Děti Nagana romantizují vzpomínky na devadesáté roky podle skutečných vzpomínek Dana Pánka. Maloměstská nostalgie přichází do kin 22. února.
Přichází nostalgický výlet do minulosti. Zakřičel*a sis někdy „přepište dějiny“? Pamatuješ si na Jágrův mullet i odjinud než z retro fotek? Pokud je alespoň jedna z tvých odpovědí kladná, pravděpodobně víš, že míříme do Nagana roku 1998. Tehdejší sportovní svátek je ale tak známý, že ti bude povědomý, i kdybys první hlášku nikdy neslyšel*a a Jágra znáš jen z reklamy na Huawei.
Zimní olympijské hry v Naganu jsou pro Česko naprosto klíčové. Když tehdy sportovní komentátor Robert Záruba křičel do mikrofonu výše zmíněná slova, dějiny, minimálně ty české, se doopravdy pohnuly. Naši hokejoví reprezentanti se od prvních her pod novou vlajkou v roce 1994 výrazně vyšvihli. V Lillehammeru se po porážce Slovenska umístili na pátém místě. A hlavně „nám“ poprvé v historii Česka i Československa cinklo hokejové olympijské zlato. Neuvěřitelné, euforické. Nejen pro samotný tým, ale nejspíš i pro celý národ, včetně lidí, které jinak hokej nechával chladnými.
Děti Nagana nejsou přímo o jednom konkrétním turnaji a představují spíš milostný dopis době, která následovala po něm.
Emoce, které tryskaly z rádií a televizí, se daly srovnat jen s hokejovými zápasy Československa se Sovětským svazem na mistrovství v roce 1969. Tedy krátce po začátku „bratrské pomoci z Východu“. Případně pokud si Nagano nepamatuješ (mně osobně chybělo do narození ještě několik měsíců), možná si vzpomeneš na nadšení z výkonu reprezentace na světovém šampionátu roku 2010, kdy český tým ve finále porazil Rusko, a na „Rachna kachna, to to letělo“.
Nagano se ale od těchto zápasů lišilo. Odehrálo se v doznívající vlně nadšení ze svobody i ještě živých vzpomínek na rozdělení Československa. Porazili jsme nejen Rusko, ale i ostatní hokejové velmoci jako Kanadu, USA nebo Finsko a vybojovali vůbec první (a doposud i poslední) zlato z olympijského hokejového zápasu. Finále tmelilo lidi u televizních obrazovek. Hokejoví fanoušci – ti pravidelní i ti příležitostní – se scházeli v hospodách, na návštěvách, někteří se hodili marod nebo hokej sledovali v práci, jen aby si napínavé zápasy užili a stali se také „součástí dějin“.
A podobně jako se judo stalo na okamžik extrémně populárním po vítězství Lukáše Krpálka na olympiádě v roce 2016, i zlato z Nagana nadchlo do hokeje doposud nezasvěcené děti a z Jágra, Haška, Šlégra nebo Růžičky se staly hvězdy první kategorie.
Dospělí je chtěli mít na Hradě, děti si na ně hrály na plácku před panelákem, ale věhlas Nagana nezůstává v devadesátkách a na zápasy se vzpomíná dodnes. Někdo se rád podívá na archivní záběry, jiní si o něm prostě jen sem tam rádi popovídají s přáteli. No, a Dan Pánek o Naganu rovnou natočil film.
Lůzři proti hvězdám
Dobře, Děti Nagana nejsou přímo o jednom konkrétním turnaji a představují spíš milostný dopis době, která následovala po něm. Vzpomínají na nové nadšence do hokeje, zápasy dětí s hokejkami a tenisákem, vzývání hokejistů, ale i na devadesátky na maloměstě jako takové.
Ve filmu vidíme jedenáctiletého Dominika (Tom Brenton), který se do hokeje zblázní po společném sledování předfinálového zápasu se spolužáky ve třídě. Okamžitě se chce stát brankářem, tak jako jeho jmenovec Dominik Hašek. Neumí si ale pořádně ani zavázat brusle, natož se na nich udržet. Malého páťáka v cestě za snem nepodporuje ani nevlastní otec (Pavel Batěk) – daleko větší naděje vkládá do svého vlastního potomka – a vlastní maminka ho od hokeje odrazuje. Evidentně to není první sen ani koníček, do něhož se Dominik nadchl a následně od něj utekl.
Na tréninky tedy může zapomenout a nejblíž ho k hokeji mohou dostat „přáteláky“ na betonu, až sleze sníh. S kamarády dá dohromady tým, po vzoru Haškových Sabers jej pojmenovává „Šavle“ a hned v prvním zápase dostává, mírně řečeno, pořádný klepec.
