„Byl to výslech. Musela jsem dokázat, že jsem dostatečně trans.“ Transgender lidé popisují své zkušenosti se sexuologem Weissem

Důvodů, proč lidé nejsou ke svému lékaři upřímní, je podle psychoterapeutky Pavly Doležalové, kterou Refresher oslovil, více: „V tomto případě to může být například určitý respekt k autoritě nebo velká touha a potřeba dosáhnout svého vytouženého cíle. Tam pak lidem například nezbude nic jiného než neříkat pravdu.“ 

Podle Doležalové se ale neupřímnost nemusí vyplatit. „Je problematické, když lidé přijdou za odborníkem s tím, že mají dopředu naučené věci a není tam důvěra, ale naopak strach. Když je narušený terapeutický vztah, může to narušit celý léčebný proces,“ varuje terapeutka, která ve své praxi s trans lidmi pracuje. 

Nepříjemný přístup ze strany odborníka přitom může být další ránou pro člověka, který si prochází velmi náročným životním obdobím. „Lidé, kteří si prochází tranzicí nebo si teprve uvědomují, že by mohli být transgender, si prochází velmi složitou situací, myslím, že si to nikdo plně nedovedeme představit. Stigmatizující a stresující jsou bariéry ve společnosti, proto může být zraňující ještě o to více, pokud jakýkoliv odborník i nevědomě přispívá k minoritnímu stresu,“ vysvětluje Doležalová.

Knihu jsi četl? Ne? Tak to se dál nebavíme

Měl jsem dost věcí zjištěných předem, věděl jsem, že musím lhát ohledně toho, zda jsem četl jeho knihu. Byl jsem dopředu upozorněn na to, že pokud řeknu, že jsem ji nečetl, končí jakákoliv komunikace.

Weissův přístup je v komunitě veřejným tajemstvím. Lidé se dopředu varují, jak vyšetření probíhá a na co se mají připravit. 

„Lidé tam chodí se strachem jak na pracovní pohovor, protože ví, že se je tam bude na něčem snažit nachytat nebo je bude zkoušet. Schůzka by pro ně měla být úlevou, místo toho tam chodí se sevřeným žaludkem, šprtají se na to,“ říká Lenka Králová z organizace Transparent.

„Pan Weiss je velký postrach trans lidí a má v české trans komunitě tu nejhorší možnou pověst,“ píše Králová v mailu, ve kterém Refresheru posílá další nasbírané anonymní zkušenosti se sexuologem. 

„V tu chvíli už jsem plakala a se slzami v očích jsem se asi naivně zeptala, co mám tedy dělat? On na mě téměř hystericky řval, ať si jdu klidně skočit z Nuseláku, že jemu to je úplně jedno,“ stojí dokonce v jednom z příběhů, který však není součástí ověřených zdrojů Refresheru.

Jonatán byl u Petra Weisse ve svých šestnácti letech. „Měl jsem dost věcí zjištěných předem, věděl jsem, že musím lhát ohledně toho, zda jsem četl jeho knihu. Byl jsem dopředu upozorněn na to, že pokud řeknu, že jsem ji nečetl, končí jakákoliv komunikace,“ popisuje. 

Právě Weissova kniha Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity je stěžejním bodem celého vyšetření. „Weiss napsal tuhle knihu, což je jediná odborná publikace na toto téma u nás, která vznikla v češtině. Když se tedy zadá jeho jméno nebo pojem transsexualita, tak všem automaticky tahle kniha vyskočí,“ vysvětluje Králová. 

Znalosti z knihy pak Weiss u vyšetření zkouší, pokud člověk přizná, že knihu nečetl, dostane se zmínka do lékařské zprávy. Problematické je, že kniha pochází z roku 2002. Obsahuje neaktuální a zastaralé medicínské postupy, odkazuje například na operatéry, které svou praxi už neprovozují. 

„I termín transsexualita už je zastaralý, nově by se mělo říkat buď transgender, či genderová dysforie nebo inkongruence,“ říká pro Refresher sexuoložka Petra Vrzáčková. 

Tenké zdi 

Necítila jsem se tam příjemně, už z čekárny jsem totiž přes tenké zdi slyšela jeho rozhovor s předchozím pacientem z ordinace, takže jsem věděla, že i náš rozhovor by někdo mohl slyšet.

Pacienti a pacientky popisují, že vyšetření bylo nepříjemné od samého začátku. „Už jen ten telefonát byl nepříjemný, nevěděla jsem, jestli jsem se dovolala k lékaři, nebo štamgastovi do hospody. Byl nepříjemný, mluvil jak hulvát a jen na mě vyštěkl, co po něm chci,“ vzpomíná Ella. 

