Thajka Lek Chailert (62) má jeden hlavní cíl – uchránit co nejvíc slonů před násilím a zneužíváním, kterému musí čelit v turistickém průmyslu. „Čím více lidé chtějí, tím více sloni trpí,“ říká. Na misi je již několik desítek let a „slibuje“, že nepoleví.
Když byla Lek malá, slýchávala sloní křik. Přicházel z džungle. Když se lidí ve vesnici ptala, zda by se mohla jít podívat, co se tam děje, dostala negativní odpověď. Je přece teprve dítě. Když jí bylo šestnáct a zrovna pobývala v jiné vesnici, zkusila to znovu. Tentokrát svolili.
Vešla do džungle. Vmžiku pochopila, odkud křik pramení. Uviděla slona, který do prudkého kopce táhl obrovskou dřevěnou kládu („skoro stejně velkou jako on“). Sloni byli tehdy v Thajsku využívaní pro práci v těžebním průmyslu.
Lek se spolu se svým doprovodem šla podívat blíž. „Slyšela jsem to. Slyšela jsem, jak je vyčerpaný. Pokaždé, když zatáhl a udělal krok, zastavil se. Musel znovu nabrat energii. A zatáhl znovu. Křičel. A znovu a znovu,“ vzpomíná. Všimla si, že mu lidé zajíždí na několika místech čepelí do kůže. Zepředu i zezadu. Proto, myslí si Lek, křičel. Snažil se uniknout bolesti.
„Skrze křik se jim snažil říct: ‚Stop, už tak se tvrdě snažím!‘ V jeden moment se podíval na mě. Stála jsem od něj asi tři metry. Všechno jsem to ucítila. Bolest, strach, zmatení, vztek. Cítila jsem to v jeho očích, které se dívaly přímo na mě. Když začal znovu tahat, myslím, že jsem začala křičet stejně hlasitě jako on. Chtěla jsem, aby ho lidé přestali bodat. Místo toho mě poslali domů. Cítila jsem se bezmocně,“ popisuje o mnoho let později, zatímco si spolu povídáme v Praze.
Do Česka přijela na představení dokumentu Sloní matka, který o ní natočil Jez Lewis. Sedíme proti sobě u malého stolu v mediálním zázemí festivalu Jeden svět. Celou dobu si koukáme zpříma do očí. V těch jejích vidím, po většinu našeho devadesátiminutového povídání, bolest.
Lek pokračuje. Když se vrátila z džungle do vesnice, nemohla uvěřit tomu, co se tam odehrálo; myslela na to, zatímco společně s ostatními připravovala večeři. Myslela na to, když jedla, když šla spát. „Stále jsem ho v mysli slyšela. Moje srdce bylo plné bolesti. Věděla jsem, že když se bavím s ostatními, když ležím v posteli, ten chlapec musí pokračovat v práci.“
Když se mahuta (označení pro sloního jezdce, hlídače či trenéra) ptala, kdy si onen slon bude moci odpočinout, bylo jí řečeno, že nebude moct. Že přece pracuje pro lidi. „Odpočine si, až zemře,“ zněla odpověď. Později si navíc uvědomila šíři i hloubku sloního utrpení. („Ve vedlejší vesnici je další raněný slon. A v té za ní další.“)
„Věděla jsem, že pokud nic neudělám, neodpočine si ani moje srdce,“ vzpomíná Lek.
Lek pochází z chudé rodiny. Její matka doufala, že její dcera po škole začne pracovat pro thajskou vládu. Lek jí to slíbila. Plánovala bojovat za lidská práva – za lidi, kteří jsou zneužívaní autoritami, za ženská práva, za děti. „Ale viděla jsem, že sloni nemají žádný hlas. Změnila jsem proto názor. Uvědomila jsem si, že mojí povinností je pracovat pro slony. Od té doby se tohoto závazku držím.“
Myslela jsem, že moje práce končí. Mýlila jsem se
Do roku 1989 pracovala značná část domestikovaných slonů v Thajsku v dřevařském průmyslu – po zákazu těžby nebylo najednou pro tyto slony využití, takže je jejich majitelé přivedli do turistického průmyslu.
KVÍZ: Kolik žaludků má kráva? Ukaž, jak se vyznáš v anatomii domácích zvířat
21. října 2024 v 11:30
Když se Lek o zákazu dozvěděla, jásala. Domnívala se, že konec soukromé těžby dřeva bude pro slony vysvobozením. „Byla jsem tak šťastná, myslela jsem si, že tím moje práce končí.“ V džungli, kde byli sloni schovaní před očima veřejnosti, se k nim lidé mohli chovat nehumánním způsobem, kterého byla svědkem.