Pánkovi patří dávka uznání za výpravně hezky zpracovanou podívanou. Můžeme se smíchem vzpomínat na tehdejší účesy, prosklené dveře s „bublinkovým sklem“ nebo šusťákovky.
Sny o hokejové kariéře se rozplývají s neschopností týmu i jeho samotného, tedy až do té doby, než se otec jednoho ze spoluhráčů Karel Novák (Hynek Čermák), bývalý extraligový hráč, rozhodne děti trénovat a pomoci jim vyhrát odvetný zápas. V něm už ale Dominik nebude hrát jenom o dobrý pocit, ale i o čest a především pro dobro týmu.
Plastický výlet do devadesátek
Na příběh Dětí Nagana můžeme koukat jako na sportovní film s jedním outsiderem (nebo outsiderským týmem) v hlavní roli. Vybavíme si Kokosy na sněhu (1993), závody lodiček z Myšáka Stuarta Littla (1999), baseballový Plácek (1993) a takovou dětskou verzi Mystery Aljaška (1999), která vypráví o zápasu mezi hvězdami NHL a amatérskými hokejisty z amerického maloměsta. To by ale nebylo úplně fér, už kvůli tomu, že se Pánek pokouší spíš o rodinnou nostalgii a společnou výpravu do dětství než o napínavou sportovní podívanou.
Tu režisér, scenárista a producent v jedné osobě reprodukoval téměř skvěle a sledování Dětí z Nagana opravdu zčásti připomíná listování v rodinném fotoalbu nebo odposlechy konverzací starších sourozenců či rodičů, když se náhodou potkají s kamarády ze základky a začnou vzpomínat.
Devadesátkovější a vzpomínkovější už film ostatně může být jen těžko. Jedna z postav krmí tamagotchi, parta kamarádů se zdraví slovy „čágo bélo, šílenci“, žvýká se rolovací hubba bubba žvýkačka („Když mám hlad, utrhnu si kus,“ jak říkal v dobové reklamě Jaromír Jágr), z reprobeden se ozývá Chaozz, z obrazovky se směje Jiří Krampol v Nikdo není dokonalý.
Pánkovi patří dávka uznání za výpravně hezky zpracovanou podívanou. Můžeme se smíchem vzpomínat na tehdejší účesy, prosklené dveře s „bublinkovým sklem“ v bytech, šusťákovky, všude projíždějící staré felicie, zahrádky maloměstských hospod, a dokonce i na specifické skleničky. K věrohodnosti pomáhá i třeba starší vybavení tříd a bytů, Pavel Batěk v nátělníku a plandavých trenkách, sázkové kanceláře a ručně vyplňované tikety nebo to, že hlavní hrdina vyslovuje Buffalo nebo San José tak, jak se píšou. Na druhou stranu ale ukazuje svět, který se omezuje téměř výhradně na nostalgii.
Příliš mnoho nostalgie
S přihlédnutím k záměru snímku dává absolutní smysl, že reference na devadesátky střílí v jednom kuse a mnoho z nich nechává jen tak proplout. Někdy je jich ale už příliš a vizuálně plastická iluze světa z konce minulého století tak místy přechází z příjemné nostalgie do nuceného vzpomínání.
Reference na Eso a Terezu Pergnerovou střídají vzpomínky na staré reklamy a znělku EA Sports a film jako by byl s každou další scénou devadesátkovější a devadesátkovější. K dokonalosti sentimentu už chybí jenom nějaké pořádné dobové sportovní auto a možná i omlazený Dominik Hašek. Spoiler alert: Nechybí.
Vyčerpávající kvantita devadesátkových rekvizit či odkazů navíc občas splývá s ostatními roky, a to naprosto zbytečně. Příkladem může být písnička Šaman od Kabátů, doprovázející klipovité zobrazení tréninku, jak ho známe z (nejen) devadesátkových sportovních filmů, která se v následující scéně přesune do sluchátek walkmana jedné z postav. Ve snímku má evidentně pouze zabrnkat nostalgickou strunu (ostatně je asi jen málo lidí, které by „temný bonga“, jež z ní v dálce, motivovala k lepším výkonům) a žádný jiný úkol neplní. Je škoda, že se k podpoře nostalgie osmadevadesátého jara používá skladba, která ve skutečnosti vyšla až o rok později.
Na vzpomínkové pudy podobně útočí dlouhé záběry party kamarádů, jedoucích na kolech během zlaté hodinky, nebo je předjíždějícího Hynka Čermáka. Film to o sobě moc dobře ví, a snad i proto jedna z postav konstatuje, že to vypadá jako z amerického filmu.
