Život s sebou přináší spoustu rizik. Jsme pod vypětím, z něhož pramení úzkosti, strach, zmar a další neduhy. Jejich jmenovatelem je stres, který dokáže s naším mozkem mnohé. Kvůli němu můžeme třeba ztratit pojem o realitě. I o tom je Satoši Kon.
Jak nejlépe začít profil člověka, vynikající osobnosti, která otřásla v základech celým japonským animovaným filmem, aniž by sklouzl ke zbytečnému patosu? Nejspíše bez okolků. Zkusíme se držet reality, která zní, že japonský režisér anime, animátor, mangaka a scenárista Satoši Kon byl génius. Na tom se shodnou lidé, kteří s ním pracovali, i ti, kteří obdivovali jeho dílo.
Otázka však zní, jestli by to tak chtěl. U koho jiného bychom měli tuctovou a nanicovatou realitu překročit, naroubovat ji na náš nesourodý tok myšlenek a smíchat ji se sny a představami daleko přesahujícími náš svět? Vždyť Kon je představitelem vlastního žánru, jenž dokonale míchal abstraktní vize s hmatatelnými věcmi, místy a každodenními reáliemi.
O tom, bohužel, můžeme jen polemizovat. Satoši Kon již není v tom reálném světě mezi živými. V roce 2010, ve věku pouhých 46 let, podlehl v tokijské nemocnici rakovině slinivky v době, kdy měl zrovna rozpracován další příběh. Svého „gilgamešovského snu“ nicméně dokázal dosáhnout, protože si jeho tvorbu nejenže stále připomínáme, ale s přibývajícími lety je mnohem podobnější dnešní realitě. A to je vzrušující a strašidelné zároveň.
Začátky
Velikán japonského anime se narodil v zimním království země vycházejícího slunce, na nejsevernějším ostrově Hokkaidó, v pátém nejlidnatějším městě ostrovů Sapporu. O jeho brzkém životě se toho ví málo, on sám zde také velké milníky neviděl. Vyrůstal zde, jelikož se sem s rodinou přistěhovali kvůli práci jeho otce.
Sám se stal žákem střední školy Hokkaidó Kuširo Korjó, kterou zdárně ukončil v roce 1982 (shodou okolností byl jeho spolužákem další známější autor, mangaka Seihó Takizawa, jehož nejslavnějším dílem je sci-fi manga Who Fighter with Heart of Darkness). Již tehdy věděl, že chce dělat umění. Původně chtěl být malířem, postupem času se ale jeho touhy změnily a mířil spíše za povoláním animátora.
Než se tak ale stalo, tíhl k manze. Vyhýbal se však populárním tiskovinám, jako byl Šónen Jump, jelikož se mu nelíbila „dotčená a upocená atmosféra“ děl, která z nich vycházela. Proto dával raději prostor tzv. šódžo manze, tedy manze pro dívky. Co se anime týče, jeho oblíbenými kousky ale paradoxně byly naprosto šónen seriály ze sedmdesátých let jako Mobile Suit Gundam či Space Battleship Yamato.
Ještě v roce 1982 byl Kon přijat na obor design vizuální komunikace na Akademii umění Musašino v Tokiu, kde se začala psát jeho kariéra. Již v roce 1984 totiž vydal svou manga prvotinu s názvem Toriko. Přihlásil ji do soutěže časopisu Young Magazine nakladatelství Kódanša, které mu přineslo možnost v poměrně mladém věku spolupracovat s Kacuhiroem Ótomoem, nikým menším než autorem manga série a režisérem filmu Akira.
Nejoblíbenější halloweenské kostýmy v roce 2024. Vedou horory a memy
23. října 2024 v 9:01
„Díky pomoci pana Ótomoa jsem mohl začít pracovat v anime průmyslu. Vztahy, které jsem si tehdy vytvořil i s dalšími pracovníky, pro mě byly užitečné a důležité i po letech,“ vzpomínal Kon v rozhovoru pro Anime News Network. Tehdy pracoval jako pomocný editor v magazínu, a tak když Ótomo dával dohromady sérii Akiry, on mu pomáhal s komediálním hororem World Apartment Horror.
šónen – (z jap. chlapec) je kategorie anime/mangy, která se zaměřuje hlavně na mládež a starší chlapce. Nejčastěji se jedná o akční díla plná soubojů, epických momentů a důraz se nezřídka klade na vývoj příběhu hlavní postavy
šódžo – (z jap. dívka) je japonské slovo užívané k označení mangy nebo anime určeného hlavně pro dívky ve věku 11–19 let. Mangy a anime tohoto zaměření jsou převážně romantické, obohacené například o milostný mnohoúhelník
mangaka – je japonský termín pro autora mangy nebo karikaturistu
Ótomo hrál velkou roli i při Konově anime debutu, kterým se stal v roce 1990 Roujin-Z. Mladý autor si následně pohrával s myšlenkou, že by mohl zabrousit do další tvůrčí pozice v rámci anime tvorby, pročež přišla na řadu scenáristika.
