z Hnutí DUHA Šelmy.
Návrat vlků do České republiky je ožehavé téma. Jedni se z přírůstku do divoké přírody radují, druzí mají strach. Rozprouděné vášně přitom mnohdy vyústí ve stavění překážek do přirozeného rozmnožování vlků v Česku, například v podobě pytláctví. Jak to s „českými“ vlky doopravdy je? Má být jejich pobyt na našem území důvodem k obavám? Na to v rozhovoru pro Refresher odpovídá koordinátorka vlčích hlídek Barbora Černá z Hnutí DUHA Šelmy.
Jedno je jisté, počty vlčích teritorií v České republice rostou. „Za poslední celkově vyhodnocený ‚vlčí rok‘, který probíhá od začátku května do konce dubna, bylo na našem území zaznamenáno 24 vlčích teritorií. Přičemž jedna vlčí smečka má v našich podmínkách většinou kolem čtyř až šesti členů – tedy rodičovský pár a vlčata,“ popisuje Černá s tím, že některé smečky „sdílíme“ se sousedními zeměmi.
Nárůst je podle Černé způsoben zřejmě také tím, že v Polsku byla kolem roku 1998 stanovena celoroční ochrana vlků. Postupně se tak smečky posouvaly a rozšiřovaly až k nám.
Vlci osidlují především pohraničí
K rozšiřování dochází tak, že vlci po odloučení od rodiny osidlují stále nová a nová území. Černá přitom dodává, že vlčata se od rodiny mohou oddělit už v jednom roce, ale i později, pokud se podílí na výchově nově narozených vlčat.
Vlci jsou velmi vychytralí, někteří se dokonce naučili obcházet i fotopasti.
Oněch zhruba 120 vlků osidluje především pohraniční a méně osídlené části Česka. „V oblasti Kokořínska a Ralska, kde vlky monitoruji, se smečka usadila v NPR Břehyně-Pecopala, kde platí pro návštěvníky zákaz vstupu. Vybrali si tak poměrně klidné území kolem rybníka, v jehož okolí je vzhledem k dřívější existenci vojenského prostoru oproti jiným oblastem i řidší osídlení. Na druhou stranu jsme ale v blízkosti Máchova jezera a podařilo se tu zaznamenat vlčí nory i mezi turistickými cestami. Tudíž nějaký klid potřebují, ale na druhou stranu jim nijak nevadí procházet osídlenými oblastmi. Otázkou je, jak to vnímáme my lidé,“ vysvětluje koordinátorka.
Vlk přitom pozná, když se ocitne na území svého soka. Ten si své teritorium značkuje močí a trusem, který nechává na viditelných místech.
Je ovšem překvapivé, že novodobý výskyt vlků v ČR se neprokázal nejdříve v pohraničí. „První potvrzená smečka v Česku byla v Máchově kraji, v oblasti Ralska a Kokořínska. Zde byla rovněž v roce 2014 potvrzena i první novodobá reprodukce vlčat v Česku,“ zmiňuje Černá.
„Postupně ale osídlili pohraničí na sever – do Krušných hor, NP České Švýcarsko, Lužických a Jizerských hor. Přichází z Německa a Polska. Na druhou stranu republiky – Beskydy, Javorníky – pak přichází z Karpat, z Polska i ze Slovenska. Na jihu se nám pak podařilo pomocí genetické analýzy zaznamenat zvláštnost, kdy se tam objevil i vlk z Alp,“ dodává vlčí koordinátorka.
V Minnesotě, USA proběhl v roce 2018 v rámci projektu Voyageurs Wolf Project výzkum pohybu telemetrovaných vlků a z výsledných map bylo hezky viditelné, jak vlci opravdu korzují jen v rámci vymezeného území. Samozřejmě, občas si udělají výlet, ale většinou se pohybují jen na svém území.
Největší nebezpečí: člověk
Rozšiřování vlčích smeček v České republice ale neznamená, že dojde k přemnožení. Vlků je u nás stále pomálu, a jak připomíná Černá, úmrtnost vlčat je poměrně vysoká, nepřežije jich až 60 %. Nevhodné podmínky jim přináší také fragmentace krajiny a hustá dopravní síť. Největší nebezpečí tak pro vlka představuje člověk.
Jako příklad Černá zmiňuje případ, kdy se telemetrovaný (telemetrie je technologie umožňující měření na dálku a dálkový přenos dat, pozn. red.) vlk z Polska před Vánoci dostal až na předměstí Prahy a pohyboval se v Klánovickém lese. Volání divočiny ho hnalo dál, ale nedokázal přejít dálnice, kolem kterých se zoufale pohyboval asi čtrnáct dní. Posléze se vrátil zpět. Koordinátorka dodává, že fragmentace krajiny nedělá potíže pouze vlkům, ale všem migrujícím zvířatům.
„Evidujeme spoustu sražených vlků auty a problém bohužel představuje i pytláctví. Jenom z oblasti, kde monitoruji já, máme už dva případy zastřelených vlků. A to jsou jenom ti, jejichž těla se našla. Byli pohozeni ve škarpě, aby to vypadalo jako sražení autem. Posléze se ale provedeným rentgenem a pitvou potvrdilo zastřelení,“ říká Černá.