V turismu, před zraky lidí, toto přece možné nebude. Mýlila se. „Čím více lidé chtějí, tím více trpí. Lidé na nich nechtějí jen jezdit. Chtějí, aby stáli na zadních, na předních, na chobotě. Aby předváděli, tančili s obručí, dělali hudbu. Mezi kempy se začala zvyšovat konkurence, každý chtěl ukázat, že jejich slon je ten nejchytřejší,“ popisuje.
Pochopila, že těžební a turistický průmysl se mnohdy v ničem neliší.
Lek mi vysvětluje, že žádný slon nevyjde z džungle nebo od své matky rovnou na taneční parket. Každý z nich je od své matky unesen či separován – poté nastává krutý výcvik. „To, co se skrývá v pozadí, je velmi ošklivé,“ říká. Zavřeni v klecích, svázáni řetězy, trénující nonstop. Majitelé navíc ke zkrocení používají násilí – k dispozici mají speciální hák, kterým do slona v „případě potřeby“ bodají. Slon přece musí poslouchat a k vydobytí respektu je třeba strach.
Když poté „nastoupí do práce“, mnoho z nich je opět nuceno pracovat bez přestání. „Stanou se z nich stroje na výrobu peněz,“ popisuje Lek. Pracují nespočet hodin – zranění, zneužívaní, týraní, vystresovaní, vyčerpaní a traumatizovaní. „Sloni jsou často slepí, mnoho slonic kvůli sedlu, které jim svírá tělo, potratí. Pokud na sobě nesou sedlo desítky let, zlomí se jim zadní kost. Nemohou ale mluvit, takže s bolestí musí pokračovat. Někdy až do smrti,“ popisuje s naléhavostí v hlase.
Přestože tento příběh vypráví již mnoho let, zdá se, že vůči němu neznecitlivěla. Nestala se imunní. Když ho vypráví, oči se jí lesknou. „Sloni si zaslouží džungli. Divočinu, kde zůstávají pospolu. Jako rodina. Ale když je lidé uvězní, spoutají, zneužívají je, nutí je, aby sloužili lidem, hodně z nich zešílí. Stanou se z nich zombie,“ vysvětluje.
Mnoho turistů podle ní neví, co se v thajském sloním průmyslu děje. Proto se rozhodla mluvit za slony. „Aby se turisti po celém světě o slony zajímali, a pokud do Thajska pojedou, aby se těmto aktivitám vyhnuli,“ říká.
Její boj tak musel pokračovat. V devadesátých letech začala zraněné, zanedbávané a staré slony zachraňovat a její boj postupně začal nabývat na síle. V roce 2003 pak založila Save Elephant Foundation a Elephant Nature Park, kde nyní žije 117 slonů.
Postupně je odkupuje z turistických center. „Používají je až do jejich smrti, takže jediná cesta, jak je vysvobodit, je odkoupit je.“ Azyl, který Lek založila, jim umožňuje žít volně a svobodně. Mohou se procházet, hrát si v bahně, plavat v řece.
Slony není možné vypustit zpátky do džungle? Prý ne. Thajská příroda mizí, a sloni jsou tak ohroženi i v samotné divočině. V Thajsku zbývá asi 3 126–3 341 asijských slonů (ačkoli údaj je zřejmě velmi nepřesný a jedná se pouze o velmi hrubý odhad). Jejich počet se navíc každoročně snižuje v souvislosti s úbytkem lesů, fragmentací a hrozbami, jako je lov a další lidské činnosti.
Sloní mafie
Její pomoc ovšem nekončí u „jejích“ slonů. Když je to potřeba, snaží se zajistit pomoc zvířatům i v turistických centrech, proti kterým bojuje. Během pandemie covidu-19, kdy došlo k pozastavení turistického průmyslu, se mnoho center ocitlo bez peněz. Majitelé museli propouštět, případně zaměstnanci sami odcházeli, jelikož v městech nemohli platit nájem. O slony neměl kdo pečovat. Lek, její zaměstnanci a zaměstnankyně se tak v tomto období starali až o dva tisíce slonů – dodávali jim vodu a jídlo a vylepšovali jim životní podmínky.
Během pandemie sice mnoha majitelům turistických kempů pomáhala, ale tím, že na jejich aktivity dlouhodobě kriticky upozorňuje, se pro mnoho z nich stala jakýmsi neuralgickým bodem. Ohrožuje jejich byznys. Z jejich strany proto čelí vyhrožování, kyberšikaně, pomluvám, stalkování, výhružným dopisům i překrucování informací. „Používají mnoho cest, jak mě zastrašit. Jak mě umlčet,“ říká.
O této organizované struktuře obchodníků mluví jako o „sloní mafii“.
„Mnoho těchto lidí se spolčuje dohromady. Pak mohou dělat velký hluk. Když máte peníze, najdete si hodně kamarádů. Nikdo se jich nemůže dotknout. I autority se jich občas bojí. V zemi, kde je zákon slabý, hrají peníze důležitou roli,“ říká a upozorňuje tak na tamní politickou korupci.