O pět let později se stal součástí animované povídkové série Memories, v jejímž rámci přišli tři japonští režiséři se třemi filmy. Kon napsal scénář ke sci-fi Magnetická růže. Dle jeho vyjádření to pro něj nebylo nic neobvyklého, jelikož byl zvyklý vytvářet příběh jako mangaka. Avšak přetvářet své myšlenky do pouhých slov a nemoct je vizualizovat, bylo pro něj údajně složité.
Režisérský debut jako hrom
Kon, plný inspirace, dále neotálel a rozhodl se, že ve čtyřiatřiceti letech přišel ideální čas na režisérský debut. Rozhodování mu usnadnil také fakt, že se jednalo o práci na zakázku. Plácl si se studiem Madhouse a mohlo se začít. Z filmu o zpěvačce v j-popové idol skupině, která na popud agentury změní své povolání za herectví, se nakonec stala ikona, o níž si můžeš trochu detailněji přečíst v našem dalším článku. Nese název Perfect Blue.
Psychologické drama bylo „nedokonalým prvorozeným“, jež Kona, ačkoliv s ním po nějakém čase nebyl stoprocentně spokojen, inspirovalo v další tvorbě. Ve své době se jednalo o velmi překvapivý snímek. Dokonce tak moc, že přestože se původně mělo jednat o krátkometrážní animovaný film, se z něj nakonec stal celovečerák.
KVÍZ: Poznej, jestli jde o slavné anime, nebo o šílený vymyšlený příběh
29. listopadu 2023 v 18:00
Koktejl z reality a přeludu si i nepřímo otestoval na lidech, se kterými na filmu pracoval. „U produkce Perfect Blue bylo největším překvapením, že mnoho zaměstnanců, kteří na něm pracovali, nevěděli, o jaký druh filmu jde, dokud nebyl hotov. Když byl film dokončen a měli jsme první štábní promítání, dokonce mi jeden z členů hlavního štábu řekl: ‚Neuvědomil jsem si, že je to tento druh filmu!‘“ řekl Kon s tím, že on na filmu neviděl nic extra zvláštního.
Přenesení reality do snu se stalo jeho vlastní značkou. Je to společný rys jeho umění. Přesto však Kon dokázal u každého jednoho důležitého milníku své vlastní „značky“ zaujmout něčím jiným a neotřelým. Na počátku druhého milénia mu vyšel film Millennium Actress. Žánrově naprosto odlišný film oproti Perfect Blue. Zde budeme hororové prvky hledat jen stěží. Snímek z roku 2002 je vlastně biografií známé herečky z animovaného Japonska, Čijoky Fudžiwary, která vypráví svůj životní příběh dvojici novinářů.
Schovaná na prahu smrti někde v horách vypráví oběma hostům, z nichž jeden je do ní platonicky zamilován, o své kariéře, která velmi snadno překročí prostor naší reality a z jejího obývacího pokoje vytvoří válečné zákopy, western, dějiště vesmírné odysey nebo jen obraz reality dávno minulé. Celou tu dobu pátrá po neznámém muži, kterému musí vrátit klíč, jejž jí kdysi věnoval. Setkáváme se tak s romantickým pohledem na život, jenž oslovil celý svět.
Tvorba plná sentimentu odněkud musela brát velké množství inspirace. Kon ji nehledal v jiných animovaných filmech, jelikož mu to přišlo jako nošení dříví do lesa. Rád se inspiroval hraným filmem, jeho oblíbenými kousky byly například Brazil režiséra Terryho Gilliama nebo Město ztracených dětí režisérů Marca Cara a Jean-Pierra Jeuneta, a také v hudbě. Učaroval mu japonský pop-experimentální skladatel Susumu Hirasawa, který pro něj nakonec napsal hudbu jak k Millennium Actress, tak ke všem jeho dalším velkým výstupům včetně Papriky.
Kon za „svou“ herečku získal spoustu cen, a to jak doma, tak v zahraničí. Udělal dojem taktéž na zaoceánský trh, který pomalu, ale jistě přicházel anime na chuť. On sám byl z toho nadšený, přesto když studio DreamWorks vydávalo film v USA na DVD, nelíbil se mu jeho přebal. Podle něj „nevystihoval podstatu filmu a sabotoval jeho odkaz“.