Nepříjemnému pocitu poté nepřidalo ani prostředí. Někteří přirovnali prostory Weissovy ordinace k temné sluji nebo ke scénám z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. „Celá Weissova kancelář ve mně vyvolávala úzkost. Necítil jsem se tam ale vůbec příjemně,“ říká Jonatán.

„Navíc v momentě, kdy jsem po vyšetření na chodbě vyplňoval testy, měl u sebe v ordinaci dalšího pacienta, který byl podle všeho asi poměrně nebezpečný. Takže mi to moc nepřidalo a měl jsem trochu strach,“ popisuje Jonatán.

Právě pocit nedostatečného soukromí se prolíná všemi příběhy. „Necítila jsem se tam příjemně, už z čekárny jsem totiž přes tenké zdi slyšela jeho rozhovor s předchozím pacientem z ordinace, takže jsem věděla, že i náš rozhovor by někdo mohl slyšet,“ říká Ella. 

Podobně to popisuje i Nicolas, který byl na prvním vyšetření u Weisse ve čtrnácti letech. „První nepříjemná věc se stala, už když jsem přišel k němu na chodbu. Do jeho kanceláře totiž policie vedla vězně, který byl v poutech. Docela mě to rozrušilo, asi i proto, že jsem v té době byl vlastně ještě dítě,“ líčí Nicolas.

V příbězích jednotlivých respondentek a respondentů se opakovaně objevuje pocit, že Weisse vlastně vůbec nezajímají. „Byl velmi pasivně agresivní, nic mi nevysvětlil, jen se ptal a očekával odpovědi,“ říká Ella. 

Podobné vzpomínky na návštěvu má i Vanda. „Když jsem přišla k Weissovi do ordinace, od začátku byl nadřazený, mluvil se mnou velmi patronizujícím tónem hlasu a nenechal mě domluvit,“ vzpomíná.

„Weiss byl na mé první i druhé návštěvě afektovaný, povýšený, nepříjemný,“ říká pak Jonatán. „Celý rozhovor byl špatnou zkušeností. Necítil jsem žádnou empatii ani podporu, navíc jsem mu ještě ze strachu lhal. Cítil jsem, že pro něj jsem jen další pacient, další zisk,“ popisuje své pocity Nicolas.

Jak masturbuješ? 

Svěřil jsem se s tím, že na sebe ale nechci nechat v intimní sféře sáhnout. Začal hodně rozebírat proč a v podstatě se mi vysmál do obličeje s tím, že přece není možné, aby na sebe člověk v mém věku nechtěl nechat sahat.

Další stěžejní částí vyšetření jsou i intimní otázky. Podle Petry Vrzáčkové se jedná o běžnou součást rozhovoru. U Weisse ale nastává problém v tom, jak otázky klade a do jakých situací dostává své pacienty a pacientky. 

Nehledě na věk pacientů a pacientek se podle výpovědí Weiss ptá bez jakéhokoliv varování. Ptá se na sexuální a masturbační fantazie, způsoby uspokojování se či vyvrcholení. Mlčení není možnost. 

„O sexu jsme se tam bavili hodně. Řekl jsem mu, že už jsem sex měl, a doufal jsem, že to bude stačit. Nestačilo,“ říká Jonatán. „Začal se ptát do větších a větších detailů, nebylo mi to příjemné, ale on mi řekl, že to musí slyšet. Svěřil jsem se s tím, že na sebe ale nechci nechat v intimní sféře sáhnout. Začal hodně rozebírat proč a v podstatě se mi vysmál do obličeje s tím, že přece není možné, aby na sebe člověk v mém věku nechtěl nechat sahat,“ vzpomíná.

„U všech ostatních odborníků jsem měla aspoň pocit, že řeší mě jako případ. U něj to byl čistě jen výslech, nebylo to příjemné,“ říká Kamila.

Vrzáčková dodává, že je klíčové ke všem případům přistupovat individuálně: „Když ke mně přijde šestileté dítě, nebudu s ním řešit sex a masturbaci. Pokud jde o ty starší, třeba lidi ve věku 13 let, kteří si už nějak prochází pubertou, upozorním je na to, že je tu nějaká série intimních otázek, ale pokud to pro ně bude moc na tělo nebo na to nebudou chtít odpovídat, dělat to nemusí,“ vysvětluje svůj pohled sexuoložka.  

Důležité je podle ní i otázky zasadit do kontextu, ale na pacienty netlačit. „Myslím si, že je opravdu důležité, aby pacienti věděli, že pokud o tom mluvit nechtějí, tak mají možnost o tom nemluvit. Je fajn dát najevo, že toto téma není tabu a můžeme se o tom bavit, ale zároveň tím nikoho nestresovat tím způsobem, že pokud mi neodpoví, nebudu se s ním dál bavit,“ doplňuje Vrzáčková. 