„Bojíte se jich?“
„Jsem normální člověk, nejsem superhrdinka,“ odpovídá.
Někdy prý ze strachu nemůže jíst, jindy tři dny nespí. „Ale nevzdám se,“ říká pevným hlasem a pokračuje: „Sloni se bojí více než já. Nemohou za sebe mluvit. Čím více zneužívání vidím, tím více síly mám, abych za ně mohla bojovat. Je mi 62 let a nemám co ztratit. Nemám děti. Dřív jsem se bála, že kvůli tomu nebude nikdo, kdo by po mé smrti v mé práci pokračoval, ale teď vidím, že je to dobře. Díky tomu, že nemám děti, jsem více nezávislá. Nemusím se bát, že moje práce ovlivní moji rodinu. Asi to tak mělo být,“ domnívá se.
„Ve filmu Sloní matka říkáte, že jste mezi majiteli slonů a sebou postavila most. Most péče, lásky a přátelství. Aby mohli pocítit lásku. Proč je důležité, aby ucítili lásku a péči?“
„Mnoho z nich mě nemá rádo. Můžete použít i slovo nenávist. Ale pokud mi řeknou, že mě nesnáší, a já jim odpovím, že je taky nesnáším, moje práce nikdy neskončí. Když mají v rukách tisíce mých oblíbených zvířat, musím se pokusit s nimi spolupracovat. Nenávist nikdy nic nevyřešila. Jedině kamarád s kamarádem mohou spolupracovat,“ předkládá svou strategii.
Lek si navíc nemyslí, „že jsou všichni tihle lidi špatní“.
Ví, jakou roli ve formování lidí hraje jejich prostředí. Generace za generací ovlivňuje majitele kempů tradice, kultura i peníze. Lek používá následující paralelu: řezníkovi také přijde zabíjení zvířat normální. A pokud něčí rodina zneužívá slony, její děti vyrostou s tím, že je to běžné. Právě v tom vidí Lek naději. Potenciál pro změnu.
„Most z lásky mezi ně a sebe musím postavit, aby mohli přejít, my je mohli obejmout a pracovat s nimi. To je filozofie lásky. Pokud jsou slepí, musíme jim otevřít oči. Pokud jejich srdce není otevřené, musíme ho otevřít. Musíme jim přiblížit náš cíl. Není to o nás, je to o zvířatech, kterým se snažíme pomoc,“ dodává.
Filozofie lásky
„Myslíte tedy, že světu chybí láska? Že se mnoho špatných věcí, které se ve světě dějí, dějí i proto, že lidé neznají lásku nebo na ni zapomněli?“
„Dnes je válka (na Ukrajině, pozn. red.), protože se lidé nezajímají. Je jim jedno, že budou trpět lidé, děti i zvířata. Soustředí se jen na sebe a svoji moc. Je jim jedno, jak to ovlivní ostatní. Kdyby lidé mysleli na lásku a péči, války by nebyly,“ odpovídá Lek. O své odpovědi je, zdá se, skálopevně přesvědčená.
V čem přesně spočívá filozofie lásky? Lek prý pochází z mnoha náboženství. Její rodina jsou animisté, studovala v křesťanské škole a později žila s muslimy. Učila se o různých náboženstvích. „Když se mě ale zeptáte, jaké náboženství mám v srdci, věřím jenom v lásku. Láska je nejkrásnější věc, kterou bychom měli přinášet ke všem. Pokud se budeme starat o lidi, kteří sedí vedle nás, kteří jsou na ulici, kteří potřebují pomoc, svět se pro všechny stane mírumilovnějším.“
Tuto teorii přenáší do praxe ve svém každodenním životě.
Lek se sice narodila do velmi chudé rodiny, ale říká, že to vlastně bylo svým způsobem štěstí. Pokud by se prý narodila bohatým rodičům, možná by se nedozvěděla o utrpení slonů. Anebo ještě hůř. Dozvěděla, ale nezajímalo by ji to. „Možná bych se nezajímala ani o ostatní lidi. Ale jelikož pocházím z chudé rodiny, mám pro ně pochopení,“ zamýšlí se.
Příklad. Když je na veřejných záchodech, před odchodem je trochu pouklidí. Když je ubytovaná v hotelu, nedělá nepořádek. „Pracovala jsem jako hospodyně a uklízečka a díky tomu s těmito lidmi umím soucítit. Díky tomu mi na lidech záleží. Zbývá mi na světě už jen krátký čas, ale udělám pro tuhle planetu to nejlepší, co můžu. Svůj čas dedikuju ne sobě, ale ostatním. Těm, co to potřebují. To je můj slib,“ říká, zřejmě zcela oproštěně od nadsázky.
