V batohu máš jídlo na 5–7 dní a před sebou 3 800 kilometrů. Teď už jen jít.
„Najednou do sebe všechno zapadlo. PCT mi začalo dávat absolutní smysl.“
Ideu velkého dobrodružství měla dvaatřicetiletá Aneta Vachová v hlavě už od dětství. Věděla, že „chce něco zažít“. Konkrétní představu o jeho podobě či trvání ovšem neměla – dokud se nedozvěděla o Pacifické hřebenovce (anglicky Pacific Crest Trail či PCT). Dálkové pěší trase na západě Spojených států, na kterou se ročně vydává kolem 4 tisíc lidí. Do cíle dorazí zhruba každý desátý.
Na zdolání cesty, která má dohromady 4 268 kilometrů (Aneta musela z časových důvodů a kvůli předčasnému sněhu část přeskočit), se lidé mnohdy připravují roky. To ovšem nebyl její případ. Povědomí o PCT měla již delší dobu, ale vzhledem k tomu, že spoluvlastní byznys, si nedokázala představit, že by na půl roku odjela. V prosinci 2021 pak zavítala na přednášku cestovatelek, které prošly skrze jihoamerickou Patagonii. Na závěr řekly takové to cestovatelské klišé, které, zdá se, neztrácí na síle či dopadu: Pokud chcete něco takového podniknout, jděte do toho. Nečekejte – není na co.
„To mi nasadilo brouka do hlavy. Do týdne jsem pak věděla, že chci PCT jít,“ říká.
Nikdy jsem nebyla šťastnější
Sedíme tu nyní o rok později. Aneta má za sebou pět měsíců v americké divočině, 3 800 kilometrů, tři prošlé státy – Kalifornii, Oregon a Washington, 4 páry prochozených bot. To je 150 dní neustálého vystupování z komfortní zóny: horko, mráz, vysoké převýšení, bouřky, samota, spaní na zemi, úraz, nedostatek vody a jídla, chřestýši, tisíce komárů i medvědi (některé viděla z dálky, jiného pozorovala z patnáctimetrové vzdálenosti a 40 minut čekala na kameni, až zvíře projde přes cestu, kterou potřebovala jít). 150 dní, kdy většinu její stravy tvořily dehydrované pokrmy z pytlíku nebo brambůrky Lay's nadrcené na prášek v zip sáčku, který člověk konzumuje lžičkou. Nějak si ty kalorie doplnit musí.
„Každý den byla výzva, každý den byl těžký. Nejtěžší na tom je vydržet, přece jenom je to pět měsíců. Mně ale dávalo obrovský smysl tam každý den být. Nikdy jsem nebyla šťastnější,“ popisuje.
Pro vstup do USA delší než 90 dnů je třeba mít turistická víza a pro hikování PCT je nutný permit. O ten má ovšem zájem hodně lidí, takže člověk potřebuje štěstí i k tomu, aby se na cestu vůbec mohl vydat.
Na cestě
PCT je možné jít od mexických hranic k těm kanadským, nebo naopak. Aneta zvolila druhou variantu: ze severu na jih.
Původně měla jít sama, ale nakonec plány spojili s kamarádem Erikem, kterého potkala před pár lety během putování ve Švédsku. Jejich cesta nevedla od jedné hranice k druhé (lidem, kteří celou PCT ujdou takto lineárně, se říká „thru hikers“). Kvůli počasí museli udělat takzvaný „flip flop“. 27. června začali v severní Kalifornii, ušli 1 800 km směrem na sever k hranicím s Kanadou, poté se vrátili zpátky vlakem do prvního výchozího bodu a konečně pokračovali dolů na jih. Teď už ovšem každý sám. Část cesty šla tak Anet sama, až na poslední úsek se k ní přidala hikerka Whisky, se kterou se po cestě spřátelily. Do cíle dorazily 24. listopadu.
Za thru hikera se ale podle Anety bude moct označovat čím dál méně lidí. Na některých částech trailu totiž vznikají požáry, kvůli kterým se oblast zcela uzavře, a lidé je musí nějakým způsobem obejít. Jenže PCT bude pod vlivem klimatické krize zřejmě hořet čím dál častěji.
Otisk klimatických změn na PCT zaznamenal i reportér The New York Times: „Na celé stezce se projevují klimatické změny v podobě podivného počasí, suché půdy a především rostoucího nebezpečí lesních požárů,“ píše. Obdobnou zkušenost měla i Aneta.
Poté, co opustila Oregon, část stezky vedoucí tímto státem shořela. Když člověk projde pěšky přírodou, danou oblast jaksi intimně pozná a najednou zjistí, že ji zničil požár, cítí prý smutek. „Až mi bude třeba 50, ráda bych šla Oregon znovu. Ta část měla asi 800 kilometrů a měla všechno. Lesy, vulkány, louky, hory, jezera i vodopády. Jenže kdo ví, zda to bude vůbec možné,“ zamýšlí se Anet. V hlase jí zní melancholie protkaná jakousi předčasnou nostalgií.