Na chvíli do reality a pak ještě dál
Studio Madhouse bylo spokojeno s tím, kam Kon míří. Avšak mísení snů a reálného světa se stejně jako jakýkoliv jiný koncept omrzí, pokud se na něm neustále staví. V roce 2003 se proto dostal na řadu mnohem lineárnější a příběhově tradičnější film známý jako Tokyo Godfathers – trpká komedie zachycující bezdomovecký život v Tokiu, který dokáže převrátit naruby „malý“ nález v odpadcích.
Bezdomovectví je v zemi, kde jsou ulice čisté i bez odpadkových košů, velkým sociálním tabu. „Věděl jsem, že když z hlavních hrdinů udělám bezdomovce, vyskytne se otázka, zda je za dílem nějaké poselství pro společnost,“ reagoval v roce 2008 Kon.
„Důležité však nebylo pouze představit problém bezdomovectví jako takový, ale zaměřit se na myšlenku ‚vyhazování‘, resp. vyčleňování. Bezdomovci, i dívka na útěku, jsou lidé ‚vyřazení‘ ze společnosti a v Japonsku mají tito lidé práv pomálu. Chtěl jsem zjistit, jestli někdo ostrakizovaný většinovou společností ji může znovu oživit,“ řekl.
Druhým velkým projektem, jenž následoval, byl seriál – další neobjevené pole z režisérského hlediska –, v němž taktéž nezklamal. Paranoia Agent, jak bylo anime pojmenováno, jsme již taktéž rozebírali v jiných článcích.
Mysteriózní a psychologické drama začínající u případu mladého chlapce na kolečkových bruslích, který svou zahnutou baseballovou pálkou terorizuje město, nakonec nahlodá vědomí všech zúčastněných, začne s nimi manipulovat a ohýbat jejich každodenní životy, až způsobí kolektivní paranoii i opravdová zranění. Ať už se u jednotlivých postav objevila újma mentální, nebo fyzická, nevyhrál nikdo.
Divák či divačka si však může říkat, proč tak najednou přišel seriál, když tu do té doby byla linie zajímavých dlouhých snímků. Údajně proto, že Kon měl v zásobě spoustu dobrých nápadů, které se mu však nehodily do žádných z předchozích projektů. Kdyby je použil v jednom velkém snímku, vyzněl by slepeně. V seriálu je tato narace dokonce žádoucí, takže zabil dvě mouchy jednou ranou.
Paprika
Jeho vrchol však měl ještě přijít. Film, který znají i nezasvěcení, se na plátnech kin objevil v roce 2006. Dostal jméno Paprika po své románové předloze z roku 1993 z ruky Jasutaky Cucuiho. Satoši Kon na něm pracoval roky a osud tomu tak chtěl, aby se z filmu stal strop jeho kariéry.
Podobně jako v minulých filmech i v tomto byla hlavní postavou dívka. Ne však „moe“, tedy stydlivá a bezbranná holka, což byl oblíbený typ hrdinky v anime před rokem 2010, nýbrž svéhlavá, neohrožená a akční mladá žena. Kon se každopádně osobně domníval, že vytváření ženských postav není jeho pré. „Obraz žen v japonské animované tvorbě jako celek je něčím, k čemu by se mělo přistupovat jako k již existujícímu stereotypu. Ženy jako v anime ve skutečnosti neexistují,“ rozboural sen fanoušků.
„Neapeluji na realismus, jako by na něm závisel můj život, ale mezi vizuálem, postavami a příběhem je realita. Postavy, které se v té realitě objevují – fanoušci anime, příběh, mužské postavy –, také nejsou prezentovány čistě realistickým způsobem. Ženy jsou ženy a ženské postavy mají také své vlastní záměry a charaktery, takže jsem příběh postavil tak, aby jejich charakteristiky mohly vyniknout,“ vysvětlil.
Jak ve světě Papriky, tak i v tom tehdy doopravdy reálném bylo nabíledni téma internetu. Síť budoucnosti, která do svých vláken nachytala úplně všechny. Proto hlavní postava, překvapivě tajemná dívka se jménem Paprika, cestuje snovou realitou pomocí sítě ze scény do scény, aby dokázala odvrátit hrozbu „snových teroristů“. K tomu slouží DC Mini, zařízení, které se v příběhu vyvažuje zlatem. Jak už ale žánr napovídá (mysteriózní/psychologický thriller), ne všechno půjde podle plánu. Přístroj je ukraden a je třeba o něj bojovat.
