V batohu máš jídlo na 5–7 dní a před sebou 3 800 kilometrů. Teď už jen jít.
„Najednou do sebe všechno zapadlo. PCT mi začalo dávat absolutní smysl.“
Ideu velkého dobrodružství měla dvaatřicetiletá Aneta Vachová v hlavě už od dětství. Věděla, že „chce něco zažít“. Konkrétní představu o jeho podobě či trvání ovšem neměla – dokud se nedozvěděla o Pacifické hřebenovce (anglicky Pacific Crest Trail či PCT). Dálkové pěší trase na západě Spojených států, na kterou se ročně vydává kolem 4 tisíc lidí. Do cíle dorazí zhruba každý desátý.
Na zdolání cesty, která má dohromady 4 268 kilometrů (Aneta musela z časových důvodů a kvůli předčasnému sněhu část přeskočit), se lidé mnohdy připravují roky. To ovšem nebyl její případ. Povědomí o PCT měla již delší dobu, ale vzhledem k tomu, že spoluvlastní byznys, si nedokázala představit, že by na půl roku odjela. V prosinci 2021 pak zavítala na přednášku cestovatelek, které prošly skrze jihoamerickou Patagonii. Na závěr řekly takové to cestovatelské klišé, které, zdá se, neztrácí na síle či dopadu: Pokud chcete něco takového podniknout, jděte do toho. Nečekejte – není na co.
„To mi nasadilo brouka do hlavy. Do týdne jsem pak věděla, že chci PCT jít,“ říká.
Nikdy jsem nebyla šťastnější
Sedíme tu nyní o rok později. Aneta má za sebou pět měsíců v americké divočině, 3 800 kilometrů, tři prošlé státy – Kalifornii, Oregon a Washington, 4 páry prochozených bot. To je 150 dní neustálého vystupování z komfortní zóny: horko, mráz, vysoké převýšení, bouřky, samota, spaní na zemi, úraz, nedostatek vody a jídla, chřestýši, tisíce komárů i medvědi (některé viděla z dálky, jiného pozorovala z patnáctimetrové vzdálenosti a 40 minut čekala na kameni, až zvíře projde přes cestu, kterou potřebovala jít). 150 dní, kdy většinu její stravy tvořily dehydrované pokrmy z pytlíku nebo brambůrky Lay's nadrcené na prášek v zip sáčku, který člověk konzumuje lžičkou. Nějak si ty kalorie doplnit musí.
„Každý den byla výzva, každý den byl těžký. Nejtěžší na tom je vydržet, přece jenom je to pět měsíců. Mně ale dávalo obrovský smysl tam každý den být. Nikdy jsem nebyla šťastnější,“ popisuje.
Pro vstup do USA delší než 90 dnů je třeba mít turistická víza a pro hikování PCT je nutný permit. O ten má ovšem zájem hodně lidí, takže člověk potřebuje štěstí i k tomu, aby se na cestu vůbec mohl vydat.
Na cestě
PCT je možné jít od mexických hranic k těm kanadským, nebo naopak. Aneta zvolila druhou variantu: ze severu na jih.
Původně měla jít sama, ale nakonec plány spojili s kamarádem Erikem, kterého potkala před pár lety během putování ve Švédsku. Jejich cesta nevedla od jedné hranice k druhé (lidem, kteří celou PCT ujdou takto lineárně, se říká „thru hikers“). Kvůli počasí museli udělat takzvaný „flip flop“. 27. června začali v severní Kalifornii, ušli 1 800 km směrem na sever k hranicím s Kanadou, poté se vrátili zpátky vlakem do prvního výchozího bodu a konečně pokračovali dolů na jih. Teď už ovšem každý sám. Část cesty šla tak Anet sama, až na poslední úsek se k ní přidala hikerka Whisky, se kterou se po cestě spřátelily. Do cíle dorazily 24. listopadu.
Za thru hikera se ale podle Anety bude moct označovat čím dál méně lidí. Na některých částech trailu totiž vznikají požáry, kvůli kterým se oblast zcela uzavře, a lidé je musí nějakým způsobem obejít. Jenže PCT bude pod vlivem klimatické krize zřejmě hořet čím dál častěji.
Otisk klimatických změn na PCT zaznamenal i reportér The New York Times: „Na celé stezce se projevují klimatické změny v podobě podivného počasí, suché půdy a především rostoucího nebezpečí lesních požárů,“ píše. Obdobnou zkušenost měla i Aneta.
Poté, co opustila Oregon, část stezky vedoucí tímto státem shořela. Když člověk projde pěšky přírodou, danou oblast jaksi intimně pozná a najednou zjistí, že ji zničil požár, cítí prý smutek. „Až mi bude třeba 50, ráda bych šla Oregon znovu. Ta část měla asi 800 kilometrů a měla všechno. Lesy, vulkány, louky, hory, jezera i vodopády. Jenže kdo ví, zda to bude vůbec možné,“ zamýšlí se Anet. V hlase jí zní melancholie protkaná jakousi předčasnou nostalgií.
Nohy a rutina
Den na cestě je, co do počtu aktivit, poměrně monotónní. Vstaneš mezi 5 až 5:30, oblékneš se, sbalíš stan, vyrazíš. Až později, když se rozední, se někde na sluníčku nasnídáš. Pak zase jdeš. Dáš si svačinu. Jdeš. Naobědváš se. Jdeš. Další svačina. Jdeš. Večeře. Rozbalíš stan, pozoruješ západ slunce. Usneš.