Nohy a rutina
Den na cestě je, co do počtu aktivit, poměrně monotónní. Vstaneš mezi 5 až 5:30, oblékneš se, sbalíš stan, vyrazíš. Až později, když se rozední, se někde na sluníčku nasnídáš. Pak zase jdeš. Dáš si svačinu. Jdeš. Naobědváš se. Jdeš. Další svačina. Jdeš. Večeře. Rozbalíš stan, pozoruješ západ slunce. Usneš.
„Celý život jsem šetřila, protože jsem myslela, že se zahnízdím a budu řešit hypotéku. To se zatím ale nestalo, takže jsem si mohla dovolit cestu jít,“ popisuje. Tento rok byla navíc PCT kvůli inflaci a vysokému kurzu dražší než obvykle. Vybavení si ale kupovat nemusela, to měla již z předchozích cest. Dohromady tak utratila asi 220 tisíc: letenky stály 20 tisíc, jídlo zhruba 125 tisíc a zbylé výdaje šly na ubytování, další cestovní spoje, dokupování či změnu vybavení.
Nejde se nezeptat: „Nebolely tě nohy?“ Směje se a odpovídá: „Člověk velmi rychle vytěsní to špatné. Ta cesta kolem tebe je tak nádherná, navíc za každým rohem tě čeká jiný výhled, že tě to prostě nutí jít dál. Chceš vidět tu přírodu. Ale nohy tě bolí. Každý den,“ přikyvuje. Po nějaké době se ovšem tělo rozehřeje a na chůzi si zvykne.
Náročnost, zdánlivé pětiměsíční martyrium, je naopak právě to, co některé lidi na cestě láká. Na Instagramu se Anety lidé (ženy) nejčastěji ptali na to, zda během cesty zhubla – dietní kultura tak evidentně prosakuje i americkou divočinou. Pochopení pro takový dotaz Aneta ovšem má, sama měla podobná očekávání.
„Nebyl to samozřejmě primární cíl, ale říkala jsem si, že až to dojdu, budu v totální formě. Jsem ale asi jeden z mála lidí, co po cestě nezhubl. Tělo tam má výdej v průměru 4 tisíce kalorií, ženy kolem 3 tisíce kalorií, ale člověk tam tolik kalorií prostě nesní. Matematika odkazovala k tomu, že bych zhubnout měla, ale spíš se mi změnil poměr svalů a tuku. Určitě se mi ‚nasvalnily‘ nohy, což ale v mojí hlavě stále znamená: stejně velké nohy. Stále je to pro mě trochu téma, každá holka to asi nějakým způsobem řeší,“ svěřuje.
Ona nenaplněná očekávání mají ovšem zřejmě svůj důvod. Lidé kolem ní sice zhubli 10–15 kilo, ale kvůli tomu neměli potřebnou energii – kterou člověk při průměru 38 kilometrů denně potřebuje. „Já jsem jí od prvního do posledního dne měla hodně, a kdyby mi někdo řekl, že se to z nějakého důvodu o tisíc kilometrů prodlouží, byla bych s tím v pohodě. Cítila jsem se celou dobu dobře,“ říká a dodává, že důvodem mohla být její snaha přijímat dostatek bílkovin.
„Trvalo mi si uvědomit, že to není o té váze nebo o tom, jak to tělo vypadá, ale o tom, co dokáže a jak funguje. Ještě s tím nejsem 100% srovnaná, ale uvědomuji si, že kdyby moje tělo nebylo takové, jaké je, třeba by to nezvládlo,“ reflektuje.
Někteří lidé musí na cestě řešit i menstruaci. V civilizaci se Anet snaží „být víc udržitelnější“ a používá menstruační kalhotky či kalíšek – obě varianty ovšem pro trail vyloučila. Kalhotky není možné na cestě přeprat a s kalíškem není natolik sžitá, aby se spoléhala pouze na něj. Navíc je na cestě nedostatek vody. Rozhodla se proto pro tampony. Použité nosí v zip sáčku s sebou, než se dostane k odpadkovému koši.
A co se týče hygieny, posloužily vlhčené ubrousky. „Není to takový problém. Ale měla jsem trochu strach, protože zvířata cítí krev. Prý napadají ženy více v momentě, kdy mají menstruaci,“ říká. Cyklus se jí ovšem vzhledem k fyzické náročnosti cesty prodloužil až na 40 dní.
Naučila jsem se být sama
Existují ovšem i další aspekty PCT, které může žena prožívat odlišně. „Nebála ses? Pro ženy je přece jenom veřejný prostor něčím jiným než pro muže,“ ptám se.