Sloni a jejich učení
Sloni hrají roli v jejím životě odmalička. Když jí bylo pět let, vybudovala si speciální pouto ke slonici Thong Kham (česky „Zlatá“). „Když vidíš takto velká zvířata, můžou působit děsivě, naštvaně a agresivně. Ona mi ale ukázala, že jsou nádhernými jemnými obry. Mají laskavá srdce,“ popisuje Lek.
Co ji sloni za ta léta naučili? „Odpuštění. Lidé je zneužívají a ubližují jim, ale oni jsou vždy schopni nám znovu otevřít svá srdce a odpustit. Mnoho lidí si myslí, že zvířata nemají emoce, ale když s nimi strávíte čas, všimnete si, že občas mají dokonce něco, co lidem chybí. Sloni cítí bezpodmínečnou lásku. Aby lidé někoho milovali, kladou si různé podmínky. Zvířata to tak nemají. Když se milují, milují se napořád. To bychom se od nich měli učit.“
Naděje
Ačkoli je evidentní, že jsou sloni její vášní a jejich záchrana životním smyslem, její práce je emocionálně náročná. „Co vám dělá radost kromě ranního šálku kávy?“ ptám se proto. (Pro kontext: v dokumentu je scéna, kdy si vychutnává latté a říká: „Tohle ráno potřebuju.“)
Lek nejdříve souhlasí: ano, její práce je náročná. Často je jí do pláče – v takový moment jde obejmout své slony.
Pak ale dodává: „Svoji práci v parku ale nevnímám jako práci. Nepracuju, protože musím, ale protože chci. Chci vidět dopady své práce. Miluju svoji práci. Každé ráno se vzbudím, slunce vstane a já se nemůžu dočkat, až začnu pracovat,“ říká.
Nechce zahodit ani minutu, kterou může věnovat svému poslání. „Život je krátký. Letos je mi 62 let, nevím, jak dlouho tady ještě budu. Nevím, kdy budu příliš nemocná na to, abych mohla pracovat. Ale teď můžu – chodit, pracovat, číst, mluvit. Díky svojí práci jsem šťastná,“ říká.
„Svou vytrvalostí tak můžete být inspirací pro mnoho lidí, kteří dnes svádějí dlouhé a únavné boje: například proti klimatické krizi nebo patriarchátu. Co vám osobně dává naději?“
„Lidi v mém věku mají motto ‚work hard, play hard‘,“ říká. Obě se, poněkud trpce, usmějeme. Tuším, kam tím míří. „To znamená hnát se za penězi a utrácet je. Mám ale naději, že mladší generace se bude řídit mottem ‚work hard, care more‘,“ dokončuje Lek.
Chvíli zvažuju, zda to není příliš velké klišé, ale po chvíli mi to nedá. Koho jiného se ptát, pokud ne Lek Chailert.
„Co byste vzkázala lidem, kteří taky chtějí změnit svět?“
„Že toho může dosáhnout každý,“ odpovídá.
Její slova, stejně jako moje otázka, by se mohla zdát příliš zjednodušující, abstraktní. Příliš patetická. Ono to tak ale úplně není. Lek pokračuje: „Někteří dobrovolníci za mnou přijdou a řeknou: ‚Lek, chci vytvořit útočiště pro zvířata, ale nejde to.‘ Ptám se, proč to nejde. Odpoví mi: ‚Protože nemám peníze.‘ Ano, pokud si chcete založit takové místo pro zvířata, peníze jsou potřeba. Ale dnes máte v rukou nejmocnější nástroj ze všech – sociální sítě. Skrze ně můžete pomáhat ostatním. Použijte je k revoluci,“ radí.
Svou tezi o moci jednotlivců rozvádí dál. Když vidíte na ulici plakát o ztracené kočce, radí Lek, vyfoťte ho a dejte ho na sociální sítě. Na ulici si plakátu lidé nemusí všimnout, sociální sítě jsou rychlejší. Nebo pokud potkáte ztracené zvíře, vyfoťte ho a napište o něm na sociální sítě. Jeho majitelé si pro něj pak mohou přijít. „Tím jste tomu zvířeti změnili život. A tím vzniklo vaše útočiště. Začněte jedním zvířetem,“ říká. Chvilku ji pozoruji beze slov. Občas stojí za to připomenout si jednoduché pravdy.
Její finální doporučení, a zdá se, že i prosba, zní následovně.
„Používejte sociální sítě. Je to levné, ale cenné. Když vyjdete ze svého domu na ulici a rozhlédnete se, určitě uvidíte, že je něco v nepořádku. Promluvte a upozorněte na to. Tak můžete změnit svět,“ zakončuje Lek Chailert. Sloní matka.