Intimní otázky položené v nevhodnou chvíli navíc mohou rozpoutat sérii nepříjemných pocitů nebo způsobit trauma. „U některých jedinců to může vyvolat stres, úzkost, zvýšit deprese. Tyto přístupy by neměly být uplatňovány bez varování a měly by být založeny na etických standardech. Také některé dotazy mohou být stresující u lidí, kteří si prošli traumaty spojenými se sexem, nepříznivými zážitky v dětství, mohou vyvolat nepříjemné pocity, až retraumatizovat,“ říká Doležalová.

V rozhovorech ale nešlo jen o intimní otázky spojené se sexuálním životem a tužbami. 

V době, kdy byl Nicolas u Petra Weisse, trpěl silnými psychickými problémy a sebepoškozoval se. „Chtěl po mně vidět čerstvé jizvy po poškozování. Ukázal jsem mu jen tu lepší část, která ještě nevypadala tak hrozně,“ říká. „Neptal se ale na důvody. Jen ho zajímalo, jak je ta rána stará a čím jsem si to způsobil, což mi zpětně taky přijde jako otázka docela na hraně,“ vypráví Nicolas a dodává, že Weiss byl po celou dobu, kdy se téma sebepoškozování řešilo, naprosto nezaujatý, ťukal si do počítače a jen si ho zběžně prohlížel. 

Trauma i po letech

Představa, že bych ale hormony nedostala, mě děsila. Kdybych nemohla začít s tranzicí, tak asi skočím pod vlak.

Někteří z našich respondentů a respondentek hodnotili svoji návštěvu v ordinaci Petra Weisse po několika letech. 

„Obecně ve mně ta návštěva nechala silné pocity, které nebyly příjemné. Když jsem se o tom později bavil s lidmi, kteří u něj byli v podobném věku jako já, všichni jsme se shodli, že to nebylo dobré. Snad jen asi jeden člověk mi řekl, že to bylo v pohodě,“ říká Jonatán. 

„Když na to zpětně vzpomínám, bylo to psychicky vysilující. Necítila jsem vůbec žádnou podporu. Věděla jsem také, že musím lhát o svém psychickém stavu, jelikož jsem v té době trpěla depresemi, ale řekla jsem jen, že jsou lehké, i když to nebyla tak úplně pravda. Představa, že bych ale hormony nedostala, mě děsila. Kdybych nemohla začít s tranzicí, tak asi skočím pod vlak,“ říká pak Vanda.

„Tenkrát mi ve čtrnácti asi nedošlo, jak traumatizující to vlastně bylo. Upřímně mi to začalo zpětně docházet až několik měsíců zpět a momentálně uvažuji, že začnu chodit na terapii a nějak se s tím vyrovnávat,“ dodává Nicolas.  

Zahraniční praxe: Informovaný souhlas

Tabulkový přístup, který Weiss používá poslední dekády, už přitom má v současné době alternativy. „V zahraničí fungují Standardy kvality péče a jiné etické postupy, například kulturně formované interview od psychologické asociace APA, které je senzitivní k mnoha kulturním oblastem i genderové rozmanitosti citlivých témat,“ říká Pavla Doležalová. 

V zahraničí, například ve Velké Británii, funguje takzvaný informovaný souhlas. „Klient si na téma přeměny popovídá s psychologem, někdy i sexuologem a endokrinologem. Dostane instrukce a poučení ohledně psychické i medicínské stránky, ale nepotřebuje posudky od komise, může si o všem rozhodnout sám, čímž nějakým způsobem bere odpovědnost na sebe,“ vysvětluje Petra Vrzáčková.

„Člověk se sám zodpovědně postaví k tomu, jak se cítí, má možnost si vybrat cestu, jaká mu vyhovuje, dostane všechna pro i proti, na základě kterých může zvážit, zda do toho chce jít,“ doplňuje s tím, že má pochopení i pro argumenty odborníků, kteří se obávají, že by je někdo zažaloval za chybnou diagnózu. „Takových případů ale opravdu moc není,“ říká.

„U nás je to tak, že sexuolog, psycholog, psychiatr, internista a endokrinolog pracují společně a v diagnóze se musí shodnout na tom, že se jedná o genderovou dysforii. Endokrinolog se vyjadřuje k úpravám hormonální léčby, internista posuzuje celkový zdravotní stav klienta, zda může z interního hlediska podstoupit hormonální a operační léčbu,“ srovnává s českým přístupem Vrzáčková.