Ačkoli původně zvažovala, že by si s sebou vzala pepřový sprej, nakonec ho neměla. Co se týče strachu, pomohlo prý, že začátek nešla sama. Díky tomu „si na trail navykla a pak už v něm byla víc sebevědomá“. Srážka s realitou to ale trochu prý byla.
Říká se sice, že na trailu člověk nikdy není sám, PCT je navíc velmi známý a chodí ho hodně lidí, ale Aneta se na nějakou dobu ocitla skutečně o samotě, právě kvůli přeskočení některých částí. „Málokdy by se stalo, že za celej den nepotkáš nikoho, ale tady se to dělo,“ říká. V hlavě se jí proto bily dvě optiky, jak na samotu nazírat: nadšení, protože „jsem tady úplně sama“, a děs – „protože jsem tady úplně sama“.
Zrovna navíc byla lovecká sezóna a lovci ve městech jí doporučovali, aby si na sebe dávala pozor. Hlavně prý aby byla oblečená ve výrazných barvách. „Já ale měla jen tmavé oblečení, takže jsem si na batoh připevnila alespoň zelený fosforeskující ručník. Ale bylo mi to hrozně nepříjemné,“ popisuje. „Když jsem se něčeho na trailu bála, nejvíc to bylo lidí. Nikdy nevíš, na koho narazíš, ať jsi kdekoli ve světě.“
Samota na ni ovšem občas doléhala v jiném kontextu – místy jí chybělo mít si s kým popovídat. Pro někoho může být takový druh samoty nezvladatelný, ale Aneta ji skutečně prožívala jako samotu, nikoli jako osamocení. Spoléhat sama na sebe se naučila před těmi lety, když šla šest dní sama ve Skotsku. „Do té doby jsem nikdy vlastně nebyla sama. Mám dvojče a před Skotskem jsem byla sedm a půl let ve vztahu. Od rozchodu s přítelem jsem ale sama poměrně intenzivně. Naučila jsem se to.“ I to je důvod, proč si myslí, že PCT zvládla.
„Popsala bys to tak, že sis vybudovala domov sama v sobě?“ zajímá mě.
Ano. „Když je člověk dlouhodobě ve vztahu, cítí se být skoro jedním člověkem. A když se rozejde, připadá si, že je jenom půlkou sám sebe. Musí se zase najít. V sobě. To jsem zažila v tom Skotsku. Člověk si uvědomí, že všechno zvládne sám,“ přibližuje.
Jak je život křehký
Ptám se, zda ji hřebenovka v něčem změnila. Zda se tam z něčeho vychodila, zda tam ze sebe něco zanechala.
Odpovídá, že ano. Před odjezdem prý měla tendenci soustředit se na to, co nemá. „Hodně jsem si uvědomovala, že je mi přes třicet let a jsem single,“ říká. Cítila nátlak na to, kde a s kým by v tomto věku měla být. „Hodně jsem se před odjezdem soustředila na ten chybějící vztah. Ale došlo mi, že jinak mám všechno,“ popisuje.
Mnoho lidí se na PCT vydává pod vlivem životní krize – nejsou šťastní se svou prací, zemí, ve které bydlí, prochází vztahovými krizemi. „Já jsem byla jeden z mála lidí, co se tam rozzářil, když si uvědomil, že pojede domů. Uvědomila jsem si všechno, co mám. Práci, která mě baví, skvělé kamarády. Nemám si na co stěžovat. S tím jsem se vrátila,“ říká.
V průběhu povídání ovšem postupně odkrývá i další uvědomění, ke kterým během cesty došla.
Jedno z nich se objevilo kvůli úrazu. Byl den 47. Aneta zakopla, spadla a několikrát se bouchla do čela o kameny. Chtěla si okamžitě volat helikoptéru, protože měla hlavu nateklou a bála se, že má vnitřní krvácení nebo silný otřes mozku. S pomocí Erikových znalostí a dalších procházejících hikerů usoudili, že je to jen nateklé (po návratu do Prahy šla raději na magnetickou rezonanci a potvrdilo se, že následky nemá).
„Praštila jsem se dvakrát. Uvědomovali jsme si, že stačilo, abych udělala o jeden kotrmelec navíc nebo abych spadla na jiném místě, aby se mi stalo něco fatálního,“ říká. „Celé dny jsme se pak bavili o tom, jak jsme vděční, že jsme zdraví. Člověk pak hodně přemýšlí o tom, jak je ten život křehký,“ popisuje.
Pomíjivost života jí navíc každý den připomínaly i lesy a hory. Když je člověk takto dlouho v přírodě, uvědomí si přirozený koloběh přírody. „Když člověk vidí obrovské stromy, co tam rostou tisíce let, jak hoří, nebo když přemýšlíš nad tím, kolik lidí prošlo stejnou cestou nebo koukalo stejným výhledem, uvědomíš si, jak je tvůj život na téhle planetě krátký,“ zamýšlí se.