Mnoho otázek, málo odpovědí
Méně fungují i samotné dramatické linky, které se v pozadí důležitého amatérského zápasu odehrávají. Domův komplikovaný vztah s nevlastním otcem a to, jak transformuje jeho vztah s matkou, scénář naznačuje, ale téměř nerozvíjí. Stejně tak se příliš nezabývá vztahy mezi jednotlivými dětskými postavami. Do městečka se nastěhuje nový kluk, na chvíli odejde, vrátí se s novou hokejkou a přidá se k týmu, aniž by se musel jakkoliv představovat (sdělí maximálně svoje příjmení).
Devadesátkové dialogy dětských herců a hereček ale někdy působí až příliš strojeně.
Dramatických linek Pánek bohužel otvírá hned několik, ale většina z nich nevede navzdory očekáváním vůbec nikam. Jediné, k čemu složitý vztah Doma s otčímem slouží, je udělat sigma male hrdinu z chlapcova dědečka (Otakar Brousek). Náznak týrání dětí v jiném tahu scénáře je zase prostředkem pro podtrhnutí drsného, ale pořád citlivého Hynka Čermáka (jisté kombinace Vandama z Národní třídy a strýčka z Po strništi bos). Po každém z načrtnutých motivů zůstává pocit neúplnosti, přičemž je to v kontextu filmu vlastně nesmírná škoda.
Velká svalová lež: Jak filmy způsobují mužům poruchy příjmu potravy
30. ledna 2023 v 8:30
Už kvůli tomu, že většina postav se povedla napsat vtipně, logicky a bez zbytečné stereotypizace (pokud nemluvíme o jisté romantizaci devadesátek). Ani dětské, ani dospělé charaktery se nespokojí s jednoduchými odpověďmi na své otázky, hledají různé způsoby, jak vyřešit některé ze svých problémů, a jejich jednotlivým činům lze rozumět. A pokud jsou na sebe zlé, nebývá to základem vtipu, ale nepříjemné situace.
Oproti řadě českých filmů, kde jsou děti jen rekvizitami pro intenzivnější prožití dramat dospělých, se tady o děti zajímáme a ptáme se, jak se jejich osudy asi budou vyvíjet. Vžití se do dětského pohledu na život podporuje často i kamera zabírající dospěláky z podhledu (i když méně děsivě než ve filmech Tima Burtona). Bohužel, odpovědi na otázky, které film vzbuzuje, jsou spíše jen velmi vágní.
Nové Bylo nás pět se nekoná
Podobně filmu občas škodí i herectví dětského osazenstva. Abychom se chápali, většinou hrají všichni s evidentním nadšením a především na dvojici Doma a Káti (v podání Brentona a Johany Rackové) je moc hezký pohled. Devadesátkové dialogy dětských herců a hereček ale někdy působí až příliš strojeně.
Nikdo z nich až do natáčení pravděpodobně nevěděl o Esu, Terezu Pergnerovou znal maximálně z Mise nový domov, a kdo ví, jestli někdo do té doby viděl tamagotchi. I kvůli tomu je místy patrné, že naučeně slovo od slova citují hlášky, kterým prostě nerozumí. Přesto se ale všichni do jednoho snaží, většinu času jim to vychází a v záchvatu vzpomínek se snadno odpouští i to, když to zrovna nevyjde. Je navíc zjevné, že i když je film především o dětech, herecky ho mají táhnout právě Čermák s Brouskem.
Vad na kráse mají Děti Nagana více a spousta z nich je patrná na první pohled, avšak patří k těm filmům, na kterých je vidět velké nadšení. To, že „vznikal od srdce“, tedy neplatí jenom jako fráze. Láska Dana Pánka k celému projektu bije do očí, stejně jako fakt, že se jedná v podstatě o jednu dlouhou vzpomínku na jeho vlastní dětství a jeho jistou romantizaci. Těžko ale říct, zda snímek může podobně romanticky vnímat každý, kdo jej uvidí.
Chvílemi až příliš idealistické zobrazení devadesátek pomůže velké divácké skupině vzpomenout si na to, jaké bylo v tehdejší době vyrůstat. Nezasvěceným může překážet přehnaný sentiment a nepochopení velké části „hřejivé moci“ některých replik nebo občasné sklony až přílišného vzpomínání na staré časy, které už se nikdy nevrátí. Nové Bylo nás pět, Obecná škola nebo Páni kluci se z Dětí Nagana spíš nestane. Jako dojemný výlet k emotivnímu zápasu ale potěší, i když ve srovnání s hokejovým Naganem se ve vzpomínkách příliš neohřeje.