Lenka Králová vidí problém v tom, že se k trans lidem přistupuje primárně jako k sexuálnímu problému. „Je to v podstatě endokrinologický problém, lidé také potřebují hlavně nějakou psychologickou péči, ale sexuolog je ten poslední článek v řadě, který by byl potřeba. Trans lidé by k sexuologovi měli jít jen v případě, že by měli problém se sexuálním životem, který by sami chtěli řešit, jinak k tomu není důvod,“ říká.

„Kromě té genderové dysforie je potřeba zajímat se i o to, jak ti lidé prospívají co se spokojenosti a řady oblastí kvality života týče, nejde jen o ten sexuální život,“ souhlasí s ní i Pavla Doležalová.

Sexuologická vyšetření ale nemusí nutně probíhat jen jako výslechová série intimních otázek o sexuálních touhách. „S pacienty mám většinou několik sezení, kde řešíme psychický i zdravotní stav, rodinné zázemí, potíže, co řeší za problémy a ze strany sexuologa se řeší i otázky okolo sexu. Každý klient je ale jiný, zná své potřeby a nelze všechny házet do jednoho pytle,“ říká Vrzáčková.

V zahraničí, například ve výše zmiňované Velké Británii, tedy na rozdíl od České republiky nezastřešuje celou péči sexuolog. „Pokud bychom tu měli více endokrinologů či psychiatrů, kteří by si to vzali pod křídla, a souhlasily by s tím pojišťovny, vůbec by to nebylo od věci. To, že se o trans lidi u nás starají primárně sexuologové, je spíše součást tradice,“ vysvětluje Vrzáčková a doplňuje, že sexuologů v Česku je okolo sedmdesáti, klinických psychologů, kteří se tímto zabývají, jsou také desítky. „U vyšetření, která podstupují trans lidé u nás, je velmi silný medicínský determinismus a chybí zde multidisciplinární péče a holistický přístup,“ dodává pak Doležalová. 

Otázkou také zůstává, zda je nutné genderovou dysforii považovat za diagnózu. „V našem prostředí je to důležité. Kdyby to tak nebylo, od trans lidí by se distancovaly pojišťovny a léčbu by si každý musel plně hradit sám. Na jednu stranu by to samozřejmě bylo méně stigmatizující, na stranu druhou by pak pro mnoho lidí byla léčba nedosažitelná,“ doplňuje Vrzáčková. 

Co na to Weiss, VFN a FF UK? 

Kvůli vyjádření jsme oslovili i Petra Weisse, Všeobecnou fakultní nemocnici, pod kterou působí a v níž se konala podzimní tisková konference, a také Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde Weiss vyučuje.

Filozofická fakulta uvedla, že žádné stížnosti na Petra Weisse nezaznamenala. „Doktor Weiss v rámci své výuky tradičně dává prostor široké diverzitě názorů s cílem otevírat nové pohledy a otázky. Žádný ze studentů proti tomu zatím námitky nepodal, ani katedra, ani vedení fakulty se tedy tímto tématem nezabývaly,“ uvedla pro Refresher proděkanka pro vnější vztahy FF UK Michaela Slussareff.

Právě zmiňovanou podzimní tiskovou konferencí, která byla prvním podnětem pro vznik textu, se ale momentálně zabývá i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Ve Weissově prezentaci se objevily fotografie, které pro mnoho lidí mohly vyznívat jako dehonestující či zesměšňující. Laurenčíková chce proto vyzvat příslušné instituce, aby se za použití nevhodného obrazového materiálu omluvily. 

Laurenčíková se obrátila na vedení VFN s žádostí o omluvu a o stažení všech poškozujících materiálů použitých profesorem Weissem na tiskové konferenci ze sociálních sítí a webových stránek nemocnice. „Vystoupení profesora Weisse závažně poškodilo zájmy a důstojnost transgender pacientů. Na pana profesora jsou jako na odborníka kladeny vyšší nároky na to, jakým způsobem se vyjadřuje o pacientech a pacientkách. Svoboda projevu má své limity a zde je již daleko za hranou akceptovatelného,“ uvedla pro Refresher Laurenčíková. 

Téma transgender lidí se řeší na více úrovních. Jedná se o zrušení povinných sterilizací nutných k úřední změně pohlaví. Změnu zákona už v současné době připravuje ministerstvo spravedlnosti. 

Oslovili jsme i Petra Weisse, aby reagoval na námi zjištěná svědectví. Přistoupil přímo na rozhovor. Na osobním setkání v jeho kanceláři byla kromě něj přítomna i mluvčí VFN Marie Heřmánková a primář Sexuologického ústavu VFN Libor Zámečník. O tom redakce dopředu nevěděla. 

Vzhledem k délce rozhovoru a komplexním odpovědím jsme se rozhodli ho k textu přiložit celý. Rozhovor přinášíme v původním znění i s termíny, jež jsou podle odbornic, které jsme citovali v textu, nevhodné či zastaralé.