Nenávist k návratu vlků do Česka pramení podle koordinátorky ze strachu a dezinformací. Koordinátorům často chodí na sociální sítě i na soukromá čísla videozáznamy vlků – naposledy například hojně šířené video z „Krušných hor“, na němž se procházela smečka černých vlků. Video ale bylo ve skutečnosti z Kanady. Nebo lidé natáčejí československé vlčáky a „dokazují“, že vlci nejsou plaší.
Opak je ale pravdou. Je velkým štěstím na vlka narazit alespoň z dálky. Pokud už se vlk s člověkem střetne, riziko napadení je minimální. „Důležité je nepanikařit. Pravděpodobně vás bude pár sekund pozorovat a vyhodnocovat, co jste zač. Poté určitě odběhne,“ říká koordinátorka.
Vlci jako kontroverzní téma
Největší dezinformací je pak podle Černé to, že k nám byli vlci dovezeni. „Nám místní třeba tvrdili, jak viděli bílou dodávku, která zde měla vysadit vlky z Polska. Zároveň říkali, že dodávku po cestě na hranicích zastavila dopravní policie a že o tom tedy existuje jasný důkaz – tak jsem nelenila a na polici se obrátila. A samozřejmě se mi potvrdilo, že se nic takového nestalo,“ říká.
V lidech je strach z vlků zakořeněný, už od malička posloucháme vyprávění o Červené karkulce. Poslední záznam o napadení člověka vlkem byl v sedmdesátých letech někde ze Španělska. Člověku se často nepoštěstí vlka ani spatřit, a pokud už k tomu dojde, vlk se snaží spíš utéct.
Nadšení nejsou z návratu vlků do Česka ani myslivci. Podle Černé to může být tím, že mohou najednou vlka vnímat jako svou konkurenci, něco nového, a nové věci často vzbuzují strach, zvlášť pokud jde o vlky.
Nadšení logicky neplyne ani z řad chovatelů hospodářských zvířat. Do hospodářů se ale Hnutí DUHA Šelmy podle Černé dokáže vcítit třeba tím, že jim nabídlo pomocnou ruku. „Pomáhali jsme jim se sepsáním žádostí o 100% dotované zabezpečení,“ říká koordinátorka vlčích hlídek a dodává, že kompletní zažehnání vášní je běh na dlouhou trať.
Vlk se na prvním místě živí divokými kopytníky, může ale ulovit třeba i zajíce. V jeho stravě je zastoupena i rostlinná složka, například v Krušných horách máme spoustu záznamů o jeřabinách, u nás zase třeba o borůvkách ve vlčím trusu. Hospodářská zvířata pak tvoří minimální procento vlčí stravy.
Jak probíhají vlčí hlídky?
A co to vlastně znamená, pracovat jako „koordinátorka vlčích hlídek“? Barbora Černá vysvětluje, že se jedná o dobrovolnickou aktivitu, kdy dobrovolníci ve svém volném čase chodí po lese a všímají si přírody kolem sebe. To znamená, že zaznamenávají pobytové znaky nejen vlků, ale všech tří velkých šelem (rys, medvěd, vlk), a když je najdou, vyfotí je, popíšou a poznamenají si GPS souřadnice. Nález uvedou do databáze a výsledná data posléze slouží k výzkumům pobytu vlků v celé ČR.
Připojit se tak může prakticky kdokoli. Stačí absolvovat úvodní školení, která bývají na podzim a na začátku zimy. „Jedná se o třídenní akci, během které dobrovolníky neškolíme pouze o organizaci a průběhu vlčích hlídek, ale i například o ochraně velkých šelem. Je důležité jim předat ucelený přehled, jelikož výskyt vlků v Česku je někdy opravdu kontroverzní téma. V rámci školení pak jdeme poprvé společně do terénu, kde si monitoring sami osahají,“ vysvětluje Černá.
Dobrovolníci se následně mohou pomocí databáze propojit s dalšími dobrovolníky a jet na společné monitorovací akce za vlky třeba do Lužických hor nebo na Kokořínsko. Mohou ale monitorovat i individuálně v místě svého bydliště nebo tam, kam jezdí třeba na chatu. Důležité je mít oči na stopkách a bedlivě sledovat a správně evidovat pobytové znaky nejen vlků, ale podle oblasti i dalších velkých šelem, případně i dalších chráněných druhů.
Život i smrt v laboratoři. České laboratoře stále provádí pokusy na psech
16. září 2022 v 11:00
„Když je venku sníh, ideálním pobytovým znakem může být stopní dráha, pomocí které můžeme následně narazit na chlupy, moč, trus, případně strženou kořist. Přičemž při vlčích hlídkách chodíme vždy proti stopě, abychom zvířata nerušili. U biologických nálezů dobrovolníci odeberou vzorky, které následně putují na genetické (v případě čerstvého trusu) a potravinové analýzy. Pomocí té genetické dokážeme poznat, o jaké zvíře jde, odkud k nám třeba přišlo, sestavit strom příbuznosti a prostřednictvím potravinové analýzy zase to, čím se dané zvíře stravuje,“ říká Černá.
Vlčí hlídky budou letos probíhat již 24. rokem – vznikly v 90. letech v Beskydech. Dobrovolníků se za tu dobu nashromáždilo okolo dvou tisíc. Pravidelně se jich pak během roku zapojuje zhruba 200. Za celý rok zvládnou shromáždit až tisíc záznamů pobytových znaků a vzorků z celé ČR.