Prožila na cestě něco, co se těžce dává do slov či obtížně vysvětluje rozumem? „Magické pro mě jsou západy slunce. To se slovy nedá popsat. A když jsem poprvé uviděla vulkanickou sopku, Mount Shasta, nějakým způsobem jsem se do ní zamilovala. Nedokážu to vysvětlit, ale říkala jsem si, jestli jsem tam už někdy předtím nebyla. S některými místy jsi od prvního okamžiku tak sžitý, že tě pohled na ně neskutečně uklidňuje,“ popisuje.
Takové zážitky se prý dějí i s lidmi. „Seznámila jsem se tam se 65letým Němcem Peterem a tak strašně jsme si rozuměli, že to nechápeme doteď. Jeli jsme spolu vlakem, kdy jsme si sedm hodin v kuse povídali. Prostě vím, že se ještě někdy uvidíme.“
Na cestě člověk potkává lidi s nejrůznějšími životními zkušenostmi: z různých míst, dělající nejrůznější povolání, mající nejrůznější vzdělání – ovšem s identickým záměrem a cílem. Ujít PCT. To všechny pojí. „Máš tak možnost navázat poměrně hluboké spojení s lidmi, které znáš pár dní,“ říká Aneta.
Svobodný život
Aneta v kontextu pěších túr opakovaně zmiňuje svobodu.
„Co tím myslíš?“ ptám se. „Jaká svoboda? Svoboda od čeho?“
Zamýšlí se. Před několika lety byla na procházce Prahou s lidmi bez domova – a někteří byli na ulici dobrovolně. Byl to pro ně způsob, jak uniknout kapitalistické společnosti. Nechtěli žít život jako křeček v kole. Pro Anetu je ekvivalentem takového rozhodnutí chůze. Bytí v přírodě.
Člověk je tam více napojený sám na sebe. Není rozrušený úkoly a povinnostmi, které musí dělat a stíhat v běžném životě, v civilizaci. „Nejde popsat, jak moc je člověk šťastný jenom proto, že je v přírodě. Je to navrácení se k sobě. Je to zjednodušenější život než ten, který jedeme ve městě. Proto myslím, že je dobré jednou za čas do lesa jít a uvědomit si tyhle základní věci,“ popisuje a dodává: „Neznám jiný způsob, jak dojít ke stejně svobodnému životu.“
„Je taková svoboda ale přenositelná do života tady?“ ptám se a kývu hlavou směrem k oknu kavárny, ze kterého je vidět semafor, přechod, budovy a lidi přesouvající se z místa na místo. Aneta přikyvuje. „Je to těžký. Ale díky tomu, že mám vlastní firmu, se na té svobodě jistým způsobem pracovat dá. Mám čtyřdenní pracovní dobu, navíc dělám to, co mě baví, čehož si hodně vážím. To bych si chtěla uchovat – abych mohla žít svůj život podle sebe. Což se mi teď daří. Ale je to těžké, člověk na tom musí aktivně pracovat,“ říká.
Můžu v klidu umřít
Anetino vyprávění člověka vtáhne, neubrání se fascinaci a údivem nad tím, co vše lidské tělo i psychika dokáží. K tomu by lidem chtěla Aneta vzkázat jedno: „Hodně lidí si myslí, že to nezvládne, ale dokud to nezkusí, tak neví. Já jsem taky nevěděla, zda to zvládnu. Myslím, že se všichni hodně podceňujeme. Všem lidem, kteří mají nějaké – jakékoli – přání, bych hrozně přála, aby to zkusili,“ říká.
I případný nezdařený pokus dá podle Anety člověku něco, co mu už nikdo nevezme. „Je to něco, k čemu se v sobě můžu vracet. Cítím, že můžu v klidu umřít. Vím, že to zní hrozně radikálně, ale mám takový pocit. Sama sobě jsem něco dokázala. Vnitřně mě to hrozně uklidňuje. Cítím, že mám v sobě takového malého vyzenovaného buddhu, kterého jsem hodně zocelila. Protože vím, že mám v sobě sílu, díky které jsem něco takového zvládla, už nejsem tak citlivá na vnější vlivy,“ říká.
„Takže PCT uspokojilo potřebu toho velkého dobrodružství?“ ptám se a Aneta kýve hlavou ještě předtím, než dokončím větu.
„Jo, jo. Ale hikovat budu pořád. Když s tím člověk začne, tak už nechce trávit dovolenou jinak,“ odpovídá.
„Byl to tedy takový tvůj hikovací Everest?“
„Asi jo. Cítím se naplněně. Bylo to to dobrodružství, které jsem hledala,“ odpovídá.