V rozhovoru s Romainem Le Vernem dostal Kon otázku, jestli byla Paprika inspirována jeho sny nebo nočními můrami. „Co mě na snech fascinuje, je představa, že vycházejí z našeho podvědomí. Myslím, že existuje mnoho způsobů, jak sny interpretovat, ale velké množství z nich vždy zůstává tajemstvím,“ začal.
„Když je nám sen vysvětlován, je také nutné znát osobnostní kontext. Například jaké měl dotyčný dětství, dospívání a jaké jsou jeho mezilidské vztahy. Musíte porozumět všem těmto prvkům, abyste mohli sen dekódovat. V kině to ale nejde, protože tento přístup vyžaduje příliš. Aby se diváci s mým snem ztotožnili, zvolil jsem průvod, při kterém člověk automaticky myslí na jiné, běžné sny a nevědomé stavy,“ řekl.
Internet byl zase prostředníkem, zprostředkovatelem a připodobněním snění v reálném bdění. Jestli to tedy dává smysl. „Internet má se sny řadu podobností. Například sny se odehrávají v noci a v nich vstupujete do velmi rozsáhlého vesmíru. Internet je úplně to samé – různí šílenci se v noci taktéž přihlašují na internet. V obou případech jde o dva vesmíry, které nás odvádějí od reality,“ vnímal Kon.
Jeho vize se setkala s velkou odezvou, která znovu znamenala kopu ocenění jak v Japonsku, tak v zahraničí. Taktéž zanechal jasnou stopu i v hraném filmu. Jakou? Není tajemstvím, že film Christophera Nolana Inception (Počátek) se inspiroval právě tímto snímkem. Paprika navíc nebyla jediná. Režisér nominovaný na Oscary Darren Aronofsky, omámen kouzlem Perfect Blue, zase zakomponoval několik scén do svého Requiem for a Dream (Requiem za sen) a později jím inspiroval svůj film Black Swan (Černá labuť).
Sny mimo realitu
Japonská režisérská legenda rozhodně nehodlala zpomalit. Po Paprice měla jasnou vizi: zkusit natočit něco „víc pro děti“. Film se měl jmenovat Dreaming Machine a měli v něm hrát pouze roboti, nicméně Kon sliboval, že si jeho zápletku užijí i dospělí. V roce 2010 jej měl i poměrně solidně rozpracován. Jenže co život nechtěl...
Satoši Kon zastával názor, že pokud chce člověk odvést dobrou práci, musí mít vybalancováno zdravé tělo a zdravé myšlení. Bylo to údajně nutné pro to, aby člověk neztratil zdravý úsudek. „Produkce animace je náročná a existuje mnoho případů, kdy mozek nefunguje tak, jak má. Zvláště když se blíží deadline. Proto musíte vědět, jak na tom vaše mysl je,“ uvedl Kon pro Madhouse.
„Na druhou stranu, práce je úspěšná jen tehdy, pokud je dokončena. Proto musím pro klid mysli konzumovat dobré jídlo, alkohol a nikotin. Nicméně všeho moc škodí, proto je nutné si vyjednat nějakou rovnováhu. Udržujte ji mezi protichůdnými požadavky, to je prostě život sám,“ mínil. Život je věru nevyzpytatelný, což se ukázalo vzápětí. Když psal medailon výše, ještě nevěděl, že si nesplní ani sen udělat film z poloviny animovaný a z poloviny hraný, ani neudělá film pro děti.
Satoši Kon zjistil v květnu 2010, že má rakovinu slinivky v pokročilém stadiu. Lékaři mu dávali maximálně půl roku života, který se rozhodl strávit s rodinou. Naposledy vydechl 24. srpna 2010 v Tokiu.
Den po jeho šokujícím skonu publikovali členové rodiny na jeho blogu dopis na rozloučenou, ve kterém uvedl, že velmi lituje toho, že nezvládl dokončit Dreaming Machine. Také se obával o osud svých spolupracovníků, které nechal za sebou. Kon byl totiž známý tím, že lidem kolem sebe platil velmi dobře, přestože to nebylo vůbec standardem a on sám na tom tratil.
Životní pouť nicméně zakončil s pozitivním nádechem. „Miloval jsem svět, ve kterém jsem žil,“ zvolal, „jen pomyšlení na to mne dělá šťastným.“
A co se stalo s rozdělanou prací? Zůstala nedokončena. Produkční studia Madhouse Masao Marujama se snažil najít finance a následně i vhodného režiséra, který by dokázal zachovat Konův odkaz. Nakonec se však rozhodl, že bude lepší nechat práci „snového režiséra“ takovou, jaká je, vzít akorát jeho originální koncept a nechat z něj tvořit někoho jiného. Jak ale dodal, údajně se snu dodělat Konův poslední film úplně nevzdal.
